2018 – Rychlebské stezky, poklad v místě kam málokdo zabloudí

2018 – Rychlebské stezky, poklad v místě kam málokdo zabloudí

Rychleby 2018 Přéma nás učí bunny hop
12/10/2018 1960 zobrazení

Už asi stárneme. Jak jinak si vykládat to, že přestože se část naše spolku s naběhlou žílou na čele bije v prsa, že jsme se přeci ve vlaku na zpáteční cestě ze sudetenritt 2018 dohodli, že letos nebude v září žádná „cizina“ ale zajedeme si někam tady „doma“, a druhá část spolku má výraz neúspěšného včelaře nahánějícího své včelstvo a ptá se kdy se to upeklo? Vysvětlení je však prosté. Prsobijci seděli totiž v kupé na jedné straně vlaku pádícího ze Sudet do Prahy, zatímco včelaři nic zlého netuše, si mazali med kolem huby na druhé straně téhož vlaku. Navíc pokud máte v nohách několik dnů tvrdé sudeťácké dřiny v sedle, nějaké to plzeňské v žaludku, tak z touto novinkou než dojdete na druhou stranu vlaku, což proložíte akutní návštěvou na všech záchodcích soupravy, často už ani nevíte proč vlastně k těm včelařům jdete. No ale aby řeč nestála pozdravíte je, sednout si stejně v plném kupé nemáte kam, a zase kvačíte na své místo aby vám ho štiplístek náhodou neprodal na burze koženkových křesel. U ČD totiž nikdy nevíte čím vás překvapí.

Takže když se uklidnily emoce, splaskly žilky a Mája s Vilíkem se vrátili domů, protože by jinak chcípli zimou, vyšla oficiální nóta společenství. Letos se jede do rychlebek, rozuměj mekka všech bajkerů u nás a pokud se nepletu jedná se o nejstarší traily u nás a asi největší svého druhu. Neznáte, nebo znáte ale nebyli jste tam? Nevadí, zde je malá ochutnávka od lepších filmařů a fotografů než jsme my.

České dráhy za jedna

Musím říct, že letos byla cesta za traily pohodová, protože jsme se výjimečně rozhodli dojet po vlastní ose. Vlakem to i s dvojnásobným přestupem na lokálky vycházelo sice jen o hodinu déle ale zase to bylo zhruba dvakrát dražší, než když se rozpočítal benzín lidového vozítka z Wolfsburgu mezi osazenstvo vozu A. Ovšem krapet horší to bylo v byznys třídě vozu B, který byl sice savec non plus ultra, ale nakonec to na vlak bohatě stačilo pokud šlo o náklady cestu. Takže jediné naše setkání s ČD byla krátká cesta z Žulové do Lipová-lázně, která však stála za to. Zvuk kvílející a rozzuřené lokálky supící krásnou krajinou nám dokonale pročistil zvukovody a příbovi vygumoval Tinnitus, alespoň do restartu CML tedy do následujícího rána.

Lanovky nebrat!!!

Po rychlém ubytování „U Zlatého lva“, což bylo široko daleko ekonomicky nejrozumnější ubytování se snídaní a vlastní hospodou, jsme ihned po příjezdu vyrazili do stopy. Jak už to tak bývá předseda byl na zájezd opět dokonale připraven, v rukávu měl dokonce jako trumf připravenou Borůvkovou horu, kterou jsme mu před lety hlasováním zavrhli, a těšil se až jí zase v ten správný okamžik vytasí. Dokonce vědom si svých vůdcovských kvalit vyrazil do rychlebek několik let předtím, než vůbec padl návrh na tento zájezd. Co dodat? Snad jen, „Nás to nepřekvapuje“.

V rychlosti, ano přéma má nové kolo a jezdí skoro stejně rychle jako elektrokolo, což nechápu, jsme minuli základnu Rychlebských stezek. Nezastavujeme, máme zpoždění. Odtud se linula vůně jídla a piva a kolem baráku se povalovalo nespočet bajkerů, co už to dnes měli za sebou nebo si dávali pauzu před druhým kolem. Zběsilé tempo navíc do kopce trochu zaskočilo příbu, který je zvyklý, že v září se obvykle na kopce vozíme lanovkou a na kole jezdíme převážně přeci jen dolů. Nutno dodat, že v Rychlebských horách naštěstí není ani jedna lanovka a to i já (příba) oceňuji protože pak by se z toho stalo zase něco jako Disneyland pro cyklisty. I když to je dost blbej příměr uznávám ale tlačí mě čas, uzávěrka vydání na krku a já chci jít spát. Každopádně to, že to není „zadarmo“ ale je to himbajs do pěkného kopce pozná člověk hned od začátku, pokud to na místě navíc nezná furt doufá, že za támhle tím stromem už TO BUDE. Krize příby nabírala obrátek, chůze střídala chůzi a tep letěl do závratných výšin a příba se motal na lávkách jak po bujarém večírku. No přežil jsem to ale snad jen díky tomu, že část spolku, konkrétně dr. radosta, přéma a opat se vydali na první trail, zatímco já s aleshem a džimákem jsme se necítili dostatečně rozcvičení a nechtěli ztratit zbytečně několik desítek výškových metrů za krátké povyražení.

SuperFlow

Ve stále pokračujícím stoupání k začátku nejznámějšího místního trailu, který je nejvíc tzv. „vyžehlený“ na rozdíl od správňácky kamenných trailů, příba chytil druhý dech a na začátku SuperFlow trailu už byl téměř důstojným parťákem. Koneckonců z kopce to je v podání příby většinou úplně jiná liga, nicméně letos se ani z kopce necítil úplně ve formě a přenechal své místo v koloně sjezdařů opatovi a přémovi, který byl navíc se svým novým skoťákem opravdu řádně naspeedovaný. Na záda tak příbovi začal dýchat i donedávna neznámý hardtailista, nyní zdatný celopérák džimák a v závěsu stíhal i alesh, toho odpoledne poněkud zádumčivý.

Superflow jsme projeli jak nůž máslem. Zážitek to byl pěkný o tom žádná ale drobná časová plíseň nám už nedovolila absolvovat to ten den ještě jednou. A taky jsme si nechtěli vystřílet všechnu munici hned první den, navíc po několika hodinách v autě se nabízel i strečink. A tak se jelo večerní poježdění podél Černého potoka do Vidnavy, což jednoduchý trail pro rodinky s dětmi a nemocné aleshe, ale o tom až později.

Večer byl zakončen na ubikaci společnou večeří a pivem Excelent, které nám do čí vehnalo slzy dojetí a to nejen cenou 16 Kč/ 0,5l. Naštěstí jsme ho dopili a další sud už nebyl a nebude, protože to ani za ty prachy nikdo z místních nechce pít. Pan domácí byl jinak bodrý chlap, vztah k alkoholu měl kladný a tak si s námi dokonce osobně připil, nejdřív Ciderem, který opat záhadně vozil přes půl Evropy až sem. Následně pan domácí vytáhnul pálenici a položil kontrolní otázku, z čeho, že to je vypálené. Pražáci, Boleslaváci opět nezklamali a stříleli od boku nejrůznější ovoce a zeleniny až se nechali podat. Kurva třešně to byly.

Bunny hop? Máte štěstí, že jdu zrovna (s) kolem

Ráno nám bylo všelijak, tedy jako komu. Ti rozumnější a se spavou nemocí odešli zavčasu, tradiční tahouni si večer vychutnali plnými doušky. Není třeba jmenovat, byli to …. Snídaně v ceně byl dobrý start pro lenošivé sudeťáky, kteří rozhodně netouží hledat po horách otevřenou sámošku a rádi uvítají, když se o ně někdo postará. Ovšem staré známé švédské stoly se zde nenosí a k snídaní byla rybičková pomazánka a přeslazený čaj. A ještě taková černá asi káva. Das ist alles. Osobně proti rybičkové pomazánce ničeho nic nenamítám, navíc byla výborná, ale nějak na ní nejsem zvyklý po ránu, jako hlavní zdroj energie. A celé to zalít slazeným čajem když nesladíš … no řeknu to takhle, bylo to celou cestu až na Smrk znát ve vzduchu co jsem posnídal. Asi podobně na tom byl každý z nás. Naštěstí nás celkem brzo na naší cestě čekalo milé občerstvení. Ale to až za pár řádek.

Záměr byl dojet do Žulové a odtud vlakem do Lipová-lázně, viz vsuvka o vlakovém štěstí. Do Žulové jsme dojeli v dostatečném předstihu, a to i přesto, že jsme si jak akcionáři Nikonu na výletě po Evropě sborově fotili všechny lomy, které jsme cestou potkali. Uko Ješita a fáze by z nás měl radost. Na nádraží si každý krátil chvilku po svém. Třeba příba se snažil koupit v mobilní aplikaci lístky do vlaku, protože zjistil, že až nasbírá 5 655 827 bodů dostane od ČD zdarma jednosměrnou jízdenku do Bruntálu s 15 min. exkurzí po místním nádraží. Podařilo se. Dalších 6 bodů je na kontě. Ostatní zevlovali po nádraží a opat dostal jako vzorný student bike kempu Kopřivná nápad, že bude pilovat pověstný bunny hop, o kterém se nám v našich vlhkých snech často zdá. Položil na místní nádražní dlažbu nevinně vypadající klacík a jal se bunnyhopovat. Lehké pokroky tam vidět jsou. Ovšem přéma, který s námi nebyl v Kopřivné, byl jiného názoru a prohlásil něco ve smyslu „Máte štěstí, že jdu zrovna kolem. Bunny hop vám rád ukážu nic na tom není.“ To už blížící se taškařici zpovzdálí sledoval i příba se zapnutou skrytou kamerou a lístky do třetí třídy v kapse. Přiměřenou rychlostí se přéma blížil k nevinnému klacíku. Aniž by se dotknul brzdy, aniž by odlepil přední kolo ze země, aniž by se to alespoň vzdáleně podobalo bunny hopu, hodil přéma takovou držku, že se o tom v Žulové bude ještě dlouho vyprávět.

Jakmile přijel vlak naložili jsme otřeseného přému do vlaku, kde si za pomoci jehly od dr. radosty, který nás opět překvapil tím, co všechno s sebou vozí, provedl malý chirurgický zákrok na poraněných zápěstích. Z pod kůže tak vyjmul několik drobných úlomků žulové dlažby ze Žulové. Nebylo to příliš snadné protože vlak s sebou zmítal na kolejích a vydával zvuky, které dávaly znamení, že vlak už měl být min. 50 let v důchodu, ale nakonec se to těsně před výstupem v Lipová-lázně povedlo. Bohužel byla sobota a přému v lázních odmítli ubytovat a zahájit tak rovnou pooperační péči, což je bohužel v naší republice běžný stav.

Milé samoobslužné překvapení

Po relativně strmém stoupání byla kousek za lázněmi naším prvním cílem návštěva lesního baru. Už brzo před polednem mířily k baru davy lidí, kteří celkem nemilosrdně komentovali naše ranní rybičkové výkony na strmé lesní silnici. Hláška typu „Hele ten už nemůže a vede to“, povzbuzením do dalších km dlouhé dne rozhodně nebyla a tak příba chvilku počkal až mu klesne tep alespoň na 190, a pak s americkým úsměvem projel kolem glosátorů. Lesní bar už funguje delší dobu a světe div se, přežívá. Občas ho prý nějaká banda primitivů „vybere“ ale jinak to zřejmě funguje na principu, že každý dá peníze rád a někdy i víc než je na lístku doporučených cen. Náše touha doplnit energii i něčím jiným než rybičkovou pomazánkou byla ukojena v podobě špekáčků
vlastnoručně opečených na místním ohništi, zalitých nejrůznějšími dobře vychlazenými nápoji od piva počínaje a džusíkem konče. Bylo to příjemné překvapení, protože dalších několik desítek km jsme na nějaké to občerstvení mohli zapomenout. Zapomenout ale můžete třeba i na rukavice, což se stalo opatovi, který nejdřív několik km srdnatě bojoval do kopce cestou na Smrk, když však konečně přišel na to co je jinak, musel se pro rukavice vrátit k lesnímu baru a kopec si střihnout ještě jednou. To ho zřejmě nalomilo protože od té doby začal nahlas uvažovat o elektrokole, a tom, že ho to dneska vlastně vůbec nebaví. Starý dobrý opat nás navštívil vždy ve sjezdu z nějakého kopce aby dole zase zmizel protože na hřebenech Rychlebských hor čekejte všechno jenom ne pohodovou cestu lázeňského typu. Cestou nás o tom utvrzovali turisté s hůlkami zabodnutými do svahu a nechápavými pohledy co zrovna tady pohledáváme. Ale i ti pak zmizeli kdesi v dálce a na hřebenech jsme zůstali sami s borůvčím, ostružiním, které nám alespoň nabídlo náhradu za chybějící hospody.

Borůvková hora – druhý pokus

Snad právě to relativně náročné drkocání přes kořeny, kameny a husté borůvčí, někdy i se zamknutou vidlicí se podepsalo na morálce části mužstva v okamžiku, kdy se dr. radosta jen tak mimoděk zmínil o nedaleké Borůvkové hoře, kterou jsme mu, zřejmě ze stejných důvodů“ přehlasovali již na sudetenritt 2013. Celých pět let snil o tom, že jí opět spatří i s rozhlednou a to bok po boku svých věrných sudeťáků. Lobování probíhalo s jemným nátlakem a předstíraným postojem, že tam jako nemusíme když nebudeme chtít ale, že … Poslední přemlouvací pokus chtěl dr. radosta učinit na odbočce nad Javorníkem. Jenže opat s přémou již ucítili vůni zámeckého parku a nedaleké restaurace a ve sjezdu nabrali neuvěřitelnou rychlost. Za nimi s nepatrnou ztrátou jel příba, bez brýlí v šeru prakticky odsouzen na odhad toho, že jeli asi tudy. Sjezd nabíral obrátek, tachometr ukazoval rychlost kolem 70km/hod a v takovém sjezdu nebyl slyšet ani řev dr. radosty, který hyperaktivní sjezdaře upozorňoval, že přejeli odbočku na Čertovy kazatelny, kde byla další povinná zastávka. Jediný kdo mu zůstal bok po boku byl džimák, který ovšem také odolal předchozímu borůvkovému mámení ze strany předsedy. Sjezdaři si svůj omyl uvědomili až dole když dorazili k Račímu potoku. Jejich omyl jim však přinesl pohled na krásnou secesní Tančírnu v Račím údolí alias Georgshalle, známé to výletní místo.

Jak je důležité míti aleshe

Následoval dojezd do Javorníka, kde jsme i po pěti letech objevili nám dobře známý obchod s názvem „DOBRÉ POLSKÉ POTRAVINY“ a nedalekou restauraci Taverna, kde jsme rovněž před pěti lety měli tu čest pobýt, ovšem tehdy nás ještě čekala dlouhá cesta. Tentokrát už jsme de facto nikam nemuseli, protože jsme učinili drobnou dohodu s aleshem, který zůstal doma s příznaky nějaké virózy, že pro nás v nejhorším případě přijede autem a postupně nás odvozí. Sice to bylo za cenu pozření několika Budvarů, ale zase po tak dlouhém dni nám to už snad i bylo jedno co pijeme. Nakonec se přéma a džimák obětovali a naskočili do vlaku, který je z Javorníku odvezl alespoň do Žulové. To jestli tam přéma ještě piloval pokusy o bunny hop nevíme, ale vypadal, že nemá žádné další odřeniny na těle ani na kole, takže asi nic nebylo.

Večer jsme toho měli po předchozích dvou dnech docela dost a těšili jsme se na klidný večer i pivka a na malý šipkový turnaj. Jenže šipku nám do toho všeho jebla parta „taky bajkerů“ co přitáhla z nějakého sousedního penziónu, kde ovšem neměli hospodu s kuchyni jako my a dožadovali se po panu domácím nějakého žvance. Čekáním na žvanec si krátili vyprazdňováním lahví tvrdého alkoholu a ten jak známo uvolňuje zábrany. Vzhledem k tomu, že „taky bajkerů“ bylo asi 15-20 (byly všude) dovedete si představit jak takové uvolněné zábrany v malé hospodě kde se snaží 15-20 osob komunikovat přes sebe, vypadají. Řev to byl kolosální, což pana domácího zřejmě namíchlo a odmítl chlapců uvařit a možná i nalít pivo a nás absolutně utlumil protože jsme neslyšeli ani souseda sedícího vedle sebe natož pak naproti přes stůl. Varianty byly dvě, a) půjdeme spát, což celkem pozitivně vnímali především opat s aleshem, i když alesh byl díky celodennímu klidnějšímu režimu celkem odpočatý, nebo za b) zkusíme štěstí jinde. Tentokrát dopadlo hlasování jednoznačně lépe než v případě Borůvkové hory.

Zavítali jsme do nedalekého Trail House baru což bylo něco mezi bistrem, servisem kol a prodejnou příslušenství. Bylo sice plno ale venku se dalo ještě sedět i když už přeci jen bylo znát, že na horách to večer není taková „pařba“ jako přes den. Zanedlouho, to už nám skoro přestalo pískat v uších z toho kraválu, jsme z dálky slyšeli známý řev, který se nebezpečně blížil k nám. „Taky bajkeři“ dostali kopačky a hledali jinou hospodu kde by jim ještě něco uvařili. Zuby nehty jsme si drželi pulitry a lavice a předstírali jsme, že tu není místo ani venku ani vevnitř což na první pokus zabralo, skupinka nás minula a šla dále do vsi do nedaleké hospody. I tam je ale poslali k šípku tak se zřejmě jen část z nich vrátila k nám a už celkem umírněným způsobem zapadla na stojáka do baru aspoň na to pivo když už se nikde nenají. No ještě chvilku jsme poseděli ale pak jsme se vrátili do našeho penziónu kde na nás čekal pan domácí s úsměvem na rtu jak ty „taky bajkery“ hezky odpálkoval. A byl celý šťastný, že my jsme už takový seriózní bajkeři a hospoda po našem odjezdu zůstane celá. To byl čas pro opata s aleshem a dokonce i pro džimáka aby nás opustili. Tradiční tahouni tedy dr. radosta, příba a přéma se pak družili s panem domácím dlouho do noci.

Ani druhý pokus se nepovedl

Ráno nás u snídaně přivítala obvyklá sestava pochutin, jen rybí pomazánku vystřídala smaženka. Je to holt bodrý lid co potřebuje k tvrdému horskému životu poctivou stravu. Bohužel to před stoupáním na SuperFlow nebyla pro příbu dobrá zpráva, ale sám si říkal, že přeci už teď ví do čeho jde, trochu potrénoval a bude to tak výrazně lepší než první den kdy to při stoupání několikrát vedl místo aby jel. Bylo to lepší. Vedl to překvapivě skoro celou cestu. Tentokrát ale už bez stresu, protože podobných případů „vrchař z leknutí“ zde byla celá řada, takže si pokecal s jinými pacienty o dušnosti, srdeční arytmii, infarktu a jiných aspektech horské cyklistiky. Mezitím na vrcholu čekali ostatní borci a chladly jim oudy.

Celý den se pak opět ve velmi teplém počasí nesl ve znamení sjíždění Rychlebských stezek v blízkosti základny v Černé vodě. Takže vždy hezky výšlap nahoru a frrrrr dolů. Nebo se to proloží traily jako byla Velryba atp. kdy nesjedete úplně do údolí ale jen částečně, takže dohnat opět ztracenou výšku není tak drastické jako od základny. To byla dobrá zpráva i pro příbu, který ale nakonec den zabalil kvůli bolavým zádům stejně dřív a přidal se tak k aleshovi na marodku. Ostatní borci tedy dr. radosta, džimák, opat a přéma se dosyta vyřádili na krásných kamenných trailech.

Konec dobrý všechno dobré

Rychlebské hory jsou malé ale za to tuze krásné místo, o kterém moc lidí neví a ani neví kde je na mapě hledat. Určitě doporučujeme se sem vypravit pokud vás baví trochu těžší bajkování než je například v Novém Městě pod Smrkem nebo na Klínovci. Nejeli jsme sice ty těžší traily jako je Walles atp., ani jsme nestihli projet všechno z těch relativně lehčích, ale i tak musíme říct, že je to místo kde jsme opět nebyli asi naposledy a které nás ohromně bavilo. Možná stejně dobře jako naše tradiční zářijové zájezdy do Alp. Všude je něco a doma, doma je nejlíp, až na tu rybičkovou pomazánku k snídani, tu bych příště fakt nemusel. Ale jinak palce hore. Zdary.

Autor příspěvku: příba