2022 - třináctý ročník z Dačic do Bruntálu

2021 – dvanáctý ročník z Prachatic do Dačic

pozdě ale přeci

Často nám říkali, že "Co je staré to je dobré", nebo "Dočkej času jako husa klasu" anebo "Na ty nejlepší věci si člověk musí prostě počkat". Řeknu vám to takhle, lhali nám. To, co je staré je totiž už lehce sklerotické, dočkáte se akorát tak rejpavých poznámek, „Kdy už to bude? Máš už ten článek?“ a rozhodně to díky jen pár řádkům vetchých poznámek, co mám už skoro rok uložené, nebude to nejlepší čtení, co jste kdy na tomto místě vidělo. Tím jsem hned na úvod odradil všechny naše dva čtenáře tzv. zapálené externisty a zůstali zde, podle očekávání jen ti co se mnou, mají svatou trpělivost, protože to celé absolvovali přímo v sedle. A k tomu jeden černoch z Kostelce, kterému už ani nemůžu přijít na jméno, protože s námi moc nejezdí. Ale dobrá začnu tedy hezky od začátku.

nuda v práglu

Říkejme tomu třeba pavlovův reflex. Vzhledem k tomu, že už od začátku března se v mnohých z nás probouzí pnutí, které rok, co rok exhumuje na čarodějnice, aby byl onen reflex ukojen ve stopách sudetenritt, je pak pochopitelné, že pokud se tento tradiční termín z nějakého důvodu nectí, jsou někteří z nás velmi nesví. Pnutí přechází ve frustraci a někde možná i v domácí násilí. Takoví jedinci pak většinou ani nedostanou vycházky.

Stejně tomu tak bylo v roce 2021 kdy byl z nejrůznějších důvodů tradiční termín sudetenritt posunut opět až na červen. Důvodem mohly být zbrusu nové džimákovy plavky, protože má rád slunné počasí a v dubnu je neužije, mohla to být i obava z možné fazekašovy zaražené laktace po narození druhé dcery, slavnostní otevření půjčovny e-biků tamtéž až po příbovu snahu nahnat něco čemu by se dalo říkat forma a vyhnat z těla zbytnělé sádlo. Možná to bylo všechno dohromady, možná si teď už na důvody těch ostatních prostě jen nemůžu vzpomenout. Každopádně dr. Radosta už od Velikonoc stříhal místo metru samolepky sudetenritt, aby mohl zdarma rozdávat radost lidem na městském mobiliáři a zanechávat po nás pachovou stopu. Vedoucí vlakové sekce příba zjišťoval dopravní situaci na kolejích, a děsil se každé výluky, která se objevila na informačním portálu. A džimák přešíval nové plavky protože mu začaly být volnější v pase.

den první, konečně jedeme

Na hlavním nádraží je rok co rok větší sranda, protože před tabulí s odjezdy čekáte na to kde na kterém nástupišti vám přistaví vlak a když to zjistíte 5 min před odjezdem. Což by nebylo nic výjimečného, pokud by se to společně s vámi nedozvěděl zájezd japonských turistů s deštníky, kteří je rozevřou jako pávi ocasy a vyrazí středem odbavovací haly. A z levého křídla odbavovací haly v ten samý okamžik vyrazí skupina paraplegiků, kteří odjíždějí na soustředění v paralelním slalomu, a jako bonus z pravého křídla vyrazí skupina důchodců z NDR, kteří se vrací z tradičních bleších trhů ve Vysočanech s plnými taškami sádrových trpaslíků. V ten okamžik začne bitva jak u Thermopyl a zároveň ta pravá legrace na kterou se rok co rok těšíme. Je to nelítostný boj o čas a o pozice ve vlaku. Pokud vlak vůbec přes ty davy lidí, co se daly do pohybu stihnete. Vlak jsme stihli. Ještě deset vteřin před plánovaným odjezdem jsme ale stáli před vlakem, zatímco se do něj cpala skupinka zasraných cyklistů, navíc evidentně bez rezervací na kola a začali si kola hákovat na naše háky uvnitř vlaku na které jsme měli lejstro a taky odečtené prachy z účtu. Zatímco jsme stáli venku, příba hystericky mával místenkami a dožadoval se spravedlnosti. Uniformovaný příslušník teroristické skupiny Arriva začal na oplátku mávat štípačkami na lístky, a blekotal něco ve smyslu, že snad nebude tak zle, že se tam nějak vejdeme a že oni stejně vystupují dřív tak si celý ten proces vyndavání kol z háků a uličky aby zase mohli z vlaku vystoupit hezky zopakujeme. No a co? Dyk jsme lidi tak se nějak dohodneme, ne? Ve vlaku nás přivítal odér rumu a hlasitý zpěv vodáků. Zpívali hezky, dlouho ale rum nám ochutnat nedali. Zasraní vodáci. Jakožto naprosto nekonfliktní a tolerantní jedinci jsme vystoupili v Číčenicích.

Z Číčenic do Prachatic to prý bude jen rozcvička na zahřátí, což jsou oblíbená slova dr. radosty a my mu na ně s oblibou skáčeme. Bylo to nějakých 30 km což opravdu není žádné drama, ale těch 500 výškových metrů není úplně málo na to, že půl dne sedíte ve vlaku a posloucháte žalmy o utopených vodácích. Ve Voďnanech jsme si prohlédli ubytovnu našeho pana premiéra, dnes už naštěstí mohu říct, že bývalého a možná budoucího prezidenta, který se o své zaměstnance hezky stará. Měli před ubytovnou z roku 1948 moc hezky uklizeno a na dveřích měli moc hezké samolepky kuřátek. Cute. Tak nějak hezky rozcvičení jsme do Prachatic dorazili právě včas, protože se zatáhlo a začalo lejt jako z konve. Ubytovali jsem na pokojích, někteří dostali postel z nebesy, někteří si vylosovali jen chrápajícího spolunocležníka. Každému, co jeho jest. Byl čas na večeři a na střádání plánů na příští den.

Plány, jak lehce korigovat vrchařské ambice dr. radosty nebo jeho zálibu v trailech těsně po dešti každý rok naráží na jeho připravenost čelit těmto vzbouřeneckým atakům. Někdy nám dovolí dát si večeři, někdy i pivo a někdy když to ostatní nestačí, dovolí zapnout i WiFi a rozdá zpupnému lidu nejrůznější hry. Letos to byl tenis. Tím, že o postup do dalšího kola a následně i do finále hrála česká hráčka Krejčíková, eliminoval dr. radosta tímto fikaným tahem hned dva borce. Ano vášnivý tenista přéma a neméně vášnivý sportuznalec džimák zabodli oči do obrazovky telefonu streamujícího tenis. Klapání tenisového míčku velikosti mexické blechy přehlušovaly výkřiky „Dobřéééééé, pojď mi“ čemuž dr. radosta příliš nerozuměl, protože pravidla tenisu jsme mu ještě nevysvětlovali. Byl ale rád, že je klid a o trase na další den nepanují sebemenší pochyby. Do ztichlého tenisového kotle ovšem zaznělo džimákovo zlověstné „Jaké je zítra riziko bahna?“, čímž se nesmazatelně zapsal do knihy legendárních výroků a my mu za to posíláme opět klíčenku. Nastala noc, přestalo pršet a došlo i na procházku před spaním vlhkými a studenými Prachaticemi. Tradiční dubnové sudetenritt vás připraví na nepřízeň počasí tedy počítáte i se sněhem a nejste zaskočeni. Ti z nás, kteří mají radši červnové termíny, vzpomínáte si ještě na džimákovy plavky, si procházku příliš neužili a začali i litovat, že mají s sebou jen lehké spodní prádlo. Byl čas vrátit se do přetopených pokojů, na nebesa.

den druhý, a za trest pojedete do Kokotína!

Z přetopených pokojů se ke snídani ráno šouraly naše usušené ksichty. Většina z nás byla, jak už to bývá po ránu zádumčivá, jen přéma se potutelně usmíval ale zdráhal se dobrovolně podělit o důvod svého štěstí. Když se ho ale nikdo na jeho důvody poťouchlého smíchu neptal dalších 20 min. řekl své obligátní „Tak já vám to kluci tedy řeknu“ a vybalil to. „Volala mi žena a ptala se mě, jestli jsem si omylem nevzal takový malý krém na vrásky, co stál asi bambilion korun?“ Zatím jsem se nesmáli, protože jsme po ránu i nechápavý. „No a já jí řekl, že jsem si vzal takový ten malý krém na opruzeniny, abych jako netrpěl na sedle miláčku“ dodal přéma. Pochopili jsme pointu a smáli se také. Rejpavý příba tomu nasadil korunu tím, že prohlásil něco v tom duchu „Tak to potěš koště jestli si se už ráno namazal, protože když to vyhlazuje vrásky mohlo by ti to zacelit i řitní otvor“. To už byla náadu v delegaci výborná. Naštěstí pro přemu všichni dobře víme, že je to všechno klamavá reklama a past na lidi tyhle krémy. Takže přémovi se nejenže nic nezacelilo ale celou dobu s námi jel normálně rozdvojen na dvě půlky. Jako dycky.
Jak už to bývá z cesty na kole si toho ze sudetenritt moc nepamatuji, protože jezdím většinou na hranici kómatu, takže jediné co si z prvního dne dobře pamatuji jsou tři věci, o které se snad v krátkosti podělím protože bych to nerad nějak detailně rozpitvával. Tou první ve skrze pozitivní věcí byla návštěva Holašovic, kde naštěstí tou dobou nebyly davy turistů, bylo hezky a králík se špenátem a pivo nám zdejší věhlasné návsi přišlo k duhu.
Co už se tak moc nepovedlo byl start z Holašovic kdy jsem odjížděl opět poslední a po pár tempech zjistil, že jsem píchnul kolo, resp. že mi opět uchází a není zřejmé odkud. Ostatní mizeli v dálce a já začal dofukovat kolo abych zase mohl nějakou dobu jet. Takto se to opakovalo ještě několikrát, chlapci na mě vždycky počkali a když jsem se k nim s vyplazeným jazykem přiblížil, vystřelili vždy vpřed dalším zážitkům. Ahooooooj. Neúčastnil jsem ani porad co kde a jak uděláme cestou a třeba i to, že se v Křemži zastavíme na oběd, protože to stejně vypadá, že bude pršet. Jenže pozor na poradách nedával asi ani přéma a opat, takže když jsem je těsně před Křemží ve sjezdu míjel, když debatovali u krajnice a odmítal jsem brzdit protože jsem měl zase poloprázdné zádní kolo, přéma s opatem vyrazili ihned do úniku. Předjeli mě okamžitě, zaujal jsem tedy polohu pštrosí vejce a jal se je sledovat, protože určitě vědí kudy máme jet dál. Prosvištěli jsme Křemží, předjeli traktor a nastal relativně dlouhý sjezd tzv. zadarmo do Holubova. Cestou ve sjezdu do Holubova mi bylo divné proč mi vibruje pravé stehno když pocity mrtvice, které na kole mívám celkem často, pociťuji většinou v levé noze. Nebyla to mrtvice, byl to telefonát dr. radosty. „Kde proboha jste?“ s úsměvem na tváří říkám „Skoro v Holubově“. „Okamžitě zastavte, odstavte kola ke krajnici, označte je trojúhelníkem, a hlavně se proboha už nehýbejte“. Předal jsem informace přémovi a opatovi. Očekával jsem společně s nimi příjezd zbytku delegace.
Jako první se přiřítil dr. radosta a začal pěkně od podlahy. „Hele nejste náhodou čuráci? Kam jste se to vůbec rozjeli? Bude pršet a domluva byla jasná v Křemži se najíme, přečkáme déšť atd. a vy ujedete až do Holubova kde je prd.“ Do vytýkací debaty se nečekaně zapojil i jindy klidný alesh, který pronesl něco ve stylu „Kluci styďte se!“. A tak nějak se to celé neslo v duchu co jste čuráci, co jste dělali. Rozhodl jsem se oponovat, že jsem jen následoval sjezdaře přede mnou a že o žádné dohodě jsem vůbec nevěděl. Načež se mě dr. radosta zastal, když prohlásil „V pohodě beru, takže příba je čurák z nevědomosti, nemůže za to, ale vy dva jste čuráci bez přísudku.“ tím se dr.radosta pasoval do role výherce klíčenky a zápisu do knihy legendárních výroků. Vzhledem k tomu, že byl dr. radosta v ráži a hladovej, vyhlásil nečekanou změnu trasy. Za to, jak jsme se dnes ukázali v pravém světle nás vezme do Kokotína. Původně tam jet nechtěl, ale teď mu to tak nějak dává celé smysl. V Kokotíně nebylo vůbec nic, jen cedule s názvem Kokotín a pod ní cedule Pičín 118 km. Jako kokoti jsme si všichni cedule fotili, i dr. radosta a byli jsme tak nějak rádi, že nejsme podle dr. radosty frndy. To by se ten trest protáhl. Den byl dlouhý a byli jsme rádi, že Český Krumlov už je jen kousek.

den třetí, nejsi cyklomojžíš a létající příba

Z Českého Krumlova jsme vyrazili směrem k lepším zítřkům a cestou mělo dojít i k nabrání Toma, který s námi bohužel nemohl jet od začátku, ale rozhodně si nechtěl nechat ujít příležitost si zase trochu zablbnout, a tak nějak trochu zapomenout na ty nepěkné věci, které zdravotnictví obecně a doba covidová na jeho pracovišti velmi často přináší. Krajina od Krumlova směrem do Suchdola je lemována potoky, rybníky a celkem poklidným nenáročným terénem. Když jsme tak po nějaké době dorazili k potoku, který díky absenci mostu bylo nutné překonat broděním, nastalo v týmu vzrušení a místy i drobné pozdvižení, protože potok nebyl přeci jen úzké korýtko a bylo třeba zvolit správnou nájezdovou rychlost, aby vám rychlost nedošla uprostřed toku. Pokud vám rychlost dojde je třeba umět tzv. přišlapávat do pedálů a nenamočit si baleríny v hluboké vodě, nebo je třeba mít vybavení v provedení s membránou GORE-TEX a nebo to jet celé naostro, potok nepotok.

První se do zrádného koryta pustil příba, bo ten má brody rád, a nebojí se vlka nic a taky po průjezdu, chtěl zaujmout pozici kameramana, protože očekával nějakou vtipnou scénu jako tomu bylo kdysi s legendárním přemovým bunnyhopem. Zaklekl na břehu a jal se snímat průjezd všech ostatních členů delegace. Všichni zdánlivě projeli bez větších problémů, což se v našem věku může zdát jako malý zázrak, pak si ale alesh postěžoval, že po průjezdu korytem má vlhkého zadního bobra. Načež byl dr. radostou, který se ihned na místě rozhodl udělat rozbor videa se svojí elektronickou verzatilkou, přímo osočen, že to má za to, že celou dobu průjezdu korytem sedí v sedle, místo aby stál. Nešťastník alesh nesměle oponoval, že tak trochu čekal, že se voda před jeho kolem díky jeho krutopřísné rychlosti rozestoupí. Zbytek delegace tato představa nenechala chladnými a po zbytek dne tak dostal alesh přezdívku CYKLOMOJŽÍŠ. Což ho jistě potěšilo, protože přéma, opat a příba už své nové přezdívky mají z předchozího dne ale na rozdíl od aleshe si je na tričko asi nedají.

Den pak opět ubíhal jako splašený a náš pozdní oběd v obci Žumberk, kde místní hospoda praskala ve švech, protože ve vsi je i tvrz Žumberk, oblíbené to místo turistů, byl takovým příjemným završením jinak běžného nekonfliktního dne. Do cíle dnešní etapy už to bylo, co by kaprem dohodil a místní kuchař byl poněkud pomalejší, což ve finále znamenalo že padlo nejedno pivo, zákusek, a tak nějak nám bylo všem blaze. Protože alkohol zahladil naše dosavadní šrámy a opruzeniny skoro stejně jako přémův luxusní krém „disappearing cocoa eye“, nastal čas vymýšlet bejkoviny. Jako první a vlastně jediný uskutečnitelný nápad se tak ujala oblíbená agitka dr. radosty, že si dáme nějaký trailík.

Protože dr. radosta před námi doslova klečel na kolenou, slíbili jsme mu, že až zaplatíme objedeme tedy s ním ten pěknej trailík kolem místní tvrze ještě jednou. Ano on už ho toho dne jednou jel, protože se nudil, zatímco mi konzumovali a taky je to cyklonezmar, cyklistický influencer a předseda a náčelník a musí mít občas pocit, že ho taky posloucháme. Béééééé. Utvořili jsme tedy nacamranou jednostopou rojnici, nebo se tomu možná říká bojová formace, a jali se pronásledovat natěšeného dr. radostu. Po pár metrech zdánlivě poklidné cestičky následoval drobný nečekaný sešup proložený drobným nečekaným kamením. Za běžných okolností to neznamená žádné zděšení ve smečce. Tentokrát snad díky větrům od jihozápadu, snad díky aleshově výkřiku „No ty vole!!“ snad díky počtu vypitých pivních nápojů, učinil příba tu zásadní chybu, sáhl necitlivě na brzdu, ještě ke všemu na tu přední. Brzda se mu odvděčila svižným německým HALT majnfírer a zastavila příbův stroj v ten nejdebilnější možný okamžik. Následující pikosekunda probíhala v příbově velké hlavě jako nekonečný okamžik. V něm údajně příba dlouhé sekundy levitoval nad předním kolem, zatímco zádní kolo bylo metr a půl ve vzduchu. Chvilku to vypadalo na remízu, že se snad i kolo vrátí zpět na zem, ale příbova velká hlava díky velké kinetické energii kolo bohužel převážila. Příba si za letu pouze vybíral menší zlo, tedy konkrétní místo dopadu do štěrkoví. Nepovedlo se. Na holeni, lokti a příbově cyklistické duši se objevily boule velikosti Limaxe maxima. Když to příba později komentoval říkal, že měl pocit, že před ním jede excelentní sjezdař přéma, načež když slyšel přémovo výše uvedené zakletí, uvědomil si, že je zle protože co nesjede přéma to nesjede ani příba a to nejen proto, že je v abecedě až za ním. Nakonec se ukázalo, že tím příbovým předjezdcem byl alesh, který je spíš než sjezdař excelentní vrchař a kdyby toto příba tušil projel byl sešup bez brždění a logicky i bez pádu. Výlet na Žumberk se prostě krapet nepodařil a místo slov útěchy příba od dr. radosty uslyšel pouze lakonické „Nesmíš brzdit“ a protože příba věděl, že je to pravda zatnul slimáky na holeních, zuby a vyrazil směr Suchdol.

Už cestou ve vlaku nám dr. radosta vyprávěl, kterak hledal ubytování v Suchdole, že nejdřív objednal přes Booking jedno ubytování, pak ho zrušil a když se přeci jen po několika nezdarech jinde rozhodl vrátit k původnímu ubytování, kontaktoval radši nejdřív majitele, aby nebyl zmatem, že bude objednávat ubytování znovu, když ho předtím zrušil. Majitel nebyl zmaten a v tržním prostředí se velmi dobře orientoval a proto dr. radostovi nabídl možnost rezervace na čestné slovo a provizi, kterou by měl normálně zaplatil Bookingu, že prý proměníme na nějaké to pivo zdarma a večer, že nám ogriluje maso na grilu a bude legrace. Srdce nám zaplesalo, i když lepší by asi bylo mít levnější ubytování místo slibovaných výhod. Když jsme do penzionu dorazili a zjistili, že je skutečně otevřeno, že dokonce pan majitel čepuje i pivo zavládla nakonec zdánlivá spokojenost. Tím ale naše počáteční nadšení tak nějak skončilo. Postupně z pana majitele vylezlo na povrch, že žádný maso na gril prostě nebude, dostaneme kapra od pytláka a k němu dva krajíce suchého chleba, pivo si točte chlapci sami, bolí mě nohy, no a v celým Suchdole chcípnul pes, takže chlapci dobrou noc. Celé osazenstvo penziónu se vrhlo na jednoho kapra, takže žranice to byla veliká. Ti zoufalejší z nás vyrazili s rozepnutýma kalhotami, aby je neškrtil pupík, do centra Suchdola kde záhy zjistili, že tam opravdu chcípl pes, ale nedal se bohužel už ani jíst. Nikde nic, jen vedle penzionu byla nakonec otevřená jediná večerka, kde nám paní Nguyenová s radostí prodala suché rohlíky a paprikovou klobásu v igelitu. Dobííííííden a nesedanouuu, znělo nám ještě dlouho v uších, ale aspoň jsme neměli hlad. Ještě, že máme v penziónu aspoň točené pivo, říkali jsme si.

Vrátili jsme se potupně do penziónu, kde byl ovšem přístup k pivu zamezen zamčenými dveřmi jídelny. Vzbudili jsme povykem zbytek osazenstva penzionu odpočívající po náročném dni, včetně pana majitele, který se s námi následně svým dobrotivým až vlezlým způsobem podělil o svůj pestrý život. Život, ze kterého mu údajně utekla žena, on šije roušky jako vzteklý a kolemjdoucím ohřívá kradené kapry pět hodin ve své troubě, aby prý byly hezky vláčný. Do této vlhké autobiografie nám pustil svůj televizor, kde zrovna běželo mistrovství Evropy ve fotbale 2020 ačkoliv se psal rok 2021. I takové věci přináší naše putování. Jediným zjevně překvapeným byl dr. radosta, který tomu evidentně moc nerozuměl. Na sport se prakticky nedívá a žádal po nás vysvětlení. Když už se prý dívá pak jedině na hokej, ale v útoku musí hrát Nedomanský a v bráně chytat Dzurilla, jinak ho to vůbec neba.

S empatií nám vlastní jsme doktorovi vše vysvětlili, ale následoval další šok. Televior byl barevný, což se od dob Dzurilly a Nedomanského taky změnilo. Pobíhající hráči měli tím pádem i barevné dresy. Zde překvapila dr. radostu nejen barevná pestrost tohoto pro něj doposud neznámého sportu, ale i fakt, že jedni hráči byli červení, druzí modří a na obou koncích hřiště u branek se pohybovali dva mužíci v rukavicích, kteří měli kanárkově barevné dresy, které ani zbla nebyly svou barvou podobné ani jednomu z týmů a nebylo tak na první pohled zřejmé za jaký tým vlastně hrají. Totální guláš. Opět jsme trpělivě dr. radostovi vysvětlovali postavení a funkce jednotlivých hráčů, a také to že ten černoch hrající v červeném dresu je opravdu ruský fotbalista. To jsme ještě netušili, že se do záběru dostanou i tři mužíci v zelených dresech, píšťalkou a praporky, které dr. radostu totálně dorazili. Nemohl pochopit, že jsou to rozhodčí, na které v mladí na Dukle křičel „Černá svině!!“. Ano rozhodčí tomu dali korunu a dr. radosta si tak šel radši načepovat pivo a pak snad i spát. Tomu prý rozumí mnohem lépe. Únava stoupala vůkol a bylo tak nejvyšší čas rozpustit celé naše sezení.

den čtvrtý, tak se odstěhuj do Indie!!!

Ráno nás čekala vydatná snídaně, v duchu kapra na pytlačku z předchozího večera, takže brzo bude hlad a tradiční zúčtování. Pan majitel nás nešetřil, pivo snad bylo jedno z nejdražších v širokém dalekém okolí co jsme pili, a když jsme se snažili mírně protestovat a ptát se na to, kdeže jsou vlastně ty slibované výhody z nezaplacené provize pro Booking, odvětil pan domácí něco ve stylu „Ale chlapci, dyk jste si ty piva psali sami, ne? Tak mi neříkejte, že jste si neudělali o nějakou tu čárku méně, co? Tak jakápak sleva“. Požádali jsme tedy o knihu přání a stížností (nevede se) anebo aspoň o památníček, že bychom zde nechali nějakou pěknou recenzi (nevede se). Nic z toho neklaplo ale příště už tam asi nepojedeme. A ten hlad cestou zcela jistě zaženeme.

Cesta se příjemně klikatila opět krajinou rybníků a jedním z cílů kde jsme hodlali zahnat hlad byl zámek Červená Lhota kam se těšil především džimák, který zde podle svých slov snad v životě nebyl, nebo si to nepamatuje. Cestou jsme míjeli jednu zavřenou vesnickou hospodu za druhou, což je bohužel takový dlouhodobý trend, který urychlil pravděpodobně i covid, a který za ta léta co objíždíme republiku pozorujeme. Notně vysílení jsme konečně dojeli do blízkosti Červené Lhoty ale příba byl proti hladkému průběhu jízdy a opět píchnul kolo, pokolikáté už? Hlad a stres se zvětšovaly což vyvrcholilo u zámku v Červené Lhotě kde nás překvapily zavřené restaurace a jeden otevřený stánek na parkovišti, který jsme svorně odmítli až na protestujícího džimáka, který konstatoval, že to byl asi nejkratší výlet na Červenou Lhotu, který kdo kdy měl, a že je tedy rád, že alespoň v něčem má prvenství. Na parkovišti náš osvítil reklamní bilboard na nějakou restauraci nedaleko Červené Lhoty kam jsme se na pokraji sil dorazili, vůbec nám nevadilo, že nebyla rýže a místo toho byly hranolky, nebo to bylo jinak, pivo se točilo hodinu, špagety byly studené a polívka horká nebo tak nějak to bylo ale to už vám fakt nepovím. Proběhly i nějaké mikrospánky na rozpáleném nádvoří a hurá do sedla.

Cestou do Jindřichova Hradce se nic zásadního nestalo, snad jen kromě karambolu Toma, který tak napodobil příbu a zdárně si ustlal na kamenité cestě. Vcelku logicky tak utvořili s příbou tzv. grupeto padlých, kde si lízali rány, každý své, a díky tomu jim bylo tiše tolerováno jejich ještě více vláčné vrchařské tempo. A aby toho nebylo toho dne málo, tak pár kilometrů před Jindřichovým Hradcem, zrovna když se schylovalo k oblíbené doktorově terénní vložce, praskla příbovi poslední duše a s ní se rozhadroval již tak řídký zadní plášť. Po půlhodinové operaci, kdy se prakticky celý tým snažil čímkoliv, co bylo po ruce zalátat vzniklé otvory, se příba rozhodl o ústupu z jistě úžasné terénní vložky, a vrátil se zpět na silnici kde mu hrozilo menší riziko dalšího defektu. Společnost mu dělal šlechetný alesh, který jak tak koukám nemá v tomto příběhu vlastně žádnou vtipnou nebo smutnou historku, bude si tak muset vystačit s tím, že ho touto cestou pochválím a poděkuji za doprovod. Ostatně alesh s výjimkou legendární a plamenné diskuse v penziónu Mauritz je stálice klidu naší delegace a něco jako etalon českého budhismu. Pokud ho chcete rozčílit musíte ho nejdřív pořádně opít a to vzhledem k tomu, že jsme všichni zasraní lakomý cyklisti moc nehrozí.

Po příjezdu do Jidnříchova Hradce kdy nás opět přepadl ukrutný hlad, ostatně jako skoro u každého dojezdu etapy, nastala diskuse co s načatým hladem. Návrh opata a dr. radosty na indickou restauraci, která je údajně jedna z nejlepších v republice, padnul na úrodnou půdu. Kolem čtvrt na osm jsme dorazili do restaurace a slušně pozdravili „Dobíííden“. Ovšem pán Ghándíja co obsluhoval hosty nám na náš pozdrav neodpověděl pozdravem ale zablekotal něco jako „ham saikil chaalakon ko pasand nahin karate hain, ise kaheen aur koshish karen kameenon.“ Což džimák, který byl ještě nedávno v Indii skoro jako doma, než přišel covid, přeložil z hindštiny jako „Bohužel, jídlo šlo na výlet“. Pokusili jsme se přesto zeptat česky ještě jednou zda přeci jen nemůžeme i v tuto nekřesťanskou hodinu dostat ještě něco k jídlu. To pana Ghándíju rozpálilo do běla a plynně česky řekl, že už nevaří, a přihodil k tomu něco pravděpodobně více peprného v hindštině. Naše zraky se upnuly na džimáka a čekali zda potvrdí, že zde opravdu není žádný prostor pro jednání, aspoň na vejškrabky z hrnce po Vindaloo. Ovšem džimák zbrunátněl, na což reagoval Tom vyndáním defibrilátoru, který konečně mohl použít a nevozil ho tedy roky zcela zbytečně. Defibrilátor nebyl třeba protože džimák byl evidentně naživu a do poloprázdné nejlepší indické restaurace v ČR zařval „Tak se vrať do Indie ty kašpare“ nebo něco v tomto duchu. Ještě několik minut před restaurací vykřikoval směrem k restauraci, že on byl v Indii určitě víckrát než pan Ghandíja, a že tohle by si tam určitě nikdy nedovolil a jediné co by tam podle džímáka mohl dělat je umývat záchody. Což vzhledem k tomu, že je v Indii chronický nedostatek záchodů v podstatě patová situace a pan Ghandíja by tak skončil na pracáku. Ale on má bohužel luxusní restauraci v Jindřichově Hradci.

Prvotní gastronomické selhání nás však nerozhodilo a začali jsme úpěnlivě hledat další místo kde jsou ochotni nám v půl osmé večer uvařit jakékoliv jídlo. Nakonec jsme našli volné místo a zaplaťpánbůh i stravu v místní Kozlovně, kde sice točí Kozla, méééééé, ale hlavně tu i výborně vařili. Velkou radost měl i přéma a džimák, že i po triumfu slečny Krejčíkové, které celou dobu fandili, mohou i nadále sledovat záběry z French Open kde toho času válčil jistý pan Djokovič. Pan Djokovič dokonce pana přému natolik konsternoval, že mu dle jeho slov dočasně přerušil pocit žízně a hladu. Ostatní měli pocity zdá se v pořádku a jali se konzumovat co hrdlo ráčí. Dokonce se ukázalo, že má zase někdo narozeniny, a to pozorný čtenář už od dob chaty Severka nezůstane jeden kalíšek suchý.

Debata byla v plném proudu, dokonce se zvrhla i do odborné roviny a diskuse na téma „náš web“. Asi půl hodiny probíhala plamenná diskuse o tom jaké barvičky dáme pro etapy na vnější a vnitřní hranice sudet, což se dr. radosta hodlal okamžitě vysvětlovat na stávajícím webu ale když nažhavil svůj ajfoun objevila se mu bohužel hláška „web je dočasně nedostupný“. To doktora poměrně slušně rozhýkalo ale co ho opět dorazilo bylo to, že mu příba s ledovým klidem oznámil, že web už nějakou dobu neběží a že o tom samozřejmě ví. To přišla na scénu i nosočistoplena aby zastavila potoky doktorových slz.

Takto hezky rozpumpordlíkovaní, jsme se rozhodli najít ještě nějaké restaurační zařízení kde by ocenili naší dobrou náladu a nalili nám něco jiného než Kozla. Jak už také bývá zvykem alesh řekl „tak dobrou“ a odešel spát. Pak se nedivte, že alesh téměř není aktérem těch skandálních situací, které my zažíváme den co den a o kterých tu většinou píšu. Pouhý aleshův mokrý zadní bobr a plamená diskuse nad letákem Lidlu budiž toho důkazem. Po rychlé noční obhlídce místních hradeb, jsme zavítali do nějaké restaurace plné cizokrajných turistů, kde jsme hodlali dát si poslední škopek na dobrou noc. Místní provozní ovšem poznal spřízněné duše pivních teoretiků s přesahem do latentních alkoholiků a začala debata o kvalitě místních piv, spojená samozřejmě s názornou ukázkou a degustací. Ano, ráno bude jistě krušné.

den pátý, hajdy domů!!!

Poslední den tradičně probíhá ve znamení velké únavy nashromážděné za celé naše dlouhé putování, degustací lihovin a nese se tak trochu ve znamení hlavně to přežít. Za zmínku tak stojí alespoň samoobslužné čepovací zařízení na Novém světě, které jsme v teplém dni uvítali ale zároveň byli cestou svědky apokalyptických pohledů na vytěžené lesy v okolí, které byly napadeny kůrovcem, a vypadaly jako pustá měsíční krajina. Opravdu to nebyl hezký pohled, sice se nám odkrývají i jiné pohledy, jsou vidět skály a místa co jsou jinak ukryta v jindy hlubokých lesích, ale pro mě osobně je to hodně smutný pohled.
V celkem slušném červnovém pařáku, inu duben je v tomto ohledu opravdu mnohem milosrdnější a rukavice si v dubnu můžete vzít vždy, jsme dorazili do Dačic a zasedli k poslednímu společnému obědu a začali rekapitulovat. Poplácali jsme se po ramenou a slíbili si věrnost, tedy až na fázeho, který se nám poslední roky zdárně vyhýbá a vždy si najde nějakou záminku, asi aby mohl být co nejdříve označen za paní Columbovou. Bez rezervace pro kola jsme se dokonce nacpali do lokálního vlaku směr Havlíčkův Brod, odkud už by měl následovat klidný vlakový spoj se zajištěnou rezervací až do práglu. V Havlbrodě jsme ale měli ještě nějaký volný čas, tak jsme logicky dostali žízeň. Ovšem místní čepovací zařízení na náměstí byla řádně obsypaná navoněnými domorodci a také díky nedostatečné kapacitě zbývajících volných míst a došlo k rozdělení delegace na dvě skupinky. Jedna skupina zůstala na náměstí a čekala až se uvolní místo, zatímco druhá skupinky nepohrdla prázdnou zahrádkou místní knajpy, kterou jsme míjeli cestou z nádraží, sloužící evidentně jako centrum pro místní podsvětí, kde vařili akorát tak utopence a nakládaný hermelín. Stejně to byla rychlovka, tak co.
Ve vlaku do práglu jsme si asi 5 minut vyprávěli kdo měl lepší nebo horší pivo a poté jsme vyčerpáním usnuli nebo nám jen možná došla slova, to už si nevybavuji. Jaký kontrast ve srovnání s cestou na sudetenritt, kdy naše energie a odhodlání obvykle stříká z každičkého našeho póru.
Už se těšíme až budeme stříkat letos, opět v tradičním termínu na čarodějnice. Ano opět bez fazekaše, který zase něco má. Máme to ale zapsané na black listu a jednoho dne s ním zúčtujeme 😉

účastníci etapy

dr. radosta
dr. radosta
příba
příba
džimák
džimák
alesh
alesh
opat
opat
přéma
přéma
tom
tom

Předchozí
Další
[embedsocial_album id="8162eb8752664b0ed0e4b0560e19e1c3143b309a"]

souhrnné informace o etapě

sudetenritt 2021 1. den - z Číčeníc do Prachatic

Start : Číčenice
Cíl : Prachatice
Nastoupáno : 514 m
Najeto : 29 km

Průjezdní místa : Číčeníce, Vodňany, Bavorské Svobodné Hory, Běleč. Městská Lhotka, Prachatice

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/a225290629/

sudetenritt 2021 2. den - z Prachatic do Českého Krumlova

Start : Prachatice
Cíl : Český Krumlov
Nastoupáno : 1477 m
Najeto : 72 km

Průjezdní místa : Prachatice, Zdenice, Jelemek, Frantoly, Záhoří, Smědeč, Kuklov, Dobčice, Holašovice, Křemže, Kokotín, Srnín, Český Krumlov

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/a1fd290634/

sudetenritt 2021 3. den - z Českého Krumlova do Suchdola nad Lužnicí

Start : Český Krumlov
Cíl : Suchdol nad Lužnicí
Nastoupáno : 1077 m
Najeto : 75 km

Průjezdní místa : Český Krumlov, Mirkovice, Zubčice, Kaplice-nádraží, Pořešín, Kaplice, Děkanské Skaliny, Daleké Popelice, Klení, Kamenná, Žumberk, Žár, Petříkov, Šalmanovice, Suchdol nad Lužnicí

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/1713290635/

sudetenritt 2021 4. den - ze Suchdola nad Lužnicí do Jindřichova Hradce

Start : Suchdol nad Lužnicí
Cíl : Jindřichův Hradec
Nastoupáno : 1117 m
Najeto : 95 km

Průjezdní místa : Suchdol nad Lužnicí, Halámky, Rapšach, Františkov, Staňkov, Lásenice, Polště, Stajka, Ratiboř, Pluhův Žďár, Červená Lhota, Radouň, Radouň, Radouň, Jidnřichův Hradec

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/50c3290636/

sudetenritt 2021 5. den - z Jindřichova Hradce do Dačic

Start : Jindřichů Hradec
Cíl : Dačice
Nastoupáno : 624 m
Najeto : 42 km

Průjezdní místa : Jindřichův Hradec, Jindřiš, Blažejov, Vlčice, Kunžak, Terezín, Nový Svět, český Rudolec, Toužín, Dačice

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/4d85290637/

2020 – jedenáctý ročník z Plzně do Prachatic

účastníci etapy

dr. radosta
dr. radosta
příba
příba
džimák
džimák
alesh
alesh
opat
opat
přéma
přéma
tom
tom

Předchozí
Další

Covi(d) tady děláte?

Rok 2020 byl pro nás, stejně jako pro vás, velmi specifický už jenom tím, že nás zastihl nepřipravené na to, že budeme z moci úřední prohlášeni za ohroženou skupinu, budeme prachsportě vyhnáni z milovaných kanceláří do domácího vězení, zavřou nám hospody a další vhodná místa ke sdružovaní se, a vůbec se tak nějak omezí vhodné skupinové aktivity. V konečném důsledku tak logicky došlo ke zrušení původního termínu sudetenritt 2020 a vyčkávání na vhodný termín kdy budeme připuštěni ke splnění naší mise. Nikdo by nás neubytoval, nikdo by nás nenapojil a nenakrmil a dokonce by nás asi ani nevzali do vlaku.

Z obvyklého dubnového termínu se stal nakonec červen, což ve finále přispělo k tomu, že někteří absentéři se do čevnového klání nakonec také přihlásili. Ve finále přislíbilo účást 7 z celkového počtu 8 možných pacientů. Jmenovitě to byli dr. radosta, příba, džimák, alesh, opat a tom. Mínus dostal fáze, který zase nedávno porodil. Předseda měl i tak radost. Chvilku měl potřebu nahradit absentujícího Fázeho svým čtyřnohým přítelem, u kterého v době koronakrize vybudoval systematickým cvičením závislost na bicyklu, takže kdykoliv vytáhl dr. radosta své kolo ozvalo se radostné blafání jeho pudlevčíka. Jenže nakonec si včas uvědomil, že pes může být v týmu jen jeden, a o tu pozici rozhodně nechtěl při hlasování kudy pojedeme přijít. Ještě malá vsuvka. V kynolgickém časopise Čumáček dokonce fotka předsedova pudlevčíka smutnícího nad batohem předsedy, poté co mu předseda oznámil, že letos ještě nepojede, získala místo na titulní straně s titulkem "Neuvěřitelné, Pudlevčík je víc než Greyhound. Víme první!!!".

Aby toho nebylo málo pár dnů před odjezdem ná společnost Arriva informuje, že bude výluka a náhradní autobusová doprava neumožňuje přepravu jízdních kol. Tudíž pešek a rezervace shořela jak papír. Naštěstí už předtím dr. radosta zajistil v předchozím úseku trati kde operoval další dopravce společnost GW Train, rovněž neumožňující rezarvaci místa pro kola, náhradní dopravu pomocí taxislužby. Takže stačilo jen dohodnout změnu trasy a přístání v Českých Budějovicích, kde už jezdí České dráhy a do Prahy nás z kolama snad vezmou. Ale věřte dneska něčemu, že? Každopádně taxikáři kupodivu nebyli proti.

Den první, není svině jako svině

Nebýt bicyklů bylo by každoroční setkání na Hlavním nádraží v Praze složitejší protože v rouškách vypadjí všichni jako kokoti. Ale v roušce a s kolem vypadáme jako tuplovaní kokoti. Lehce přidušení se snažíme nasoukat do vlaku, který v rámci bojové hry Českých drah s názvem "Hádej, z kterého jedu nástupiště?" přisvištěl na první nástupiště. Druhé kolo bojové hry nese název "Nebuď srab a zapoj představivost", která spočívá v tom, že nesmíš u vlaku použít dveře pro kočárky a kola, od kterých má klíče stejně jen vedoucí depa v Hodoníně, a musíš využít standardní dveře, uličku širokou 60cm, kterou musíš projít s kolem, které má 70 cm široká řidítka a ty máš na zádech batoh. Při této činnosti nesmíš nikoho zranit a sebe zesměšnit. Vlakvedoucí následně díky ucpané uličce našimi koly vyhlásil ve vlaku kalamitu a slečně s vozíkem plným teplého pití nezbylo nic jiného než jet zase zpět do jídelního vozu. Stali jsme se ve vlaku velmi oblíbenými protože si všichni museli dojít přes celý vlak do jídelního vozu, kde jim oznámili, že nic není protože prostě došlo.

Jenže jsme v tom nevinně, ostatně jako vždy. Retardované držáky na kola, které jsou navíc umístěny velmi nešikovně, nechali České dráhy vyrobit na zakázku asi v Mongolsku. Jenže každý kromě ČD asi ví, že se v Mongolsku převážně jezdí na koních, takže je sakra rozdíl ustájit 7 kusů subtilních mongolských poníků, nebo tam narvat 7 kusů plnokrevných celopér. To jen pro pořádek. Po této každoroční adrenalinové vložce jsme se v počtu 7 kusů usadili na 6 sedadel a těšili se až to konečně začne. Kdo komu seděl na klíně si necháme pro sebe, ale za sebe mohu říct, že to bylo fajn. 

Hoďte na něj deku, neboho zabiju

Začalo to velmi brzo. Už cestou do Berouna nám evidentně sociálně nevybouřený předseda hlásil u každého patníku, stromu, skály, že tady nedávno jel z Plzně do Prahy na kole což by nebylo až tak otravné pokud by se to vždy neskládalo pouze ze tří slov "TUDY JSEM JEL". Předsedu se nám podařilo umlčet až těsně před Plzní, kde už stejně po serii negativních výkřiků "TUDY JSEM NEJEL" ztrácel své původní nadšení. Ale bylo to těsné, už jsme vytahovali deku a chtěli jí předsedovi nasadit.

Je vidět, že koronavirus zanechal v našich duších nejrůznější stopy. Třeba hlavní mapový rejpal džimák, se rozhodl, že etapa prvního dne z Plzně do Přeštic je pro něj moc krátká, a rozhodl se, že si proto střihne cestu z Mladé Boleslavi do Prahy po vlastní ose, byť byl poté terčem nevybíravých poznámek, když nám prozdradil kudy jel z Černého Mostu na Hlavní nádraží, ale zase co je nám do toho. Když na to máš, není co řešit.

Skoro jsme nevěřili vlastním očím, že jsme konečně v Plzni, v místě kde se naše putování již několikrát provinulo. Plzeň nás přivítala lehkým deštíkem což byla malá předzvěst toho v jakém duchu se ponese celý prodloužený víkend v rámci celé republiky. Vyrazili jsme vstříc cíli prvního dne, do Přeštic. Sotva jsme si zahřáli půlky třením o sedlo, navrhl opat, že si můžeme ještě v Plzni udělat první zastávku na pivo. Raven nebyl špatný ale začal nás tlačit čas a blížíci se šero. Přehlasovali jsme proto předsedu, že v tomhle počasí a s časovým mankem prostě po červené nepojedeme, a začali uvažovat o rezervaci místa v Přeštické svini. 

To, že jsme nejeli po červené znamenalo, že jsme už víc neslyšeli "TUDY JSEM JEL" a celkem svižně jsme se blížili k Přešticím. Vidina lahůdek z místních celorepublikově vyhlášených čuníků nás hnala vpřed. To bude mňamka. Na místě vše nasvědčovalo, že naše tužby budou naplněny ale kromě dobrého piva nás přivítala věta "Jsme v nouzovém režimu a kuchyň vaří jen řízek, nebo řízek a nebo přírodní řízek". Sklaplo nám. Navíc dr. radosta prohlásil něco ve smyslu "Jo to pan z ubytování říkal, že Přeštická svině už není jako dřív kdy byla vyhlášená široko daleko", tím vyvolal otázky a strach v týmu. Naštěstí se kromě pravděpodobně tuctových polských řízků bez nápadu nekonalo překvapení v podobě řízků od sedmi kulí (modří už vědí). Dalším hřebíčkem ale bylo, že na dotaz zda nám udělají snídani se ozval jen přidušený smích a doporučení ať si najdeme něco ve městě. Začalo zběsilé googlování jehož výsledkem byla domluvená snídaně v bufetu U labůžníka, kde se podávala teplá jídla od 6 hodin ráno.

Mohla tak začít nenucená zábava na naše velmi oblíbené téma - nejvhodnější čas pro defekaci a její význam pro kvalitu života řádného bajkera, až po společenskou hry lasvegaského typu Macháček. Společenské hry máme obecně rádi, vzpomeňme například na otloukánka, na černou svini nebo na najdi si vlak a nedostaň infarkt. Macháčka jsme hráli jen tak, bez nutnosti platby nebo konzumaci lihovin při nasbíraných bodech. V některých z nás hra vyvolala okoralé stopy nesmírné soutěživosti, takže se co chvilku ozvalo například "devadesát osm" nebo "Tuplovaný Macháček" ale vzápětí komíhavý smích dr. radosty prozradil, že jde jen o blafování a navíc si doma zapomněl brýle na čtení a každého jeho prohlášení bylo evidentně věštění z křišťálové koule.

Pomalu nám docházely síly i nápady na konverzační téma, nastal čas vyrazit do pelechu. Je přeci zapotřebí nabrat sílu na další náročné dny.

Druhý den, pomoc bližnímu a karma

Noc byla krušná. Jediný kdo měl kupodivu okna na severovýchod tedy směrem do prázdného fotbalového hřiště byl dr. radosta a jeho spolunocležníci. Ostatní pacienti měli okna na severozápad tedy přímo na výpadovku na Plzeň. E53 byla té noci neúprosná a jeden kamion za druhým dráždil nervy nebohých sudeťáků, kterým odezníval alkohol, který jim dopomohl alespoň usnout. Snídaně šampiónů v bufetu U labužníka bude vítanou vzpruhou. Ano snídat držkovou polévku nebo smaženou sekanou, to postaví na nohy i zvadlého příbu.

Druhý den nic nenasvědčovalo tomu, že by nás měla překvapit nějaká kalamita pokud jde o počasí a den se nesl ve znamení polojasného počasí s teplotou ideální pro cyklistiku všeho druhu. Vyfotili jsme se u dvou betonových sviní a vyrazili do stopy. Cestou jsme poznávali úskalí EET a koronaviru, který pravděpodobně zlikvidoval zbytky "obyčejných hospod" na naší trase, takže jsme oběd realizovali až relativně pozdě na Chodské chalupě. Těsně před přistáním jsme byli zastižení deštovou přeháňkou takže nám zpočátku nevadilo, že na nás ze zdi tupě zírá po trezoru Zdeněk Troška. Asi je to vážený host a místní miláček ale po druhém pivu nám jeho uhrančivý pohled tak lezl na nervy, že jsme požádali náhodného kolemjdoucího aby s tím něco udělal. Ten vandal vytrhl předsedovi batoh, z batohu vytáhl obálku a z té obálky vytáhl samolepku s našim logem a přelepil nebohému Zdendovi očíčka. Byl čas zvednout kotvy, než nám někde rozhodí sandál.

Zaplatili jsme, poděkovali za dobré jídlo a milou obsluhu, navlékli se do výstroje a výzbroje a pojali v úmyslu ujet, než se přijde na Zdenka a jeho očíčka. Jenže venku začaly řádit vodní bomby. Četl jsem o nich v učitelských novinách. Pár dlouhých minut jsme je sledovali z přístřešku před hospodou, dalších pár minut jsme je sledovali ze zahrádky v hospodě, nakonec jsme rezignovali a dali si další pivo a vrátili se dovnitř. Někteří předstírali únavu nebo to byl možná strach z obsluhy, že objeví Zdendu a radši spali venku.

Po několika dlouhých desítkách minut přestávalo vydatně pršet a začalo jen pršet. Předseda využil situace a připravil si zlatý hřeb druhého dne. "Pánové!!!" pravil důležitě, "Kousek pod kopcem je velká rarita. Je tam akvadukt". Na drzé rýpnutí od přémy ve stylu "Ještě, že neprší to se akvadukt bude hodit" kontroval předeseda slovy "Jenže tohle není jen tak ledajaký akvadukt, to je akvadukt co vede nad železniční tratí". Trumf jako prase, sakses, potlesk ve stoje a tisíce děkovných dopisů. Tak by se dalo shrnout nadšení, které zavládlo. Navlékli jsme se do IPCHO oblečků a vyrazili jsme vstříc akvaduktu.

Akvadukt jako dobrý, kde to jinde uvidíš, ale vlhké pozadí a boty nás nutily přemýšlet nad tím jaké další překvapení nás čeká v Kdyni, kam máme dnes dojet. Jedno víme jistě, bude to opět bez snídaně, což je takový nešvar letošního ročníku, ale snad to bude s hledáním místa na snídaní lepší než v Přešticích. V Kdyni sice nebyla snídaně ale za to tam tekla proudem teplá voda, alespoň tedy pro první sprchující se, pak její intenzita a možná i teplota klesla na úroveň akvaduktu nad tratí. Hlavně, že máme kde spát a dokonce topí i rdiátory takže máme kde usušit mmokré oblečení.

Někteří z nás stále nepochopili, že sudetenritt je hlavně o silných zážitcích, převážně spojených s nepřízní počasí a nedostatkem suchého a teplého oblečení. Kdo by to byl čekal v červnu, prohlásil přéma a jen tak v žabkách a kraťasech vyrazil podobně jako opat lehce oděn na společnou obhlídku města a hledání místa na večeři popřípadě na snídani. Valná většina míst byla evidentně již delší dobu zavřena, zbytek vypadal zavřeně relativně nedávno. Snídaně byla evidentně opět v ohrožení, snad najdeme alespoň nějaké místo k večeři. Až ryk našich západních sousedů z jedné z mála místní restaurací, která byla otevřena, nám dala naději, že se alespoň navečeříme. Kromě západních sousedů s kapsi plnými západních marek, které zde evidentně táhly víc než naše zmoklé kačky, byli v restauraci absoloventi místní ZŠ, kteří zde po x letech měli třidní sraz, takže na nebohé zmoklé sudeťáky zbylo jen místo na zahrádce před restaurací. To ocenili především již zmiňovaný přéma a opat ale postupem času a po prvním studeném pivu to kvitovali i ostatní učástníci zájezdu. 

Drobnou útěchu přinesla až pizza z pece ale i ta nezahřeje dlouho. Po další rundě studeného piva a zvažování jestli radši nepůjdeme do tepla pod peřinu, napadlo někoho z nás přísloví "Líná huba, holé neštětstí". Znalec přísloví se vzápětí zeptal obsluhy zda nemají náhodou na přikrytí deky, na které jsme zvyklí ze Staroměstského náměstí kde když dojdou teplometům plyny, obšťastnují valutové cizince a ti tak mohou valuty utrácet i na ulici. Samozřejmě, že máme deky, vy líné huby. Zachvátila nás nefalšovaná radost, skoro jako když dr. radosta oznámil tu raritu s akvaduktem. Nicméně čas se nachýlil a jediné co jsme ještě toho večera stihli probrat byl ranní pořadník na defekační místnost a na to logicky navazující jízdní řád při honbě za snídaní. V zápalu euforie jsme ještě darovali 23 korun občanovi Slovenské republiky, který upřímně prohlásil, že to nemá na vlak do vlasti ale na petku piva, která mu prý přinese viacej štiestia než návrat pod Tatry.

Opat byl tak zmrzlý, že nedokázal z pěněženky vydolovat drobné a tak nedaroval. A ráno ho doběhla karma.

Den třetí, nevíte o nějakém pěkném kruhovém objezdu kde se můžeme najíst?

Nezateplené plážové oblečky, jízda v dešti a lakomost převlečená za zkřehlé prsty, přinesly ráno své ovoce. Na poloprázdné náměstí kde jsme chtěli hledat místo k snídani vyšlo 6 cyklistů a 1 žofrej. Ano opata zachvátily křeče takového kalibru, že i historka s viagrou bledla závistí. Ztopořené nohy opatovi zcela znemožňovaly přirozený pohyb a naše časté změny směru pohybu (tzv. Brownův pohyb) po náměstí, když jsme hledali kde všude je na snídani zavřeno, přivaděly opata do stavu nepříčetnosti. Nakonec se rozhodl, že ani po snídani koupené v místní samoobsluze není schopen jet na kole a dokulhá na vlak a dojede alespoň do Sušice, kde se rozhodne co dál. Karma co?

V rámci moderních technologií a instatního zpravodajství jsme tušili, že i dnes to bude vzhledem ke kalamitě asi mokré putování. V celé republice zuřily deště, vichřice a mobilní aplikace ukazovaly bezvýchodnost situace, protože jsme podle nich byli neustále v epicentru silného deště. Naštěstí aplikacím nemusíte vždy věřit takže vzhledem k tomu co panovalo kolem nás jsme nedopadli ještě tak hrozně. Čemu lze věřit je výškový profil trasy, kterou nám předseda naklikal. Bylo to furt do kopce. Předseda si to navíc dobrovolně a sám zpestřoval "zkratkami" přes lesíky odkud se vždy vynořil zcela štastný a s blátivým přelivem na pozadí. Tím deptal sebevědomí nás, horších vrchařů. Ztracené sebevědomí čerpali zhrzení vrchaři v místních restauracích kde na dovádějícího dr. radostu ostentativně čekali, přestože v každé druhé hospodě byla svatba jako řemen, přéma svým šarmem vždy zapůsobil aby nám nalili alespoň na zahrádku, že už je na zimu zvyklý. Jeho psím očím se nedalo vzdorovat.

V Sušici nám místní alkoholik Hlaváček poradil supr hospodu na jídlo přímo na kruhovém objezdu ale to nás nerozhodilo protože po noci na E53 v Přešticích, byl kruhový objezd v Sušici jen slabý odvár. Navíc zhltnout řízek a pivo před dalším nekonečným stoupáním můžete v podstatě kdekoliv protože to v kopci velmi rychle zapomenete a vytrávíte. Na gurmánské odpoledne u kruháče dorazil i opat, který v přetopeném vlaku evidentně ztratil křeče ale i zábrany, protože si myslel, že jsme na Gardě a objednal si neprozřetelně "presso". Podle jeho slov se jednalo o nejodvážnější označení hnědé vody za presso. Tuna cukru a nedostek koefeinu ale způsobily, že zmizelo jako pára nad hrncem. Když musíš tak musíš.

Ze Sušice nás čekalo dlouhé stoupání, dr. radostu další solo trail, a na závěr všechny nekonečné stoupání na Javorník, které oddělilo opět zrno od plev. Druhá nejlepší pleva tohoto stoupání, příba, byla ze stoupání tak vyčerpaná, že zapomněla na to, že se všichni den předtím dohodli, že půjdeme na Javorníku do hospody a dr. radosta se zde pokusí vyzvednout již zaplacenou zálohu za ubytování, které se zde mělo realizovat v původním termínu. Zatímco většina vrchařů už popíjela pivo v místní hospodě, zcela vyčerpaný příba kolem ní projel a s drkotajícími zuby sjel hluboko do údolí kde bylo náhradní ubytování. První nejlepší pleva Tom evidentně zatím netrpí stařeckou demencí a na Javorníku narozdíl od příby přibrzdil. 

Promrzlý, mokrý a evidentně zmatený příba zatím alespoň zařídil ubytování, dozvěděl se, že večeři a pití sice dostaneme ale sníst a vypít si to v restauraci nemůžeme, protože tam je svatba. Zase!!! Jídlo a pítí si tak musíme odnést do přilehlé budovy kde je něco jako klubovna a tam si to zcela jistě užijeme. Vzhledem k tomu, že je to v dešti určitě lepší než zahrádka a mnohem lepší než kruháč, byla to vlastně výhra. O několik minut později dorazil k Rohanovi celý peloton, rozvěsilo se voňavé oblečení po celé ubikaci a vyrazilo se hromadně do hlavní budovy vyzvednout si take away večeři a pití. Všichni byli šťasní protože jsme se dozvěděli, že hrozila varianta, že nám zavolají hodinu předtím, že nám to komplet celé zruší kvůli svatbě. To by nám prdla cévka.

V klubovně byla legrace a bujará nálada, jak už to po třech dnech v sedlech za občasné dešťové zálivky bývá. Už totiž zbývá jen poslední etapa a to je vždycky hned lepší nálada. Už tak nějak víte, že jste to asi celé přežili. Nicmémě předpověď na poslední den vypadala opět děsivě a nastalo období lobování. Na stole bylo dodržení naklikané trasy nebo zkrácení trasy a vynechání náročnějších terénních vložek, které by nám asi nadělily slušné nánosy bahna. Ani nevím co vyhrálo ale něco mi říká, že jsme zkracovali, ale nikomu to neříkejte.

Druhý čtvrtý, konečně doma

Tak jak předpověď hlásala tak to i bylo, ráno prostě lehce pršelo. Rozloučili jsme se s hloučkem mírně přiopilých svatebčanů, kteří teprve vylézali z brlohů, zatímco my už v částečně nepromokoavých oblečcích vyráželi směr Prachatice. Vzhledem k částečnému zkrácení trasy jsme bez větších excesů dorazili do Prachatic. Na náměstí proběhla obligátní cílová skupinová fotka, převlečení do suchého oblečení, odrolení bahna z obličeje a hurá za zábavou. Místo vlaku nás později čekal přesun již zmiňovaným taxi vozem do Budějovic takže bylo dostatek času nabrat síly, probrat taktiku na příští ročník sudetenritt a nezávazně plkat.

První pokus o návštěvu pivovaru v Prachaticích nevyšel z důvodu plné obsazenosti. Mezipřistání v sousední restauraci však proběhl hladce a bez problémů, takže nás načelník osobně ohodnotil, tak nějak celkově shrnul naše působení v průběhu letošního ročníku ale z důvodu koronaviru nedošlo na otcovské obejmutí. Aby mužstvo nevyšlo ze cviku a nezvykalo si na teplo restaurací, zavelel předseda na závěr ještě k přesunu zpět do pivovaru, kde se uvolnilo místo na zahrádce. Po otestování degustačního prkénka s místní pivoprodukcí nastal čas se rozloučit a vydat se vstříc domluvené taxislužbě.

Cestu do Budějovic nám dr. radosta zpříjemňoval výkřiky "Tady jsem bral benzín!" nebo "Tady jsem byl na obědě!" což nám připomnělo cestu do Plzně a snažili jsme se včas změnit téma, než se to zvrhne. Nemohli jsme totiž najít deku. Ani nevím jak to vzniklo ale dr. radosta nás očaroval historkou o svém přibuzenstvu, o nějaké svatbě, otci který není otec ale strýc, sestra co je bratr, a matce, která není matka ale dcera. Bylo to tak zamotané až se z toho chechtal i do té doby ledově klidný taxidriver. Pokud znáte scénku Vichr z hor, z filmu Jára Cimrman ležící, spící tak asi víte co myslím. A kdo nezná pro toho je níže malá video ukázka jak to vlastně celé bylo 😉

Takže zase za rok. A jestli to někdo dočetl až sem, gratulujeme a posíláme klíčenku.

https://youtu.be/U0qBi1ptPhQ[embedsocial_album id="95832ef9ac27e6479d3e9b8b933df8e6c1614404"]

souhrnné informace o etapě

sudetenritt 2020 1. den - z Plzně do Přeštic

Start : Plzeň
Cíl : Přeštice
Nastoupáno : 312 m
Najeto : 25 km

Průjezdní místa : Plzeň, Štěnovice, Čižice, Předenice, Dolní Lukavice, Přeštice

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/b2c6271945/

sudetenritt 2020 2. den - z Přeštic do Kdyně

Start : Přeštice
Cíl : Kdyně
Nastoupáno : 1352 m
Najeto : 88 km

Průjezdní místa : Přeštice, Merklín, Holýšov, Čečovice, Osvračín, Blížejov, Milavče, Luženice, Draženov, Hrádek, Pila, Domažlice, Mrákov, Kout na Šumavě, Starec, Kdyně

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/50a6271946/

sudetenritt 2020 3. den - z Kdyně do Lhoty nad Rohanovem

Start : Kdyně
Cíl : Lhota nad Rohanovem
Nastoupáno : 1863 m
Najeto : 83 km

Průjezdní místa : Kdyně, Nová Ves, Chodská Lhota, Pocinovice, Janovice nad Úhlavou, Klenová, Strážov, Čachrov, Nemilkov, Hlavňovice, Petrovice u Sušice, Sušice, Albrechtice, Ostružno, Nezdice na Šumavě, Javorník, Lhota nad Rohanovem

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/56b0271947/

sudetenritt 2020 4. den - z Lhoty nad Rohanovem do Prachatic

Start : Lhota nad Rohanovem
Cíl : Prachatice
Nastoupáno : 824 m
Najeto : 41 km

Průjezdní místa : Lhota nad Rohanovem, Rohanov, Hodonín, Masákova Lhota, Zdíkov, Vimperk, Buk, Chlístov, Kratušín, Kahov, Prachatice

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/edff271948/

2019 – desátý ročník z Bakova nad Jizerou do Plzně

Minulý rok (2018) jsme slavnostně a s velkou pompou, v nejmenované ašské sídlištní restauraci, s posunutou večerkou na 21:30, zakončili objíždění hranic republiky zvané sudetenritt. Celé si to kdysi v pravěku vysnil, pak naplánoval dr. radosta a bez velkých problémů zlanařil příbu. Dva roky spolu sami dva brouzdali po hranicích, pak se přidali další nadšenci, no a dál už to asi znáte. Pokud jste zde ovšem poprvé, což tedy nechápu a uděluji vám důtku, doporučuji přečíst si předchozí příspěvky a články jednotlivých etap. Jinak si tady budete připadat jako zmatená lesní včela. To nechceš. Ale zpět od fauny k nám, hrdinům všedních dnů.

Co bude dál?

Na konci poslední etapy, posledního ročníku sudetenritt, byla na stole otázka "Co s načatým večerem?". Padaly velmi statečná prohlášení typu "Objedeme celou Evropu!!!", "Objedeme Slovensko, veď sú skoro naši!!!". Nebo méně statečná až fádní prohlášení typu "Objedeme to ještě jednou ale v protisměru". Až po vyložené rezignační prohlášení "Pojedeme k nám na chalupu, půjčíme si elektrokola a bude legrace!!!" nebo "A pojedeme vůbec někam?".

Diskuse byly dlouhé a bouřlivé, ale někteří z nás stejně už zapomněli na čem jsme se dohodli. A klidně vám jejich výsledek s vážnou tváří popřou, stejně jako dnes a denně před zrcadlem popírají, že ty krásné bílé zuby a havraní vlasy nejsou dílem tuningového studia docenta Krasoně, ale jsou jejich vlastní. Já vám to tedy prozradím, na konec jsme se dohodli, že "POJEDEME VNITŘKEM".

To VNITŘKEM neznamená nic menšího, než jet po vnitřních hranicích sudet, tak aby ty sudety byly tak nějak komplet. Ovšem během let se hranice sudet různě měnily, resp. každý historický pramen je vykresluje trochu jinak. Volbou té správné stopy byl z pochopitelných důvodů vybrán dr. radosta. Ten zaplesal jako malé děcko a do svého zápisníku vedle oblíbené věty "Utavit ty šmejdy", si připsal poznámku "Do trasy zakomponovat co nejvíce adrenalinových zážitků, když už tam budou chybět ty kopce a rozhledny". Jak se mu jeho plán povede naplnit budete moci sledovat následujících několik let, které snad ve zdraví a na jednostopých vozidlech s vlastním pohonem zvládneme s lehkostí sobě vlastní.

Při pohledu na naplánované trasy se hned prvního ročníku "vnitřku" jsme se mohli těšit na velmi zajímavá místa na mapě, posuďte sami: Nosálov, Dobřeň, Tupadly, Stračí, Štetí, Mlékojedy, Děkovka, Děčany, Třtěno, Nečichy, Dobroměřice, Vlkýš, Vejprnice a Bílá Hora. Někteří z nás ale velmi nelibě nesli, že se na seznam nedostala místa jako: Příbohy, Ráj, Radouň, Vojetín, Mrsklesy, Blešno, Nesuchyně, Hadačka, Brdo, Bučí nebo Kozolupy. Tuto výtku by si měl dr. radosta vzít k srdci a na příští rok jí zohlednit při sestavování itineráře. Tak aby si každý přišel na své.

Abych furt jen nekáral předsedu, neopomenu pokárat také dva členy našeho spolku, kteří před takovou taškařicí, jakou sudetenritt každý rok bezochyby je, dali přednost nějaké jistě nezáživné světské zábavě. Doufáme ale, že příští rok se sejdeme opět v plném počtu, protože úplně největší prdel na světě je zařizovat umístění osmi lidi a osmi kol do vlaků Českých drah. To mi věřte, ten adrenalin mi letos vyloženě chyběl.

Vlakové sudoku

Letos jsme si adrenalinovou hru s ČD ovšem zpestřili zcela úplně jinak. Za prvé se lišil počet lidí odjíždějících z Prahy od počtu lidi do Prahy se vracejících. To ale byla pro mě jako vedoucího vlakové sekce brnkačka. Dalším zpestřením bylo to, že se dr. radosta a přemek na poslední okamžik rozhodli, že nastoupí cestou a nebudou se vláčet na Masaryčku, dyk je to přeci taková dálka, říkali. Dvojité vidle do toho ovšem hodil přéma, který navíc statečně prohlásil, že nastoupí v Libni, přes kterou náš vlak ale vůbec nejede.

Snažil jsem se s dráhami dohodnout přeložení trasy, naléhal jsem, byl jsem mírně hysterický a tropil jsem žárlivé scény a vyhrožoval jsem vrácením věrnostní kartičky ČD, a přechodem k Regiojetu. Všechno bylo marné. Nakonec i přéma uznal, že bude lepší se přesunout do Vysočan a doufat, že mašinfíra opravdu přibrzdí a nabere jeho a dr. radostu, který byl alespoň natolik zorientovaný v čase a prostoru, že od počátku chtěl stát ve Vysočanech. Naštěstí se nejsme v Japonsku, ani nejsme ve Švýcarsku ani nejsme v pevnosti Boyard. Proč? Protože by jejich místenka po vyjetí vlaku z Masaryčky shořela na prach a oni by tak měli smůlu.

Cesta vlakem do Bakova nad Jizerou byla krátká a bez džimáka, který na nás čekal v Bakově, i celkem klidná, protože nebylo oblíbené mapové okénko a popíjeli se jen lahodné moky. Někdo zakoupil kozla, někdo plzničku, někdo si z fary přinesl mešní víno. Každému dle jeho libosti a jeho stravovacího plánu. A jestli jsem tedy zatím nezmínil kdo byl letos mezi vyvolenými, pak vězte, že pozvání přijali a hrdě reprezentovali náš spolek dr. radosta, příba, přéma, džimák, pro nepozorné čtenáře je to ten co čeká v Bakově na nádraží, dále pak opat a tomáš, kteří nastoupili už na masaryčce..

V Bakově nad Jizerou na nás čekal džimák. A nebyl sám, na prvních pár kilometrů s sebou přivzal mladého džimáka, který nám kromě pěkného, lehkého a novotou vonících karboňáka přijel ukázat i to, jak se jezdí na lehko, bez batůžku na zádech a v některých případech i na břiše. Celkem zkušeně jsme mladého džimáka nechávali nastupovat, a drželi si svoje tempo dané týmovou strategií a červeně blikajícím wattmetrem. Po pár desítkách kilometrech se mladý džimák odpojil aby nám za pár desítek minut ozval pomocí SMS, že je doma, že si stihnul nakoupit, osprchovat, navečeřet se a zajít si do kina, zatímco my jsme stále v sedle. Však ono na něj taky jednou dojde.

Všichni jsme Koko

Celý den jsme se motali krajinou a odevšad na nás zhlížel Bezděz, který v krajině trčel jako Mordor. Přestože výškový profil trasy nebyl z nejtěžších, bylo hned od počátku znát, že někteří potrénovali před sudety více, někteří méně a někteří prakticky vůbec. To se pozná a projeví především na horských prémiích. Pro neznalé, když jste dobře potrénovali čekáte obvykle dlouhé minuty na někoho, kdo k tréninku přistoupil ledabyle. I já jsem ledabyle a celkem překvapivě letos čekal na opata, který se na počátku letošního ročníku nepotkal s vrchařskou formou, nebo to možná bylo tím mešním vínem ve vlaku. Kdo ví. Každopádně jak už všichni víme, forma se během zájezdu mění, graduje, stagnuje nebo kolísá, takže není třeba házet flintu do žita po prvním kopečku.

Krásnou krajinou Kokořínska jsme projeli jak nůž máslem, žádný karambol, žádný defekt, žádná rozepře kudy se pojede. V Lobči jsme velmi rádi navštívili místní parostrojní pivovar, kde vaří moc dobrá piva. A to až tak dobrá, že nás musel náčelník přemlouvat, že "Už tedy popojedeme dál ne?". Měl velké štěstí, že k našemu stolu se po exkurzi vracela skupina alkoholiků, kterým jsme stůl dočasně zabrali. Byl tedy čas zvednout potěšené pupky. Při placení jsme si všimli, že v pivovaru nabízí i pivo z Kostelce pod názvem Černá svině. Hned jsme tuto informaci poštovním holubem zaslali fázemu, aby věděl, že na něj i v této krásné krajině neustále myslíme.

Z Lobče jsme vyrazili směr Liběchov, ovšem bez dobrého piva na cestu nebo na později. V Liběchově v penziónu u Přemysla přeci bude dost času na to, dát si pivko, pokecat, a tak nějak shrnout ten dnešní pohodový den. Jenže u Přemysla byla kromě zdánlivě milého pana Přemysla i paní Přemyslová. Ta evidentně neměla tolik pochopení pro naše obvyklé a dlouhé noční debaty prvního dne. To máme ještě spousty sil ale paní domácí by si ráda odpočinula, protože dnes už vařila pět večeří, nohy má taky jen jedny. Pochopili jsme, že jediné, co dnes večer asi stihneme je pokusit se najít v doktorově deníku zmínku o šmejdech a Sabrině. Bohužel byly některé stránky v deníku ohořelé, takže jsme se opět nic nedozvěděli.

Nevadí, že je tam pešuňk a koleje?

Z Liběchova, který je defacto za humny Prahy, jsme měli v plánu navštívit dochovaný "hraniční kámen", který ve své době označoval hranice Sudet. Po zdařilé fotodokumentaci proběhlo i slavnostní zahájení druhého dne, jízda kolem pešuňku na straně jedné a Labe na straně druhé. To však netrvalo dlouho, protože jsme dojeli do místa kde do Labe přitékala Liběchovka. Zdolat přítok znamenalo rozjet se asi tak 50-ti kilometrovou rychlostí a doufat, že na druhé straně přistanete ve stejné pozici v jaké jste se odlepili od povrchu zemského. No asi takhle, vzali jsme to stezkou přes zámecký park a pak vzhůru do kopců nad Liběchovem. Zde se nám naskytlo jedinečné panorama na horu Říp, které tak trochu kazila tepelná elektrárna Mělník. To by praotec čuměl jak puk.

Cesta pak podél Labe, s drobným odbočením od řeky k vinícím a zpět, až k Litoměřicím ubíhala docela rychle. Jediné, co nás trochu překvapilo byla skupinka nutrií, které se zdárně zamaskovali mezi hejno divokých kachen a loudili na kolemjedoucích něco k snědku. Velký rozdíl, oproti předchozímu putování po hranicích republiky, byla ovšem hustota osídlení a automobilový provoz. To nám určitě bude chybět a zde naopak tak trochu obtěžovat. V Litoměřicích na náměstí v Radničním sklípku jsme si uvědomili klady této verze putování a to, že se moc nemusíme starat o to kde se ten či onen den najíme. Ale remcat se dá vždycky kvůli nečemu, že?

Po obědě v Litoměřicích, když jsme se hromadně rozhodli sjet na kole Jezuitské schody, remcal nejvíc tomáš, protože nás ujišťoval, že naše mozečky dohromady dávat nebude, že toho má v práci dost a práci si na dovolenou rozhodně brát nechtěl. A pak taky remcal džimák, který se ještě ne úplně vžil do role bývalého hardtailisty tzn. teď už rozuměj celopéráka. Remcal a kolo po shodech snesl. Nedal tomu prostě pořádně zakouřit i když mu dr. radosta vehementně radil, že v záruce je potřeba kolo vystavit těm nejtěžším zkouškám.

V Českém středohoří se opat rozhodl přejít z role průměrného vrchaře do role zdatného bikemechanika. Jednoduše proto, že se mu podařilo procvaknout duši v jednom ze sjezdů, což se stane každému. Opat to ovšem vyšperkoval tím, že s sebou neměl lepení ani pumpičku. Ale měl z pekla štěstí, že s sebou měl džimáka, který i zde trochu pošetřil kolo a mohl tak poskytnout své zakonzervované vybavení opatovi. Ostatní starci mezitím odpočívali o pár kilometrů dále na mezi. Když pak opat dorazil neodpustil si dr. radosta poznámku něco ve stylu "to neděláš dobře opate, s tou měkkou duší … nechceš si jí dofouknout?". Zdatný bikemechanik s díky odmítl, že prý pojede pomalu a opat-rně. A co myslíte, že se stalo? Správně děti, za pár kilometrů dál byl opat, opět bez vybavení, protože mezitím nepotkal supercyklomarket, ovšem opět na kolenou a s prázdnou duší. Měl ovšem z pekla štěstí II., že jel kolem tomáš, který kromě defibrilátoru vozí vždy i dílenskou pumpičku. Ostatní starci s vyschlým pyskem čekali dlouho kdesi v polích, načež se zcela logicky rozhodli vyrazit hledat hospodu. Za několik dlouhých desítek minut se zase všichni sešli i s opatem a jeho zachráncem. Pak už se cestou do Loun nic zvláštního a zásadního nestalo.

Chčije a chčije

Ráno v Lounech bylo pod mrakem a předpověď počasí byla na ten den jen lehce zavlhlá, což slibovalo lehce adrenalinovou jízdu. Statečně jsme se oblékli do neoprenů, načež začaly odbory vyvolávat hlasování o tom, co se vlastně bude dít. Za okny totiž v ten okamžik nastal brutální chcáč, který se zkuešným odborářům jevil jako celodenní chcáč. Přiznávám, to už se vám kolikrát opravdu moc nechce do sedla, když si představíte, že v tom pojedete celý den a není předtím úniku. Jenže jsme na sudetech ne?

Velmi razantně se za náhradní vlakovou dopravu zpočátku hlásil přéma a opat, kteří prohlásili, že v tomhle nemá smysl jezdit. Jenže rychlá rešerše jízdních řádů v kombinaci s výlukami znamenala, že sestavit jízdní řad z Loun do Manětína, by bylo stejně reálné jako je vyřešit hru Eternity. Nakonec nás přéma překvapil a prohlásil, že tedy pojede. Aby si prý vynahradil to šumavské utrpení ve sněhu a mrazu, kterého se vzdal, protože měl tehdá smrtící rýmičku a zůstal doma. Jediný opat se nakonec uchýlil k ústupu do tepla vlakové soupravy, která ho přes Most a půlku republiky dovezla někam do blízkosti našeho cíle. To bude mít dlouho na oltáři.

Zatímco si opat užíval restauraci Severka, ano dycky Most to je vona, ostatní účastnící zájezdu se ve 100% vlhkosti a teplotou kolem 5 stupňů, statečně rvali na trati. Osobně jsem na kole nezažil stav kdy mi byla větší zima. Mokrej až na kost, studený vítr mi vytvářel na těle při sjezdu rampouchy a já se těšil na to až konečně pojedeme do kopce. Ano do kopce kde se aspoň zahřeju a mé pohlavní orgány se snad vynoří z břišní dutiny zase zpět na světlo boží. Myslím, že podobné pocity měli i ostatní, ale vzhledem k počasí jsme spolu moc nemluvili, protože jsme kromě rozmnožovacích orgánů měli zamrzlá i mluvidla.

Situace byla natolik vážná, že jsme v Mutějovicích v místním pivovaru s hospodou spustili záchranou akci "Chcete nás?". Akce spočívala v tom sehnat nějakou "oběť", která by nás za mrzký peníz naložila do dodávky a odvezla i s kolama do Manětína. A to nebylo vše. Nešlo jen o akci lokálního hospodského charakteru, dokonce jsme obvolávali i místní taxikáře. Byli jsme na tom asi tak špatně, že jsme volali Tomášovi Navrátilovi, který se mimochodem zúčastnil a dojel závod RAAM (Race across Americe) což je pět tisíc kilometrů dlouhý závod. Ten byl paradoxně jediný kdo byl ochotný pro nás z Prahy přijet a odvézt nás do Manětína. A to byl právě ten okamžik, kdy jsme si uvědomili jak hluboko jsme klesli.

Vždyť je to přeci jen voda a s tím spojená zima, máme to jen pár desítek kilometrů a nejde přeci nikomu o život. To se opravdu chceme nechat odvézt od borce co přejel Ameriku za pár dnů, jen proto, že prší? Tak jsme se zvedli a jeli do Manětína. Pravda cestu jsme si nakonec trochu zkrátili vlakem z Rakovníka, ale o to horší pak bylo nasednout z teplého vlaku a v mokrém oblečení na kolo a vyrazit zpět do zimy. V Manětíne nás přivítal suchý opat a přetopený penzión, kde by se na radiátorech dalo usmažit snad volské oko. Místo vejcí jsme na žebra nahodili totálně promočené oblečení a do rána naplnili penzión nezapomenutelným odérem.

Na Plzeň

Ráno nás v odéru přivítal zakaboněný pán domácí a velmi strohá snídaně. Ale bydleli tady prý i herci z Prahy, tak si nebudeme zase na něco stěžovat ne? Kromě lánů všudypřítomné řepky nebylo toho dne nic netradičního k vidění. Snad jen trofejní stěna v Pohostinství U nimrodů, kde jsme se jak ovce všichni vyfotili se statným parožím naroubovaným jakože na naše hlavy. Kdo nezažil celodenní jízdu v mokrém neoprénu může nad našim počínáním významně pozvednout obočí a myslet si něco o dětech. Ne tak my. Lovu zdar.

Ještě jedna drobná komplikace nás vlastně potkala a to, že nám volali z penziónu v Plzni, že z technických důvodů nás nemohou ubytovat. Zase Lysečiny? Ne, naštěstí ne. Majitel nám dohodnul náhradní ubytování téměř v centru Plzně. Takže vlastně jsme to vyhráli, protože dojít v tom stavu a po tolika dnech šlapání na pivo, je někdy docela kokosový oříšek.

Okolo Plzně cestička

Předseda spolku, vedoucí ubytovací sekce a dr. radosta v jedné osobě nám ráno dojatě poděkoval, že jsme to dali, že je na nás hrdý a že nám za odměnu naplánoval takový malý výlet po místních trailech a pozor BEZ BATOHU. Ano, věci jsme si mohli nechat v penziónu a jet jen tak nalehko. Znáte to, celé dny taháte batoh a pak ho máte odložit? Navíc co když bude pršet? Takže lehké verze batohů si někteří nakonec brali.

Traily kolem Berounky byly hezkým zpestřením našeho zájezdu, odlehčená záda byla taky ráda a jediný kdo tak trošku prudil bylo přemovo koleno a rameno, které si při jednou přejezdu šotolinového svahu sedřel. Zase má přéma na nějaký čas vzpomínku, stejně jako na Klínovci a pokud to bylo stejné rameno nebo loket jako na Klínovci, bude to možná vzpomínka trvalá. Žádná henna.

Natrvalo a navždy se tento ročník do našich srdcí zapíše jako jeden z nejvlhčejších ročníků a budeme tajně doufat, že ho žádný z dalších ročníků nepřekoná. Držte nám palce a přízeň, naši milí fanoušci. Vy všichni, čtyři 😉

účastníci etapy

dr. radosta
dr. radosta
příba
příba
džimák
džimák
opat
opat
přéma
přéma
tom
tom
Předchozí Další [embedsocial_album id="9f72143113459a30e4bcb5627aade152a004e803"]

sudetenritt 2019 1. den - z Bakova nad Jizerou do Liběchova

Start : Bakov nad Jizerou
Cíl : Liběchov
Nastoupáno : 1048 m
Najeto : 65 km

Průjezdní místa : Bakov, Podhradí, Bítouchov, Bělá pod Bezdězem, Vrchbělá, Nosálov, Lobeč, Mšeno,Vojtěchov, Jestřebice, Dobřeň, Tupadly, Želízy, Liběchov

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/d048246806/

sudetenritt 2019 2. den - z Liběchova do Loun

Start : Liběchov
Cíl : Louny
Nastoupáno : 1126 m
Najeto : 83 km

Průjezdní místa : Liběchov, Ješovice, Stračí, Štětí, Vetlá, Lounky, Nučnice, Třeboutice, Litoměřice, Mlékojedy, Lukavec, Číkovice, Jenčice, Sutom, Vratislav, Děkovka, Dřemčice, Třebívlice, Děčany, Třtěno, Chožov, Nečichy, Dobroměřice, Louny

 

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/9438246807/

sudetenritt 2019 3. den - z Loun do Manětína

Start : Louny
Cíl : Manětín
Nastoupáno : 1015 m
Najeto : 83 km

Průjezdní místa : Louny, Jimlín, Opočno, Hřivice, Domoušice, Mutějovice, Krupá, Lišany, Rakovník …. Rakovník - Kralovice (vlak)… Kralovice, Mariánský Týnec, Trojany, Mladotice, Strážiště, Čoubův mlýn, Manětín

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/7424246808/

sudetenritt 2019 4. den - z Manětína do Plzně

Start : Manětín
Cíl : Plzeň
Nastoupáno : 890 m
Najeto : 72 km

Průjezdní místa : Manětín, Újezd, Mezí, Nečtiny, Plachtín, Hubenov, Lhotka, Kunějovice, Všeruby, Košetice, Čeminy, Komberk, Dolní Vlkýš, Malesice,Vochov, Vejprnice, Plzeň

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/8d75246809/

sudetenritt 2019 5. den - okolo Plzně

Start : Plzeň
Cíl : Plzeň
Nastoupáno : 501 m
Najeto : 31 km

Průjezdní místa : Plzeň, Dolanský Mlýn, Bílá Hora, Bolevecký rybník, Plzeň

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/2cb3246810/