2023 – z Břeclavi do Horní Lidče

Listopad 2023 – Drsné Bílé Karpaty, výstup, sestupy a tlačení. Obroda, bílá smrt, deníček plný poznámek co se jistě mohou hodit a další hrůzostrašně zážitky.

Možná nás bude plný počet, možná taky ne …

Pozorní čtenáři našeho občasníku si jistě všimli, že vloni proběhla dlouho před startem další etapy hromadná konverzace v naší WA skupině. Nejinak tomu bylo i letos. A tak jsme všichni hromadně kvitovali návrat ztraceného syna fázeho, který se nám léta vyhýbal. Po roční odmlce i návrat jeho dvojvaječného a staršího dvojčete opata, který načerpal síly a už nevyhrožoval, že letos pojede část etapy vlakem.

Ve finále ale budeme rádi, že se tam vlakem vůbec dostaneme, protože na trase do Břeclavi jezdí něco jakože Vindobóna, což je v překladu asi něco jako vagón pro cajzli co jedou do prátru na šnitzl. Takže tady nepočítejte moc s držákama na kola, nebo radši jen s jejich omezeným počtem. Což se nakonec stalo a bylo načase v předstihu jednat. Takže dlouho předtím než jsme vůbec vyrazili jsme se museli rozdělit na dvě skupiny po 4. Oba vlaky mezi sebou měly ale dvouhodinové okno a pro druhou skupinu to znamenalo, že dorazí z Břeclavi do Hodonína za tmy. Kdyby jen tmy, ale o tom až později.

Skupina byla natěšená, někteří začali s přípravou v dostatečném předstihu aby nemuseli naříkat, že nemají formu, někteří toho zase víc nakouřili ale kdo to nakouřil nejlíp a dopadl nejhůř byl alesh. Z pozdější rekonstrukce na místě činu není zřejmé co se vlastně seběhlo ale dle všeho alesh zátarasy na cyklostezce neprorazil. Rozrazil si zub, nos a zlomil palec na ruce, plus si jako bonus opatřil nějaké další drobná znamínka krásy. Chvilku to vypadalo, že se zhojí včas ale nakonec mu do palce vnutili doktoři nějaké ocelové implantáty a to by znamenalo absolovat Karpaty s palcem vzhůru a to při vší úctě k aleshovým sjezdařským schopnostem není dobrý způsob jak Karpaty přežít. Popřáli jsme aleshovi hodně štěstí ve stylu “Táhni a srůstej” nebo sluničkářského “Držíme ti palce“.

4:3 co naděláš

Na hlavním nádraží jsme se scházeli jak švábi na pivo a s již zmíněnou dvouhodinovou pauzou mezi oběma vlaky. Jako první dorazili dr. radosta, džimák, opat a tom. O dvě hodiny později na stejném místě a stejně odhodlaně stáli příba, přéma a fáze. Všichni voňaví, čístí, jiskřící optimismem, jako dycky. Cesta ve vlaku ubíhala celkem slušně a když jsme viděli jak v Brně přistoupili další dva nebo tři cyklisti takzvaně na hulváta a bez rezervace a placení místa za kola, dostala naše budoucí strategie oproti ČD nový náboj. I takhle se dá cestovat a buď to vyjde nebo tě v Břeclavi vyhodí, což by vzhledem k tomu, že to byla naše cílová destinace asi nevadilo. Klíčová otázka ale byla “Jak se dostat do Brna?” 🙂 No nic uvidíme co vymyslí vedoucí vlakové sexe příští rok, kdy už potřetí budeme v Horní Lidči. Tedy tam kde je vždycky nějaká sranda prosycená adrenalinem pokud jde o zážitky s ČD.

Zatímco první skupina už byla v Hodoníně ubytována, vysprchována a požívala nejrůznější tekutiny a stravu, druhá skupina se tou dobou soukala z vlaku v Břeclavi. A protože byl ve druhé skupině náš obchodník s deštěm fáze, jistě už víte co následovalo. Z čista jasna se objevil nějaký mladší příbuzný toho ničivého tornáda co tam nějakou dobu předtím zlikvidoval několik vesnic a aby toho nebylo málo začalo pršet. Jestli něco chcete jet v dešti a protivětru a navíc furt po rovině. A když si na začátku řeknete to vypadá jako přeháňka nebudu si brát návleky a pláštěnku, vypadáte pak po několika minutách kdy to neslábne ale zesílí, jako totální kretén. Mokrej kretén.

Když kreténi dorazili na ubikaci, kde ovšem tou dobou nebyl nikdo z první skupiny, protože ty byli hezky v teple místní pizzerie asi 1,5 km vzdálené od ubikace, zjistili od rozverného dr. radosty, že klíče má on. Že si máme pro ně přijet do hospody. Takže vlhcí kreténi se přemístili do hospody a tam už zůstali, protože zase hrozilo to, že kdyby se jeli převléknout, že by pak už ani nedostali najíst. Takže příští rok neznám bratra a volím skupinu A, protože být B není vždy výhoda. Ale teď upřímně, víc asi záleží v jaké skupině pojede fáze. Tam totiž riziko vlhka hrozí s velmi vysokou pravděpodobností.

Když jsme asi po hodině oschli a dokázali udržet v ruce půlitr piva a nerozlít ho třesoucíma se rukama, začala družba skupiny A a skupiny B. Ale znáte to, sytý hladovému nevěří a mokrý suchéme také ne. Takže možná právě tady se začal v hlavě dr. radosty rodit plán akce s pracovním názvem “OBRODA“.

Ententýky dva špalíky, čert vyletěl z elektriky

Asi už to v hlavě dr. radosty zrálo dlouhou dobu ale jako mistr správného načasování nám ráno po snídani a před prvním stoupáním oznámil, že ho napadlo udělat obrodu týmu. Něco jako národní obrození jehož cílem by bylo oživit komunitu novými tvářemi, motivovat k lepším výsledkům. Že by jako přizval někoho do party. Některým z nás ztuhnul výraz, někteří litovali svých slov z předešlého večera. Někteří se snažili bagatelizovat svá prohlášení typu “nepojedeme vlakem nebo na elektrokole?“, prý to byl jen nevinný aprílový žertík. Někteří přemýšleli. Například přéma sebevědomě prohlásil, že aspoň nemusí přemýšlet o koupi 29” kola. Zděšení v kolektivu způsobil příba, když zřejmě jako neohrožený vedoucí vlakové sexe, což je práce co nikdo dělat nechce, prohlásil, že už teď v 8 lidech je obrovský problém sehnat vlak pro 8 lidí a 8 kol a že by to mohlo znamenat, že by na někoho nezbylo místo. Na to dr. radosta jen suše pronesl “No, právě“. Dalších 10 km bylo ticho a všichni se drželi na špici pelotonu aby nedali najevo nějakou momentální nebo mentální slabost.

Pak už se profil trati změnil na ten, který nás provázel prakticky celou dobu. Do kopce, do kopce, z kopce, do kopce a zase do kopce. Vůkol voněl všudy přítomný medvědí česnek a my dostali hlad. Jestli je něco v daném místě resp. na naší letošní trase problém, pak je to nedostatek občerstvovacích stanic. Mnohdy je pak zapotřebí pracně nastoupanou výšku ztratit dlouhým sjezdem do údolí kde je hospoda a po obědě pak ztracenou výšku s plným pupkem pracně zdolávat znovu.

Nejinak tomu bylo i první den ale všemu trošku předcházeli zmatky v pelotonu. Na jedné z křižovatek špatně odbočil opat a do Kuželova sjel prý velmi zábavnou cestou ale bez nás. Jelikož tom nám jistí záda se svým cestovním defibrilátorem, nezaslechl naší telefonickou konverzaci se ztraceným opatem a ujištění, že se tedy setkáme v Kuželově. Místo toho aby pokračoval s námi v jízdě, připravoval se jako správná spojka před jízdou. Když jsme pak na další křížovatce netrpělivě čekali na toma, byl už dr. radosta očividně velmi rozrušený. “Já asi pojedu napřed …” pronesl dr. radosta ale v tom zavolal tom “Kucí kde jste já tu čekám, protože nám někdo chybí …”. Po ujištění, že nechybí, že opat už zřejmě čeká v hospodě se i tom dal do pohybu a my na něj čekali u místního větrného mlýna. Neklidný dr. radosta opět prohlásil “Já už ale fakt musím jet” a vyrazil až se za ním prášilo.

Když dorazil po pár minutách tom dali jsme se do pohybu a sjížděli docela prudký kopec po místní silnici do Kuželova. Byl to fičák a to tak velký, že jsem si ani nevšimli zářivě svíté oražové helmy dr. radosty, která v roší vedle místního prasečáku pokládala “kabel”. Teprve když dr. radosta dorazil asi 10 minut po nás do místní restaurace s úsměvem od ucha k uchu, pochopili jsme jeho ADHD nedočkavost nahoře na kopci a trefnou poznámku fázeho o nedaleké Velké na Veličkou, která měla příznačné jméno. Asi je tu patogenní zóna. A tento taoletový glamping, nebo jak to nazvat, se dr. radostovi tak zalíbil, že ho min. ještě jednou za dobu naší cesty zopakoval. Když musíš tak musíš. Že by dr. radosta stál za kampaňí na kofolu? No lepší než loňský “KOMPOT” Michala Davida, vzpomínáte ještě?

Cestou přes hory a přes doly nás občas zkropil jarní déšť. Ale jinak bylo počasí velmi přívětivé, o dost přívětivější než byly kopce a celkové stoupání co nás každý den čekalo. K večeru jsme dorazili do Vápenky, kde nám oznámili, že za chvilku končí kuchyň, pak přes hrnce hodí hadr a nedají nám aní párek, tlačenku, tyčinky, buráky, prostě absolutní nichts. To vyvolalo trochu paniku v týmu ale nakonec to dopadlo dobře. Jako zákusek tam někde vyškrábli i chipsy, což se při nadměrném výdaji sil a prosolených dresech docela hodilo. To vše z povzdálí sledoval tom a dělal si zápisky do deníku, a určitě o nich ještě jednoho dne uslyšíme.

Můj milý deníčku

Jestli jsem si z toho, jak jsem si před lety zlomil ruku a nemohl jet etapu přes Bílé Karpaty, něco odnesl, pak je to zjištění, že Bílé Karpaty nemají hřeben. To znamená, že si ani na vteřinu nepolevíte, protože buď vám jebne v hercně do kopce, nebo se vymáznete ve sjezdu, nebo vás píchá v boku, když tlačíte kolo do nekonečně prudkého kopce. Ale jak pravý známé rčení “Zážitky mají být hlavně silné”. A to určitě byly.

Už ráno po snídani byl dr. radosta plný elánu a těšil se na dnešní den. Počasí bylo famózní, slunečno ale teplota akorát a panoramata nás jistě čekají. Někteří po prvním bahnitém dnu čistili cosi na kole, pak mazali cosi na kole a jiní jen zevlovali nebo v případě toma pokuřovali. Nicméně ani pokuřujícímu tomovi neuniklo, že dr. radosta rozverně sjel schody v místním penziónu ale jsa nevybaven přilbou. Zapsal si to do deníčku, to se ještě může hodit. Možná až padne slovo na OBRODU, nebo jindy. Nikdy nevíte co se vám na koho bude hodit.

Snad jediné místo kde se dalo ušetřit pár sil po dlouhém stoupání ale znamenalo, že se naše skupina rozdělila na “pohodáře” a “sjezdaře”, zatímco první v poklidu sjeli do Květné, kde nás pak čekal brutální výtlak kol na kopec, druhá skupinka si to zpestřila opravdu výživným výšlapem a následně sjezdem do téhož místa. Po následném společném výtlaku na kopec s krásným výhledem na Javořinu a okolí nás opět čekal další sjezd a cesta kolem Lopeníku na Mikulčin Vrch. Konečně nějaká hospoda. V kuchyni ale během našeho příjezdu vzniklo malé nedorozumění a naše těstoviny se ztratily. Až po dvou pivech a naších prosebných žádostech aspoň o skývu chleba, se nám omluvili a vzápětí donesli výborně těstoviny a světe div se, ani nám je pak neúčtovali. Smekám klobouk protože to jsem v ČR snad ani nezažil a radši se s vámi hádají a vymýšlejí nejrůznější historky, než aby přiznali chybu. Takže zdravíme do “Restaurace Wellness Chata Jana” na Lopeníku a děkujeme.

Někde u žítkovských bohyní a cestou do Brumova kde jsme toho večera měli spát, zazvonil dr. radostovi telefon a v něm se ho pan majitel penzionu, jehož jméno jsem úspěšně zapomněl, ptal v kolik dorazíme, že už narazil sud a všechno nachystal. Sudem oslněný dr. radosta přitakal, že tak zhruba za hodinu a půl tam budeme. Vzájemně se poplácali po zádech a zavěsili. Snad nedostatek soli nebo cukru způsobil, že ještě pár minut bylo ticho než dr. radosta zvolal … “Ale my přeci bydlíme v Brumově a ne v Sidónii!!!” odkud volal ten pan majitel. Nálada byla výborná, protože tohle vás prostě pobaví ale na druhou stranu nejsme svině a tak dr. radosta volal pánovi zpět, že přeci ale bydlíme jinde a to především proto, že pan majitel přestal reagovat na maily, SMS a nepřijaté hovory od dr. radosty, který se chtěl ujistit, že tam tedy můžeme spát a že bude co jíst protože bez jídla jinak umřeme. Jiný kraj jiný mrav. Pan majitel si zase myslel, že když dr. radostovi v lednu řekl “Já ale normálně touhle dobou nevařím ale já si to nějak promyslím a když budu mít něco k jídlu, tak se ozvu a můžete tu spát” si vlastně můžeme volně přeložit jako JASNĚ, VŠECHNO BUDE. Podobná překvapení už jsme zažili a fakt to po 70 km a 2000 výškových metrech nechcete někde v “divočině” bez hospod zažívat znovu a znovu. Nakonec si asi popřáli vše nejlepší a pán majitel se sudem a jídlem určitě nějak naložil i tak, i když pokud má problém s komunikací je to otázka.

Den se chýlil ke konci a nás po únavném tlačení po “hřebeni” Bílých Karpat konečně čekal poslední úsek, který navíc měl být hezky z kopce. Letos, narozdíl od minulého ročníku došlo na přestřelku mezi přémou a džimákem relativně pozdě ale o to byla možná výživnější. Třeba přéma, který dle jeho slov a díky ohlášení blížící se OBRODY, přestal uvažovat o koupi 29″ kola se nějak nemohl srovnat s tím, že džimák má takové hezké 29″ celoodpružené kolo a neužívá si tak hezky ty sjezdy jako přéma, který to hrdinně sjíždí na Scottovi, zatímco ostatní mají kola. Tak do sebe kluci hezky vandrovali až někdo pronesl “Tak jedem ten sjezd nebo ne?”. Toho se chytil džimák a rozdal karty “Nejdřív pojedu tady ty tři sjezdaři, a ukázal prstem na dr. radostu, příbu a opata, a pak pojede tady ten ukřičenej trpaslík a ukázal na přému. Kluci tak pokračovali v přestřelce, kterou načali vloni v Moravském Krumlově. Ale sjezd jsme přežili všichni, jen fáze na svém hardtailu obutého do galusek si ustlal v lese. A do údolí si přivezl si jelito na stehně, takže večeři zdarma má asi zajištěnou.

Aby toho nebylo málo na zimním stadionu kde jsme bydleli jsme se po příjezdu dozvěděli, že za hodinu končí kuchyně a nedostaneme už nic k jídlu. Nastala bitva o sprchu a o krémy proti vráskám. Ale víceméně jsme se relativně rychle prostřídali a možná, že někteří sprchu pro tento okamžik oželeli a radši si dali jídlo a pivo. Možná to byl i přéma, který svým šaramantním pižmem obměkčil místní paní výčepní, která následně roztála jak taveňák. Najednou nic nebylo problém. Jídlo, pítí i na tanečky by možná došlo ale to by člověk nesměl mít v nohách tolik výškových metrů.

Došlo i na celkové hodnocení dr. radosty protože ve vlaku pak nebude čas a to byl čas pro deníček doktora toma. Nejsem si jist ale asi už u toho nebyl opat, protože přeci jen bylo asi lehce po deváté večer a to jak víme už je jeho hodina ale každopádně se děly věci. Přednáška trvala relativně krátkou dobu ale jestli jsme si do té doby mysleli, že cukr je “BÍLÁ SMRT” po přednášce jsme si do role vrchního zabijáka dosadili sůl a přestali se lízat v podpaždí. Bohužel mám velmi špatnou paměť na cizí termity a taky nedám názvy všech těch chorob ale musím říct, že jsem vlastně rád, že nedosoluji jídlo. Horší to měl dr. radosta, který neunikl deníčku a v něm jasně stálo “Nadměrně solí jídla a to přesto, že jsou již dostatečně osolená.” nebo “Byl přistižen v krmelci jak okusuje zvířátkům LIZ” nebo “V lednu se radoval, že napadl sníh a začal olizovat posypové vozy”. Ovšem hřebíček do rakve tomu nasadila jízda po schodem bez helmy. S vážnou a místy až nasranou tváří tom prohlásil “Ty solíš a jezdíš po schodech bez helmy” a dodal něco o tom, že mu tím přebytkem soli tvrdne srdce. Dobrák od kosti dr. radosta prohlásil “Já solím, aby mi ztvrdlo moje měkký srdce”. Když to vezmu zpětně tak mi přijde, ještě nedávno nesolil dr. radosta tolik a jen co začal přisolovat už ho napadlo slovo OBRODA. Něco na tom tvrdnutí bude.

Ale přátele, teď to myslím vážně, neserte doktory. Oni vás pak mají na stole s puklou lebkou a jen díky nim to pak možná rozchodíte nebo si v nejhorším nebo nejlepším případě, což je úhel pohledu, bude slintan na kšandy a budete mít horský vozík. Není to legrace a i pád v téměř nulové rychlosti vás může stát život … a věřte, že i takové smutné příběhy jsme od toma slyšeli. Legraci si z toho můžu dělat já, a to proto, že kromě vedoucího vlakové sexe jsem i vrchní pisálek a nepodléhám cenzůře a můžu si dělat prdel ze všech. I ze sebe 😉

Ještě jsem málem zapomněl na jednu humornou vložku od dr. radosty, kterou nám vyprávěl první večer v Hodoníně a proto, že jsem línej rolovat myší nahoru a psát to někam na začátek, napíšu to sem. Kromě fantastického plánu s obrodou napadlo ještě dr. radostu uspořádat menší wellness zážitek u moře. Furt se někde plácáme v bahně, dešti, větru a zimě tak co kdybychom naše těla prohřáli někde u Jadranu. Nápad skvělý akorát to má háček a tím je doprava po vlastní ose a na kole. Není to nic nereálného a dá se to rozložit do pár dnů a díky tomu, že máme horský kola nejsou pro nás hory vlastně překážkou. První je nám v cestě Šumava ale to je z Prahy vlastně dole na jihu takže v podstatě jedete z kopce (tak fungujou mapy ne?) a pak se přes tu Šumavu přehoupneme a jak budeme rozjetý tak se snadno přehoupneme přes Alpy a z těch je to brutální sjezd až do moře. Budeme rádi když to v Benátkách nebo, když někdo špatně odbočí, ve Splitu ubrzdíme. Dlouho jsme se tak nenasmáli. Ale OBRODA je OBRODA, takže uvidíme jak to dopadne.

Velké vlakové dobrodružství

Poslední den nás jako obvykle čekalo především tlačení do kopce, klestění si cesty mačetou a občas i nějaký výživný sjezd. Některým z nás se ozvaly staré rány a neduhy a vypadali jsme jak banda spráskaných psů. Kde je ta vlčí smečka z Břeclavi? Třeba tom se dobrovolně rozhodl, že to nekonečné stoupání, která nás čeká asi radši objede vnitrozemím a po chvilce se k němu přidal i přéma, který nejdřív zaháněl migrému a následně si radši dvakrát píchnul duši, aby nemusel šlapat do kopce. To trochu časově rozhodilo první skupinu, která na oba čekala poměrně daleko od nich, hlavně daleko od telefonního signálu. Takže přéma mohl akorát tak volat do lesa. Ale jak se do lesa volá, tak z lesa byla tentokrát ticho. Proto se první skupina po dlouhých minutách čekání vydala zpět hledat nebožtíky, protože jinak by se asi ozvali ne? Nebožtíky jsme nenašli ale zato jsme našli signál a několik změškaných hovorů a zpráv, že kluci jedou jinudy. Střihli jsme si proto část nekonečného stoupání znovu, jakoby toho nebylo letos dost.

Po příjezdu do Horní Lidče, našeho cílového města, nastal tradiční problém. Hledání místa kde se najíme a napijeme. Oba uprchlící tom i přéma seděli v nádražní restauraci kde ale dostali poslední jídlo týdne a jinak už prý vaří jen Gambrinus nebo zelenou. Zbytek týmu splašeně pendloval po Horní Lidči a marně se snažil najít restauraci kde by vařili. Nakonec to vyhrála velmi vzdálená restaurace Na Formance v Lidečku. Bylo otevřeno, vařilo se, ale byla asi 2 km od našeho nádraží a podobný nápad dostalo dalších x desítek lidí, kteří zahltili místního kuchaře nutkavou potřebou něco sníst. První reakce místní obsluhy na náš příchod byla hned ve dveřích něco ve smyslu “Mám tu narváno, přijel autobus, budete čekat dlouho…”. Kromě zmatku, který na place panoval a našich prvních pocitů beznaděje, že se nenapijeme, nenajíme a pojedeme 4 hodiny vlakem úplně hladový, byly na place ještě servírky. Ty naštěstí trochu dementovaly to co řekl nerudný pan vrchní, že prý to nějak půjde. Nakonec jsme se najedli, napili a teď nás už jen čekala cesta na vlak KDE UŽ BUDE JISTĚ KLID A POHODA.

Nástupiště v Horní Lidči se pár minut před příjezdem vlaku začalo slušně plnit, ale jako vedoucí vlakové sexe a vlastník rezervace míst pro kola i voňavé jezdce, jsem byl v tentokrát v klidu protože se přeci nemůže nic stát. Můj bohorovný klid nejdřív narušila SMS od ČD, že u vlakového spojení došlo ke změně řazení, nebo tak něco. Prostě informační hodnota textu NULA. Následně se k naší skupince přisunuly další dvě nebo tři osoby od ČD, což byl možná výpravčí a průvodčí vlaku, který přijížděl ze Slovenska. Jestli prý jedeme vlakem do Prahy? Jistě a máme rezervaci, povídám v klidu. No a bylo po klidu. Na Slovensku z nějakého důvodu nepřistavili vagón nebo možná i vagóny. A jako na potvoru i vagon kde jsou místa na kola. Ale prý se nemáme bát dostaneme náhradní místa jak pro kola tak pro lidi. Jsme přeci lidi ne?

Během chvilky ovšem přijeli na nádraží prakticky ve stejný okamžik tři různé vlaky a nastala vlakokokalypsa. Všichni chtějí sedět ale většina netuší, že chybí vagóny a do vlaku se úzkou uličkou rve sedm cyklistů, kterým razí cestu průvodčí a hledá způsob jak do běžného kupé “pro lidi” narvat sedm kol. Situace je napjatá, ve vlaku je nás jen pět a džimák s tomem stojí na nástupišti a vlak má plný tendr, pára syčí a mašinführer se chystá odjet. Nakonec oba v poslední okamžik naskočí do vlaku a stojí někde na schodech, nebo možná na WC a drží zuby nehty i svá kola. Zatímco my hrajeme Tetris s kolama a snažíme se je narvat do kupé, což se nám nakonec přeci jen podaří. Ale další dvě kola od džimáka a tom tam nenarveme.

“Jo a chlapi já vám to zamknu to kupé, ale hlídejte si to protože v tomhle vlaku se dost krade …” hlesne průvodčí a zmizí. Stojíme na chodbě vlaku ale nemáme místa k sezení co nám slibovali. Z vedlejšího vlaku je slyšet jak nasraný je džimák, který stojí na jedné noze a ještě ne své, zároveň drží své krásné nové kolo tak, aby si ho ve vlaku nedojebal o záchodovou mísu.

Je nám prostě souzeno stále bojovat s vlaky. Nakonec jsme po několika dlouhých a zmatečných kilometrech pobíhání po vlaku našli způsob jak si alespoň část z nás sedne do jednoho kupé. Dokonce jsme objevili i jídelní vůz kde ovšem bylo tak plno, že jsme se osvěžovali pouze na stojáka ale za to za ceny k sezení v první třídě s obsluhou. Nejlepší byly ty přechody z jídelního vozu do kupé, které bylo až v úplně posledním vagónu i tak strašně dlouhého zkráceného vlaku. Než jste došli do kupé měli jste zase žízeň. A než jste došli do jídelního vozu už jste museli na WC vyprazdňovat. Ale přežili jsme to.

Bude tedy ta obroda?

Takže zase příští rok, v Horní Lidči. A jestli se nepletu, příští rok nás čeká magické místo s názvem chata SEVERKA. Tam byla nastolena rasová otázka, je velmi pravděpodobné, že tam bude nastolena zase nějaká jiná otázka. Ale máme naději, že pokud budeme schovávat slánky, že některá srdce změknou a dr. radosta nezahájí čistku v kolektivu pod krycím názvem “OBRODA”. Dej bůh štěstí. Nazdar.

Fotogalerie akce