2018 – Devátý ročník z Železné Rudy do Aše

Zbytky sněhu ze Šumavy mizely během dubna před našima očima tak rychle, jak rychle si jen účastník legendární sudetenritt 2017 přeje ve svých vlhkých snech. Heslo #wetandwild, které bylo před rokem hvězdou instagramu se zdálo být před startem sudetenritt 2018 minulostí, místo toho jsme objevili nové #redandwild, ale o tom až později.

Takřka nemožné se stalo skutečností. Zhruba týden před odjezdem nám předseda radostně oznámil, že nás opravdu pojede všech osm.  Zároveň naše nadšení zpražil informací, že podle předpovědi počasí nemá být moc hezky, možná bude i pršet. Pozorný čtenář ovšem ví, že naše návleky zůstaly minulý rok v odpadkovém koši v Železné Rudě. Takže nastala nákupní horečka sobotní noci a všichno začali kupovat návleky nové.

S předpovědí počasí to nakonec dopadlo jinak a lépe, v čem měl dr. radosta pravdu bylo, že nakonec všichni, kteří měli kdy tu čest okusit nemilosrdné Sudety na přelomu zimy a jara ze sedla svého bicyklu, nejenže ohlásili „jedu!!!“ ale nakonec opravdu i jeli. Takže na přiložených fotkách kromě radosty, příby můžete také spatřit aleshe, džimáka, přému, toma, opata a samozřejmě i fáze je tam s námi.

Jediný kdo před startem sr2018 zažil tak trochu dežaví 2015, byl příba. Týden před odjezdem měl konspirační schůzku s fází, kde společně probírali stanovy našeho spolku, zvláště pak článek 13b „jak se stát předsedou spolku s rasově závadnou minulostí“, což by nebylo nic co by znemožnilo příbovi odjet. Vše probíhalo hladce a na závěr konspirační schůzky doprovodil příba fázi na Hlavní nádraží, kde se se slzou v oku u památníku sira Nicholase George Wintona rozloučili, protože fázemu jede co? Protože fázemu jede vlak vole ... ale to jsme odbočili.

Příba poté vyrazil k domovu ale vědom si tréninkového manka, kdy o září díky různým protivenstvím najel na kole pouhopouhých 60km, podlehl té noci snad i plamenným slovům předsedy, že letos to bude náročné a dojet do Aše bude určitě tvrdý oříšek i pro zkušené borce, a udělal něco nečekaného. Zda na to měl ještě vliv požitý alkohol nebo jen předsedova slova nelze už zpětně posoudit. Nicméně růžové kolo tzv. rekolo mrkalo na příbu před Hlavním nádražím té noci opravdu dychtivě. Slovo dalo slovo, každý kilometr se přece počítá.Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. To vše proběhlo příbovi hlavou. Vítr ve vlasech, promile v žíle a vlahá noc na krku, to jsou poslední co si rekolo s příbou pamatují. Po cca 3km projíždce přišlo tvrdé probuzení, rozměr růžových pnojmatik pasoval naprosto přesně do tramvajové koleje na stanici Invalidovna. Říká se tomu tuším highsider.

A navíc Invalidovna, to by snad ani příba nevymyslel ani v tom nejbujařejším snu, byla svědkem veletoče, který skončil naraženými žebry, zhmožděným kotníkem a oběma zápěstími. Zhmožděný příba uzamknul kolo před metrem, ohodnotil jízdu v aplikaci rekola pěti hvězdičkami aby nemusel odpovídat na otázky typu „Proč se vám jelo špatně? Co můžeme udělat lépe?“ a s kamennou tváří před přihlížejícími opilci odkráčel na zastávku tramvaje, aby posléze potupně dojel domů po čtyřech kolech. To co mu řekli doma přesně kopíruje i pozdější vyjádření předsedy, který pak mimo jiné  reagoval i na možnou avizovanou příbovu neúčast na sudetenritt 2018 z důvodu bolestivě pohmožděných žeber klasickým heslem „Táhni a srůstej!!!“. A tak se příba rozhodl, že sroste. Bylo to jen tak tak, na kole se s trochou sebezapření jet dalo, spát na boku a vykonávat potřebu už jen se slzou v oku a smrští nejrůznějších nadávek.

Šachy na nádraží

A tak v pátek 27.4.2018 mohl konečně nastat kýžený den, na který čekala celá generace sudeťáků. Den kdy se na Hlavním nádraží sejde všech osm účastníků sudetenritt. Aby to však nebylo tak růžové a zalité sluncem, bylo už dopředu dáno, že džimák dorazí až v sobotu do Železné Rudy, protože Roger Waters odmítl odložit svůj páteční koncert. Dále pak vznikla tajná dohoda mezi fází a příbou, kteří se dohodli, že z organizačních důvodů přistoupí fáze až na Smíchovském nádraží. Všem zúčastněným na Hlavním nádraží ale příba oznámil, že fáze napsal SMS, že na něj nemáme čekat, že vůbec nepřijede, že mu prostě mrdlo v hlavě a nikam nejede. Zpráva o možné neúčasti fázeho se však nesetkala s nějakou větší odezvou, emoční křivka jen lehce zapulzovala, a prakticky až na aleshe, který prohodil pár zvídavých dotazů, se všichni smířili s tím, že černá ovce zájezdu prostě nejede. Basta. Později se předseda přiznal, že tušil nějakou kulišárnu a příba se tak ujistil, že lhát mu moc nejde.

Nicméně to vše (chladná reakce) bude mít asi ještě dohru, jistě to bude zohledněno i v závěti, kterou fáze v těchto dnech připravuje. Každopádně skryté nadšení, že fáze nejede vydrželo některým bohužel jen do příští zastávky, kde fáze s úsměvem na rtu a nezaměnitelným humorem přistoupil do vagónu. Bylo nás tedy konečně sedm statečných a pokud Waters nepřidá večer jako nášup další playlist, přibyde k nám zítra ráno i ten osmý, džimák. Co víc si přát.

Vzhledem k tomu, že ČD dnes už prakticky neumožňují přepravu 8 kol tak aby všichni seděli v jedné sekci pohromadě, byli jsme rozděleni na dvě skupinky, přičemž skupinka vedená dr. radostou vymyslela báječný plán. Když je tak hezky, nemáme výluku na trati a budeme tam relativně brzy, co kdyby se realizoval krátký výlet z Alžbětína do Železné Rudy? Nejdřív se tato bonusovka nesetkala s příliš kladnou reakcí ve skupince kde seděl fáze a spol., alesh se dokonce za tento nápad přišel v průběhu cesty omluvit, ale nakonec se to po hodně dlouhé cestě vlakem zdálo jako vhodná forma strečinku a vlastně docela dobrý nápad. Ale byl to opravdu velmi krátký švih, takže mi to ani nestojí za slovo ;-).

Černý muž pod bičem otrokáře pil

Lehce naspeedovaná servírka nás přivítala v penzionu u Bobše, kde jsme si ještě nějakou chvilku na terase užívali tak neskutečně krásné počasí, které na sudetenritt jen tak nezažijete. Věřte mi, že v tradičním termínu jsme večer málokdy mohli sedět v triku a šortkách a lemtat jen tak studené pivo na zahrádce. To ani náhodou.

Večerní čas  nastal brzy, což bylo pro radostu znamení, že je čas na tradiční posezení nad mapou. Ovšem nejmenovaný mapový rejpal byl toho času nejspíš na cestě z Prahy do Boleslavi,  a tak radostovi nezbylo nic jiného než ty své mapové kejkle zkusit na zbytek osazenstva. Bylo to krátké, bez protestů, bez velkých emocí, prostě jsme mu to všechno odkývali a vůbec neprotestovali. Lehce zklamaný radosta mapu složil do vlaštovky a zahodil. Místo mapové rozborky si dal s ostatními panáka, nebo vlastně panáky, abych byl přesný. Když už máme ty narozeniny a vnoučata, že? Ale ve vší počestnosti.

Místní naspeedované servírce došla evidentně velmi brzo šťáva, kuchař, který byl pravděpodobně z jednoho léčebného kruhu, zabalil svoje fidlátka taky brzo a rázem jsme seděli s posledním umolousaným žejdlíkem v místní předsíni. Zde v souladu s barvou pleti došlo k segregačnímu rozdělení přeživších na bílou a černou sedačku. Asi nemusím zdůrazňovat na které sedačce skončil nebohý fáze.

Dočkáme se džimáka a proč vozí fáze na batohu pláštěnku?

Ráno nás probudilo ostré slunce, což jak již bylo řečeno je pro sudeťáka jev takřka vzácný, nikde žádné sněhové závěje nebo alespoň trakaře. S vědomím toho, že džimák je po čtyřhodinovém spánku již na cestě a my na něj máme čekat na nádraží na Špičáku, aby se k nám připojil, nastal čas vyrazit do stopy. Nebyl čas na rozcvičku, na narovnání večerních křivd, rozkaz zněl prostě jasně. Dnes to bude bolet.

Vlak měl drobné zpoždění, věc naopak velmi obvyklá, ale nakonec ze svých útrob vydal kromě zpovykané party důchodců i rozespalého džimáka včetně jeho nového krasavce, kterým zatím obšťastnil pouze sociální sítě. Pochválili jsme krasavce a na džimákovi jsme taky samozřejmě nenechali nit suchou, koneckonců už není nejdrsnější hardtailista ever. Jediným hardtailistou tak s kolem Laurin&Klement model roku 1897 zůstává nebohý fáze, tvrdohlavý zastánce východoasijské filozofie „against the stream“.

Vyrazili jsme směr Černé jezero, kde nás na hladině uvítalo žluté prokletí letošního jara. Ano, vloni byla sněhová kalamita a my byli u toho. Letos byla pylová kalamita a my byli opět u toho. Trošku nás mrzí, že zemětřesení a zásah chlapce bleskem do zdejšího regionu dorazil až po našem odjezdu, ale upřímně fáze taky neumí zařídit všechny kalamity najednou, tak se na nás nehněvejte. Zadařilo se nám velmi ale na poli defektace, nejdřív v přenesené působnosti na toma, který byť vybaven mlíkem v pláštích dvakrát ušel. Houk fouk a bylo prádno. Mlíko, nemlíko, nakonec to skončilo implantací klasické duše, inu není nad moderní vymoženosti. Když už se zdálo, že guma je všelék, ujeli jsme pouhopouhý kilometr a přihlásil se o slovo sám fáze. Dvě duše jednou ranou to je přátelé majstrštyk, za který by se nestyděl ani Houdini. Nervozita stoupá, radosta si dělá poznámky do notýsku, čas letí jako splašený a nám zbývá ještě mnoho kilometrů než se dostaneme do postele.

A to nás čeká ještě úmorné stoupání na Výhledy, které oddělí zrno od plev, aj keby to bol treba majstr světa Peter Sagan. Koneckonců Sagan není bůhvíjaký vrchař, takže to pro toma vlastně není žádná potupa, že jsme ho v pustém lese u zelené chýše nechali napospas rodině ze Slovenska, co si ve Felicii přijela do lesa opéct buřty. Nicméně jsme tomovi slíbili, že řízky v hotelu mu objednáme a budeme je ohřívat vlastním tělem až do jeho příjezdu. Nakonec jeho zpoždění nebylo fatální a řízek byl ještě vlahý vlastním přičiněním. Po večeři následovala sborka, rozborka proč má vlastně fáze pořád na batohu pláštěnku když nejblíž dnes pršelo v Oslu, následovala hloubková kontrola radostova zápisníku a na závěr konečně diskuse s mapovým rejpalem, která vyloudila na radostově tváři kýžený úsměv. I přes doktorův úsměv zde bylo mnoho nezodpovězených otázek. Kdo je Sabrina? Kdo chce utavit TY šmejdy? A co na to Jan Tleskač?

Jindřich Šimon by nám požehnal

Ráno nás už ani nepřekvapilo, že je zase hezky a pod dohledem strnulého Jindřicha Šimona Baara jsme vyrazili zpět do kopců. Tam jsme doma. Cestou jsme několikrát legálně i nelegálně překročili hranice všedních dnů, zavítali k pozůstatkům zaniklých obcí, kterých je této lokalitě požehnaně, míjeli jsme taky nespočet bývalých stanic pohraniční stráže, kde si člověk uvědomí v jaké pasti jsme ještě nedávno žili a jak nás tady drželi pod pokličkou jak morčata.

Chmurnou náladu nám v parném dni a po výživném stoupání spravila až restaurace na Pleši, která nás svou laskavostí doslova zachránila před už trochu otravným sluncem. Co čert nechtěl měli zde nejenom lahodný mok ale i domácí bramborový salát s řízkem, který si dala takřka celá parta hic. Někdo to navíc spláchl i více než jedním mokem. Dopadlo to tak, že přéma, tom a opat pojali jako dobrý nápad odložit svá těla na pažit a hodit si tzv. dvacet. Sice jsme ten den neměli zatím žádný defekt, ale to se může všechno velmi rychle změnit, i tak radosta zavelel, že dvacet je moc, že dává posádce pouze deset maximálně patnáct minut, protože disciplína vy bejci musí bejt.

Kdesi opodál došlo na kverulantova slova a fázeho narychlo spíchnutá duše z včerejšího dne opět ušla. Mužstvo v čele s aleshem, příbou a radostou využilo přívětivosti místní benzinové pumpy a načerpalo osvěžení ve formě nanuků. Zpoždění bylo nakonec minimální ale už se opět začala vkrádat myšlenka zda nám zase nezavřou hospodu včetně večere téměř před nosem. Krajina kolem Rozvadova utíkala pomalu, atraktivita Šumavy byla daleko za námi a před námi byl další defekt. Tentokrát to byla opatova brzda, která se rozhodla vypovědět službu. Do opravy se solidárně pustil opě téměř celý peloton, i když tom v té době potichu zvažoval o dezertování. Na dálnici u Rozvadova nám přednesl svou vizi, že tady počká napospas vlkům a snad pro něj někdo z domova přijede, ale že dál už prostě nejede, že se necítí ve své kůži a nechce nás zdržovat. Po motivačním proslovu a vyhrožování radosty, že toma napíše do deníku, nakonec tom uznal, že ráno moudřejší večera a dojel s námi až do Obory, kde na nás naštěstí čekali i s večeří a lahvovým Gambáčem. Tfujtajkxl lahváč. No neva, alespoň jsme šli hodně brzo spát a ráno byli o to silnější.

Nemusí pršet, stačí, že fouká

Bohatá snídaně, za okny žlutý bordel a vcelku zdařila vichřice nás ráno uvítala v trochu jiném duchu než tomu bylo předchozí parné rána. Konečně změna, už nám to horko trochu lezlo na nervy a lehce narůžovělé krky, ano někteří už jedou ve znamení #redandwild, už si potřebují od neutuchajícího slunce trochu odpočinout. Někteří, jako třeba džimák, jsou dokonce rádi, že mohou konečně vytáhnout jednu ze svých bund, kterou vezou už od Železné Rudy v netknutém stavu. Pláštěnka na batohu fázeho stále zahálí ale je stále ready co kdyby nakonec sprchlo. (spoiler : nakonec zůstala nesmočena).

Několikrát toho dne opět překročíme státní hranice, míjíme zajímavé hraniční kameny, hledáme místo kde se naobědváme. Moc příležitostí cestou není a tak vkládáme svou naději do Hrozňatova, kde je zámek, poutní areál Maria Loreto, takže se dá očekávat, že turisty stáhnou v místních pohostinstvích z kůže. Opak je však pravdou a ani jedna ze tří hospod, byť mají na dveřích cedule, že mají mít otevřeno, nás do svých útrob nepřijala. Zřejmě čistí trubky na čarodějnice nebo co jako? Nedá se nic dělat na hranicích u Chebu tušíme spásu. Pitoreskní místo na hranicích nevzbuzovalo moc nadějí na kvalitní jídlo, ale nakonec to i přes relativně dlouhé čekání, ovšem s omluvou obsluhy restaurace Fusion, dopadlo nadmíru dobře. Jídlo bylo naprosto čerstvé, kvalitní a velmi dobré. Thajské kari v nás navíc zažehlo touhu dotáhnout dnešní etapu bez ztráty kytičky až do cíle. Aby naše motivace byla ještě větší, opat nám zvěstoval novinu, že v Aši na nás čeká něco jako švagr a navíc bude selátko, pivo a všeobecné veselí v místním amfitéatru. To probudilo i toma z mírné letargie a do Aše jsme dorazili v podstatě ve skupině a s velkým očekáváním.

V místním amfiteátru už to žilo, zpočátku jsme si naivně mysleli, že tam snad čekají na nás, že ta fronta je na podpisy, a že ty kartičky co dřímají v ruce jsou sběratelské kartičky s našimi portréty. Bohužel přéma vyrobil pouze samolepky sudetenritt, kterými jsme obrandovali část Šumavy a celý Český les, a radosta naší propagaci v místě triumfálního dojezdu taky trošku odfláknul. A to nám minulý rok v Mauritzu sliboval kampaň v televizi, tisku aj v tlači. Fronta byla prostě na prase, kartičky byly ve skutečnosti tácky na to prase a nikdo na nás ani okem nepohlédl, natož aby se s námi chtěl třeba jen vyfotil. Zklamaně jsme jeli hledat nasmlouvané ubytovaní v hotelu u radnice. Cestou jsme potkávali samé zvláštní lidi, kteří šibalsky pokukovali po našich strojích, obzvláště džimákův nový krasavec byl pro místní velkým lákadlem. Kolárna ani jiná podobná místnost v hotelu nebyla, navíc tam nebyla ani recepce nebo někdo kdo by celý objekt nějak hlídal nebo alespoň se tvářil, že ho hlídá. Tak se nám asi poprvé a doufejme, že naposledy stalo to, že jsme na pokojích kromě svých maličkostí měli i naše kola. Navíc koupelna vypadala stejně jako kdyby v ní býval autoservis nebo černá kuchyně, takže ve finále jsme žádné velké rozpaky z čistoty našich kol na pokoji vlastně ani neměli.

Po deratizaci, desinfekci a odpylení našich těl jsme se odebrali do přilehlé restaurace u tří Lipanů na místním sídlišti. Objekt, který byl ještě nedávno určen k demolici a svým vzezřením připomínal nebo snad i dokonce byl v minulosti sidlištní samoobsluhou s formankou nás svým interiérem, kvalitním tankovým pivem a hlavně konečně nějakým dobrým žvancem příjemně překvapil. Pojedli jsme, popili jsme, poprosili obsluhu o společnou fotku a vyrazili vstříc amfiteátru poškádlit to jejich prase a kelímkáče. Prase došlo, kelímky nedošly. Toho večera jsme ovšem poznali doposud netušené. Například, že vepřovka byť vypadá nevábně, chutná ve finále docela lahodně. Poslední večer se nesl v uvolněné atmosféře, zítra už máme před sebou jen nejzápadnější výběžek a pak hajdy domů, takže i jindy vážný radosta celý večer zářil jak sluníčko. To už ovšem neviděl alesh, který se z našeho spolku svým klasickým způsobem odpáral a se slovy „tak dobrou“ a zmizel ještě cestou ze "sámošky" do hotelu spát. Kdyby s námi býval byl zůstal, býval by byl viděl vepřovku, slečnu Květu a jako bonus džimáka skákajícího rychlostí světla v prázdném amfiteátru. Gumídek z MB.

Na západ a hajdy domů

Hotel bez snídaně to je takové Ašské specifikum, které asi jen tak něco trumfne. Takže poslední společná snídaně byla pořešena nákupem nejrůznějších vakuovaných poživatin v místním Penny marketu, který sídlí na náměstí s benzínovou pumpou což je evidentně také místní specifikum. Jakmile je na prostě na náměstí jen kousek místa prdneme tam pumpu a k tomu jako bonus dáme jeden nebo dva megavelké kruhové objezdy. To asi aby se skopčák cítil jako na pouti. Lehkou nervozitu několika členů, kteří byli vzhůru už od prvního zaskřehotání skřivana a trochu pozapomněli na předchozí dohodu, že se vyráží až v půl desáté, rozseknul svým příchodem na místo startu v 9:35 fáze, který měl jako vždy připravenu pláštěnku.

Nezbývalo nám než dojet do nejzápadnějšího bodu ČR, ovšem předtím ještě nastal slavnostní okamžik kdy se radosta s příbou nechali na památku zvěčnit před domem pana Petřika, kde to v roce 2010 celé začalo. Mělo to tam i skončit ale pan Patřík dal ve svém penziónu přednost hostům, kteří zde stráví více než jednu noc. Jeho chyba, moh být součástí historie. Nejzápadnější bod ČR byl třetím, ze čtyř NEJ bodů, které jsme mohli cestou navštívit. Byl vlastně dost podobný těm ostatním jen se odlišoval světovou stranou. Co víc o něm psát, prostě bod, cedule lavička atd..

Když už se nás tom držel až do Aše byla by škoda ho odpárat na pohodovém objezdu nejzápadnějšího výběžku ale i tak se to chrtům na čele pelotonu málem podařilo. Nakonec jsme ale všichni ve zdraví dojeli opět do Aše. Cestou však opat, příba a alesh měli celkem na mále, když je na horizontu předjížděl nějaký místní Niki Lauda, který ovšem lehce zpanikařil a šlápnul v plné rychlosti na brzdu. Zvuk kvílejících gum jim asi dlouho zůstane v uších, stejně jako ten pocit kdy čekáte tu ránu zezadu, která vás v nejlepším případě připoutá na invalidní vozík s přeraženou páteří. No nic, dopadlo to nakonec dobře. Vše tak směřovalo ke zdárnému zakončení našeho velkého putování.

Slunce se vrátilo do Aše společně s našim příjezdem, čekalo nás jen nalodění na vlak do Chebu kde jsme měli přestoupit na rychlík. Poloprázdné nádraží nenaznačovalo zradu, nicméně 10 minut před odjezdem se nádraží začalo nepříjemně plnit. Korunu tomu nasadila paní štiplístková, která měla do vlaku jedoucího z Německa přistoupit a mj. štípnout nám lístky, které máme už několik měsíců včetně rezervace míst. Jenže rezervace šla udělat na všechny vlaky s výjimkou tohoto vlaku z Aše do Chebu ale systém nás při koupi 8 lístků pro osm lidí a osm kol neupozornil na nějakou zradu. Jenže paní štiplístková se udiveně zeptala „Co to je?“ a hodila svůj pohrdavý pohled na našich osm kol.

A začala diskuse na téma "Do vlaku vás nevezmu tam smí jen čtyři kola, je to jednovagonová souprava" nebo "Nechcete jet na kole do Chebu, když už je máte?". Vypadalo to fakt špatně, naše lístky z Chebu do Prahy včetně místenek už pomalu začaly hořet. Nakonec paní štiplístková svolila, že se do vlaku v podobě větší tramvaje s pouze dvěma vstupy snad nějak vměstnáme a v nejhorším nás cestou někde vyhodí.

Co vám budu povídat byl to tetris, ale zase ve vlaku kromě našich osmi kol byly další 4-6 kol, které průběžně nastupovaly a vystupovaly, takže už víme, že limity jsou od toho aby se porušovaly, protože vždycky to nějak jde, když se chce. Přece jenom jsme za ta léta v područí ČD už na podobné cirkusové kousky docela zvyklí a víme kam se vejdeme a kam ne.

Dojeli jsme tedy zdárně do cíle. Když nepočítáme výluku na trati těsně před Prahou kde náš rychlík dával přednost courákům, bylo to celkem v pohodě. Těch cca 20 min zpoždění znamnalo pro dva členy výpravy, že vyskočili takřka z ještě jedoucího vlaku, jen aby stihli vlak na který potřebovali přestoupit aby se vůbec dostali domů.

Mise byla tedy splněna, republika byla objeta celá. Tím to ale vážení přátelé nekončí. S nejvyšší pravděpodobností o nás brzy uslyšíte, protože jak asi ti bystřejší tuší Sudety nemají jen vnější hranice ale i vnitřní. A rozkaz zněl přeci jasně „objet Sudety“. Nebyl čas ptát se co je co.

Takže za rok zase nashledanou? Dáme včas vědět co se chystá.

účastníci etapy

dr. radosta
dr. radosta
příba
příba
džimák
džimák
alesh
alesh
fáze
fáze
opat
opat
přéma
přéma
tom
tom

Předchozí
Další
[embedsocial_album id="61f61a02d47409c444b9ec2bac1cd8242267caf3"]

souhrnné informace o etapě

sudetenritt 2018 1. den - z Železné Rudy na Výhledy

Start : Železná Ruda
Cíl : Výhledy
Nastoupáno : 1668 m
Najeto : 64 km

Průjezdní místa : doplníme

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/8302234187/




sudetenritt 2018 2. den - z Výhledů do Obory

Start : Výhledy
Cíl : Obora
Nastoupáno : 1271 m
Najeto : 74 km

Průjezdní místa : doplníme

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/76be234188/




sudetenritt 2018 3. den - z Obory do Aše

Start : Obora
Cíl :
Nastoupáno : 1301 m
Najeto : 74 km

Průjezdní místa : doplníme

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/3003234189/




sudetenritt 2018 4. den - z Aše do Aše

Start :
Cíl :
Nastoupáno : 644 m
Najeto : 40 km

Průjezdní místa : Aš, Krásná, nejzápadnější bod ČR, Ludwigsbrunn, Oberprex, Trojmezí, Hranice, Studánka, Aš

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/d0b5234190/




2017 – osmý ročník z Českých Velenic do Železné Rudy

Nestabilní počet účastníků, tedy styl ode zdi ke zdi, je asi naše nejslabší stránka. Tentokrát odřekli na poslední chvíli tom a přéma, který trpěl nebezpečnou rýmičkou a v průběhu našeho putovaní nám posílal pouze srdceryvné fotografie. On a čaj, on a kapesník, on a gauč atp.. Opět se ale do kolektivu vrátil fáze, který má bohaté zkušenosti pokud jde o nenadálé změny počasí. Znepokojující rovněž bylo, že předpověď počasí a čerstvě napadaný sníh na Kvildě, dával za pravdu džimákovi a jeho velenické věštbě. A navíc tu byl ten fáze .... obchodník s deštěm.

A aby problémů nebylo málo, nastala neobvyklá situace kdy se České dráhy rozhodly na prodloužený víkend naplánovat výluky na páteřních tratích z Prahy do Českých Budějovic a také na zpáteční z Železné Rudy do Plzně resp. Prahy. Plnou hlavu starostí tak měl už dlouho dopředu vedoucí vlakové sekce příba, který po dalších změnách u ČD, konkrétně v objednávání skupinových jízdenek, řešil jak nás vůbec dostat na místo. Vyplňování nejrůznějších formulářů a čekání na smilování pánů od direkce, to bylo šimlování skoro jak za císaře pána. Dostalo se nám vyrozumění, že nic není problém ale o pochybných slibech o náhradní autobusové dopravě a dodávkové dopravě pro kola, která údajně bude v Českých Budějovicích po neexistující dálnici stejně rychle jako rychlík, který měl v tom úseku výluku, jsme si mysleli své. To se prostě nedá stihnout a jak se pak dostaneme do Českých Velenic? První potvrzení našich pochybností začalo v Táboře. Na parkovišti náhradní autobusové dopravy před nádražím sice čekala dodávka, kterou nám ČD přislíbily, ale řidič pan Lakatoš byl velmi překvapen proč zrovna on má vézt naše kola, když mu to nikdo neřekl. Svorně přitakávala i jeho manželka Eržika. Proč měl v autě složené sedačky a na jaké zboží skutečně čekal se nám zdálo záhadou. Po několika minutách dlouhého remcání, že se mu tam stejně ty kola nevejdou, a že mu do toho nemáme kecat, protože on už se něco navozil, se mu podařilo všech šest kol nacpat do Tranzita. Možná jsme byli rádi, že nás nakonec nejelo všech osm. Lakatoš zamával a odjel i s Eržikou. Po 20 minutách od příjezdu jsme konečně vyrazili a doufali, že alespoň nějaký vlak dnes stihneme.

Ráno moudřejší večera

V Českých Budějovicích jsme nebyli na čas. Samozřejmě. Kola taky nikde ale vzápětí kdosi ukázal asi 150m od autobusu kde na rušné silnici před nádražím pan Lakatoš vyndával naše kola na chodník. Byli jsme u nich první. Do toho cestou z Tábora začalo pěkně pršet, což je sice lepší než sníh ale kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp. Celkově jsme nabrali i s čekáním na další vlak pěkné manko a tak jsme za šera a vlhka vystoupili lehce rozladěni v Českých Velenicích. Tma sílila, déšť také a Šejby v nedohlednu. Cestou operativně voláme do penziónu, že přijedeme později a pravděpodobně na kost promočení. Slečna provozní nám zatopí v krbu a pod gulášem, který čeká jen na nás. Dorazili jsme pozdě v noci, věci promočené plné jihočeského písku. Naštěstí v penzionu Šejby vládla pohoda roztopeného krbu, teplá večeře a vlídné slovo slečny provozní, které nevadilo, že jsme do penziónu přinesli i podstatnou část místních luhů a hájů na svém oblečení. Doufali jsme, že do rána, které nebylo daleko, uschneme a počasí se umoudří a hlavně přestane pršet.

Wet and wild podruhé

Pršet přestalo už večer a v průběhu noci se to celé zvrtlo do sněhové vánice, kterou jsme ovšem zaspali spánkem spravedlivých. Ráno, nic netuše, jsme rozhrnuli závěsy a nestačili zírat. Deset centimetrů, nebo možná víc, nového sněhu a furt sněží. Z chodby penzionu se ozval džimákův hrdelní smích a památná věta „ty vole Libuše hadr“, která nám připomněla loňské hlasování o termínu.

Co se dá dělat? Vlaky kvůli kalamitě a popadaným stromům nejezdí, proud nejde ve velké části oblasti kde jsme se měli pohybovat, takže jediné co nám zbývalo je pokračovat v naplánované trase. A pak se uvidí. Trasa se průběžně upravovala aby se jelo alespoň pokud možno po zpevněných cestách protože i tak jsme se bořili do sněhu, který nikdo neodklízel, pluhy už měly letní pneumatiky a silničáři už se nejspíš opalovali v Karibiku za vánoční prémie. Nadšení běžkaři a ostatní milovníci nečekané sněhové nadílky si ťukali na čelo při pohledu na naší zmrzlou karavanu . Cestou jsme zjistili, že elektřina nejde ani ve Vyšším Brodě, kde jsme měli bydlet a při pomyšlení na mokré věci co máme na sobě a zmrzlé údy nám zamrzl i úsměv. Naštěstí ve Rožmberku byla fáze přítomna a topení také fungovalo, takže jsme byli alespoň prozatím zachráněni. V provizorní sušárnu bot se k velké libosti příchozích hostů proměnila i restaurace hotelu Růže. Dva Taliskery na dobrou noc a zítra je taky den.

Nejsme jediní

Třetí den začal putováním kolem Lipna kde jsme potkali také pár zmatených cyklistů, kteří si evidentně chtěli užít prodloužený víkend na Šumavě. Ale v jarních oblečcích jen nesměle kroužili podél Lipna a do vyšších poloh Šumavy se neodvážili. Ne tak my. Byť jsme týden předtím také chodili v tričku a kraťasech, na sudetenritt jsme vždy řádně připraveni. Jen nám chyběl tom a jeho zázračný batoh plný překvapení, včetně teploušů na boty. Začali jsme stoupat a s přibývající výškou přibýval i sníh. V některých místech nešlo jinak než po silnici ale před námi byla cesta podél Schwarzenberského kanálu, kde silničáře opravdu nemůže čekat ani největší blázen. I fáze při pohledu na vydatně zasněžený plavební kanál doufal, že slova dr. radosty „tak se podíváme jak to vypadá kousek dál a uvidíme“ jsou jen předehrou před objízdnou trasou v nižších polohách. Ani po několika km se cesta dr. radostovi nezdála nesjízdná. Je to pěkná cesta, to nemohu říct, ale zase když už jsme dojeli tak daleko nemá smysl se vracet. Tak nějak by se dala charakterizovat každá zastávka na kousku trávy, která se po dlouhých km objevila na nějaké mýtince. Na druhou stranu, sudetenritt není pro slečinky, což dr. radosta a příba konstatovali na konspirační schůzce ještě před odjezdem aniž by tušili, že jejich představy o náročnosti se tento rok poněkud znásobí.

Všichni jsme bojovali s hlubokým sněhem a tím jak se udržet na kole co nejdéle a neskončit ve Schwarzenberském kanále. Statečně bojoval i alesh, který přiznal, že to není jeho šálek kávy, když k tomu nemá hůlky a běžky. Dokonce i džimák bojoval, byť špačkoval ze všech nejhlasitěji, ale to už je prostě džimák a jeho styl. Skoro jsem zapomněl na opata, který si dostatek sněhu také užíval, byť v něm nemohl použít svojí obvyklou pozici alá Chris Froome, kterou u něj známe z táhlých stoupání kdy očima hypnotizuje svůj wattmetr aby se nevydal zcela ze svých zásob. V takovém případě opatovi zbyde i víc energie na večerní poradu našeho kolektivu a nemusí nasadit svojí proslulou polohu hibernakulum, o které se zmiňujeme v jeho profilu. Pokud se nepletu, v průběhu sudetenritt 2017 došlo k nasazení hibernakula pouze jednou a to v hotelu Růže. A to je na opata celkem slušný výsledek.

Večerní vysvobození v penzionu Mauritz, kde na nás čekal opět krb, teplá večeře a sudové pivo byl balzámem na dojebané bajkerovo tělo. Nejvíc si stěžovalo aleshovo koleno a příbova achilovka, která vrzala jak staré gumáky. Náčelník dr. radosta pohrozil, že simulanty zapíše do deníku což vyděsilo příbu, který už jednu absenci díky zlomené ruce měl a nechtěl aby ho někdo sesadil z průběžně druhého místa v počtu účastí na sudetenritt. To, že to odnesl zánětem achilovky, který léčil další měsíc a půl totálním klidem, je daň za umístění na nástěnce.

Alesh jede, domů

Čtvrtý den ráno se ukázalo, že aleshovo koleno je velmi výrazně proti. Ještě to s námi kousek zkusil ale po pár kilometrech se s námi rozloučil a zamířil do Bruntálu .... ne tam už byl, prostě někam na nejbližší vlak. Ještě předtím rozdal zbytek náhradních orgánů členům výpravy, přibu a jeho achilovku zatejpoval tak, že ho na Modravě rozmotávali dvě hodiny, a popřál všem mnoho štěstí a méně závějí.

Charakter cest se prakticky neměnil, v nižších polohách mokro od tajícího sněhu, ve vyšších dostatek sněhu pro zimní sporty. Kilometr za kilometrem jsme se prokousávali blíže k Modravě, kde na nás čekal Klostermann. Ještě před přistáním na Klostermanově chatě jsme dostali chuť na pivo z pivovaru na Kvildě. Věrni svému dosavadnímu přístupu jsme si ho vychutnali venku na sněhu. A pak vzhůru na Modravu. Do trháku šel jako obvykle dr. radosta, který během chvilky ujel všem zbývajícím účastníkům a před vrcholem kopce se kochal výhledem do lesů, vědom si svého náskoku. Nevšimnul si ovšem příby, který po iontovém nápoji z Kvildy dostal zřejmě spurterský záchvat a ještě před vrcholem kopce prosvištěl kolem nic netušícího dr. radosty. Se slovy „Já jsem tady vedoucí!!!“ jal se stíhat utrženého příbu. Souboj to byl pěkný, drapák na drapák, jenže příba opět využil svého aerodynamického tvaru koule, a o pár centimetrů dr. radostu na cílové pásce předstihl. Endorfiny jim zaplavily tělo až tak, že zapomněli odbočit na Klostermanovu chatu a museli se, již notně unaveni, vracet do kopce zpět k odbočce.

Ubytování a servis po celou dobu sudetenritt 2017 byl na velmi dobré úrovni, a i trošku přeplácaný interiér Klostermanovi chaty a poněkud škrobený personál na tom nic nezměnil. Trošku to vylepšilo naše některé horší zkušenosti ale o to víc na to vrátilo počasí, které se s námi moc nemazalo.

Rozlučka se sněhem

Pátý den byl pokud jde o průjezdní místa poněkud strohý a tak kromě Prášil, které jsme jen lízli jsme se pohybovali výhradně v divočině. V uších nám zněla znělka letošního ročníku od Petra Jandy a Petry Janů „JEDEME DÁL“, a to i po vyklopení se příby do škarpy odkud se po pěti dnech bojovaní se sněhem zprvu odmítal zvednout ale po škodolibé zmínce dr. radosty o tom, že má pořád v batohu ten deník, se za skřípění achilovky zvedl.

Po příjezdu do Železné Rudy jsme do prvního koše slavnostně vyhodili rozervané návleky na tretry, snad jako znamení, že zima pro nás letos už skončila. Ale pro příští ročník si samozřejmě koupíme zase nové. Přece jenom nás čeká opět Šumava a kdo by chtěl dojet do cíle celé sudetenritt, tedy do Aše s omrzlými prsty na nohou. Otázkou je zda se slavnostního cíle dočkáme konečně v plném počtu všech členů. Doufáme, že ano.

účastníci

dr. radosta
dr. radosta
příba
příba
džimák
džimák
alesh
alesh
fáze
fáze
opat
opat

Předchozí
Další
[embedsocial_album id="74d3e12accf160d309ca524a7d0a9f6428d8918a"]

souhrnné informace o etapě

sudetenritt 2017 1. den - z Českých Velenic do Šejb

Start : České Velenice
Cíl : Šejby
Nastoupáno : 456 m
Najeto : 24 km
Průjezdní místa : Vyšné, Veveří

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/c66e227695/




sudetenritt 2017 2. den - z Šejb do Rožmberku nad Vltavou

Nastoupáno : 640 m
Najeto : 45,4 km
Průjezdní místa : Hojná Voda, Černé Údolí, Pohorská Ves, Malonty, Bukovsko, Rychnov nad Malší, Dolní Dvořiště, Rybník, Mýto

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/b300227696/




sudetenritt 2017 3. den - z Rožmberka nad Vltavou do Bělé

Start : Rožmberk nad Vltavou
Cíl : Bělá
Nastoupáno : 924 m
Najeto : 72,2 km
Průjezdní místa : Hrudkov, Vyšší Brod, Loučovice, Lipno nad Vltavou, Nové Domky, Přední Výtoň, Pasečná, Přední Zvonková, Zadní Zvonková, Nová Pec, Bělá

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/49c3227697/




sudetenritt 2017 4. den - z Bělé do Modravy

Start : Bělá
Cíl : Modrava
Nastoupáno : 1076 m
Najeto : 65 km
Průjezdní místa : Nová Pec, Jelení, Nové Údolí, Strážný, Knížecí Pláně, Bučina, Hraběcí Huť, Kvilda, Filipova Huť, Modrava

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/508a227698/




sudetenritt 2017 5. den - z Modravy do Železné Rudy

Start : Modrava
Cíl : Železná Ruda
Nastoupáno : 786 m
Najeto : 40,9km
Průjezdní místa : Prášily

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/4d16227699/




2016 – sedmý ročník z Břeclavi do Českých Velenic

Trháme další rekord

Kdyby fáze neměl zrovna aktivován režim „out of bike“, mohl to být legendární ročník s plnou účastí, protože se na zřejmě nejméně náročnou etapu přihlásili další dva noví členové a to přéma a tom. Pokud jde o přému toho jsme měli možnost poznat již na našich podzimních zájezdech za traily, kde nás přesvědčil, že i s řídkým výpletem, daleko od servisu se dají na kole dělat psí kusy. O tomovi jsme toho moc nevěděli, stejně jako on toho o sudetenritt věděl relativně málo, důležité bylo, že to je na kolech, že si všechny potřebné věci veze člověk s sebou na hrbu. To byly vstupní informace, které od dr. radosty dostal společně se stručným seznamem ingrediencí, které se do toho našeho cestovatelského koktejlu hodí. 

Ovšem tom není troškař a tak když jsme na něj čekali na Hlavním nádraží a rozhlíželi se kolem, vůbec nás nenapadlo, že ten cyklist, který má na zádech ten 70 litrový batoh může být náš nový člen. On nás poznal naprosto bezpečně, protože žádný jiný spolek šílenců co rádi jezdí na kole ve sněhu v dosahu 50 km nebyl. Žertovali jsme, že tom jakožto lékař s sebou podle všeho veze vybavení na případné příhody na cestě, jako je defibrilátor, polní operační sál a jiné věci. Nebylo nám to ani vyvráceno, ani potvrzeno ale cestou nás tom vždy něčím překvapil a pokaždé vytáhl z batohu něco, co jsme ještě neviděli. Pracovně dostal přezdívku Pokuston. Na nějaké honění gramů na kole si tom také moc nepotrpěl, takže kromě 3 blatníků, dílenské pumpičky, 4 záložních baterií a několika GPS přístrojů a nejrůznějších udělátek měl vlastně stejné kolo jako všichni ostatní. Až při zpáteční jízdě vlakem do Prahy jsme potěžkali batoh, který tom celou dobu vezl na zádech a konstatovali jsme, že Pokuston by mohl být taky Zaremba, a smekli jsme všech šest klobouků před odhodláním zúčastnit se i s takovým váhovým handicapem.

Po příjezdu do Břeclavi nastal krátký přesun do Mikulova se zastávkou na klasickém turistickém místě, kterým bezpochyby je Kolonáda na Rejstně u Mikulova. V Mikulově jsme v místě rezervovaného ubytování chvilku čekali než nám majitel otevřel a trochu nás znejistil jeho vyděšený pohled na nás a naše kola. Pak pronesl památnou větu „Jo vy máte kola? Aha!“ a na několik minut zmizel v útrobách penziónu. Později se choval velmi podivně a odháněl nás od dveří v přízemí, když jsme hledali možnost kam ty naše „AHA“ kola vlastně dáme. Jak později náhodou zjistil nejmenovaný člen našeho kolektivu jednalo se zřejmě o muže, který doma ze svých dětí vyháněl ďábla a vůbec nedělal asi moc pěkné věci. Tímto detektivu Štikovi děkujeme za příspěvek do černé kroniky, více se dočtete zde . Velkou důvěru jsme neměli ani na finální místo pro naše kola, když nám ukázal na kumbál, který byl na volně přístupném prostranství za domem, u kterého navíc bylo okny vidět dovnitř a dveře se zámkem byly v takovém stavu, že snad ani nemělo smysl je zamykat. Pro jistotu jsme kola svázali všemi dostupnými zámky, které jsme s sebou měli a doufali, že ráno budeme moc v etapě pokračovat.

Vínéééčko bílé

Druhý den byl opět ve znamení nudy, pokud chcete pohody, protože výškový profil trasy se pohyboval v hodnotách, které jsme doposud neměli tu čest zažít. S výjimkou stoupání na vinici Šobes a pár drobných stoupání v jejím okolí, to byl nenáročný den, který jsem opět zpestřili několika turistickými cíli a ochutnávkou místních vín. Pro nás nezvyklé bylo i velmi slunečné a relativně teplé podnebí, na které v dubnu nejsme zvyklí. Žádný sníh, žádné bláto. Možná i to přimělo přému k tomu, že ihned po příjezdu do Vranova nad Dyjí začal řešit čeho se ze svého batohu zřekne a jak to pošle do Prahy. Zatímco tom byl v ledovém klidu a svého proviantu se odmítal vzdát, prý všechno potřebuje nebo může potřebovat.

Čáry

Třetí den i s odlehčeným přémou, který po složitém vyjednávání s místní recepční dokázal část svého já poslat zpět do Prahy, jsme vyrazili směr Česká Kanada. Již zmíněná recepční se na zbytek týmu po přémově vtloukání klínů netvářila nikterak přívětivě, což byl oproti našemu příjezdu obrat o 180 stupňů. Ani bú nám neřekla.

Za zmínku snad jen stojí nevydařená návštěva legendární restaurace Besídka, kde po objednání pití a jídla došlo k velkému třesku v místní kuchyni. Jak nám později servírka sdělila, kuchařka odhodila vařečku se slovy, „Se na to tady můžu vys...t“ odešla směr Maříž. A tak za ní vařila uklízečka a jídlo vydával asi kotelník. I přes urgence a dotazování proč naše jídla nejsou stále na stole jsme po hodině a půl pouze suché konstatování, že kuchyň prostě nestíhá. Při pohledu na 150 stránkový jídelní lístek není divu, a v podstatě obdivujeme kuchařku, že to do těch 14 hodin vydržela, protože každý jiný by s tím už dávno mrsknul. Stejně jsme tak trochu podezírali přému, že v tom má prsty, jako měl prsty (obrazně samozřejmě) i v paní recepční ve Vranově na Dyjí, kdy došlo také k nečekanému zvratu v jejím chování. Většina členů po dvou hodinách na slunci před Besídkou odjížděla s počínajícím úžehem, což se projevilo i při placení kdy jsme tento bonus náležitě ocenili. Největší slevu sám sobě přisoudil opat, který rozhořčen gastronomickým thrillerem pohodil na stůl nějaké zlaťáky, s tím, že zbytek odmítá platit, a odešel středem.

Podvečer nás přivítala Nová Bystřice, mimochodem místo kde opat trávil podstatnou část svého života. Zároveň se nám poprvé na sudetenritt poštěstilo, že uvidíme místní pálení čarodějnic, na které jsme v dosavadním putování zatím nikde nenarazili. Vatra byla vskutku monstrózní, pamětníkům připomínala požár Národního divadla, a plameny dosahovaly odhadem 8 metrů takže i hasičská Tatra vypadal po jejím boku trošku jako angličák. Zvědavci v prvních řadách panicky ustupovali, poté co na nich začalo lehce doutnat oblečení Made in China, koupené u Nguyễna v místní večerce.

Candáti tekly proudem

Čtvrtý den plackoidního ročníku, kdy se nastoupalo neuvěřitelných 406m, se nesl v duchu rybí tématiky. Okolní rybníky ani nedaly jinak. Původně pivní pauza ve Stankově se zvrhla v ochutnávku čerstvých ryb, připravených v místním vyhlášeném  bistru U Sumečka. Takže přesto, že jsme byli už na odchodu s tím, že se najíme až v Českých Velenicích, ještě ve dveřích jsme se při pohledu na candáty, sumce a jiné dobroty otočili na obrtlíku a zařadili se do fronty čekajících na čerstvou rybu. Bylo to fajné rybí odpoledne.

V Českých Velenicích jsme měli díky časové díře ve vlakovém spojení chvilku času na závěrečnou poradu, při které jsme řešili termín pro sudetenritt 2017. Většina se přikláněla k termínu obvyklému, tedy opět na čarodějnice. Jedině snad vedoucí kontrolní komise džimák byl hlasitě proti. Oponoval tím, že může být na Šumavě ještě sníh, a že by radši jel o týden nebo dva později. Jeho námitka byla zamítnuta. Až čas mu dal tentokrát za pravdu, ale o tom zase až příště.

účastníci

dr. radosta
dr. radosta
příba
příba
džimák
džimák
alesh
alesh
opat
opat
přéma
přéma
tom
tom

Předchozí
Další
[embedsocial_album id="02257cf392a05c4bf0414e1643466d5e7ac2a605"]

souhrnné informace o etapě

sudetenritt 2016 1. den - z Břeclavi do Mikulova

Start : Břeclav
Cíl : Mikulov
Nastoupáno : 294 m
Najeto : 30 km

Průjezdná místa: Břeclav, Valtice, Úvaly, Mikulov

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/6561201014/




sudetenritt 2016 2. den - z Mikulova do Vranova nad Dyjí

Start : Mikulov
Cíl : Vranov nad Dyjí
Nastoupáno : 851 m
Najeto : 89 km

Průjezdná místa: Mikulov, Březí, Dobré Pole, Nový Přerov, Hevlín, LAA an der Thaya, Blaustaudenhof, Wulzeshofen, Pernhofen, Lampelberg, Hatě, Šatov, Šobes, Podmolí, Lukov, Čížov, Vranov nad Dyjí

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/f4fa201015/




sudetenritt 2016 3. den - z Vranova nad Dyjí do Nové Bystřice

Start : Vranov nad Dyjí
Cíl : Nová Bystřice
Nastoupáno : 1289 m
Najeto : 79 km

Průjezdná místa: Vranov nad Dyjí, Podmyče, Šafov, Stalky, Untethürnau, Oberthürnau, Luden, Písečné, Slavětín, Slavonice, Maříž, Veclov, Reingers, Hirschenschlag, Nová Bystřice

GPX:  http://www.cykloserver.cz/f/faa5201016/




sudetenritt 2016 4. den - z Nové Bystřice do Českých Velenic

Start : Nová Bystřice
Cíl : České Velenice
Nastoupáno : 406 m
Najeto : 48 km

Průjezdná místa: Nová Bystřice, Smrčná, Peršlák, Staňkov, Chlum u Třeboně, Tokániště, Krabonoš, České Velenice

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/ea57201017/




2015 – šestý ročník z Horní Lidče do Břeclavi

Slovo úvodem

Jelikož jsem díky podstrčenému kolu od dr. radosty, které mi svou neopatrnou jízdou zlomilo ruku, nemohl být přítomen dějinám, bude zápis z této etapy dodán samotným dr. radostou, který ho ochotně příslíbil.

A jelikož ani já nevím jaké to tam bylo, už se na ten příběh docela i těším.

Váš zlomený příba.

Napospas osudu

Ano, je to tak, příba nás díky své lehkovážné rozpustilosti opustil, a my jsme byli ponecháni napospas rozličné zvůli, ať už původu přírodního či způsobené ledabylou činností lidskou.

Hned zpočátku je třeba ještě uvést na pravou míru tvrzení ctěného příby, kdy nepodloženě obvinil předsedovo kolo z ublížení na zdraví. Není totiž zcela jasné, kdo komu více ublížil. Výše zmíněné kolo bylo nedlouho po incidentu shledáno zlomeným a muselo být ponecháno v opravně, což vedlo k tomu, že předseda byl donucen absolvovat celý šestý ročník na náhradním kole - sice s vyššími zdvihy, ale také o dost těžším, což bylo zvláště při cestě do kopce citelně znát, i když neinformovaný svědek by díky předsedově neutuchajícímu úsilí a přirozenému pohybovému nadání možná změnu ani nepostřehl.

Nicméně, nechme stranou plané úvahy a pokročme rovnou k příběhu, na který se jistě těší nejen příba.

Napospas železniční byrokracii

Kromě banální příbovy zlomeniny předznamenala odjezd na další etapu Sudeten Ritt ještě jedna závažná událost - krize vzájemné zastupitelnosti. Ukázalo se totiž, že co České dráhy jednou uchvátí, už nepustí. A protože uchvátily příbovu totožnost a spojily si s ní jízdenky i místenky zbytku výpravy, museli jsme řešit problém, jak vycestovat na východ Moravy bez vedoucího vlakové sekce.

Jistá naděje zasvitla po angažování nového člena výpravy - přémy, který se jako jediný rozhodl k odvážnému činu - vydávat se za příbu před personálem železničního molocha. Nejen, že se nezalekl toho, že mu chybí asi 20 cm výšky, ale nezdeptal ho ani fakt, že obvod jeho hlavy je o dobrých pár decimetrů menší. Ostatně podobnost obou aktérů můžete posoudit na podobiznách z pera již několikrát zmíněného příby. Je nutné podotknout, že podobizny vznikly ještě před tím, než si zlomil ruku, i když se může zdát, že tomu bylo naopak.

Hrdinského činu jsme se ale nakonec bohužel nedočkali. Přéma byl pár dní před odjezdem napaden strašlivým vlkem a místo identity sdílel s příbou rovnou i osud - zůstat doma.

A tak musel zasáhnou obětavý polochromý příba a svést boj s byrokracií sám. K jeho cti budiž přičteno, že se mu podařilo s drobnou finanční ztrátou vyrobit z jízdenek na jméno jízdenky na doručitele. Tento trik nikdo před ním ani po něm už nedokázal zopakovat.

Napospas živlům I.

Šťastně jsme se tedy v omezeném počtu naskládali do vlaku a vyrazili na východ. Pražce duněly svoje dudlaj dudlaj a my jsme v tichosti rozjímali nad pomíjivostí osudu. Kochali jsme se krásnou krajinou i příjemným dubnovým počasím a těšili se do Horní Lidče, která nás loni tak nelítostně roztrhla vejpůl. Nováčka opata jsme zasvěcovali do záludností, kterými nás každý ročník obdařil, a nezapomněli jsme ho ani seznámit s jeho nikdy nepozaným bratrem.

Idylka vzala za své kousek před Vsetínem. Obloha se začala nenápadně zachmuřovat a v Horní Lidči už jsme z vlaku vystupovali do mírného mrholení. Dr. radostu to ani v nejmenším nerozhodilo, po letech hraničního putování už byl zvyklý na ledacos, a tak vyrazil svižným tempem vstříc blížícím se kopcům. Odmítal zastavit třeba i jen kvůli tomu, aby si vzal bundu a optimisticky pokřikoval na opozdilce, že to je jen aprílová přeháňka, která brzy přejde. Ve chvíli, kdy se krajina začala zprudka zvedat a ukazovat svoje zabahněné zuby, rozhodlo se počasí, že se nenechá zahanbit. Tehdy se předseda rozhodl, že svoje provlhlé tělo konečně zahalí bundou, aby se mohlo pořádně zapařit. Ostatní mu poprávu záviděli, nemaje dostatku fantazie, aby odhadli, co se bude dít, až se před nimi na ubikaci svlékne.

Ale ubikace byla ještě daleko - zhruba jeden velký kopec a několik promočených treter. Zaťali jsme zuby, šlapali do přibývající mlhy, kterou vzápětí vystřídala večerní temnota, a v duchu přemítali, jestli s námi opat ještě někdy pojede. Najednou se ze tmy vynořil hostinec U sedmi kulí, ve kterém předseda předvídavě objednal nocleh a něco k snědku. Byli jsme zachráněni!

Po minutách strávených hledáním řízku pod citrónem a vdechnutím dvou piv, než se definitivně uzavře pípa, jsme se konečně ocitli na pokoji a lačně se chystali usušit promočené věci. Jenže se opakovala situace z Bartošovic jen s tím rozdílem, že tady nikdo nehodlal zatopit ani za úplatu. Prý je to rozbité…

Tradiční porada nad mapou se tedy nekonala, zalezli jsme polooblečení pod deky a snažili se usušit vlastním teplem.

Fáze a jak je dobře, že ho máme

Ráno se ukázalo, že ubytování bylo bez snídaně. Ale kdo by se tím trápil když máme fázi? Nejenže odhalil hned za rohem sedmi kulí pohostinou vesnickou sámošku s útulným venkovním posezení, ale díky své sociálně hypertrofované povaze nakonec od rázovitě vstřícných prodavaček vydyndal pro každého doušek domácí slivovice, abychom správně nastartovali den. Hned po ránu nás totiž zase čekalo stoupání. Výškové metry, které jsme včera ztratili cestou do Nedašova, jsme museli zase nabrat a tak jsme zaťali zuby a nechali alkohol, který nám čerstvě proudil žilami, aby nám pomohl v cestě zpátky na hřeben. A stálo to za to. Čekal tam na nás nejen roztomile na kraji louky umístěný rozcestník, kde jsme dali první letošní samospoušťovku, ale také lesní divadlo, obvyklá bahenní koupel na těžkou technikou rozorané lesní cestě a nakonec Sidonie - vesnice odvážně vyrvaná ze slovenských spárů a navrácená do spokojené české náruče.

A sotva jsme si ve Vlárském průsmyku stihli prohlédnout jeden z prvních partyzánských pomníčků a vyšťourat bláto z bot, už nás zase čekalo stoupání. Cestu do kopce lemovali kromě mrtvých partyzánů i černožlutí mrtví salamandři a průzračné horské prameny. Cesta vesele ubíhala, i opožděný opat se najednou svěží zjevil na hřebeni a už jsme byli málem v koncích. Naštěstí jen Na koncích, což bohužel naznačovalo další rychlé klesání následované dalším, tentokrát brutálním stoupáním. Díky němu jsme se ke konci dne cítili jako posádka zříceného letadla (další z míjených pomníčků), ale naštěstí nás hned za nejbližším horizontem čekala ubikace a překvapivě i další řízek. Zřejmě žalostná zkušenost s první večeří spustila v metabolizmu všech zúčastněných abstinenční syndrom doprovázený silnou kompenzační touhou a tak se letošní výlet nutričně nesl ve znamení řízků. A ten v penzionu Arnika byl v porovnání se sedmi kulemi vskutku luxusní - na talíři byl krásně vidět a proto si ho někteří z nás (kupodivu hlavně na první pohled poměrně neduživá fáze) dali pro velký úspěch ještě jednou. Obsluha byla pozorná a tak jsme konečně poseděli do sytosti a i na rozhovor nad mapou došlo. Díky dokonalé metabolické saturovanosti obou kartografů - džimáka i radosty měl rozhovor tentokrát podobu neškodného kočkování.

Lopeník nebrat!

Další ráno začalo opulentní snídaní následovanou očistou kol, ke které předseda nezištně obětoval svoje památeční triko. Naposledy jsme se pokochali výhledem z terasy penzionu a pak jsme svůj pohled upřeli na nebe. Předpověď totiž nebyla právě optimistická a už od rána mělo hustě pršet. Místo toho ale na nebi ležela ocelově šedá deka a to v nás probudilo nepodložený optimismus. Nicméně jsme se rozhodli oželet původně naplánovaný výjezd na blízký Lopeník, což evidentně trápilo pouze předsedu. Všichni ostatní si oddechli, že bude ten den o kopec míň. Křepce jsme překonali elektrický ohradník, který nás měl udržet v dosahu dobrého jídla a pití, a už jsme si to hasili po vrstevnici směrem k nejvyšší hoře Bílých Karpat Velké Javořině. Tu předseda za žádnou cenu obětovat nehodlal.

A tak tedy byl její vrchol v brzkém odpoledni dobyt, ovšem za cenu nemalých ztrát, převážně psychických. Cestou k vrcholu nás nejprve varovaly nápisy na kládách, které rudě křičely "NELOZIT!", o kus dál nenápadně nastrčený pomníček dámy, kterou zahubila bouře, a když ani to nepomohlo, pohltila nás neprostupná mlha, v níž jsme se ztratili nejen navzájem, ale i každý sám sobě. Nějaký čas jsme se bezcílně potulovali po hřebeni a marně hledali slovenskou hranici, za níž jsme tušili vysněnou oázu plnou dobrého jídla a napěněného moku. Pak nás ale v mlze skrytý chaos zcela prostoupil a jako bludní ztracenci jsme se nazdařbůh rozprchli, abychom se našli před hostincem hluboko v údolí skrznaskrz kropenatí.

Napospas živlům II.

To, co jsme v naší bezbřehé naivitě pokládali za mlhu, byla totiž ve skutečnosti nízká oblačnost, která přikryla celý kraj. Nezodpovědným chováním se nám podařilo mraky protrhnout a po zbytek dne se z nebe řinuly hektolitry vody v hustých provazcích deště.

Nějaký čas jsme strávili v hostinci, kde nás špinavé a promočené z nepochopitelných důvodů nechali chvilku osychat. Dokonce nás nasytili a napojili a nevadily jim ani blátivé loužičky, které se pod každým z nás kvapně tvořily. Pak ale přišel čas opět vyrazit do nečasu a tady se zase jednou projevila předsedova nebetyčná laskavost, když ani na chvilku nezaváhal a změnil plán trasy na zbytek toho dne tak, abychom zůstali v údolí a na asfaltu. Už žádné šplhání do kopců a překračování hranice, žádné plahočení v blátě ani průjezd slovenským pohraničím v medvědích stopách.
Zbytek trasy se jeví všem zúčastněným rozmazaný bez ostřejších obrysů. Ani fotografií se moc nedochovalo a tak se většina zážitků toho dne vynořuje jen jako záblesky ze sna: vodou smáčený větrný mlýn, krajina připomínající africkou savanu za potopy a vyděšení domorodci zkušeně stavějící protipovodňové zátarasy z pytlů naplněných pískem. To všechno jen letmo políbilo naše sítnice, než nám postupně začalo téct do bot. Dlužno podotknout, že dobrou službu všem prokázaly neoprénové návleky na boty, které ve svém zvacím dopise předvídavě doporučoval předseda. A nikoho asi neudiví, že jemu samozřejmě nateklo do bot až poslednímu.

Nicméně pak už nastal jen bohapustý úprk směr ubikace.

Aby však den neskončil pesimisticky, rozhodli se moravští bohové, že nás po čtyřech hodinách přestanou trestat, a tak jsme byli ke konci dne odměneni pohledem na podmračený západ slunce a na entomologův sen - pářicí se párek roháčů.

Lízání ran

Ukázalo se, že ubytování předchozí noci nastavilo naše očekávání nepodloženě vysoko a tak jsme byli opět překvapeni netopícím topením korunovaným dokonce nepřítomností ručníků na pokojích. S takovou možností bohužel předseda nepočítal a tak jsme se porůznu utírali do kapesníků, cestovních pidiručníků nebo zbytků toaletního papíru, zkrátka každý do toho, co měl zrovna k dispozici.

K usušení mokrého oblečení nám byla nabídnuta vlhká a studená tělocvična a tak jsme trochu po partyzánsku obsadili radiátory v jídelně, což dalo nedělní snídani nečekaně zemitý odér. Zbytek jsme pak díky aleshově prozíravosti rozvěsili na provázcích na pokojích.

K večeři byl zcela nekoncepčně guláš, což nás lehce vykolejilo a tak jsme po pár pivech zalezli prokřehlí a znavení na lůžka a v noci se pak zděšeně budili po zásazích nečekaně popadaných kusů oblečení.

Nejdelší neděle

Ráno nás přivítala lehce zachmuřená obloha, na kterou naše kola nevraživě a se skřípáním vrčela. Ukázalo se, že předsedova oběť trika přišla předčasně a je potřeba provést důkladnou očistu a promazání hliníkových ořů znovu. Provedli jsme vše ve chvatu, protože nás čekala nečekaně dlouhá nedělní etapa, která jakoby nepatřila tematicky do letošního cyklozájezdu.

Pokud se počet zdolaných výškových metrů předchozích dnů nedostal pod tisícovku a spíše se blížil ke dvěma, přišlo teď milé překvapení: nedělní etapa si pro nás připravila krásných 55 (slovy padesátpět) výškových metrů. Ale jakoby to předseda tušil, natáhl adekvátně počet kilometrů na hrozivých sedmdesát.

Zacvakli jsme tedy nášlapy, zaťali zuby a podél Baťova kanálu posléze vystřídanému loudavě tekutou Moravou se závodním tempem blížili k soutoku s Dyjí. Cestou na nás útočily rozličné druhy vodního ptactva, o jejichž existenci jsme do té doby věděli jen ze školních učebnic, a do cesty se nám stavěly trubky různých dálkových ropovodů a konstrukce rezavějících česko-slovenských mostů, ale vidina pohodlného vlaku směr domov nás nezadržitelně hnala kupředu rovinatou nudou k bažinatému trojmezí a pak romantickou oborou až k břeclavskému nádraží.

Pár zbývajících minut jsme věnovali prohlídce historického centra Břeclavi a interiéru jedné z restaurací, kde jsme poprvé vyslovili domněnku, která se v budoucnosti potvrdila měrou více než vrchovatou a inspirovala tak příbu k jeho dizertační práci s názvem "Fáze a vliv jeho přítomnosti na rozličné přírodní katastrofy během Sudeten Ritt".

Konec dobrý, všechno dobré

Kupodivu bez sebemenšího problému jsme se nalodili do útrob vlaku a šťastní, že jsme přežili další ročník, jsme se jali děkovat předsedovi za šlechetnost, prozíravost a odvahu s jakou nás provedl veškerými protivenstvími.

A co by to bylo za oslavu bez pořádné hostiny? Přesunuli jsme se tedy do jídelního vozu, kde jsme naše putování zakončili - jak jinak, než řízkem...

účastníci

dr. radosta
dr. radosta
džimák
džimák
alesh
alesh
fáze
fáze
opat
opat

Předchozí
Další
[embedsocial_album id="0f9cb3c91b4b5bc7a3163afe00080f650dcfbde1"]

souhrnné informace o etapě

sudetenritt 2015 1. den - z Horní Lidče do Nedašova

Start : Horní Lideč
Cíl : Nedašov
Nastoupáno : 472 m
Najeto : 17 km
Průjezdní místa : Horní Lideč, Valašské Příkazy, Študlov, Radošín, Nedašova Lhota, Nedašov

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/570a179286/




sudetenritt 2015 2. den - z Nedašova do Starého Hrozenkova

Start : Nedašov
Cíl : chata Arnika Starý Hrozenkov
Nastoupáno : 1851 m
Najeto : 56 km

Průjezdní místa : Nedašov, Brezová, Sidonie, Vlárský průsmyk, Svatý Štěpán, Peňažná, Na Koncích, Hradisko, Ochoz, Žítková, Starý Hrozenkov, Vyškovec, Chata Arnika Starý Hrozenkov

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/d9d0179287/




sudetenritt 2015 3. den - ze Starého Hrozenkova do Mlýnků

Start : chata Arnika Starý Hrozenkov
Cíl : penzion Jana Mlýnky
Nastoupáno : 1486 m
Najeto : 70 km

Průjezdní místa: Starý Hrozenkov chata Arnika, Lopenické sedlo, Grúň, Březová, Dubina, Kamenná bouda, Velká Javorina, Uherskohradišťské Vápenky, Petruchovy Mlýny, Javorník, Kuželov, Hrubá Vrbka, Malá Vrbka, Výzkum, Radějov, Mlýnky

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/63a9179288/




sudetenritt 2015 4. den - z Mlýnků do Břeclavi

Start : penzion Jana Mlýnky
Cíl : Břeclav
Nastoupáno : 55 m
Najeto : 72 km

Průjezdná místa: Mlýnky, Sudoměřice, Kotva, Hodonín, Brodské, Ruské domy, Pohansko, Břeclav

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/00bf179290/




2014 – pátý ročník z Ostravy do Horní Lidče

Sudetenritt 2014 bylo z mnoha důvodů unikátní. Poprvé se nejelo v dubnu ale až v červnu. Poprvé nás jelo pět. Poprvé jsme se museli cestou „tam i zpět“ rozdělit na dvě skupiny. Poprvé jsme slavili narozeniny všech účastníků zájezdů. Poprvé byla nastolena rasová otázka. Poprvé byly všechny etapy kratší než 70km. Poprvé jsme málem viděli medvěda a rysa ;-). Poprvé jsme si hrábli na dno svých sil.

Dyk je to hezký jet v teple ne?

Osobně už zpětně nedokáži vyjmenovat všechny důvody, které vedly k tomu, že jsme místo v dubnu jeli až v červnu. Roli v tom hrály termínové důvody, kdy bylo těžké sladit dny ve kterých by se mohlo všech pět účastníků zúčastnit a pravděpodobně i velký tlak nových účastníků, že by se taky mohlo jet víc v teple když už jsme si toho mrazu, sněhu a deště za ty předchozí léta užili dost a dost. Jenže o co víc je teplo přes den o to víc musíte řešit místo pro věci do špatného počasí a večer do hospody. Což v dubnu je přesně naopak protože většinu teplého prádla vezete na sobě a batoh je tak „poloprázdný“ s výjimkou batohu džimáka, který preferuje na každý typ sjezdu jinou bundu. Nicméně ať už to bylo tak či tak jelo se za poměrně velkého vedra a když je vedro je i žízeň. A když se k zahnání žízně dostanete až druhý den ...

První den začal defektem příby hned kousek za Bohumínem a pak následovala terénní vložka podél řeky Olše. Sice zde byla cyklostezka ale ve fázi výstavby, takže nánosy tuhého chacharského bláta nebraly konce. Po cyklokrosařské vložce, návštěvě Polska a Třineckých železáren jsme zamířili do Nýdku kde bylo naše první ubytování. Po několikaminutové lustraci na recepci jsme se ubytovali v prakticky prázdném penziónu a nabírali síly na další dny.

Kdo maže ten jede

Heslo druhého dne bylo nasnadě. Slunce pražilo od rána a nás čekalo cca 1730 výškových metrů po lesních cestách Beskyd. Cestou docházelo k doplňování mázy, ať již pod názvem „život je hořký, bohudík“ nebo pod názvem „bílá tvář“. Nejsem si zcela jist ale opalovací krém co přivezl alesh byl svou konzistencí a roztíratelností spíše blízký krému na boty Salamander White Power, než něčemu co by se mělo používat na opalování. Naše bíle tlamy pak naštěstí asi vylekali rysy a možná i medvědy údajně se skrývající v hlubokých lesích, kteří by si na nás možná s radostí pochutnali.

 

Navštívili jsme i významný bod, jak již na našich cestách bývá zvykem, tentokrát se jednalo o nejvýchodnější bod ČR. Závěrečné stoupání na chatu Severka nás tak dehydratovalo, že jsme s dvoudenním zpožděním doplňovali tekutiny tak výrazně, že nás z toho druhý den bolela hlava. Celkově se večer na Severce nesl v přátelském duchu i za přítomnosti místní omladiny co po zimě vylezla z nor. Nebyli jsme v minulosti na našich cestách zvyklí vídat tolik domorodců a tak nás místní narozeninová oslava strhla natolik, že jsme postupně oslavili narozeniny každý z nás. Bylo to dlouhé a náročně, skoro jako olympiáda.

Nehoupat

Třetí den ráno bude zapsáno do dějin sudetenritt jako jedno z nejtěžších v historii. Někteří z nás netušili kde jsou a hlavně kde byli včera. Padlo i podezření z otravy jídlem, protože jak jinak by nám mohlo být tak nevolno. Pozitivní na tom bylo to, že nás čekal relativně dlouhý úsek kde nebylo zapotřebí vynakládat větší úsilí při šlapání ale jen se pevně držet řídítek a mít oči na stopkách. Ale i to byl docela oříšek. Cestu přes Slovensko tak někteří zvládli jen silou vůle.

Zajímavý a zapadajícím sluncem zalitý byl poslední úsek kolem Malého Javorníku kdy nás s otevřenou náručí a ovocnými knedlíky přivítal milý pan provozní na chatě Portáš. Ten večer jsme byli, až na drobnou slovní přestřelku džimáka s dr. radostou ohledně další cesty, velmi tišší, disciplinovaní a šli velmi brzo spát.

České dráhy úřadují

Čtvrtý den byl taky tak ve znamení cyklokrosu, to je pro neznalé disciplína, kdy se kolo víc nosí na rameni než aby se na něm jezdilo. Papájské sedlo, Makyta, Krkostěna to je krátký výčet míst kde se kolo občas stalo překážkou, na druhou stranu trasa dost a často kopírovala hranici, což je jeden s pilířů a tradic sudetenritt. Jak to jde jede se pokud možno po hranici, byť jsme na mnoha místech z této tradice museli polevit.

Původně měla trasa končit v Horní Lidči, ale vzhledem k tomu, že se vedoucímu vlakové sekce nepodařilo od rána připojit k internetu aby rezervoval místenky ve vlaku, došlo k nemilému překvapení. I díky červnovému termínu, na který nejsme zvyklí, i díky většímu počtu účastníků jsme zjistili, že se do jednoho vlaku nevejdeme a další jede za přibližně dvě hodiny. Komplikací ohledně jízdenek a míst pro kola bylo ve všech dalších vlacích tolik, že jsme se rozhodli neriskovat a šli na jistotu. Rozdělili jsme se tedy na dvě skupiny a do prvního vlaku poslali mimopražské tedy džimáka a fázeho, které čeká ještě komplikovaná cesta s přestupem v Praze. Zbývající parta, dr. radosta, příba a alesh se rozhodla ukončit etapu časovkou do Vsetína, s tím, že se snad do dalšího vlaku nějak vmáčknou. Bylo to napínavé ale vyšlo to. Nakonec jsme strávili celou cestu v prázdném jídelním voze, kde jsme za nemalé peníze konzumovali malé plzně. Příště budeme ty dráhy muset lépe pošéfovat a nespoléhat na náhodu.

účastníci

dr. radosta
dr. radosta
příba
příba
džimák
džimák
alesh
alesh
fáze
fáze

Předchozí
Další
[embedsocial_album id="77736642eda367ffc86b2bbcea584e8c02a3bbfb"]

souhrnné informace o etapě

sudetenritt 2014 1. den - z Ostravy do Nýdku

Start : Ostrava (Bohumín)
Cíl : Nýdek – penzión Ovečka
Nastoupáno : 764 m
Najeto : 67 km
Průjezdní místa : Ostrava – Bohumín, Dětmarovice, Karviná, Český Těšín, Cieszyn, Puńców, Zimne Wody, Horní Lištná, Dolní Lištná, Třinec, Vendryně, Gora, Nýdek

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/0be4154907/




sudetenritt 2014 2. den - z Nýdku do Dolní Lomné (Severka)

Start : Nýdek – penzión Ovečka
Cíl : chata Severka – Dolní Lomná
Nastoupáno : 1727 m
Najeto : 43 km

Průjezdní místa : Nýdek, Filipka, Nad Zimným, Groníček, Bahenec, Bystrý, Bukovec, Komorovský grúň, Girová, Studeničný, Mosty u Jablůnkova, chata Severka(Dolní Lomná)

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/b7e7154908/




sudetenritt 2014 3. den - z Dolní Lomne do Nového Hrozenkova

Start : chata Severka – Dolní Lomná
Cíl : Nový Hrozenkov – Horský hotel Portáš
Nastoupáno : 1973 m
Najeto : 61 km

Průjezdní místa: Chata Severka, Tetřev, Hrubý Buk, Hlavice, Klin, Klokočov, Kornica, Konečná, Bobek, Hluchanka, Beskyd, Bumbálka, Makovský průsmyk, Lemešná, Kasárne, Velký Javorník, Stratenec, Malý Javorník, Stolečný vrch, Horský hotel Portáš

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/2963154909/




sudetenritt 2014 4. den - z Nového Hrozenkova do Vsetína

Start : Nový Hrozenkov – Horský hotel Portáš
Cíl : Vsetín
Nastoupáno : 958 m
Najeto : 49 km

Průjezdná místa: Hotel Portáš, Kohútka, Malý Javorník, Krkostěna, Papajské sedlo, Makyta, Antarik, Kobzova Lípa, Čubův kopec, Francova Lhota, Horní Lideč, Lidečko, Lužná, Valašská Polanka, Leskovec, Ústí, Vsetín

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/ad8c154910/




2013 – čtvrtý ročník z Náchoda do Ostravy

Vypadla nám fáze

Když vám doma vypadne fáze můžete si prostě nahodit jistič a jedete dál. Když vám vypadne ten fáze, musíte přilákat aleshe. Jistič do nepohody, který sice občas odpadne přímo během etapy, ale jinak zatracenej držák. Stalo se tak ve čtvrtém ročníku kdy to opět vypadalo na mohutnou expanzi a nakonec to skončilo zase jen u čtyř účastníků. Fáze zřejmě pod vlivem žihadelních zážitků z předchozího ročníku dal přednost firemnímu večírku v Krkonoších. Prosili jsme ho, žádali, dokonce i varovali, ale nedal si říct. Zřejmě ho ŽIHADLO, které tehdy se šlechtickou rozpustilostí objednával ve větším než malém množství, chtěl ještě jednou v Krkonoších užít, ale bez kola. A tak fáze přišel o mnoho zamlžených panoramat, vlhkých dojezdů nebo sněžných závějí. A co ho mrzí jistě nejvíc? Nepoznal Zdendu a jeho nové zuby. Ostatní členové výpravy tj. dr. radosta, příba, džimák i alesh si tak dosyta vychutnali kraj RAZOVITY a na nádraží v Ostravě, kdyby ještě měli sílu, si mohli zakřičet Baník p*čo!!!

Wet and wild poprvé

První den se měl nést ve znamení klasické tranzitní etapy, kdy se od vlaku přesuneme do relativně blízké destinace bez nějakých dramatických událostí. Sněhové závěje cestou na Šerlich nás poněkud znepokojovaly a otvíraly staré sotva zahojené rány z roku 2012. Ale na Šerlichu nás, kromě totální mlhy, nečekalo nijak dramatické překvapení. Fotka, gorily v mlze a cca 20 km sjezd k ubytování by neměl být problém. Jenže po pár metrech začalo krápat, po dalších pár metrech kdy už jsme na sebe navlékli všechny prostředky IPCHO začalo vytrvale a vydatně pršet. Posypový materiál po tuhé zimě u krajnic a naplavený písek z lesů nám při sjezdu vrzal mezi zuby, goretexové doplňky a boty se staly pastí pro jejich uživatele. Sice oni samy nepouštěly vodu skrz ale voda jaksi stékala po celém těle až do bot, kde je goretex zadržoval a nepouštěl ven. Hmotnost jezdců se přibližovala k váze šampionů v Sumo. Vlhcí a divocí, tak jsme si před dveřmi penziónu připadali, což vygradovalo sdělením pana majitele, že dávno skončila topná sezóna a nebude asi kde usušit komplet mokrou výbavu. Později nasadil smluvní cenu 800 Kč za to, že rozdráždí kotel a zatopí nám a k tomu nám jako bonus zapnul ve sklepě teplouše na boty. Dobrák. Pak asi už jen spěchal do postele protože ráno se musí postarat od dobytek, tím výjimečně nemyslel nás. Takže trochu komorní večer ukončila krátká porada nad mapou a rozchod na ubikace.

Ta plotna ta mě vzala

Druhý den začal ve stejném duchu jako ten předchozí, tedy mlha a nevlídné počasí s výjimkou toho, že nepršelo. Věci jsme dosušili tak nějak za jízdy. Mlha nám zakryla některé výhledy, s občerstvením během cesty to taky nebyla žádná výhra tak jsme se těšili alespoň na pořádnou horskou prémii, kterou měla být chata Paprsek na Palaši. Závěje lemující cestu na paprsek a teplota kolem 4 stupňů to byla kulisa celou cestu až na chatu, kde jsme původně měli bydlet ale díky rekonstrukci se ubytování přesunulo až do Petřikova, což už je coby aleshem dohodil. Ne, že by se o to někdo z nás pokoušel, ale když se po jednou sjezdů směrem k Petřikovu alesh dlouho neobjevoval z mlhy, pojali jsme podezření, že se o to pokouší někdo jiný. Gravitace. Když se alesh vynořil lehce dezorientován s lehkými oděrky a brblajíce něco o plotně co ho dostala, bylo nám jasno. Od té doby má alesh k zasněženým pasážím, které vytrvale klade do cesty dr. radosta coby vedoucí plánovací sekce, možná až přehnaný respekt. Dojeli jsem ale do Petříkova v plném počtu. Zatím

Nejlepší zubař je pan Jakubík

Třetí den jsme objevovali krásy jednoho z nejopuštěnějších pohoří republiky a to sice Rychlebských hor a celý Javornický výběžek. Došlo i k tomu, že si příba sjezdy užíval jen s přední brzdou protože mu odešly brzdové destičky a náhradní samozřejmě neměl.

Sice jsme zde nepotkali Aloise Nebela, ale zřejmě tam někde došlo k nějakému přenosu genia loci na příbu, který se po návratu ze sudetenritt rozhodl vytvořit tento web. A světe div se, že web je svým vzhledem stejně temný jakou jsou Rychlebské hory a koneckonců i filmové zpracování Aloise Nebela, od kterého nám sem ukápla i trochu té žluté barva.

Byl to v místním kraji totiž silný zážitek, což dokončil ve Zlatých horách Zdenda. Místní postavička, bývalý boxer v muší váze, který se do příby asi zamiloval, takže zkoušel svojí pěstičkou pevnost jeho čelistí a tulil se k němu kdykoliv šel okolo našeho stolu. A jako třešničku na dortu mu opakovaně ukazoval své zuby od místní kapacity Dr. Jakubíka o čemž byl pořízen i obrazový záznam.

https://youtu.be/S5ASs-IgOEk

To už byl zřejmě poslední hřebíček do rakve trpělivosti aleshe, který prohlásil, že musí předčasně do Prahy, údajně k lékaři, a taky prý chtěl strašně vidět Bruntál, protože o něm slyšel už ve školce legendy. Nad ránem když jsme se vraceli od Zdendy a jeho sexy zubů z místního nonstop pajzlu se alesh pomalu začal probouzet a vyrážet tmou směr Bruntál.

Osoblaha je skoro jako Bruntál

Těžké ráno ve Zlatých horách začalo návštěvou cykloserevisu na drobnou opravu, už ani radši nevím čeho, a poté realizování fajn nápadu vydrápat se na Biskupskou kopu nad Zlatými Horami. Po modré to prý bývá fajn cesta.   Fajn bylo, že jsme jí prakticky celou, tedy nějakých 500 výškových metrů, mohli jít pešky. To se po zážitku s protézou určitě hodilo. Co se nehodilo bylo drobné časové manko, které jsme návštěvou cykloservisu a vysokohorským trekem získali hned na začátku. Zřejmě i proto se dr. radosta a džimák rozhodli nasadit vysoké tempo, kterému poněkud nestačil právě příba. Sám měl pocit, že si takovou odvetu za jedný prošoupaný destičky nezasloužil. Prosvištěli celých 102 km jako v pendolinu. Cestou tak příba ani pořádně nevnímal, že v Osoblaze si džimák otevřel na náměstí franšízu v podobě bistra se zdravou výživou. Knedlíkům, něčemu jako svíčková a pifku jsme, pod pohrůžkou, nemohli odolat. Nohy těžkly a přesto nebo možná právě proto, že cesta byla směrem k Opavě spíše po rovině nebo měla klesající tendenci, tempo rostlo a příba visel v háků jak na gumě a odmítal střídat. Opava ho vysvobodila.

Ostrava !!!

Poslední pátý den byl milosrdný svým profilem i délkou ale i tak jsme toho měli po pěti vlhkých dnech v sedle celkem dost, a zadní bobr se hlásil při sebemenším kamínku, který jsme cestou potkali. Mokřady kolem Odry mezi Bohumínem a Ostravou mohly celou výpravu několikrát pohřbít ale drobné pomníčky, křížky a vzkazy, že se hledá ten či one nás udržovaly v bdělém stavu až na nádraží kde jsme si mohli zakřičet to očekávané Baník P*čo! Jenže místo toho si zakřičel překvapený džimák možná úplně něco jiného. A to, když zjistil, že jízdenka z Ostravy do Prahy pro dva, tedy pro dr. radostu a příbu stojí asi 3x méně než jízdenka pro jednoho do Mladé Boleslavi. Cenové relace už si přesně nepamatuji ale fatální rozdíl tam byl. Halt cenová válka na lukrativní trati tlačí ceny dolů a koho by zajímal soused z Mladé Boleslavi, že? Uklidnění přišlo až ve vlaku nad mapou, kdy se dr. radosta a džimák pustili opět do plánování dalšího ročníku.

účastníci etapy

dr. radosta
dr. radosta
příba
příba
džimák
džimák
alesh
alesh

Předchozí
Další
[embedsocial_album id="4630d0e78fe488d8afadb671263c410d38a97158"]

souhrnné informace o etapě

sudetenritt 2013 1. den - z Náchoda do Vrchní Orlice

Start : Náchod
Cíl : Vrchní Orlice
Nastoupáno : 1422 m
Najeto : 58 km
Průjezdní místa : Náchod, Dobrošov, Česká Čermná, Borová, Dlouhé, Olešnice v Orlických horách, Čihalka, Šerlich, Bedřichovka, Jadrná, Orlické Záhoří, Černá Voda, Nová Ves, Neratov, Vrchní Orlice

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/11e1117058/




sudetenritt 2013 2. den - z Vrchní Orlice do Petříkova

Start : Vrchní Orlice
Cíl : Petříkov
Nastoupáno : 1279 m
Najeto : 67 km

Průjezdní místa : Vrchní Orlice, Bartošovice v Orlických horách, Zemská Brána, Čihák, České Petrovice, Petrovičky, Mladkov, Lichkov, Dolní Lipka, Králíky, Červený potok, Zlatý Potok, Vlaské, Vysoké Žibřidovice, Staré Město, Kunčice, Medvědí Bouda, Chata Paprsek, Petříkov

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/0508117061/




sudetenritt 2013 3. den - z Petříkova do Zlatých Hor

Start : Petříkov
Cíl : Zlaté Hory
Nastoupáno : 1291 m
Najeto : 85 km

Průjezdní místa: Petříkov, Horní Lipová, Vápenná, Žulová, Skorošice, Petrovice, Vojtovice, Hraničky, Rychleby, Javorník, Bernartice, Horní Heřmanice, Vidnava, Velké Kunetice, Terezín, Mikulovice, Ondřejovice, Zlaté Hory

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/9adb122162/




sudetenritt 2013 4. den - ze Zlatých Hor do Opavy

Start : Zlaté Hory
Cíl : Opava
Nastoupáno : 1065 m
Najeto : 102 km

Průjezdná místa: Zlaté Hory, Rožmitál, Biskupská kupa, Petrovy boudy, Petrovice, Janov, Jindřichov, Arnultovice, Hlinka, Rylovka, Osoblaha, Bohušov, Dolní Povelice, Slezské Rudoltice, Pelhřimovy, Piskořov, Město Albrechtice, Linhartovy, Krásné Loučky, Chomýž, Krnov, Branice, Pustý Mlýn, Skrochovice, Holasovice, Držkovice, Vávrovice, Opava

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/54d3122150/




sudetenritt 2013 5. den - z Opavy do Ostravy

Start : Opava
Cíl : Ostrava
Nastoupáno : 384 m
Najeto : 53 km

Průjezdní místa: Opava, Chlebičov, Svoboda, Bílá bříza, Kobeřice, Strahovice, Chuchelná, Píšť, Oswiszcze, Hať, Šilheřovice, Paseky, Antošovice, Ostrava

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/4b9b122213/




2012 – třetí ročník z Tanvaldu do Náchoda

Konečně je to tady! Expandujeme!

Necelé dva roky od prvního šlápnutí do pedálů sudetenritt se podařilo jak dr. radostovi tak i příbovi přílákat do kolektivu další dva členy. Nebylo to snadné ale jak džimák tak fáze se jevili jako vhodní adepti, kteří jen tak neodpadnou. Pravda je tak někde na půl cesty protože fáze sice několikrát odpadnul, tj. nezúčastnil se několika ročníků, ale zase se jako bumerang vrátil i se svým osobitým humorem několikrát zpět. Budeme si na to muset zvyknout. 

Zřejmě oba z prezentací předchozích ročníků podlehli dojmu, že je to vlastně takový výlet na kole, kde jde o to dojet z bodu A do bodu B a nic dramatického se na putování neděje. Pohodové zážitky, lehké protočení klikama, zajištěné ubytování třeba na Lysečnické boudě, přijemně vytopený penzión v Broumovském výběžku a další motivační prvky prostě zabraly. Ovšem později nejenom oni ale my všichni poznali, že svět není tak růžový jak si ho malujeme.

Jizerka, přituhuje

Už při výšlapu z nádraží v Kořenově na Jizerku, který jsme zatím absolovovali bez džimáka, který byl na cestě z MB bylo jasné, že původní trasa, kterou máme naplánovanou nebude z důvodu nadbytku sněhu reálná. To jsme později alespoň částečně napravili první "Dojezdnou v Krkonoších". Na Jizerce už bylo jasno, že haldy sněhu na lesních cestách směrem na chatu Orle jsou jen drobným varováním před tím, co nás mělo čekat v Krkonoších.

Ihned po příjezdu džimáka, mimochodem čerstvého adepta na funkci vedoucího kontrolní komise, kterou mu zřejmě dr. radosta slíbil za to, že s námi pojede, nastala vášnivá diskuse kudy se pojede. Džimák se z titulu své budoucí funkce pustil společně s dr. radostou do ďábelského kartografického a debatního kroužku. Zatímco vedoucí vlakové sekce příba a vedoucí asertivní sekce fáze bezostyšně konzumovali lihoviny na zahřátí zmrzlých údů. Koneckonců oba dva své úkoly zvládli. Vlak byl příbou zdárně vypraven, dojel do cíle bez zpoždění a fáze se postaral o to, že jsme cestou nikoho neurazili, a že nám nikdo kupodivu nechtěl dát přes tlamu za to, že jsme vyrušovali v kupé.

Každopádně jsme nad ránem společně odhlasovali, že původně plánovaná cesta přes hřebeny nebo cesty položené ve vyšších místech Krkonoš nemá smysl, a vezmeme to více vnitrozemím. Mimochodem, vnitrozemím znamená v tomto případě, že profil trasy připomíná hodně dlouhou a hodně zubatou pilu.

Je to zavřený a "ten bordel furt vyhazuju"

Minimálně od dob hledání příbovy přehazovačky v mlžném oparu Krušných hor došlo vedoucím plánovací sekce dr. radostou k vypracování seznamu téměř povinného proviantu, který byl doporučován ke studiu před každou naší cestou. Bylo pak na zvážení každého jednotlivce co s sebou z daného seznamu vezme či nevezme. Fáze nás hned na startu svého učinkování na zápraží zaujal výměnou cvaklé duše. Což jsme oblečeni v plné zbroji a v závějích nekvitovali úplně z jásotem, ale měl náhradní takže nedostal od dr. radosty kartáč.

Cestou do údolí k Jizeře nám zmrzly poslední kousky optimismu, že by třeba mohlo být líp než v lesích u Jizerky. Kosa, sníh, led to jsou věci, které nejdou úplně ruku v ruce k dálkovým přejezdům (87km) po převážné lesních cestách a tak se za jízdy trasa upravovala dle potřeby. A přesto, že jsme toho měli v Horním Maršově už celkem dost  a nebízela se pauza na zahřátí a lehký gáblík, zároveň jsme měli na krku taky stmívání  a před sebou nejtěžší stoupání na Lysečinskou boudu, kde jsme měli rezervované ubytování. S přibývající výškou se zvětšovalo množství sněhu, takže ke konci se muselo kolo už vést a tma byla blíž a blíž. 

Bušíme na dveře podezřele temné Lysečinské boudy ale nikdo nám neotvírá. Vedoucí plánovací sekce dr. radosta přepíná do režimu vedoucího ubytovací sekce a loví telefon. Volá panu Foglarovi, který mu telefonicky i písemně potvrdil, že má pro nás rezervované ubytování s večeří. Sojka práskačka kvílí radostí ale telefon nikdo nebere. Po několika dlouhých minutách naše opruzování po okolí Lysečinské boudy vylezl zřejmě syn pana Foglara. Evidentně rozespalý, co by taky v zimě v takovém nečasu jiného dělal, že? Jen hlesl, ze je zavřeno, že o žádné rezervaci neví, k jídlu tam nic není a možná by nás ubytoval ale není zatopeno na usušení mokrých věcí. Poděkovali jsme za zpříjemnění jinak nudného dne a přemýšleli co dál. Cestou jsme míjeli několik chalup a penziónů ale byl duben tedy doba kdy skončila zimní sezóna a letní je hodně daleko. Naštěstí se vedoucí vlakové sekce rozpomněl, že dole v údolí, ze kterého jsme teď pracně vyšlapali je hotel Stará celnice. Dokonce jsme tam měli bydlet ale chtěli nevratnou zálohu, prý co kdyby nás napadlo nepřijet. Opačný přístup než na Lysečinské boudě.

Nedávám na modlení, nevěřím na zázraky ale v rychlosti jsem z klestí každému smotnul polní růženec. Cestou dolů jsme ho všichni fanaticky žmoulali. A zabralo to. Přes první celkem nedůvěřivý pohled a všetečné dotazy obsluhy hotelu, jako odkud jedeme a proč, jestli nejsme mešuge, se z nich nakonec vyklubali celkem milí hoši. Zatopili, povlékli postele, navařili a celý večer se nám obětavě věnovali. Nezůstalo u jedné večeře ale každý si dal hned dva chody, co kdyby třeba zítra byl taky problém s ubytováním.

Po vydatném jídle nastal čas na digestiv. To už se místním borcům rozsvítily oči jak lampióny, a že prý pan majitel vyrábí specialitu Žihadlo. A že to musíme stůj co stůj ochutnat, na účet podniku. Šup tam. Šup sem. A už to jelo. Fáze se nechtěl nechat zahanbit a objednal zase nějakou tu lahvinku na nás, tedy na něj. Co vám budu povídat. Stavidla se otevřela a začala neřízená konverzace o všem. Některé pojmy pro místní borce byly zcela nové. Například geocaching bylo zajímavé téma, které si Pepa (už si tykáme) pozorně vyslechl a pak prohlásil "Tak to bude ten bordel co nám furt někdo strká do studánky pod střechu. Já to furt likviduju a vyhazuju a za 14 dnů je to tam zase". Poděkoval za osvětu a hned v hlavě rozjel byznys plán jak toho využít.

Když jsme se pomalu chystali spát, zabrousili jsme řeč na to co Pepa dělal předtím než likvidoval vlkhé sny keškařů. Prý dělal něco na zahraničních misích. Žihadlo nám dodalo odvahy se ptát dál, ale debata skončila tím, že Pepa prohlásil "Kdybych vám to prozradil, musel bych vás pak všechny zabít". Zasmáli jsme se a šli radši spát.

Rána jsou zde krutá

Pokud nám večer dávalo žihadlo pocit, že ten předchozí den vlastně o nic nešlo, ráno bylo o to krutější. Žihadla měla velmi ostré dozvuky a v kombinaci s téměř 90 km sněžného brouzdání jsme nakonec byli rádi, že první kopec hned za hotelem se většinou prohlásil za nejetelný a notný kus se tlačilo. Na vrcholku nás čekal výhled na zasněženou Sněžku a hřebeny Krkonoš. Dokonce se nám i ulevilo a to nejenom proto, že nás Pepa ve spánku nezamordoval ale, že nás nenapadlo přes ty hřebeny jet. Hanč s Vrbatou by možná rádi měli následovníky ale nás čekaly ještě  zhruba 3/4 hraničního putování kolem republiky až zpět do Aše. 

Závěrečná část třetího dne začala výstupem na Ruprechtický Špičák, odkud nás čekala   opravdická hřebenovka vyšperkována tím, že to byla zároveň i hraniční cesta. Takže levou nohou jsme byli v Polsku a pravou doma. Kdo z vás to má? I dr. radosta zaplesal. Nemilé překvapení nás čekalo v Janovičkách v penziónu Diana. Sice s námi počítali pro ubytování ale večeře prý neee a topení už mělo sezónu za sebou takže mokré věci jen ztěžka do rána uschnou. Pozitivní bylo, že pár metrů od penzionu byla hospoda, kde nás čekal Opat ale ne ten co ho poznáte později ale pivo Opat. Dali jsme jedno, možná dvě ale po noci prožité bod ataky žihadel nebyla na víc síla. Byl čas přitulit se ke spolubydlícímu a povídat si třeba o požáru Národního divadla.

Zadní bobr se hlásí

Oblečení do rána neuschlo. Co se dá dělat. Jsou místa na lidském těle, která tento diskomfort poznamená nejcitlivěji. Právě na to jsme si vzpomněli, když jsme míjeli ceduli "osada Zadní Bobr", byť je nám podsouváno, že se jedná o jakousi formu urban legend, a že jsme si to vymysleli. V mapě jsem podobnou osadu nenašel ale hned vedle našeho studeného ubytování jsem našel Bobří vrch (740 m.n.m.) takže bych se klidně vsadil, že tam ten Zadní Bobr někde bude.

Nás i naše bobry tak čekalo zdolat posledních 55 km, a to přes Polsko a místní Stolové hory, které sice jsou jak placka ale logicky až nahoře, takže se vyšlap na ně opět zdál nečekaně nekonečný. Závěrečný sjezd do Náchoda byla taková tečka za tím našim příběhem.

Poděkování

Pepovi tímto dodatečně ještě jednou děkujeme za péči se kterou se nám věnoval, nenechal nás zemřít ve sněhu před Lysečnickou boudou a za to, že nás vlastně vůbec nechal žít a nedal nám zlatou tečku. Díky Pepo.

účastníci etapy

dr. radosta
dr. radosta
příba
příba
džimák
džimák
fáze
fáze

Předchozí
Další
[embedsocial_album id="46769e684e15ff0094325641f657212489a1bc04"]

souhrnné informace o etapě

sudetenritt 2012 1. den - z Tanvaldu na Jizerku

Start : (Tanvald) Kořenov
Cíl : Jizerka
Nastoupáno : 325 m
Najeto : 9 km
Průjezdní místa : Kořenov, Polubný, Jizerka

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/dca8080756/




sudetenritt 2012 2. den - z Jizerky do Horních Albeřic

Start : Jizerka
Cíl : Horní Albeřice
Nastoupáno : 2401 m
Najeto : 87 km

Průjezdní místa : Jizerka, Polubný, Kořenov, Martinské Údolí, Vilémov, Paseky, Rokytnice nad Jizerou, Rezek, Vítkovice, Benecko, Žalý, Vrchlabí, Strážné, Dolní Dvůr, Lánov, Černý Důl, Jánské Lázně, Svoboda nad Úpou, Dolní Maršov, Horní Maršov, Dolní Lysečíny, Dolní Albeřice, Lysečinské Boudy, Horní Albeřice

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/6214080776/




sudetenritt 2012 3. den - z Horních Albeřic do Janoviček

Start : Horní Albeřice
Cíl : Janovičky
Nastoupáno : 1860 m
Najeto : 68 km

Průjezdní místa: Horní Albeřice, Rýchory, Žacléř, Královec, Královecký Špičák, Uniemyśl, Chelmsko Śląskie, Zdoňov, Vernéřovice, Meziměstí, Ruprechtice, Ruprechtický Špičák, Janovičky

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/6f0d080790/




sudetenritt 2012 4. den - z Janoviček do Náchoda

Start : Janovičky
Cíl : Náchod
Nastoupáno : 1443 m
Najeto : 55 km

Průjezdní místa: Janovičky, Bobří Vrch, Šonov, Otovice, Božanov, Radków, Stolové Hory, Karłow, Kudowa-Zdrój, Náchod

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/89c2080793/




2011 – druhý ročník z Teplic do Tanvaldu

My dva a čas, jsme písničkáři toulaví...

Přesto, že oba dva průkopníci tj. dr. radosta a příba se vrátili z prvního ročníku sudetenritt až na lehké opruzeniny a otlaky evidentně naprosto v pořádku, nic to však evidentně neznamenalo pro duchovní otce celé akce, kteří i pro další ročník stále váhali. Ani další váhaví adepti, kteří byli osloveni se nakonec nepřidali. A tak na konci dubna, opět na nádraží v Holešovicích nastoupili do vlaku směr Teplice zase jen ti dva zarputilí nadšenci.

Jediná změna spočívala v tom, že oba dva již nebyli hardtailisty ale povýšili o level a stali se tzv. celopéráky. Pravděpodobně za to nemůže ani legendární doktorův pád z Klínovce ani to, že v Novém Městě pod Smrkem před časem otevřeli Singltrek, prostě to na chlapce tak nějak přišlo. Nicméně traduje se, že od doktorova pádu z Klínovce došlo k určitě změně chování a doktor se stal shánčlivý pokud jde o počet kol a doplňků k nim. Od té doby má vždy v záloze jedno celé kolo, a někdy i navíc jeden až dva rezervní rámy. Co kdyby.

Přivítal nás TU-104 a kozy

První den, jak se později stalo tradicí,  se nesl ve znamení pouhého přesunu z vlakového nádraží do destinace s prvním záchytným bodem, tím bylo ubytování v Petrovicích. První den je důležité se nestrhnout, což jsme spolehlivě plnili na lanovce na Komáří hůrku, nebo chcete li na Komáří vížku. Cesta do Petrovic nepatří mezi drahokamy našeho putování ale není každý den posvícení, takže honem překonat nudné pasáže přes příhraniční louky a řídké lesíky. Večerní příjezd do Petrovic budil rozpaky, zda vůbec na nás bude v penziónu někdo čekat. Zavřené hospody, ticho, občas nějaké auto od hraničního přechodu a těsně u penzionu uzavřené tržiště sádrových cetek, které byly velmi obskurní, takže jsme od něčeho co vypadlo jako kozy Dolly Buster v holinkách radši utekli do tepla penziónu. Druhý den nás ještě drsněji překvapilo TU 104 uprostřed obce jako místní restaurace. Fakt úlet. Teplo bylo tak asi jediné co nás v penzionu nějak uchvátilo, jinak klasická ochota personálu, který nás upozornil, že nám tedy další pivo nedá protože ve 22:00 zavírá a přes to nejede ani TU 104. A to bylo prosím pěkně 21:20. Noční bojovka k místní benzinové pumpě pro plecháče jaksi zapadala do kulis Petrovic. Vzhledem k tomu, že to byl teprve druhý ročník sudetenritt a my se s dr. radostou předtím delší dobu neviděli, prokecali jsme podstatnou část noci a rána druhého dne u plecháče. 

Severní pól je dobyt

Druhý den nebyl čas na hrdinství, tak nějak jsme tušili, že nás čeká kus cesty a už víme, že zdržet nás může cokoliv od šití nohy až po hledání přehazovačky a trávit noc v lese kdesi ve Šluknovském výněžku rozhodně nechceme. Doba smártfounů byla ještě daleko před námi, takže plánování tras bylo možná méně stresující než je tomu v dnešní době kdy vám aplikace ukáží kolik výškových metrů vás čeká a kolik nízkotučných jogurtů při putování spálíte.

Takže to byl den tak trochu ve spurtu, alespoň mně to tak zpětně připadá. Takže třeba NP České Švýcarsko si kromě polystyrenových knedlíků v hotelu Mezní louka vlastně vůbec nepamatuji. Snad jen to, že krutě chcalo a vůbec se mi to nelíbilo. Možná proto mám amnézii.

Cílem našeho putování je mj. samozřejmě navštívit nejsevernější, nejzápadnější, nejvýchodnější atd. místa té naší kotlinky. Toho podvečera se tak stalo v obci Severní, o čemž vypovídá i její název. Pak už jen přesun do Jiříkova, kde nás přivítal další ze zvláštních penziónů, který v sobě ukrýval, restauraci, opravnu obuvi a tuším ještě cukrárnu ale vše vypadlo dost opuštěně, podobně jako celý Jirkov. Za to v hospodě to večer doslova žilo a to je tak asi všechno co k tomu můžu říct.

Když mají krávy deku dej si radši pauzu

Šluknovským výběžkem jsme prosvištěli celkem rychle a už se těšili na nějaké ty horské prémie. Lužické hory i s odbočkou do Německa a to konkrétně pod skalní hrad Oybin, to bylo konečně příjemné zpestření po poněkud nudnější předchozí části cesty. Polední pauza v Hrádku nad Nisou a sluncem osvícená průmyslová Bogatynja, vše vypadlo tak nějak idylicky ale to nás ještě z celkových 100km v sedle čekala poměrně velká porce.

Pár desítek km před našim dalším cílem, kterým bylo tentokrát Nové Město pod Smrkem, mi došlo. Došlo mi, že už vlastně nemůžu a že když půjdu pěšky možná tam budu stejně rychle jako na kole. Klasickej hlaďák. Zastávka, nějaká sušenka, pití, no trošku lepší ale už asi blouzním. Začal jsem vidět kraviny, doslova. Najednou se kolem nás objevovalo cosi co vypadlo jako krávy ale měly na sobě deku. Tak pro chlapce z města to tak z dálky vypadalo ale když přišly blíž poznal jsem, že to je nějaká jiná "odrůda",  prej Highland nebo tak nějak, než ty co znám z kravína. Nová doba.

Po zemědělské osvětě jsme neomylně, a trochu svižněji než před pauzou,zamířili do Nového Města pod Smrkem, poučeni zavírací dobou a tím, že na pražáciííí tady stejně není nikdo zvědavej a nebude tak kvůli nám sedět v prázdný hospodě jen kvůli nám. Jenže není Čech jako Čech. V místní hospodě "na růžku" nás srdečně uvítal Nguyễn Tấn Dũng a jeho kung-pao s Kozlem. Žádnej velkej mejdan to nebyl, za tři dny v nohách 223km a druhý den výšlap na nejvyšší vrchol české části Jizerských hor. I tak proběhl každovečerní rituál nad mapou. Doktor jak je jeho zvykem plamenně hovořil o plánech na druhý den a já jak je mým zvykem jsem tiše souhlasil. Dobrou totiž Chúc ngủ ngon.

Máš to? Nemám!

Výšlap na Smrk byl po již zmíněných 232km v nohách docela utrpení. Nicméně stále si připadáte tak nějak v pohodě, nehrotíte to. Pokud ovšem kolem vás v tom nejprudším stoupání neprosviští,směrem do kopce, šílenec taky na kole a za pár desítek minut kdy vy ještě nejste stále nahoře už si to magor sviští zase dolů. To vás rozebere na zbytek dne. Jediné štěstí bylo, že ze Smrku je to do Tanvaldu prakticky pořád z kopce. 

Na Smrku jsme se ani neohřáli. Přišlo nám tak nějak blbý se k sobě v tom vichru tulit. Už takhle vypadáme jak dvě buzny na dovolený, když na nás fuger s tatíčkem hazí i tento rok bobek. Takže jen vrcholové foto a šup pryč.

Ještě předtím než se naše druhá etapa sudetenritt dala označit za dokončenou jsme si střihli ještě část tehdy nových částí dnes již známého Singltreku. Stihli jsme jen kousek, protože nám jede co? Protože nám jede vlak vole. Toho roku jsem si pořídil i kameru GoPro a tešil se, že jí na cestách vyzkouším jak pro focení tak právě pro natočení přejezdu přes Singltrek. Jenže v tom shonu jak na mě pořád mluvili ... jsem si večer po návratu od Nguyễna zapomněl nabít baterku. Takže na Singltreku jsem kameru zapnul a když jsme ho dokončili, zjistil jsem, že jsem natočil prvních 10s než kamera zdechla.

Tak snad příště. A zase ve dvou?

účastníci etapy


dr. radosta
dr. radosta

příba
příba

[embedsocial_album id="cf3b1dad3315371f7d86a5c4f3b83b5d7c1c0cde"]

souhrnné informace o etapě

sudetenritt 2011 1. den - z Teplic do Petrovic

Start : Teplice
Cíl : Petrovice
Nastoupáno : 972 m
Najeto : 30 km

Průjezdní místa : Teplice, Krupka, Komáří Výška, Adolfov, Větrov, Krásný Les, Petrovice

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/4cde123215/


profil trasy 2011 - 1.den


sudetenritt 2011 2. den - z Petrovic do Jiříkova

Start : Petrovice
Cíl : Jiříkov
Nastoupáno : 1735 m
Najeto : 93 km

Průjezdní místa : Petrovice, Rájec, Tisá, Sněžník, Děčínský Sněžník, Maxičky, Waldhof, Schöna, Elbhäuser, Hřensko, Mezní Louka, Zadní Jetřichovice, Hinterhermsdorf, Saupssdorf, Hertigswalde, Sebnitz, Dolní Poustevna, Horní Poustevna, Lobendava, Severní, Liščí, Lipová, Velký Šenov, Šluknov,

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/be0a123219/


profil trasy 2011 - 2.den


sudetenritt 2011 3. den - z Jiříkova do Nového Města pod Smrkem

Start : Jiříkov
Cíl : Nové Město pod Smrkem
Nastoupáno : 1421 m
Najeto : 100 km

Průjezdní místa: Jiříkov, Seifhennersdorf, Varnsdorf, Großschönau, Waltersdorf, Dolní Světlá, Juliovka, Krompach, Valy, Hain, Oybin, Hartau, Hrádek nad Nisou, Oldřichov na Hranicích, Uhelná, Opolno Zdrój, Bogatynia, Kunratice, Víska, Minkovice, Višňová, Filipovka, Boleslav, Zawidóv, Háj, Pertoltice, Bulovka, Horní Řasnice, Dolní Řesnice, Hajniště, Nové Město pod Smrkem

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/ebc3117240/


profil trasy 2011 - 3.den


sudetenritt 2011 4. den - z Nového Města pod Smrkem do Tanvaldu

Start : Nové Město pod Smrkem
Cíl : Tanvald
Nastoupáno : 1581 m
Najeto : 52 km

Průjezdní místa: Nové Město pod Smrkem, Singltrek pod Smrkem, Hubertka, Smrk, Smědava, Polubný, Kořenov, Příchovice, Rejdice, Velké Hamry, Tanvald

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/37fd117778/


profil trasy 2011 - 4.den


2010 - první ročník z Aše do Teplic

30.4.2010 den, který vejde do historie

Historicky první ročník sudetenritt odstartoval v roce 2010 na popud jednoho z duševních otců této myšlenky dr. radosty. Ostatní otcové se této výzvy možná zalekli, možná měli na programu něco více intelektuálního avšak dr. radosta byl rozhodnut podstoupit tuto trnitou cestu stůj co stůj, klidně i sám. Nakonec se přeci jen našel jeden pacient, kterého dr. radosta cvičně oslovil a on souhlasil. Tichý společník na cesty, parťák do nepohody, magnet na poruchy, držitel evropského rekordu ve velikosti vlastnoručně vyrobené pokrývky hlavy a vrchní pozorovatel všehomíru, to nemůže být nikdo jiný než příba.

A jak již bylo uvedeno v dojemném prologu dr. radostou, plánovaná denní porce 70km se zdála osloveným potencionálním účastníkům zřejmě dost. Samozřejmě i příba tušil, že když se plánuje výlet (v té době ještě bez nejrůžnějších on-line aplikací a udělátek) na globusu pomocí kružítka, a máte za úkol přemluvit potencionální zájemce, musíte takt trošku mlžit. I on to tak dělal, když plánoval pěší výlety s rodinou protože by jinak občas hrozila vzpoura. Mlha se tak rozplynula hned první a druhý den, kdy se v náročném terénu (celkem 1768 a 2552 výškových metrů) denní porce vyšplhaly na 82 resp. 92 km. Světe div se příba nebrblal a šlapal dál byť se jim cestou do cesty postavilo několik protivenství ale o tom až později. (neobjektivní pozn. autora :Je to halt držák!)

Valná hromada

Už ve vlaku, který do Aše kvůli výluce na trati nejel přes Plzeň ale přes Ústí nad Labem, bylo dost času rozdělit si koryta. Funkci předsedy plánovací a ubytovací sekce 100% shodou všech účastníků valné hromady získal dr. radosta. Ostatně skutečné důvody své přezdívky, které však odmítá tvrdošíjně prozradit, jsou znalcům české kinematografie asi zcela jasné. Pokud by snad existoval někdo kdo nezná film Kulový blesk zde je názorná ukázka doktorovy práce, tak jak jo známe z našich brífinků i my ...

Na příbu tak logicky zbyla pouze funkce vedoucího vlakové sekce, se kterou si za ty roky užil spoustu legrace, protože ČD a.s. to je vůbec parta vtipálků a frikulínů, která se nám postarala o nejednu horkou chvilku. Oba dva valnohromadícíse členové si na to připili tradičním plecháčem, přičemž příba, který měl po získání funkce takovou radost, potřísnil mokem i spolucestujícího v kupé a celou podlahu. Oslavy visely ve vzduchu až do Ústí, kde naštěstí oba přestoupili do jiného, ještě nepotřísněného vlaku. Po téměř 5 hodinách cesty, ano nejsme v Japonsku, přivítala funkcionáře tma a chlad Ašského nádraží. První ročník byl zatím jediný a asi i poslední kdy se první den nekonal překotný úprk do místa ubytování, mnohdy vzdálený desítky kilometrů. Ubytování v honosné, asi prvorepublikové vile, prakticky u nádraží byla tentokrát spása. Bohužel noční život v Aši je kolem půlnoci na nevysoké úrovni, takže to vyřešilo něco jako vietnamská večerka spojená s něčím jako hospodou.

Vzhůru na Boží Dar

Druhý den ráno, ale fakticky první den sudetenritt, nastal okamžik pravdy. Den kdy se ukáže jestli to celé vůbec má naději na úspěch. Odhadovaných 70 km se malinko protáhlo na 82 km ale oba borci měli plno sil a elánu takže ani netrefená odbočka na Přebuzi, která ovšem znamenala krásný sjezd do Nových Hamrů, a následně perfidní výšlap do Horní Blatné resp. až na Boží Dar, je nevyvedla z dobré nálady. Když se k večeru a téměř za tmy objevili na Božím Daru, oba se shodli. Jo to půjde. Tak to celé začalo, dávat smysl.

První nezdary

Už druhý den se potvrdilo jak je důležité míti příbu a dr. radostu zároveň. Po zdolání částečně zasněženého Klínovce jali se borci sjíždět tuto horu. Zprvu se jednalo o drobné prkotiny. Nezavřená kapsa batohu dr. radosty vrhala spodní prádlo a další propriety přímo na příbu jedoucího ve sjezdu za dr. radostou. Ten je bravurně pochytal a pohvizdováním donutil dr. radostu zastavit a vyhřezlé věci do batohu vrátit. O několik stovek metrů dál, v místě kdy se klesání již téměř narovnalo ale zároveň se rychlost kol pohybovala kolem 40 km/hod se dr. radosta snažil najít ideální stopu mezi betonovými panely. Bohužel pro něj v okamžiku kdy se střední zatravněná část betonové cesty o několik cm prohloubila. Co následovalo nemusím asi moc detailně popisovat někomu, kdo zažil jaké to je zajet galuskou do tramvajové kole s nohama v klipsnách. Ohromený příba, který později ocenil umělecký dojem celé eskapády, jen sledoval dr. radostu, který metal kozelce po panelové cestě a skončil pod smrčkem zcela mimo plán trasy navrženým přímo jim samotným. Zaznamenal tak první out v dějinách sudetenritt. Po 20m usilovného brždění se příba otočil a hledal dr. radostu pohledem v porostu. Ufff, hýbe se a vzhledem k tomu, že i lehce držkuje nad svou školáckou chybou bude zřejmě zcela zdráv. Následné vyproštění dr. radosty zamotaného do výpletu ukázalo drobné oděrky po celém těle a rozseklou holeň, ze které trochu cákala krev. Kdyby býval byl příba na sudetenritt nejel, musel by si dr. radosta ošetřit zranění úplně sám. Zatímco takto si ho sice de facto rovněž ošetřoval skoro sám, ale příba bedlivě sledoval jeho zručné ruce, které na holeni vyšívaly různé kombinace uzlů. Nakonec se podařilo krvácení zastavit klasickým kaťákem a noha tak byla zachráněna.

Po několika dalších kilometrech se dr. radosta mohl příba revanšovat. Jelikož příbu před první etapou nenapadlo nic lepšího než si udělat servis kola sám doma na koleně, asi došlo k nedostatečnému dotažení všech šroubků na přehazovačce. To se bohužel vymstilo nedaleko Měděmce, kde zřejmě příba přejel na kole kolem zapomenuté magnetitové žíle, kterých jsou Krušné hory plné, a přehazovačka se začala za jízdy rozkládat na součástky. Bohužel v době kdy jeli po relativně dlouhé rovince na nejtěžší převod, takže problémů si příba všimnul až při potřebě podřadit. Následné pátrání po všech částech přehazovačky se zdálo marné a už se řešilo kde budou mít o víkendu otevřeno nebo odkud jede nejbližší spoj do Prahy. Naštěstí ostříží zrak dr. radosty po několika stovkách metrů pátrání našel převážnou většinu chybějících součástek. Po zbytek prvního ročníku pak jen stačilo pravidelně dotahovat šroubky tak, aby se nekompletní přehazovačka opět nerozskočila vedví.

Obě dvě patálie tak způsobily, že do Českého Jiřetína, kromě toho, že byli oba totálně promočení vytrvalým deštěm, přijeli až za hluboké tmy pozdě k večeru. Na všetečný dotaz majitele penziónu odkud, že tak dlouho do noci jedou, odpověděl suše, že nechápe proč to jedeme tak dlouho, když on to jezdí tak za 2hodiny, sice tedy na silničním kole a bez terénních vložek ale stejně ... To byl poslední hřebíček do rakve a další zkouška odolnosti sudeťáků. Od té doby se jen neradi chlubí tím odkud, že ten den ráno vyrazili a nebo jsou sdílní jen v případě 100% jistoty nadšeného kvitování mudlovským obecenstvem, které na kole dojelo nejdále do hospody na návsi.

Hlavně se nezrakvit

Třetí den se po předchozích zkušenostech a stále ještě lehce krvácejícím dr. radostou nesl ve znamení opatrnosti. Hlavně dojet do Teplic a nezrakvit se. Počasí opět nepřálo a tak nás ani při sjezdu z Komáří vížky nenapadlo hledat v porostu ukryté downhillové trati. On i sjezd po nasmrkaném asfaltu plného spadaného listí bylo samo o sobě adrenalinový zážitek. Dalším zážitkem byla závěrečná cesta z Dubí do Teplic. Vyčerpaní dr. radosta a příba zprvu mysleli, že snad někdo místním prozradil, že zde bude probíhat finiš první etapy, ale po vytření zraku od bahna oba pochopili, že se jedná o místní sociální pracovnice vyčkávající na úplně jinou klientelu, než jsou zapaření borci toužící alespoň po teplém čaji.

Až na drobné nehody se tak oba dva dostali do plánovaného cíle. Teď mají oba relativně dlouhou dobu na to, aby si rozmysleli svou účast na dalším ročníku a přilákali eventuálně další parťáky do nepohody. Tím prvním si byli oba 100% jisti. Rozhodně pojedu. Hlesli oba dojatě na Hlavním nádraží, když se i k radosti ostatních cestujících z vlaku lehce zapaření loučili.

Tak uvidíme zda budou opět jen dva, nebo jich bude víc.

účástníci etapy


dr. radosta
dr. radosta

příba
příba

[embedsocial_album id="1a68276ca4af6d9c0e440ddb0d5b48554a49bcea"]

souhrnné informace o etapě

sudetenritt 2010 1. den - z Aše do Božího Daru

Start : 
Cíl : Boží Dar
Nastoupáno : 1768 m
Najeto : 82 km

Průjezdní místa : Aš, Vernéřov, Horní Paseky, Bad Brambach, Plesná, Vackov, Luby, Kostelní, Počátky, Kraslice, Stříbrná, Rájec, Přebuz, Nové Hamry, Horní Blatná, Boží Dar

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/327d108195/


profil trasy 2010 - 1.den


sudetenritt 2010 2. den - z Božího Daru do Českého Jiřetína

Start : Boží Dar
Cíl : Český Jiřetín
Nastoupáno : 2552 m
Najeto : 92 km

Průjezdní místa : Boží Dat, Klínovec, Horní Halže, Měděnec, vodní nádrž Přísečnice, Výsluní, Nová Ves, Hora Svatého Šebestiána, Zákoutí, Svahová, Lesná, Mikulovice, Nová Ves v Horách, Mníšek, Klíny, Český Jiřetín

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/1cbc122011/


profil trasy 2010 - 2.den


2010_2_den_mapa

sudetenritt 2010 3. den - Českého Jiřetína do Teplic

Start : Český Jiřetín
Cíl : Teplice
Nastoupáno : 721 m
Najeto : 52 km

Průjezdní místa: Český Jiřetín, vodní nádrž Fláje, Dlouhá Louka, Vrh Tří pánu, Nové Město Cínovec, Komáří Výška, Dubí, Teplice

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/7727108208/


profil trasy 2010 - 3.den