2021 – dvanáctý ročník z Prachatic do Dačic

pozdě ale přeci

Často nám říkali, že "Co je staré to je dobré", nebo "Dočkej času jako husa klasu" anebo "Na ty nejlepší věci si člověk musí prostě počkat". Řeknu vám to takhle, lhali nám. To, co je staré je totiž už lehce sklerotické, dočkáte se akorát tak rejpavých poznámek, „Kdy už to bude? Máš už ten článek?“ a rozhodně to díky jen pár řádkům vetchých poznámek, co mám už skoro rok uložené, nebude to nejlepší čtení, co jste kdy na tomto místě vidělo. Tím jsem hned na úvod odradil všechny naše dva čtenáře tzv. zapálené externisty a zůstali zde, podle očekávání jen ti co se mnou, mají svatou trpělivost, protože to celé absolvovali přímo v sedle. A k tomu jeden černoch z Kostelce, kterému už ani nemůžu přijít na jméno, protože s námi moc nejezdí. Ale dobrá začnu tedy hezky od začátku.

nuda v práglu

Říkejme tomu třeba pavlovův reflex. Vzhledem k tomu, že už od začátku března se v mnohých z nás probouzí pnutí, které rok, co rok exhumuje na čarodějnice, aby byl onen reflex ukojen ve stopách sudetenritt, je pak pochopitelné, že pokud se tento tradiční termín z nějakého důvodu nectí, jsou někteří z nás velmi nesví. Pnutí přechází ve frustraci a někde možná i v domácí násilí. Takoví jedinci pak většinou ani nedostanou vycházky.

Stejně tomu tak bylo v roce 2021 kdy byl z nejrůznějších důvodů tradiční termín sudetenritt posunut opět až na červen. Důvodem mohly být zbrusu nové džimákovy plavky, protože má rád slunné počasí a v dubnu je neužije, mohla to být i obava z možné fazekašovy zaražené laktace po narození druhé dcery, slavnostní otevření půjčovny e-biků tamtéž až po příbovu snahu nahnat něco čemu by se dalo říkat forma a vyhnat z těla zbytnělé sádlo. Možná to bylo všechno dohromady, možná si teď už na důvody těch ostatních prostě jen nemůžu vzpomenout. Každopádně dr. Radosta už od Velikonoc stříhal místo metru samolepky sudetenritt, aby mohl zdarma rozdávat radost lidem na městském mobiliáři a zanechávat po nás pachovou stopu. Vedoucí vlakové sekce příba zjišťoval dopravní situaci na kolejích, a děsil se každé výluky, která se objevila na informačním portálu. A džimák přešíval nové plavky protože mu začaly být volnější v pase.

den první, konečně jedeme

Na hlavním nádraží je rok co rok větší sranda, protože před tabulí s odjezdy čekáte na to kde na kterém nástupišti vám přistaví vlak a když to zjistíte 5 min před odjezdem. Což by nebylo nic výjimečného, pokud by se to společně s vámi nedozvěděl zájezd japonských turistů s deštníky, kteří je rozevřou jako pávi ocasy a vyrazí středem odbavovací haly. A z levého křídla odbavovací haly v ten samý okamžik vyrazí skupina paraplegiků, kteří odjíždějí na soustředění v paralelním slalomu, a jako bonus z pravého křídla vyrazí skupina důchodců z NDR, kteří se vrací z tradičních bleších trhů ve Vysočanech s plnými taškami sádrových trpaslíků. V ten okamžik začne bitva jak u Thermopyl a zároveň ta pravá legrace na kterou se rok co rok těšíme. Je to nelítostný boj o čas a o pozice ve vlaku. Pokud vlak vůbec přes ty davy lidí, co se daly do pohybu stihnete. Vlak jsme stihli. Ještě deset vteřin před plánovaným odjezdem jsme ale stáli před vlakem, zatímco se do něj cpala skupinka zasraných cyklistů, navíc evidentně bez rezervací na kola a začali si kola hákovat na naše háky uvnitř vlaku na které jsme měli lejstro a taky odečtené prachy z účtu. Zatímco jsme stáli venku, příba hystericky mával místenkami a dožadoval se spravedlnosti. Uniformovaný příslušník teroristické skupiny Arriva začal na oplátku mávat štípačkami na lístky, a blekotal něco ve smyslu, že snad nebude tak zle, že se tam nějak vejdeme a že oni stejně vystupují dřív tak si celý ten proces vyndavání kol z háků a uličky aby zase mohli z vlaku vystoupit hezky zopakujeme. No a co? Dyk jsme lidi tak se nějak dohodneme, ne? Ve vlaku nás přivítal odér rumu a hlasitý zpěv vodáků. Zpívali hezky, dlouho ale rum nám ochutnat nedali. Zasraní vodáci. Jakožto naprosto nekonfliktní a tolerantní jedinci jsme vystoupili v Číčenicích.

Z Číčenic do Prachatic to prý bude jen rozcvička na zahřátí, což jsou oblíbená slova dr. radosty a my mu na ně s oblibou skáčeme. Bylo to nějakých 30 km což opravdu není žádné drama, ale těch 500 výškových metrů není úplně málo na to, že půl dne sedíte ve vlaku a posloucháte žalmy o utopených vodácích. Ve Voďnanech jsme si prohlédli ubytovnu našeho pana premiéra, dnes už naštěstí mohu říct, že bývalého a možná budoucího prezidenta, který se o své zaměstnance hezky stará. Měli před ubytovnou z roku 1948 moc hezky uklizeno a na dveřích měli moc hezké samolepky kuřátek. Cute. Tak nějak hezky rozcvičení jsme do Prachatic dorazili právě včas, protože se zatáhlo a začalo lejt jako z konve. Ubytovali jsem na pokojích, někteří dostali postel z nebesy, někteří si vylosovali jen chrápajícího spolunocležníka. Každému, co jeho jest. Byl čas na večeři a na střádání plánů na příští den.

Plány, jak lehce korigovat vrchařské ambice dr. radosty nebo jeho zálibu v trailech těsně po dešti každý rok naráží na jeho připravenost čelit těmto vzbouřeneckým atakům. Někdy nám dovolí dát si večeři, někdy i pivo a někdy když to ostatní nestačí, dovolí zapnout i WiFi a rozdá zpupnému lidu nejrůznější hry. Letos to byl tenis. Tím, že o postup do dalšího kola a následně i do finále hrála česká hráčka Krejčíková, eliminoval dr. radosta tímto fikaným tahem hned dva borce. Ano vášnivý tenista přéma a neméně vášnivý sportuznalec džimák zabodli oči do obrazovky telefonu streamujícího tenis. Klapání tenisového míčku velikosti mexické blechy přehlušovaly výkřiky „Dobřéééééé, pojď mi“ čemuž dr. radosta příliš nerozuměl, protože pravidla tenisu jsme mu ještě nevysvětlovali. Byl ale rád, že je klid a o trase na další den nepanují sebemenší pochyby. Do ztichlého tenisového kotle ovšem zaznělo džimákovo zlověstné „Jaké je zítra riziko bahna?“, čímž se nesmazatelně zapsal do knihy legendárních výroků a my mu za to posíláme opět klíčenku. Nastala noc, přestalo pršet a došlo i na procházku před spaním vlhkými a studenými Prachaticemi. Tradiční dubnové sudetenritt vás připraví na nepřízeň počasí tedy počítáte i se sněhem a nejste zaskočeni. Ti z nás, kteří mají radši červnové termíny, vzpomínáte si ještě na džimákovy plavky, si procházku příliš neužili a začali i litovat, že mají s sebou jen lehké spodní prádlo. Byl čas vrátit se do přetopených pokojů, na nebesa.

den druhý, a za trest pojedete do Kokotína!

Z přetopených pokojů se ke snídani ráno šouraly naše usušené ksichty. Většina z nás byla, jak už to bývá po ránu zádumčivá, jen přéma se potutelně usmíval ale zdráhal se dobrovolně podělit o důvod svého štěstí. Když se ho ale nikdo na jeho důvody poťouchlého smíchu neptal dalších 20 min. řekl své obligátní „Tak já vám to kluci tedy řeknu“ a vybalil to. „Volala mi žena a ptala se mě, jestli jsem si omylem nevzal takový malý krém na vrásky, co stál asi bambilion korun?“ Zatím jsem se nesmáli, protože jsme po ránu i nechápavý. „No a já jí řekl, že jsem si vzal takový ten malý krém na opruzeniny, abych jako netrpěl na sedle miláčku“ dodal přéma. Pochopili jsme pointu a smáli se také. Rejpavý příba tomu nasadil korunu tím, že prohlásil něco v tom duchu „Tak to potěš koště jestli si se už ráno namazal, protože když to vyhlazuje vrásky mohlo by ti to zacelit i řitní otvor“. To už byla náadu v delegaci výborná. Naštěstí pro přemu všichni dobře víme, že je to všechno klamavá reklama a past na lidi tyhle krémy. Takže přémovi se nejenže nic nezacelilo ale celou dobu s námi jel normálně rozdvojen na dvě půlky. Jako dycky.
Jak už to bývá z cesty na kole si toho ze sudetenritt moc nepamatuji, protože jezdím většinou na hranici kómatu, takže jediné co si z prvního dne dobře pamatuji jsou tři věci, o které se snad v krátkosti podělím protože bych to nerad nějak detailně rozpitvával. Tou první ve skrze pozitivní věcí byla návštěva Holašovic, kde naštěstí tou dobou nebyly davy turistů, bylo hezky a králík se špenátem a pivo nám zdejší věhlasné návsi přišlo k duhu.
Co už se tak moc nepovedlo byl start z Holašovic kdy jsem odjížděl opět poslední a po pár tempech zjistil, že jsem píchnul kolo, resp. že mi opět uchází a není zřejmé odkud. Ostatní mizeli v dálce a já začal dofukovat kolo abych zase mohl nějakou dobu jet. Takto se to opakovalo ještě několikrát, chlapci na mě vždycky počkali a když jsem se k nim s vyplazeným jazykem přiblížil, vystřelili vždy vpřed dalším zážitkům. Ahooooooj. Neúčastnil jsem ani porad co kde a jak uděláme cestou a třeba i to, že se v Křemži zastavíme na oběd, protože to stejně vypadá, že bude pršet. Jenže pozor na poradách nedával asi ani přéma a opat, takže když jsem je těsně před Křemží ve sjezdu míjel, když debatovali u krajnice a odmítal jsem brzdit protože jsem měl zase poloprázdné zádní kolo, přéma s opatem vyrazili ihned do úniku. Předjeli mě okamžitě, zaujal jsem tedy polohu pštrosí vejce a jal se je sledovat, protože určitě vědí kudy máme jet dál. Prosvištěli jsme Křemží, předjeli traktor a nastal relativně dlouhý sjezd tzv. zadarmo do Holubova. Cestou ve sjezdu do Holubova mi bylo divné proč mi vibruje pravé stehno když pocity mrtvice, které na kole mívám celkem často, pociťuji většinou v levé noze. Nebyla to mrtvice, byl to telefonát dr. radosty. „Kde proboha jste?“ s úsměvem na tváří říkám „Skoro v Holubově“. „Okamžitě zastavte, odstavte kola ke krajnici, označte je trojúhelníkem, a hlavně se proboha už nehýbejte“. Předal jsem informace přémovi a opatovi. Očekával jsem společně s nimi příjezd zbytku delegace.
Jako první se přiřítil dr. radosta a začal pěkně od podlahy. „Hele nejste náhodou čuráci? Kam jste se to vůbec rozjeli? Bude pršet a domluva byla jasná v Křemži se najíme, přečkáme déšť atd. a vy ujedete až do Holubova kde je prd.“ Do vytýkací debaty se nečekaně zapojil i jindy klidný alesh, který pronesl něco ve stylu „Kluci styďte se!“. A tak nějak se to celé neslo v duchu co jste čuráci, co jste dělali. Rozhodl jsem se oponovat, že jsem jen následoval sjezdaře přede mnou a že o žádné dohodě jsem vůbec nevěděl. Načež se mě dr. radosta zastal, když prohlásil „V pohodě beru, takže příba je čurák z nevědomosti, nemůže za to, ale vy dva jste čuráci bez přísudku.“ tím se dr.radosta pasoval do role výherce klíčenky a zápisu do knihy legendárních výroků. Vzhledem k tomu, že byl dr. radosta v ráži a hladovej, vyhlásil nečekanou změnu trasy. Za to, jak jsme se dnes ukázali v pravém světle nás vezme do Kokotína. Původně tam jet nechtěl, ale teď mu to tak nějak dává celé smysl. V Kokotíně nebylo vůbec nic, jen cedule s názvem Kokotín a pod ní cedule Pičín 118 km. Jako kokoti jsme si všichni cedule fotili, i dr. radosta a byli jsme tak nějak rádi, že nejsme podle dr. radosty frndy. To by se ten trest protáhl. Den byl dlouhý a byli jsme rádi, že Český Krumlov už je jen kousek.

den třetí, nejsi cyklomojžíš a létající příba

Z Českého Krumlova jsme vyrazili směrem k lepším zítřkům a cestou mělo dojít i k nabrání Toma, který s námi bohužel nemohl jet od začátku, ale rozhodně si nechtěl nechat ujít příležitost si zase trochu zablbnout, a tak nějak trochu zapomenout na ty nepěkné věci, které zdravotnictví obecně a doba covidová na jeho pracovišti velmi často přináší. Krajina od Krumlova směrem do Suchdola je lemována potoky, rybníky a celkem poklidným nenáročným terénem. Když jsme tak po nějaké době dorazili k potoku, který díky absenci mostu bylo nutné překonat broděním, nastalo v týmu vzrušení a místy i drobné pozdvižení, protože potok nebyl přeci jen úzké korýtko a bylo třeba zvolit správnou nájezdovou rychlost, aby vám rychlost nedošla uprostřed toku. Pokud vám rychlost dojde je třeba umět tzv. přišlapávat do pedálů a nenamočit si baleríny v hluboké vodě, nebo je třeba mít vybavení v provedení s membránou GORE-TEX a nebo to jet celé naostro, potok nepotok.

První se do zrádného koryta pustil příba, bo ten má brody rád, a nebojí se vlka nic a taky po průjezdu, chtěl zaujmout pozici kameramana, protože očekával nějakou vtipnou scénu jako tomu bylo kdysi s legendárním přemovým bunnyhopem. Zaklekl na břehu a jal se snímat průjezd všech ostatních členů delegace. Všichni zdánlivě projeli bez větších problémů, což se v našem věku může zdát jako malý zázrak, pak si ale alesh postěžoval, že po průjezdu korytem má vlhkého zadního bobra. Načež byl dr. radostou, který se ihned na místě rozhodl udělat rozbor videa se svojí elektronickou verzatilkou, přímo osočen, že to má za to, že celou dobu průjezdu korytem sedí v sedle, místo aby stál. Nešťastník alesh nesměle oponoval, že tak trochu čekal, že se voda před jeho kolem díky jeho krutopřísné rychlosti rozestoupí. Zbytek delegace tato představa nenechala chladnými a po zbytek dne tak dostal alesh přezdívku CYKLOMOJŽÍŠ. Což ho jistě potěšilo, protože přéma, opat a příba už své nové přezdívky mají z předchozího dne ale na rozdíl od aleshe si je na tričko asi nedají.

Den pak opět ubíhal jako splašený a náš pozdní oběd v obci Žumberk, kde místní hospoda praskala ve švech, protože ve vsi je i tvrz Žumberk, oblíbené to místo turistů, byl takovým příjemným završením jinak běžného nekonfliktního dne. Do cíle dnešní etapy už to bylo, co by kaprem dohodil a místní kuchař byl poněkud pomalejší, což ve finále znamenalo že padlo nejedno pivo, zákusek, a tak nějak nám bylo všem blaze. Protože alkohol zahladil naše dosavadní šrámy a opruzeniny skoro stejně jako přémův luxusní krém „disappearing cocoa eye“, nastal čas vymýšlet bejkoviny. Jako první a vlastně jediný uskutečnitelný nápad se tak ujala oblíbená agitka dr. radosty, že si dáme nějaký trailík.

Protože dr. radosta před námi doslova klečel na kolenou, slíbili jsme mu, že až zaplatíme objedeme tedy s ním ten pěknej trailík kolem místní tvrze ještě jednou. Ano on už ho toho dne jednou jel, protože se nudil, zatímco mi konzumovali a taky je to cyklonezmar, cyklistický influencer a předseda a náčelník a musí mít občas pocit, že ho taky posloucháme. Béééééé. Utvořili jsme tedy nacamranou jednostopou rojnici, nebo se tomu možná říká bojová formace, a jali se pronásledovat natěšeného dr. radostu. Po pár metrech zdánlivě poklidné cestičky následoval drobný nečekaný sešup proložený drobným nečekaným kamením. Za běžných okolností to neznamená žádné zděšení ve smečce. Tentokrát snad díky větrům od jihozápadu, snad díky aleshově výkřiku „No ty vole!!“ snad díky počtu vypitých pivních nápojů, učinil příba tu zásadní chybu, sáhl necitlivě na brzdu, ještě ke všemu na tu přední. Brzda se mu odvděčila svižným německým HALT majnfírer a zastavila příbův stroj v ten nejdebilnější možný okamžik. Následující pikosekunda probíhala v příbově velké hlavě jako nekonečný okamžik. V něm údajně příba dlouhé sekundy levitoval nad předním kolem, zatímco zádní kolo bylo metr a půl ve vzduchu. Chvilku to vypadalo na remízu, že se snad i kolo vrátí zpět na zem, ale příbova velká hlava díky velké kinetické energii kolo bohužel převážila. Příba si za letu pouze vybíral menší zlo, tedy konkrétní místo dopadu do štěrkoví. Nepovedlo se. Na holeni, lokti a příbově cyklistické duši se objevily boule velikosti Limaxe maxima. Když to příba později komentoval říkal, že měl pocit, že před ním jede excelentní sjezdař přéma, načež když slyšel přémovo výše uvedené zakletí, uvědomil si, že je zle protože co nesjede přéma to nesjede ani příba a to nejen proto, že je v abecedě až za ním. Nakonec se ukázalo, že tím příbovým předjezdcem byl alesh, který je spíš než sjezdař excelentní vrchař a kdyby toto příba tušil projel byl sešup bez brždění a logicky i bez pádu. Výlet na Žumberk se prostě krapet nepodařil a místo slov útěchy příba od dr. radosty uslyšel pouze lakonické „Nesmíš brzdit“ a protože příba věděl, že je to pravda zatnul slimáky na holeních, zuby a vyrazil směr Suchdol.

Už cestou ve vlaku nám dr. radosta vyprávěl, kterak hledal ubytování v Suchdole, že nejdřív objednal přes Booking jedno ubytování, pak ho zrušil a když se přeci jen po několika nezdarech jinde rozhodl vrátit k původnímu ubytování, kontaktoval radši nejdřív majitele, aby nebyl zmatem, že bude objednávat ubytování znovu, když ho předtím zrušil. Majitel nebyl zmaten a v tržním prostředí se velmi dobře orientoval a proto dr. radostovi nabídl možnost rezervace na čestné slovo a provizi, kterou by měl normálně zaplatil Bookingu, že prý proměníme na nějaké to pivo zdarma a večer, že nám ogriluje maso na grilu a bude legrace. Srdce nám zaplesalo, i když lepší by asi bylo mít levnější ubytování místo slibovaných výhod. Když jsme do penzionu dorazili a zjistili, že je skutečně otevřeno, že dokonce pan majitel čepuje i pivo zavládla nakonec zdánlivá spokojenost. Tím ale naše počáteční nadšení tak nějak skončilo. Postupně z pana majitele vylezlo na povrch, že žádný maso na gril prostě nebude, dostaneme kapra od pytláka a k němu dva krajíce suchého chleba, pivo si točte chlapci sami, bolí mě nohy, no a v celým Suchdole chcípnul pes, takže chlapci dobrou noc. Celé osazenstvo penziónu se vrhlo na jednoho kapra, takže žranice to byla veliká. Ti zoufalejší z nás vyrazili s rozepnutýma kalhotami, aby je neškrtil pupík, do centra Suchdola kde záhy zjistili, že tam opravdu chcípl pes, ale nedal se bohužel už ani jíst. Nikde nic, jen vedle penzionu byla nakonec otevřená jediná večerka, kde nám paní Nguyenová s radostí prodala suché rohlíky a paprikovou klobásu v igelitu. Dobííííííden a nesedanouuu, znělo nám ještě dlouho v uších, ale aspoň jsme neměli hlad. Ještě, že máme v penziónu aspoň točené pivo, říkali jsme si.

Vrátili jsme se potupně do penziónu, kde byl ovšem přístup k pivu zamezen zamčenými dveřmi jídelny. Vzbudili jsme povykem zbytek osazenstva penzionu odpočívající po náročném dni, včetně pana majitele, který se s námi následně svým dobrotivým až vlezlým způsobem podělil o svůj pestrý život. Život, ze kterého mu údajně utekla žena, on šije roušky jako vzteklý a kolemjdoucím ohřívá kradené kapry pět hodin ve své troubě, aby prý byly hezky vláčný. Do této vlhké autobiografie nám pustil svůj televizor, kde zrovna běželo mistrovství Evropy ve fotbale 2020 ačkoliv se psal rok 2021. I takové věci přináší naše putování. Jediným zjevně překvapeným byl dr. radosta, který tomu evidentně moc nerozuměl. Na sport se prakticky nedívá a žádal po nás vysvětlení. Když už se prý dívá pak jedině na hokej, ale v útoku musí hrát Nedomanský a v bráně chytat Dzurilla, jinak ho to vůbec neba.

S empatií nám vlastní jsme doktorovi vše vysvětlili, ale následoval další šok. Televior byl barevný, což se od dob Dzurilly a Nedomanského taky změnilo. Pobíhající hráči měli tím pádem i barevné dresy. Zde překvapila dr. radostu nejen barevná pestrost tohoto pro něj doposud neznámého sportu, ale i fakt, že jedni hráči byli červení, druzí modří a na obou koncích hřiště u branek se pohybovali dva mužíci v rukavicích, kteří měli kanárkově barevné dresy, které ani zbla nebyly svou barvou podobné ani jednomu z týmů a nebylo tak na první pohled zřejmé za jaký tým vlastně hrají. Totální guláš. Opět jsme trpělivě dr. radostovi vysvětlovali postavení a funkce jednotlivých hráčů, a také to že ten černoch hrající v červeném dresu je opravdu ruský fotbalista. To jsme ještě netušili, že se do záběru dostanou i tři mužíci v zelených dresech, píšťalkou a praporky, které dr. radostu totálně dorazili. Nemohl pochopit, že jsou to rozhodčí, na které v mladí na Dukle křičel „Černá svině!!“. Ano rozhodčí tomu dali korunu a dr. radosta si tak šel radši načepovat pivo a pak snad i spát. Tomu prý rozumí mnohem lépe. Únava stoupala vůkol a bylo tak nejvyšší čas rozpustit celé naše sezení.

den čtvrtý, tak se odstěhuj do Indie!!!

Ráno nás čekala vydatná snídaně, v duchu kapra na pytlačku z předchozího večera, takže brzo bude hlad a tradiční zúčtování. Pan majitel nás nešetřil, pivo snad bylo jedno z nejdražších v širokém dalekém okolí co jsme pili, a když jsme se snažili mírně protestovat a ptát se na to, kdeže jsou vlastně ty slibované výhody z nezaplacené provize pro Booking, odvětil pan domácí něco ve stylu „Ale chlapci, dyk jste si ty piva psali sami, ne? Tak mi neříkejte, že jste si neudělali o nějakou tu čárku méně, co? Tak jakápak sleva“. Požádali jsme tedy o knihu přání a stížností (nevede se) anebo aspoň o památníček, že bychom zde nechali nějakou pěknou recenzi (nevede se). Nic z toho neklaplo ale příště už tam asi nepojedeme. A ten hlad cestou zcela jistě zaženeme.

Cesta se příjemně klikatila opět krajinou rybníků a jedním z cílů kde jsme hodlali zahnat hlad byl zámek Červená Lhota kam se těšil především džimák, který zde podle svých slov snad v životě nebyl, nebo si to nepamatuje. Cestou jsme míjeli jednu zavřenou vesnickou hospodu za druhou, což je bohužel takový dlouhodobý trend, který urychlil pravděpodobně i covid, a který za ta léta co objíždíme republiku pozorujeme. Notně vysílení jsme konečně dojeli do blízkosti Červené Lhoty ale příba byl proti hladkému průběhu jízdy a opět píchnul kolo, pokolikáté už? Hlad a stres se zvětšovaly což vyvrcholilo u zámku v Červené Lhotě kde nás překvapily zavřené restaurace a jeden otevřený stánek na parkovišti, který jsme svorně odmítli až na protestujícího džimáka, který konstatoval, že to byl asi nejkratší výlet na Červenou Lhotu, který kdo kdy měl, a že je tedy rád, že alespoň v něčem má prvenství. Na parkovišti náš osvítil reklamní bilboard na nějakou restauraci nedaleko Červené Lhoty kam jsme se na pokraji sil dorazili, vůbec nám nevadilo, že nebyla rýže a místo toho byly hranolky, nebo to bylo jinak, pivo se točilo hodinu, špagety byly studené a polívka horká nebo tak nějak to bylo ale to už vám fakt nepovím. Proběhly i nějaké mikrospánky na rozpáleném nádvoří a hurá do sedla.

Cestou do Jindřichova Hradce se nic zásadního nestalo, snad jen kromě karambolu Toma, který tak napodobil příbu a zdárně si ustlal na kamenité cestě. Vcelku logicky tak utvořili s příbou tzv. grupeto padlých, kde si lízali rány, každý své, a díky tomu jim bylo tiše tolerováno jejich ještě více vláčné vrchařské tempo. A aby toho nebylo toho dne málo, tak pár kilometrů před Jindřichovým Hradcem, zrovna když se schylovalo k oblíbené doktorově terénní vložce, praskla příbovi poslední duše a s ní se rozhadroval již tak řídký zadní plášť. Po půlhodinové operaci, kdy se prakticky celý tým snažil čímkoliv, co bylo po ruce zalátat vzniklé otvory, se příba rozhodl o ústupu z jistě úžasné terénní vložky, a vrátil se zpět na silnici kde mu hrozilo menší riziko dalšího defektu. Společnost mu dělal šlechetný alesh, který jak tak koukám nemá v tomto příběhu vlastně žádnou vtipnou nebo smutnou historku, bude si tak muset vystačit s tím, že ho touto cestou pochválím a poděkuji za doprovod. Ostatně alesh s výjimkou legendární a plamenné diskuse v penziónu Mauritz je stálice klidu naší delegace a něco jako etalon českého budhismu. Pokud ho chcete rozčílit musíte ho nejdřív pořádně opít a to vzhledem k tomu, že jsme všichni zasraní lakomý cyklisti moc nehrozí.

Po příjezdu do Jidnříchova Hradce kdy nás opět přepadl ukrutný hlad, ostatně jako skoro u každého dojezdu etapy, nastala diskuse co s načatým hladem. Návrh opata a dr. radosty na indickou restauraci, která je údajně jedna z nejlepších v republice, padnul na úrodnou půdu. Kolem čtvrt na osm jsme dorazili do restaurace a slušně pozdravili „Dobíííden“. Ovšem pán Ghándíja co obsluhoval hosty nám na náš pozdrav neodpověděl pozdravem ale zablekotal něco jako „ham saikil chaalakon ko pasand nahin karate hain, ise kaheen aur koshish karen kameenon.“ Což džimák, který byl ještě nedávno v Indii skoro jako doma, než přišel covid, přeložil z hindštiny jako „Bohužel, jídlo šlo na výlet“. Pokusili jsme se přesto zeptat česky ještě jednou zda přeci jen nemůžeme i v tuto nekřesťanskou hodinu dostat ještě něco k jídlu. To pana Ghándíju rozpálilo do běla a plynně česky řekl, že už nevaří, a přihodil k tomu něco pravděpodobně více peprného v hindštině. Naše zraky se upnuly na džimáka a čekali zda potvrdí, že zde opravdu není žádný prostor pro jednání, aspoň na vejškrabky z hrnce po Vindaloo. Ovšem džimák zbrunátněl, na což reagoval Tom vyndáním defibrilátoru, který konečně mohl použít a nevozil ho tedy roky zcela zbytečně. Defibrilátor nebyl třeba protože džimák byl evidentně naživu a do poloprázdné nejlepší indické restaurace v ČR zařval „Tak se vrať do Indie ty kašpare“ nebo něco v tomto duchu. Ještě několik minut před restaurací vykřikoval směrem k restauraci, že on byl v Indii určitě víckrát než pan Ghandíja, a že tohle by si tam určitě nikdy nedovolil a jediné co by tam podle džímáka mohl dělat je umývat záchody. Což vzhledem k tomu, že je v Indii chronický nedostatek záchodů v podstatě patová situace a pan Ghandíja by tak skončil na pracáku. Ale on má bohužel luxusní restauraci v Jindřichově Hradci.

Prvotní gastronomické selhání nás však nerozhodilo a začali jsme úpěnlivě hledat další místo kde jsou ochotni nám v půl osmé večer uvařit jakékoliv jídlo. Nakonec jsme našli volné místo a zaplaťpánbůh i stravu v místní Kozlovně, kde sice točí Kozla, méééééé, ale hlavně tu i výborně vařili. Velkou radost měl i přéma a džimák, že i po triumfu slečny Krejčíkové, které celou dobu fandili, mohou i nadále sledovat záběry z French Open kde toho času válčil jistý pan Djokovič. Pan Djokovič dokonce pana přému natolik konsternoval, že mu dle jeho slov dočasně přerušil pocit žízně a hladu. Ostatní měli pocity zdá se v pořádku a jali se konzumovat co hrdlo ráčí. Dokonce se ukázalo, že má zase někdo narozeniny, a to pozorný čtenář už od dob chaty Severka nezůstane jeden kalíšek suchý.

Debata byla v plném proudu, dokonce se zvrhla i do odborné roviny a diskuse na téma „náš web“. Asi půl hodiny probíhala plamenná diskuse o tom jaké barvičky dáme pro etapy na vnější a vnitřní hranice sudet, což se dr. radosta hodlal okamžitě vysvětlovat na stávajícím webu ale když nažhavil svůj ajfoun objevila se mu bohužel hláška „web je dočasně nedostupný“. To doktora poměrně slušně rozhýkalo ale co ho opět dorazilo bylo to, že mu příba s ledovým klidem oznámil, že web už nějakou dobu neběží a že o tom samozřejmě ví. To přišla na scénu i nosočistoplena aby zastavila potoky doktorových slz.

Takto hezky rozpumpordlíkovaní, jsme se rozhodli najít ještě nějaké restaurační zařízení kde by ocenili naší dobrou náladu a nalili nám něco jiného než Kozla. Jak už také bývá zvykem alesh řekl „tak dobrou“ a odešel spát. Pak se nedivte, že alesh téměř není aktérem těch skandálních situací, které my zažíváme den co den a o kterých tu většinou píšu. Pouhý aleshův mokrý zadní bobr a plamená diskuse nad letákem Lidlu budiž toho důkazem. Po rychlé noční obhlídce místních hradeb, jsme zavítali do nějaké restaurace plné cizokrajných turistů, kde jsme hodlali dát si poslední škopek na dobrou noc. Místní provozní ovšem poznal spřízněné duše pivních teoretiků s přesahem do latentních alkoholiků a začala debata o kvalitě místních piv, spojená samozřejmě s názornou ukázkou a degustací. Ano, ráno bude jistě krušné.

den pátý, hajdy domů!!!

Poslední den tradičně probíhá ve znamení velké únavy nashromážděné za celé naše dlouhé putování, degustací lihovin a nese se tak trochu ve znamení hlavně to přežít. Za zmínku tak stojí alespoň samoobslužné čepovací zařízení na Novém světě, které jsme v teplém dni uvítali ale zároveň byli cestou svědky apokalyptických pohledů na vytěžené lesy v okolí, které byly napadeny kůrovcem, a vypadaly jako pustá měsíční krajina. Opravdu to nebyl hezký pohled, sice se nám odkrývají i jiné pohledy, jsou vidět skály a místa co jsou jinak ukryta v jindy hlubokých lesích, ale pro mě osobně je to hodně smutný pohled.
V celkem slušném červnovém pařáku, inu duben je v tomto ohledu opravdu mnohem milosrdnější a rukavice si v dubnu můžete vzít vždy, jsme dorazili do Dačic a zasedli k poslednímu společnému obědu a začali rekapitulovat. Poplácali jsme se po ramenou a slíbili si věrnost, tedy až na fázeho, který se nám poslední roky zdárně vyhýbá a vždy si najde nějakou záminku, asi aby mohl být co nejdříve označen za paní Columbovou. Bez rezervace pro kola jsme se dokonce nacpali do lokálního vlaku směr Havlíčkův Brod, odkud už by měl následovat klidný vlakový spoj se zajištěnou rezervací až do práglu. V Havlbrodě jsme ale měli ještě nějaký volný čas, tak jsme logicky dostali žízeň. Ovšem místní čepovací zařízení na náměstí byla řádně obsypaná navoněnými domorodci a také díky nedostatečné kapacitě zbývajících volných míst a došlo k rozdělení delegace na dvě skupinky. Jedna skupina zůstala na náměstí a čekala až se uvolní místo, zatímco druhá skupinky nepohrdla prázdnou zahrádkou místní knajpy, kterou jsme míjeli cestou z nádraží, sloužící evidentně jako centrum pro místní podsvětí, kde vařili akorát tak utopence a nakládaný hermelín. Stejně to byla rychlovka, tak co.
Ve vlaku do práglu jsme si asi 5 minut vyprávěli kdo měl lepší nebo horší pivo a poté jsme vyčerpáním usnuli nebo nám jen možná došla slova, to už si nevybavuji. Jaký kontrast ve srovnání s cestou na sudetenritt, kdy naše energie a odhodlání obvykle stříká z každičkého našeho póru.
Už se těšíme až budeme stříkat letos, opět v tradičním termínu na čarodějnice. Ano opět bez fazekaše, který zase něco má. Máme to ale zapsané na black listu a jednoho dne s ním zúčtujeme 😉

účastníci etapy

dr. radosta
dr. radosta
příba
příba
džimák
džimák
alesh
alesh
opat
opat
přéma
přéma
tom
tom

Předchozí
Další
[embedsocial_album id="8162eb8752664b0ed0e4b0560e19e1c3143b309a"]

souhrnné informace o etapě

sudetenritt 2021 1. den - z Číčeníc do Prachatic

Start : Číčenice
Cíl : Prachatice
Nastoupáno : 514 m
Najeto : 29 km

Průjezdní místa : Číčeníce, Vodňany, Bavorské Svobodné Hory, Běleč. Městská Lhotka, Prachatice

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/a225290629/

sudetenritt 2021 2. den - z Prachatic do Českého Krumlova

Start : Prachatice
Cíl : Český Krumlov
Nastoupáno : 1477 m
Najeto : 72 km

Průjezdní místa : Prachatice, Zdenice, Jelemek, Frantoly, Záhoří, Smědeč, Kuklov, Dobčice, Holašovice, Křemže, Kokotín, Srnín, Český Krumlov

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/a1fd290634/

sudetenritt 2021 3. den - z Českého Krumlova do Suchdola nad Lužnicí

Start : Český Krumlov
Cíl : Suchdol nad Lužnicí
Nastoupáno : 1077 m
Najeto : 75 km

Průjezdní místa : Český Krumlov, Mirkovice, Zubčice, Kaplice-nádraží, Pořešín, Kaplice, Děkanské Skaliny, Daleké Popelice, Klení, Kamenná, Žumberk, Žár, Petříkov, Šalmanovice, Suchdol nad Lužnicí

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/1713290635/

sudetenritt 2021 4. den - ze Suchdola nad Lužnicí do Jindřichova Hradce

Start : Suchdol nad Lužnicí
Cíl : Jindřichův Hradec
Nastoupáno : 1117 m
Najeto : 95 km

Průjezdní místa : Suchdol nad Lužnicí, Halámky, Rapšach, Františkov, Staňkov, Lásenice, Polště, Stajka, Ratiboř, Pluhův Žďár, Červená Lhota, Radouň, Radouň, Radouň, Jidnřichův Hradec

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/50c3290636/

sudetenritt 2021 5. den - z Jindřichova Hradce do Dačic

Start : Jindřichů Hradec
Cíl : Dačice
Nastoupáno : 624 m
Najeto : 42 km

Průjezdní místa : Jindřichův Hradec, Jindřiš, Blažejov, Vlčice, Kunžak, Terezín, Nový Svět, český Rudolec, Toužín, Dačice

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/4d85290637/