Vítejte na stránkách sudetenritt

slovo úvodem

není to z mojí hlavy. ale ten nápad mě okamžitě nadchnul. prostě jsem zase jednou přišel do hospody pozdě a můj tehdejší exkolega fuger s mým současný exkolegou tatíčkem havlíčkem se právě dohodli, že jet na etapy k moři by byla nuda, a mnohem zábavnější a smysluplnější bude začít objíždět republiku podél hranic. až teď před pár dny jsem se dozvěděl, že toto rozhodnutí mělo předobraz v putování fugerových prarodičů, kteří šli narozdíl od nás pěšky, nicméně fuger si není jist, jestli svoje putování nakonec dokončili.

jako ze všech nejnadšenější cyklista jsem se hned ujal organizování a všechny (jednu chvíli nás bylo asi 5) jsem vyděsil odhadem ideální denní porce na 70 km, takže se nemůžu divit tomu, že hned první rok se nepodařilo najít žádný společný termín, v němž bychom tehdy ještě bezejmenné putování započali. to bylo v roce 2009. další rok jsem termín rovnou stanovil sám na poslední dubnový víkend a začal shánět účastníky zájezdu. ze svých 70 km jsem neslevil, takže postupně odřekli jeden po druhém a ve chvíli, kdy už jsem se smířil s vidinou osamělého poustevnického putování po hřebenech a dokonce se na něj začal těšit, tak v ten okamžik se ozval příba, jinak švagr mého spolužáka z gymplu, že on se mnou jet chce a taky pojede.

v první chvíli mi to snad dokonce přišlo líto, připravoval jsem se, jak po večerech budu v putykách sepisovat duchaplné deníkové záznamy a zamyšleně zvažovat smysl života na cestě, sám sebe obdivovat jako osamělého hrdinu mlhavých sudetských podvečerů a tak dál, slabomyslně sentimentální plky a samožerství… dneska jsem rád, že se ke mně příba přidal. kdo by mi po pádu z klínovce ošetřoval zjizvené koleno a komu bych zase já mohl u měděnce pomáhal hledat v pangejtu všechny ty drobné součástky z přehazovačky. a pak v dalších letech spravovat defekty součástek, o nichž většina smrtelníků ani netuší, že na kole vůbec jsou.

dojeli jsme ten rok celou naplánovanou trasu a dodnes se tomu divím. nezabloudili jsme, nezlomili si vazy a nikdo nám cestou vlakem neukradl kola. plánovanou denní porci jsme trochu natáhli, takže se nikdo z duchovních otců nepřidal ani další rok a teprve předloni se našli další dva čerství odvážlivci (letos k nim přibyl třetí), kteří se rozhodli riskovat s námi celistvost svých duší, potýkat se s nedokonalostí lidských plánů a čelit ostrým dozvukům žihadel. a zažít si na vlastní kůži tu krásnou nevyzpytatelnost předjaří v českém pohraničí.

těším se, kdo s námi vystoupí v ostravě z vlaku příští rok.

sám sebou dojatý dr. radosta 26. 6. 2013