whatsapp méén
Po loňských zkušenostech kdy se přéma z jednoho kopce utrhl pelotonu a ujel nám všem z dohodnuté a naplánované trasy a kvůli němu jsme za trest museli jsme do Kokotína, jsme se tentokrát rozhodli oživit předzájezdovou komunikaci v naší uzavřené whastapp skupině už dlouho před odjezdem. Aby bylo prostě jasno, co, kdy, kde a kdo a možná i proč. Prostě rozdat karty.
Jako dycky to začalo skuhráním, že “nemám formu“, “mám výrazně víc nahuleno, než najeto, slib mi, že na mě budeš čekat příbo“, “nemůžu dýchat mám nízkou saturaci“, “jsem lakomej, nikam nejedu“, “jsem línej, nikam nejedu“, “mám něco jinýho, nikam nejedu“, “nepojedeme radši na elektrokolech?“. Následně se tyto výkřiky buď společně hejtují, rozebírají a nebo se prostě jen nechají ležet. Což je mimochodem nejlepší řešení protože jak se vyjede do stopy, adrenalin a oxytocin všechny tyhle bláboly většinou odplaví.
Jestli ale něco nezůstalo ležet, byl to příbův dušený povzdech, že nemůže dýchat. Na reagoval dr. radosta slovy “vem si hupcuk“. Nevím jestli jste někdy viděli hupcuk nebo jste si ho potěžkali ale příba asi jo. Tak suše pronesl, že si radši vezme silonky, ty jsou lehké a vydrží i předsedův drtivý tah, který má vždy na začátku prvního dne. A mohl by tak příbu na silonkách “zadarmo” vytáhnout ve stoupáních. Diskuse se ovšem zvrtla do divokých fabulací a popustila uzdu naší bezbřehé představivostí nad tím co se bude dít na dvojlůžkových pokojích, až si všichni vybalíme silonky.
Jako poslední se do naší peprné diskuse, po velmi dlouhé době mlčení, připojil Tom, který se nestačil divit a chvilku se ujištoval, ve které ze svých skupin se právě nachází. Nepomohlo to a stejně pronesl něco ve smyslu “někde jsem se ztratil“. Podobně byl na tom i džimák, který se opakovaně díval na název “skupiny” a zase se vrátil zpět aby se mohl divit. Musíme si na sebe zase po roce zvyknout, ale naštěstí nejede fáze, na toho si někteří z nás za ty 3 dny ani nestačí zvyknout.
Každopádně skupinovou fotku v silonkách a s transparentem “První nebipolární skupinka cyklistů” jsme z preventivních důvodů na nádraží neudělali, protože by se taky mohlo stát, že sice nepojedeme do Kokotína ale možná tak akorát do Pičína, až nás vykážou z perónu.
Ve druhém kole se všichni pustili do příby, který skuhral, že má nízkou saturaci (92) a pro zajímavost vybírám jen ty nejempatičtější odpovědi … “jsem si to vygooglil.. pišou, že u senioru je 93 normálni” (alesh), “Zásada číslo 1 v našem věku: Nic si neměrit!” (džimák), “ani nepoměřovat” (alesh). Jenže příba nechtěl nic riskovat, koneckonců je ze všech seniorů skoro nejmladší, a na plicním oddělení se nechal znovu změřit a proto, že byl hodný a neplakal obdržel obrázek medvídka a tajemné foukátko s léčivými účinky, které později mělo změnit dějiny. Něco jako kokain na staré dobré TdF.
Ve třetím kole se všichni pustili do přémy, když pronesl něco ve smyslu “Ještě pár let a budem potřebovat doprovodnou sanitku” a připomněli mu aby si hlavně stáhnul do mobilu mapy a nemohl se pak vymlouvat, že nevěděl kudy se jede a nebyl pak zase za kokota. Na to již přéma oponoval jen slovy “Tak jsem dobalil a nevejde se mi do batohu bible. Neberete ji někdo?“. Možná se tím snažil probudit naše citlivé duše ale místo toho se z pléna ozvalo jen “hlavně si vezmi správnou mastičku“, což byla narážka na záměnu řitní masti za krém na vyhlazování vrásek, který omylem sbalil manželce.
No vypadá to, že před zájezdem jsme ve formě a bude opět veselo. Kromě dvouvaječných dvojčat s odloženým porodem tj, bratra opata a fazekaše, jsme jinak byli v plné sestavě.
Ať vás síla provází a déšť a vítr obchází!
Tato milá opatova slova nás virtuálně uvítala ve wahtsappu po příjezdu na Hlavní nádraží, kam ale jejich autor nedorazil. Místo společné fotky z vlaku nám opat poslal fotku jak jede sám v metru, plném úplně cizích lidí a navíc bez kola. Provokace!!! Každopádně síla nechyběla džimákovi a předsedovi, kteří si ještě před odjezdem střihli švih v okolí Drahaňského údolí, přes Petřín až k Červenému jelenovi, kde spláchli prach nasátý cestou. Především předseda byl toho dne nabitý takovou energií, že se vysloveně těšil na to, že nám v Havlíčkově Brodě řeknou, že ve vlaku do Dačic je plno a budeme muset jet po vlastní ose. Tím by se úvodní etapa protáhla na cca 85 km ale za to by se jela v noci. To byl jeden z důvodů proč se předseda chvástal, že má jeho světlo dosah 1100m. Ostatní byli v klidu a věřili ve schopnosti vedoucího vlakove sexe, který je zatím vždy nějak dopravil do cíle. I tentokrát to dopadlo dobře a po několika hodinách jsme přistáli v Dačicích.
Po tak dlouhé cestě jsme byli značně vyhládlí, kromě předsedy, kterému ke značnému hladu evidentně chybělo těch 85km. Tak se rozhodl, že si dá v hotelu, kde jsme spali, jen něco malého k večeři. Ale proto, že se mu “zapečený sandvič” zdál opravdu málo, přidal si k tomu něco jako “ďábelské topinky”. Na stole mu později přistály dvě megatopinky s hromadou pikantní směsi a sýra a neméně velký toast. Možná, že i škemral aby si od něj někdo kus vzal ale mám pocit, že nakonec se s tím popral. Následně zavalen vysokou hladinou cukru rozvířil předseda debatu o vybavení. Tento rok si pořídil kráááásnou oranžovou helmu, které je v divočině vidět asi na 20 km takže až budeme před někým kdo nás bude chtít zabít zdrhat, musíme nejdřív zabít předsedu, nebo ho aspoň zbavit té helmy aby nás nenašli. Jenže to není všechno. Kromě všech možných vychytávek má helma snad i “RECCO čip” takže když ho třeba u Břeclavi zasype lavina, najdou ho zatímco my ostatní zdechneme pod lavinou. Dokonce jsme zjistili, že ten samý čip má na bundě, v botách, na kalhotách a možná ještě někde. Takže si představte tu situaci …. u Břeclavi spadne v květnu lavina a je vyhlášeno celostátní pátrání po skupině několika šílených cyklistů, kteří tou dobou projížděli Břeclaví … střih … vedoucí záchranné služby nad lavinou vykřikne “Mám tu pod sebou 5 čipů RECCO, našli jsme ty cyklisty, hrabejte tady, rychle” … střih … z laviny vytáhnou JEN předsedu a ptají se ho kde jsou ostatní, “nevím jel jsem napřed protože jeli moc pomalu, šmejdi“. Takže moje rada na závěr. Chcete li přežít lavinu, držte se předsedy.
Tento ročník přinesl řadu překvapení a nezvyklých situací. Pro ilustraci. Večer při obhlídce mapy se džimák dožadoval změny trasy z asfaltu na polňačku. Chápete to? Ten který se vždy oháněl slovy “A jaké ji riziko bahna?” probudil ze spánku i aleshe, který pronesl “Kdo jsi a co jsi udělal s džimákem? Tady něco nesedí“.
Jedeme do Indie
Po decentním večeru, zakončeném 15 letou whisky, jsme se ráno těšili na snídaní, kterou jsme si za 210 Kč připlatili. Aby byl klid a nemuseli někde shánět něco ke snídani. Za tu cenu můžete očekávat cokoliv. Neočekáváte ale, že si to budete muset snídani sami nakonfigurovat od prázdného stolu a nějaká vodítka z čeho si můžete vybírat prakticky neexistují. Snad jen slova čišníka “dáte si třeba vajíčka s chlebem?” byla jediným pojítkem mezi námi a kuchyní, protože do kuchyně nás pustit nechtěli. Bylo to takové zmatené, chudé a křečovité ráno.
Další v řadě překvapení byla změna defekačního režimu, některých členů. Vždy se o tom vedou vášnivé debaty, v případě vícečlenných pokojů se dokonce určuje pořadník na pobyt ve vyměšovací místnosti. Před snídaní, po snídaní, nikdy, někdy atp., každý v týmu má své místo jisté. Proto nás možná překvapilo, že příba byl už první den ráno odbaven, zcela mimo pořadník. Asi to byl vedlejší účinek toho “foukátka” co dostal na zvýšení seniorské saturace. Těžko říct, každopádně nečekaně brutální efekt mělo foukátko i na příbův tah v kopcích. Na čele pelotonu tak byl jako první max. druhý vidět příba pak dlouho nic a za ním chrti jako džimák a přéma. Lance Armstrong by závistivě pronesl jen “unbelievable!!!“.
Cestou z Dačic do Znojma se asi nic podstatného nestalo, nebo jsem to za ten rok a půl od doby kdy se to stalo a kdy píšu tenhle článek zapomněl. Viděli jsme 240 let starou sekvoj v Kravsku, statní hrad Bítov, Hasičský pivovar Bítov, boží muka, kapličky, křížky, boží muka, kapličky, křížky, boží muka, kapličky, křížky, boží muka, kapličky, křížky, brody a vpředu stále uháněl “nafoukaný příba“. Džimák se ho občas snažil rozhodit z rytmu, že začal naoko hledat kešky, marně. Toho dne byl příba prostě k nezastavení.
Po příjezdu do Znojma jsme na náměstí ochutnali místní pivo, které čepovali do půllitru s logem pivovaru ve tvaru velkého Z. Což vzhledem k situaci, kterou na Ukrajině rozpoutal jeden zakomplexovanej skřítek, bylo poněkud riskantní popíjení ale nikdo kromě nás na náměstí nebyl tak se to obešlo bez poznámek o podpoře toho Zmrda (Z). Kromě foukátka si letos příba s sebou přibalil taky mastičku od Angry Beards. Říkají tomu CALM BALSS a volně přeloženo je to asi kulemaz. Nicméně namazat s tím můžete kde co, třeba i řetěz když na to přijde. Přéma zpozorněl, protože mastičky to je jeho oblíbené téma. Dle příbových slov, je to jeden ze dvou zázračných přípravků, které mu dělají letos poprvé po dlouhé době radost jak ve stoupání tak i ve sjezdech. Prý se neobjeví ani všem dobře známý zadní bobr. To kvituje i předseda ale nějak se mu nechce si to aplikovat. Ve své věčné touze pomáhat bližnímu svému, nabízí příba všem ostatním, že si zítra ráno mohou před výjezdem do stopy alespoň nezávazně potáhnout z jeho foukátka. Prý hned uvidí jak se jim pojede líp. To ovšem dr. radosta glosuje v duchu, že když si všichni fouknou tak příba bude ZASE poslední, protože hendikepy se srovnají. Což způsobuje pouze to, že příba svojí nabídku okamžitě stahuje ze stolu a toto téma již nevytahuje. Lakomý feťák.
Po ubytovaní a sprše v místní SOLNICI jsme se rozhodli vyrazit do víru velkoměsta. Znojmo, především ta historická část je fakt pěkný místo, a tady si výjimečně nedělám legraci. Co však už není tak pěkný je to, že když se chcete napít nebo najíst, máte zde občas docela problém. Místní pivovar byl narvaný k prasknutí a obsluha nebyla ani moc přívětivá, působila trochu arogantně, což se mi znovu potvrdilo zhruba za rok když jsem zde byl s rodinou. Plno mají tak asi můžou držkovat, turisti přijedou zase. Tak jsme docela dlouho brouzdali městem, až jsme dali šanci indickým spoluobčanům, kteří kousek od pivovaru mají restauraci. Restauraci, která nás přivítala s otevřenou náručí, nikdo nedržkoval, že je už pozdě a jídlo bylo nakonec taky fajné. To ostatně potvrdil i náš naturalizovaný indický spolucestující džimák. On sám v Indii navštívil několikrát i závodní jídelnu ŠKODA a.s., takže je kovaný specialista. Význá se i v indickém street foodu a jednu, do té doby vyhlášenou, restauraci v Jindřichově Hradci svojí trefnou poznámkou nejenže zesměšnil, možná ji dokonce donutil ke kapitulaci – to ale prověříme až tam pojedeme za pár let kolem. Po indickém jídle jak víte neroste chuť ale žízeň a tak jsme se po další procházce městem vrátili do “Z” pivovaru, kde už slabší jedinci místní mládeže odpadli. Zbylo tak místo i pro nás staré najedené žížnivce. Ovšem pozor, máme tu další ze série překvapení. Náš starý dobrý přéma si nečekaně místo piva objednal panáka Taliskera. Se slovy “já už přetékám pivem a další se tam nevejde” nasadil blažený úsměv. Svět už není jako dřív.
Kompot, nesu vám kompot
Když srovnáme Dačice a Znojmo tak lze jednoznačně říci, že snídaně se nedají srovnat. Žádné překvapení šéfkuchaře, žádné tajemství za plentou ale normální snídaňový bufet kde si vezmete to na co máte zrovna chuť. Jak prosté. Na druhou stranu v Dačicích nebyla indická restaurace, které ovšem ve Znojmě zamíchala s defekačního režimem a mírou pálivosti při výkonu defekace. No nic. K méně žhavým zážitkům patřila návštěva Moravského Krumlova, který se opravdu ale opravdu ani zbla nepřibližuje Českému Krumlovu. A proč by taky měl, že? Každopádně horko bylo toho dne velké a tak se i přéma rozpomněl na svou roli v týmu a než jsme se stačili rozkoukat zasyčely v nevelkém přémovi dvě velká piva. Možná i ta dodala odvahu přemovi se pustit do slovní potyčky s džimákem, kdy oba řešili něco se slunečníkem, bůhví co. Každopádně přéma s dvěma březňáky v žíle roztomile oponuje džimákovi, že je na něj džimák moc zlý. Džimák zase oponuje přémovi, že za to nemůže, že na něj jsou všichni 11 měsíců hodný a mažou mu med kolem huby. Když pak přijede na sudety musí čekat, že se dozví pravdu. Dál už si debatu nepamatuji, nicméně přéma se nedal a do džimáka furt rejpal, a to tak až byl slavnostně jmenován stínovým mapovým rejpalem.
Toho dne mineme ještě rodiště Vladimíra Menšíka Ivančice, přilehlý ivančický viadukt. V horkém dni uháníme do Rajhradu na večeři, protože v Rajhradicích, kde máme nocleh, nás asi nějaký gastronomický zážitek dnes nečeká. V Rajhradu to zase syčí jedno za druhým a se spokojenými teřichy jedeme na ubikaci. Jestli nám toho dne bylo horko pak vězte, že v pensionu Loučka nás v podkrovních komůrkách očekávala pravá moravská sauna. Naštěstí se daly otevřít okna a tak snad následující noc nějak přežijeme.
Ano, přežili jsme i “čarodějnice” na místním fotbalovém hřišti, které jsme toho večera navštívili. Fronta na pivo byla velká, obsluha vyklidněná a tak jsme si krátili čas nejrůznějšími činnostmi z nichž jedna byla velmi bizarní. Sledování reklamy na PENNY v podání Michala Davida což byl remake jeho hitu “nonstop, já chci žít nonstop“. Ještě dva dny potom jsem v uších slyšel ono nesnesitelné “Kompot, nesu vám kompot” a vzteky roztrhal kartičku do PENNY. Už ani nevím jak jsme na to reklamní dno vlastně přišli. Každopádně dr. radosta se křižoval a poléval Starobrnem, že on by nic takového nevytvořil a pokud ano, že by se pod to rozhodně nepodepsal. Tu záhadu kdo to vlastně celé spáchal jsme asi toho večera nevyřešili a vrátili jsme se poslušně zpět do našich vytopených cimřiček.
Kanec na konec
Z Rajhradic do Břeclavi už to není bůhvíjaká štreka a tak na trase hledáme různá zpestření a zajímavosti místního kraje. Hned na začátku nás v Rajhradicích jeden místní obyvatel oslovil velmi nevybíravě když prstem ukazoval na hlavu předsedy a k tomu volal “co to máte za blembáky?“. Předseda zachoval stoický klid a věděl, že jeho čas ještě přijde. Do Břeclavi je to sice ještě kousek cesty ale lavina může číhat za rohem. Kdo je připraven není zavalen … ehhhm je vyhrabán dřív.
Cesta si vinula vinicemi, kolem přehrady Nové Mlýny kde jsme ochutnali z místní produkce a vše bylo zalité sluncem a pohodou skoro jak v Itálii. Sám džimák řekl něco ve smyslu “ti moraváci jsou takový klidní a nikam nespěchají” … střih … ano správně chápete, že vždy když máme tendence dělat velká prohlášení, se stane něco, co to popře. Ano, v zápětí v obci Zaječí kdy se naše skupinka plouží do kopce a z druhé strany kopce jede velmi početná skupina e-bikerů a my všichni vytvoříme na úzké silničce něco jako nedělní dopravní kolaps, se přiřítí mírumilovný moravák a z okýnka své Fóbie vykřikl “do piče, debily“. Výjimka potvrzuje pravidlo, říká se. A třeba to byl pražák na detoxikační dovolené.
V Zaječí kromě hezkého kostela nacházíme i osvěžovnu, především proto, že nechceme riskovat, že umřeme do Břeclavi hlady nebo nedej bože žízní. Po chvilce pátrání usedneme pod slunečníky STAROBRNO asi v jediné místní hospodě. Snad úžeh, snad konjunkce Marsu s Venuší, nebo snad ten mírumilovný moravák způsobil, že i sám přéma byl zmatem a dožadoval se pod zelenými slunečníky STAROBRNO jedné PLZNĚ. Je toho na nás už prostě dost, ono šlapat po té rovině co na Moravě je, není žádný med. Téměř nikdy si neodpočinete jízdou z kopce a je to pak znát na psychice zádumčivějších členů družstva. Jsme rozhodně zádumčivější než v Dačicích. Některým náladu v Břeclavi zlepšilo pivo KANEC (KANEC NA KONEC), některým jí zhoršilo, tak jsme se rozhodli hledat něco poživatelnějšího. Statečný přéma a ještě někdo … kdo to sakra byl? Mám pocit, že džimák a přéma ještě chvilku koketovali s Kancem, možná si i vyříkávali to co si naložili v Moravském Krumlově ale my ostatní jsme nepohrdli Bernardem a celkem dobrou pizzou v nedaleké CYKLOSFÉŘE. Což sami uznáte, že je příhodnější místo k zakončení sudetenritt, než s nějakým Kancem 😉
Přátelé, co vám budu povídat, bylo to fajn jako vždy, nikdo se nezranil a nebylo ublíženo žádnému zvířátku. I když to vlastně bylo těsný, protože v Břeclavi ve vlaku, když jsme si dávali helmy a batohy do těch “úložných prostor” nad sedadly, nedařilo se přémovi řádně ukotvit jeho helmu. Ta mrcha se vždy vykutálela a spadla na hlavu lidem co už řádně seděli na svých pozicích. Když se to za 20 vteřin opakovalo podruhé nebo potřetí kdy někteří schytali mordu helmou do hlavy, pronesl naprosto anasteziologicky klidným hlasem tom, že příště si má přéma říct někomu vyššímu, kdo by za něj tuto prekérní záležitost vyřešil.
Takže tak nějak to bylo. A příští rok si zase padneme kolem krku a začne to znovu. Už aby to bylo.
