2022 - třináctý ročník z Dačic do Bruntálu

2021 – dvanáctý ročník z Prachatic do Dačic

pozdě ale přeci

Často nám říkali, že "Co je staré to je dobré", nebo "Dočkej času jako husa klasu" anebo "Na ty nejlepší věci si člověk musí prostě počkat". Řeknu vám to takhle, lhali nám. To, co je staré je totiž už lehce sklerotické, dočkáte se akorát tak rejpavých poznámek, „Kdy už to bude? Máš už ten článek?“ a rozhodně to díky jen pár řádkům vetchých poznámek, co mám už skoro rok uložené, nebude to nejlepší čtení, co jste kdy na tomto místě vidělo. Tím jsem hned na úvod odradil všechny naše dva čtenáře tzv. zapálené externisty a zůstali zde, podle očekávání jen ti co se mnou, mají svatou trpělivost, protože to celé absolvovali přímo v sedle. A k tomu jeden černoch z Kostelce, kterému už ani nemůžu přijít na jméno, protože s námi moc nejezdí. Ale dobrá začnu tedy hezky od začátku.

nuda v práglu

Říkejme tomu třeba pavlovův reflex. Vzhledem k tomu, že už od začátku března se v mnohých z nás probouzí pnutí, které rok, co rok exhumuje na čarodějnice, aby byl onen reflex ukojen ve stopách sudetenritt, je pak pochopitelné, že pokud se tento tradiční termín z nějakého důvodu nectí, jsou někteří z nás velmi nesví. Pnutí přechází ve frustraci a někde možná i v domácí násilí. Takoví jedinci pak většinou ani nedostanou vycházky.

Stejně tomu tak bylo v roce 2021 kdy byl z nejrůznějších důvodů tradiční termín sudetenritt posunut opět až na červen. Důvodem mohly být zbrusu nové džimákovy plavky, protože má rád slunné počasí a v dubnu je neužije, mohla to být i obava z možné fazekašovy zaražené laktace po narození druhé dcery, slavnostní otevření půjčovny e-biků tamtéž až po příbovu snahu nahnat něco čemu by se dalo říkat forma a vyhnat z těla zbytnělé sádlo. Možná to bylo všechno dohromady, možná si teď už na důvody těch ostatních prostě jen nemůžu vzpomenout. Každopádně dr. Radosta už od Velikonoc stříhal místo metru samolepky sudetenritt, aby mohl zdarma rozdávat radost lidem na městském mobiliáři a zanechávat po nás pachovou stopu. Vedoucí vlakové sekce příba zjišťoval dopravní situaci na kolejích, a děsil se každé výluky, která se objevila na informačním portálu. A džimák přešíval nové plavky protože mu začaly být volnější v pase.

den první, konečně jedeme

Na hlavním nádraží je rok co rok větší sranda, protože před tabulí s odjezdy čekáte na to kde na kterém nástupišti vám přistaví vlak a když to zjistíte 5 min před odjezdem. Což by nebylo nic výjimečného, pokud by se to společně s vámi nedozvěděl zájezd japonských turistů s deštníky, kteří je rozevřou jako pávi ocasy a vyrazí středem odbavovací haly. A z levého křídla odbavovací haly v ten samý okamžik vyrazí skupina paraplegiků, kteří odjíždějí na soustředění v paralelním slalomu, a jako bonus z pravého křídla vyrazí skupina důchodců z NDR, kteří se vrací z tradičních bleších trhů ve Vysočanech s plnými taškami sádrových trpaslíků. V ten okamžik začne bitva jak u Thermopyl a zároveň ta pravá legrace na kterou se rok co rok těšíme. Je to nelítostný boj o čas a o pozice ve vlaku. Pokud vlak vůbec přes ty davy lidí, co se daly do pohybu stihnete. Vlak jsme stihli. Ještě deset vteřin před plánovaným odjezdem jsme ale stáli před vlakem, zatímco se do něj cpala skupinka zasraných cyklistů, navíc evidentně bez rezervací na kola a začali si kola hákovat na naše háky uvnitř vlaku na které jsme měli lejstro a taky odečtené prachy z účtu. Zatímco jsme stáli venku, příba hystericky mával místenkami a dožadoval se spravedlnosti. Uniformovaný příslušník teroristické skupiny Arriva začal na oplátku mávat štípačkami na lístky, a blekotal něco ve smyslu, že snad nebude tak zle, že se tam nějak vejdeme a že oni stejně vystupují dřív tak si celý ten proces vyndavání kol z háků a uličky aby zase mohli z vlaku vystoupit hezky zopakujeme. No a co? Dyk jsme lidi tak se nějak dohodneme, ne? Ve vlaku nás přivítal odér rumu a hlasitý zpěv vodáků. Zpívali hezky, dlouho ale rum nám ochutnat nedali. Zasraní vodáci. Jakožto naprosto nekonfliktní a tolerantní jedinci jsme vystoupili v Číčenicích.

Z Číčenic do Prachatic to prý bude jen rozcvička na zahřátí, což jsou oblíbená slova dr. radosty a my mu na ně s oblibou skáčeme. Bylo to nějakých 30 km což opravdu není žádné drama, ale těch 500 výškových metrů není úplně málo na to, že půl dne sedíte ve vlaku a posloucháte žalmy o utopených vodácích. Ve Voďnanech jsme si prohlédli ubytovnu našeho pana premiéra, dnes už naštěstí mohu říct, že bývalého a možná budoucího prezidenta, který se o své zaměstnance hezky stará. Měli před ubytovnou z roku 1948 moc hezky uklizeno a na dveřích měli moc hezké samolepky kuřátek. Cute. Tak nějak hezky rozcvičení jsme do Prachatic dorazili právě včas, protože se zatáhlo a začalo lejt jako z konve. Ubytovali jsem na pokojích, někteří dostali postel z nebesy, někteří si vylosovali jen chrápajícího spolunocležníka. Každému, co jeho jest. Byl čas na večeři a na střádání plánů na příští den.

Plány, jak lehce korigovat vrchařské ambice dr. radosty nebo jeho zálibu v trailech těsně po dešti každý rok naráží na jeho připravenost čelit těmto vzbouřeneckým atakům. Někdy nám dovolí dát si večeři, někdy i pivo a někdy když to ostatní nestačí, dovolí zapnout i WiFi a rozdá zpupnému lidu nejrůznější hry. Letos to byl tenis. Tím, že o postup do dalšího kola a následně i do finále hrála česká hráčka Krejčíková, eliminoval dr. radosta tímto fikaným tahem hned dva borce. Ano vášnivý tenista přéma a neméně vášnivý sportuznalec džimák zabodli oči do obrazovky telefonu streamujícího tenis. Klapání tenisového míčku velikosti mexické blechy přehlušovaly výkřiky „Dobřéééééé, pojď mi“ čemuž dr. radosta příliš nerozuměl, protože pravidla tenisu jsme mu ještě nevysvětlovali. Byl ale rád, že je klid a o trase na další den nepanují sebemenší pochyby. Do ztichlého tenisového kotle ovšem zaznělo džimákovo zlověstné „Jaké je zítra riziko bahna?“, čímž se nesmazatelně zapsal do knihy legendárních výroků a my mu za to posíláme opět klíčenku. Nastala noc, přestalo pršet a došlo i na procházku před spaním vlhkými a studenými Prachaticemi. Tradiční dubnové sudetenritt vás připraví na nepřízeň počasí tedy počítáte i se sněhem a nejste zaskočeni. Ti z nás, kteří mají radši červnové termíny, vzpomínáte si ještě na džimákovy plavky, si procházku příliš neužili a začali i litovat, že mají s sebou jen lehké spodní prádlo. Byl čas vrátit se do přetopených pokojů, na nebesa.

den druhý, a za trest pojedete do Kokotína!

Z přetopených pokojů se ke snídani ráno šouraly naše usušené ksichty. Většina z nás byla, jak už to bývá po ránu zádumčivá, jen přéma se potutelně usmíval ale zdráhal se dobrovolně podělit o důvod svého štěstí. Když se ho ale nikdo na jeho důvody poťouchlého smíchu neptal dalších 20 min. řekl své obligátní „Tak já vám to kluci tedy řeknu“ a vybalil to. „Volala mi žena a ptala se mě, jestli jsem si omylem nevzal takový malý krém na vrásky, co stál asi bambilion korun?“ Zatím jsem se nesmáli, protože jsme po ránu i nechápavý. „No a já jí řekl, že jsem si vzal takový ten malý krém na opruzeniny, abych jako netrpěl na sedle miláčku“ dodal přéma. Pochopili jsme pointu a smáli se také. Rejpavý příba tomu nasadil korunu tím, že prohlásil něco v tom duchu „Tak to potěš koště jestli si se už ráno namazal, protože když to vyhlazuje vrásky mohlo by ti to zacelit i řitní otvor“. To už byla náadu v delegaci výborná. Naštěstí pro přemu všichni dobře víme, že je to všechno klamavá reklama a past na lidi tyhle krémy. Takže přémovi se nejenže nic nezacelilo ale celou dobu s námi jel normálně rozdvojen na dvě půlky. Jako dycky.
Jak už to bývá z cesty na kole si toho ze sudetenritt moc nepamatuji, protože jezdím většinou na hranici kómatu, takže jediné co si z prvního dne dobře pamatuji jsou tři věci, o které se snad v krátkosti podělím protože bych to nerad nějak detailně rozpitvával. Tou první ve skrze pozitivní věcí byla návštěva Holašovic, kde naštěstí tou dobou nebyly davy turistů, bylo hezky a králík se špenátem a pivo nám zdejší věhlasné návsi přišlo k duhu.
Co už se tak moc nepovedlo byl start z Holašovic kdy jsem odjížděl opět poslední a po pár tempech zjistil, že jsem píchnul kolo, resp. že mi opět uchází a není zřejmé odkud. Ostatní mizeli v dálce a já začal dofukovat kolo abych zase mohl nějakou dobu jet. Takto se to opakovalo ještě několikrát, chlapci na mě vždycky počkali a když jsem se k nim s vyplazeným jazykem přiblížil, vystřelili vždy vpřed dalším zážitkům. Ahooooooj. Neúčastnil jsem ani porad co kde a jak uděláme cestou a třeba i to, že se v Křemži zastavíme na oběd, protože to stejně vypadá, že bude pršet. Jenže pozor na poradách nedával asi ani přéma a opat, takže když jsem je těsně před Křemží ve sjezdu míjel, když debatovali u krajnice a odmítal jsem brzdit protože jsem měl zase poloprázdné zádní kolo, přéma s opatem vyrazili ihned do úniku. Předjeli mě okamžitě, zaujal jsem tedy polohu pštrosí vejce a jal se je sledovat, protože určitě vědí kudy máme jet dál. Prosvištěli jsme Křemží, předjeli traktor a nastal relativně dlouhý sjezd tzv. zadarmo do Holubova. Cestou ve sjezdu do Holubova mi bylo divné proč mi vibruje pravé stehno když pocity mrtvice, které na kole mívám celkem často, pociťuji většinou v levé noze. Nebyla to mrtvice, byl to telefonát dr. radosty. „Kde proboha jste?“ s úsměvem na tváří říkám „Skoro v Holubově“. „Okamžitě zastavte, odstavte kola ke krajnici, označte je trojúhelníkem, a hlavně se proboha už nehýbejte“. Předal jsem informace přémovi a opatovi. Očekával jsem společně s nimi příjezd zbytku delegace.
Jako první se přiřítil dr. radosta a začal pěkně od podlahy. „Hele nejste náhodou čuráci? Kam jste se to vůbec rozjeli? Bude pršet a domluva byla jasná v Křemži se najíme, přečkáme déšť atd. a vy ujedete až do Holubova kde je prd.“ Do vytýkací debaty se nečekaně zapojil i jindy klidný alesh, který pronesl něco ve stylu „Kluci styďte se!“. A tak nějak se to celé neslo v duchu co jste čuráci, co jste dělali. Rozhodl jsem se oponovat, že jsem jen následoval sjezdaře přede mnou a že o žádné dohodě jsem vůbec nevěděl. Načež se mě dr. radosta zastal, když prohlásil „V pohodě beru, takže příba je čurák z nevědomosti, nemůže za to, ale vy dva jste čuráci bez přísudku.“ tím se dr.radosta pasoval do role výherce klíčenky a zápisu do knihy legendárních výroků. Vzhledem k tomu, že byl dr. radosta v ráži a hladovej, vyhlásil nečekanou změnu trasy. Za to, jak jsme se dnes ukázali v pravém světle nás vezme do Kokotína. Původně tam jet nechtěl, ale teď mu to tak nějak dává celé smysl. V Kokotíně nebylo vůbec nic, jen cedule s názvem Kokotín a pod ní cedule Pičín 118 km. Jako kokoti jsme si všichni cedule fotili, i dr. radosta a byli jsme tak nějak rádi, že nejsme podle dr. radosty frndy. To by se ten trest protáhl. Den byl dlouhý a byli jsme rádi, že Český Krumlov už je jen kousek.

den třetí, nejsi cyklomojžíš a létající příba

Z Českého Krumlova jsme vyrazili směrem k lepším zítřkům a cestou mělo dojít i k nabrání Toma, který s námi bohužel nemohl jet od začátku, ale rozhodně si nechtěl nechat ujít příležitost si zase trochu zablbnout, a tak nějak trochu zapomenout na ty nepěkné věci, které zdravotnictví obecně a doba covidová na jeho pracovišti velmi často přináší. Krajina od Krumlova směrem do Suchdola je lemována potoky, rybníky a celkem poklidným nenáročným terénem. Když jsme tak po nějaké době dorazili k potoku, který díky absenci mostu bylo nutné překonat broděním, nastalo v týmu vzrušení a místy i drobné pozdvižení, protože potok nebyl přeci jen úzké korýtko a bylo třeba zvolit správnou nájezdovou rychlost, aby vám rychlost nedošla uprostřed toku. Pokud vám rychlost dojde je třeba umět tzv. přišlapávat do pedálů a nenamočit si baleríny v hluboké vodě, nebo je třeba mít vybavení v provedení s membránou GORE-TEX a nebo to jet celé naostro, potok nepotok.

První se do zrádného koryta pustil příba, bo ten má brody rád, a nebojí se vlka nic a taky po průjezdu, chtěl zaujmout pozici kameramana, protože očekával nějakou vtipnou scénu jako tomu bylo kdysi s legendárním přemovým bunnyhopem. Zaklekl na břehu a jal se snímat průjezd všech ostatních členů delegace. Všichni zdánlivě projeli bez větších problémů, což se v našem věku může zdát jako malý zázrak, pak si ale alesh postěžoval, že po průjezdu korytem má vlhkého zadního bobra. Načež byl dr. radostou, který se ihned na místě rozhodl udělat rozbor videa se svojí elektronickou verzatilkou, přímo osočen, že to má za to, že celou dobu průjezdu korytem sedí v sedle, místo aby stál. Nešťastník alesh nesměle oponoval, že tak trochu čekal, že se voda před jeho kolem díky jeho krutopřísné rychlosti rozestoupí. Zbytek delegace tato představa nenechala chladnými a po zbytek dne tak dostal alesh přezdívku CYKLOMOJŽÍŠ. Což ho jistě potěšilo, protože přéma, opat a příba už své nové přezdívky mají z předchozího dne ale na rozdíl od aleshe si je na tričko asi nedají.

Den pak opět ubíhal jako splašený a náš pozdní oběd v obci Žumberk, kde místní hospoda praskala ve švech, protože ve vsi je i tvrz Žumberk, oblíbené to místo turistů, byl takovým příjemným završením jinak běžného nekonfliktního dne. Do cíle dnešní etapy už to bylo, co by kaprem dohodil a místní kuchař byl poněkud pomalejší, což ve finále znamenalo že padlo nejedno pivo, zákusek, a tak nějak nám bylo všem blaze. Protože alkohol zahladil naše dosavadní šrámy a opruzeniny skoro stejně jako přémův luxusní krém „disappearing cocoa eye“, nastal čas vymýšlet bejkoviny. Jako první a vlastně jediný uskutečnitelný nápad se tak ujala oblíbená agitka dr. radosty, že si dáme nějaký trailík.

Protože dr. radosta před námi doslova klečel na kolenou, slíbili jsme mu, že až zaplatíme objedeme tedy s ním ten pěknej trailík kolem místní tvrze ještě jednou. Ano on už ho toho dne jednou jel, protože se nudil, zatímco mi konzumovali a taky je to cyklonezmar, cyklistický influencer a předseda a náčelník a musí mít občas pocit, že ho taky posloucháme. Béééééé. Utvořili jsme tedy nacamranou jednostopou rojnici, nebo se tomu možná říká bojová formace, a jali se pronásledovat natěšeného dr. radostu. Po pár metrech zdánlivě poklidné cestičky následoval drobný nečekaný sešup proložený drobným nečekaným kamením. Za běžných okolností to neznamená žádné zděšení ve smečce. Tentokrát snad díky větrům od jihozápadu, snad díky aleshově výkřiku „No ty vole!!“ snad díky počtu vypitých pivních nápojů, učinil příba tu zásadní chybu, sáhl necitlivě na brzdu, ještě ke všemu na tu přední. Brzda se mu odvděčila svižným německým HALT majnfírer a zastavila příbův stroj v ten nejdebilnější možný okamžik. Následující pikosekunda probíhala v příbově velké hlavě jako nekonečný okamžik. V něm údajně příba dlouhé sekundy levitoval nad předním kolem, zatímco zádní kolo bylo metr a půl ve vzduchu. Chvilku to vypadalo na remízu, že se snad i kolo vrátí zpět na zem, ale příbova velká hlava díky velké kinetické energii kolo bohužel převážila. Příba si za letu pouze vybíral menší zlo, tedy konkrétní místo dopadu do štěrkoví. Nepovedlo se. Na holeni, lokti a příbově cyklistické duši se objevily boule velikosti Limaxe maxima. Když to příba později komentoval říkal, že měl pocit, že před ním jede excelentní sjezdař přéma, načež když slyšel přémovo výše uvedené zakletí, uvědomil si, že je zle protože co nesjede přéma to nesjede ani příba a to nejen proto, že je v abecedě až za ním. Nakonec se ukázalo, že tím příbovým předjezdcem byl alesh, který je spíš než sjezdař excelentní vrchař a kdyby toto příba tušil projel byl sešup bez brždění a logicky i bez pádu. Výlet na Žumberk se prostě krapet nepodařil a místo slov útěchy příba od dr. radosty uslyšel pouze lakonické „Nesmíš brzdit“ a protože příba věděl, že je to pravda zatnul slimáky na holeních, zuby a vyrazil směr Suchdol.

Už cestou ve vlaku nám dr. radosta vyprávěl, kterak hledal ubytování v Suchdole, že nejdřív objednal přes Booking jedno ubytování, pak ho zrušil a když se přeci jen po několika nezdarech jinde rozhodl vrátit k původnímu ubytování, kontaktoval radši nejdřív majitele, aby nebyl zmatem, že bude objednávat ubytování znovu, když ho předtím zrušil. Majitel nebyl zmaten a v tržním prostředí se velmi dobře orientoval a proto dr. radostovi nabídl možnost rezervace na čestné slovo a provizi, kterou by měl normálně zaplatil Bookingu, že prý proměníme na nějaké to pivo zdarma a večer, že nám ogriluje maso na grilu a bude legrace. Srdce nám zaplesalo, i když lepší by asi bylo mít levnější ubytování místo slibovaných výhod. Když jsme do penzionu dorazili a zjistili, že je skutečně otevřeno, že dokonce pan majitel čepuje i pivo zavládla nakonec zdánlivá spokojenost. Tím ale naše počáteční nadšení tak nějak skončilo. Postupně z pana majitele vylezlo na povrch, že žádný maso na gril prostě nebude, dostaneme kapra od pytláka a k němu dva krajíce suchého chleba, pivo si točte chlapci sami, bolí mě nohy, no a v celým Suchdole chcípnul pes, takže chlapci dobrou noc. Celé osazenstvo penziónu se vrhlo na jednoho kapra, takže žranice to byla veliká. Ti zoufalejší z nás vyrazili s rozepnutýma kalhotami, aby je neškrtil pupík, do centra Suchdola kde záhy zjistili, že tam opravdu chcípl pes, ale nedal se bohužel už ani jíst. Nikde nic, jen vedle penzionu byla nakonec otevřená jediná večerka, kde nám paní Nguyenová s radostí prodala suché rohlíky a paprikovou klobásu v igelitu. Dobííííííden a nesedanouuu, znělo nám ještě dlouho v uších, ale aspoň jsme neměli hlad. Ještě, že máme v penziónu aspoň točené pivo, říkali jsme si.

Vrátili jsme se potupně do penziónu, kde byl ovšem přístup k pivu zamezen zamčenými dveřmi jídelny. Vzbudili jsme povykem zbytek osazenstva penzionu odpočívající po náročném dni, včetně pana majitele, který se s námi následně svým dobrotivým až vlezlým způsobem podělil o svůj pestrý život. Život, ze kterého mu údajně utekla žena, on šije roušky jako vzteklý a kolemjdoucím ohřívá kradené kapry pět hodin ve své troubě, aby prý byly hezky vláčný. Do této vlhké autobiografie nám pustil svůj televizor, kde zrovna běželo mistrovství Evropy ve fotbale 2020 ačkoliv se psal rok 2021. I takové věci přináší naše putování. Jediným zjevně překvapeným byl dr. radosta, který tomu evidentně moc nerozuměl. Na sport se prakticky nedívá a žádal po nás vysvětlení. Když už se prý dívá pak jedině na hokej, ale v útoku musí hrát Nedomanský a v bráně chytat Dzurilla, jinak ho to vůbec neba.

S empatií nám vlastní jsme doktorovi vše vysvětlili, ale následoval další šok. Televior byl barevný, což se od dob Dzurilly a Nedomanského taky změnilo. Pobíhající hráči měli tím pádem i barevné dresy. Zde překvapila dr. radostu nejen barevná pestrost tohoto pro něj doposud neznámého sportu, ale i fakt, že jedni hráči byli červení, druzí modří a na obou koncích hřiště u branek se pohybovali dva mužíci v rukavicích, kteří měli kanárkově barevné dresy, které ani zbla nebyly svou barvou podobné ani jednomu z týmů a nebylo tak na první pohled zřejmé za jaký tým vlastně hrají. Totální guláš. Opět jsme trpělivě dr. radostovi vysvětlovali postavení a funkce jednotlivých hráčů, a také to že ten černoch hrající v červeném dresu je opravdu ruský fotbalista. To jsme ještě netušili, že se do záběru dostanou i tři mužíci v zelených dresech, píšťalkou a praporky, které dr. radostu totálně dorazili. Nemohl pochopit, že jsou to rozhodčí, na které v mladí na Dukle křičel „Černá svině!!“. Ano rozhodčí tomu dali korunu a dr. radosta si tak šel radši načepovat pivo a pak snad i spát. Tomu prý rozumí mnohem lépe. Únava stoupala vůkol a bylo tak nejvyšší čas rozpustit celé naše sezení.

den čtvrtý, tak se odstěhuj do Indie!!!

Ráno nás čekala vydatná snídaně, v duchu kapra na pytlačku z předchozího večera, takže brzo bude hlad a tradiční zúčtování. Pan majitel nás nešetřil, pivo snad bylo jedno z nejdražších v širokém dalekém okolí co jsme pili, a když jsme se snažili mírně protestovat a ptát se na to, kdeže jsou vlastně ty slibované výhody z nezaplacené provize pro Booking, odvětil pan domácí něco ve stylu „Ale chlapci, dyk jste si ty piva psali sami, ne? Tak mi neříkejte, že jste si neudělali o nějakou tu čárku méně, co? Tak jakápak sleva“. Požádali jsme tedy o knihu přání a stížností (nevede se) anebo aspoň o památníček, že bychom zde nechali nějakou pěknou recenzi (nevede se). Nic z toho neklaplo ale příště už tam asi nepojedeme. A ten hlad cestou zcela jistě zaženeme.

Cesta se příjemně klikatila opět krajinou rybníků a jedním z cílů kde jsme hodlali zahnat hlad byl zámek Červená Lhota kam se těšil především džimák, který zde podle svých slov snad v životě nebyl, nebo si to nepamatuje. Cestou jsme míjeli jednu zavřenou vesnickou hospodu za druhou, což je bohužel takový dlouhodobý trend, který urychlil pravděpodobně i covid, a který za ta léta co objíždíme republiku pozorujeme. Notně vysílení jsme konečně dojeli do blízkosti Červené Lhoty ale příba byl proti hladkému průběhu jízdy a opět píchnul kolo, pokolikáté už? Hlad a stres se zvětšovaly což vyvrcholilo u zámku v Červené Lhotě kde nás překvapily zavřené restaurace a jeden otevřený stánek na parkovišti, který jsme svorně odmítli až na protestujícího džimáka, který konstatoval, že to byl asi nejkratší výlet na Červenou Lhotu, který kdo kdy měl, a že je tedy rád, že alespoň v něčem má prvenství. Na parkovišti náš osvítil reklamní bilboard na nějakou restauraci nedaleko Červené Lhoty kam jsme se na pokraji sil dorazili, vůbec nám nevadilo, že nebyla rýže a místo toho byly hranolky, nebo to bylo jinak, pivo se točilo hodinu, špagety byly studené a polívka horká nebo tak nějak to bylo ale to už vám fakt nepovím. Proběhly i nějaké mikrospánky na rozpáleném nádvoří a hurá do sedla.

Cestou do Jindřichova Hradce se nic zásadního nestalo, snad jen kromě karambolu Toma, který tak napodobil příbu a zdárně si ustlal na kamenité cestě. Vcelku logicky tak utvořili s příbou tzv. grupeto padlých, kde si lízali rány, každý své, a díky tomu jim bylo tiše tolerováno jejich ještě více vláčné vrchařské tempo. A aby toho nebylo toho dne málo, tak pár kilometrů před Jindřichovým Hradcem, zrovna když se schylovalo k oblíbené doktorově terénní vložce, praskla příbovi poslední duše a s ní se rozhadroval již tak řídký zadní plášť. Po půlhodinové operaci, kdy se prakticky celý tým snažil čímkoliv, co bylo po ruce zalátat vzniklé otvory, se příba rozhodl o ústupu z jistě úžasné terénní vložky, a vrátil se zpět na silnici kde mu hrozilo menší riziko dalšího defektu. Společnost mu dělal šlechetný alesh, který jak tak koukám nemá v tomto příběhu vlastně žádnou vtipnou nebo smutnou historku, bude si tak muset vystačit s tím, že ho touto cestou pochválím a poděkuji za doprovod. Ostatně alesh s výjimkou legendární a plamenné diskuse v penziónu Mauritz je stálice klidu naší delegace a něco jako etalon českého budhismu. Pokud ho chcete rozčílit musíte ho nejdřív pořádně opít a to vzhledem k tomu, že jsme všichni zasraní lakomý cyklisti moc nehrozí.

Po příjezdu do Jidnříchova Hradce kdy nás opět přepadl ukrutný hlad, ostatně jako skoro u každého dojezdu etapy, nastala diskuse co s načatým hladem. Návrh opata a dr. radosty na indickou restauraci, která je údajně jedna z nejlepších v republice, padnul na úrodnou půdu. Kolem čtvrt na osm jsme dorazili do restaurace a slušně pozdravili „Dobíííden“. Ovšem pán Ghándíja co obsluhoval hosty nám na náš pozdrav neodpověděl pozdravem ale zablekotal něco jako „ham saikil chaalakon ko pasand nahin karate hain, ise kaheen aur koshish karen kameenon.“ Což džimák, který byl ještě nedávno v Indii skoro jako doma, než přišel covid, přeložil z hindštiny jako „Bohužel, jídlo šlo na výlet“. Pokusili jsme se přesto zeptat česky ještě jednou zda přeci jen nemůžeme i v tuto nekřesťanskou hodinu dostat ještě něco k jídlu. To pana Ghándíju rozpálilo do běla a plynně česky řekl, že už nevaří, a přihodil k tomu něco pravděpodobně více peprného v hindštině. Naše zraky se upnuly na džimáka a čekali zda potvrdí, že zde opravdu není žádný prostor pro jednání, aspoň na vejškrabky z hrnce po Vindaloo. Ovšem džimák zbrunátněl, na což reagoval Tom vyndáním defibrilátoru, který konečně mohl použít a nevozil ho tedy roky zcela zbytečně. Defibrilátor nebyl třeba protože džimák byl evidentně naživu a do poloprázdné nejlepší indické restaurace v ČR zařval „Tak se vrať do Indie ty kašpare“ nebo něco v tomto duchu. Ještě několik minut před restaurací vykřikoval směrem k restauraci, že on byl v Indii určitě víckrát než pan Ghandíja, a že tohle by si tam určitě nikdy nedovolil a jediné co by tam podle džímáka mohl dělat je umývat záchody. Což vzhledem k tomu, že je v Indii chronický nedostatek záchodů v podstatě patová situace a pan Ghandíja by tak skončil na pracáku. Ale on má bohužel luxusní restauraci v Jindřichově Hradci.

Prvotní gastronomické selhání nás však nerozhodilo a začali jsme úpěnlivě hledat další místo kde jsou ochotni nám v půl osmé večer uvařit jakékoliv jídlo. Nakonec jsme našli volné místo a zaplaťpánbůh i stravu v místní Kozlovně, kde sice točí Kozla, méééééé, ale hlavně tu i výborně vařili. Velkou radost měl i přéma a džimák, že i po triumfu slečny Krejčíkové, které celou dobu fandili, mohou i nadále sledovat záběry z French Open kde toho času válčil jistý pan Djokovič. Pan Djokovič dokonce pana přému natolik konsternoval, že mu dle jeho slov dočasně přerušil pocit žízně a hladu. Ostatní měli pocity zdá se v pořádku a jali se konzumovat co hrdlo ráčí. Dokonce se ukázalo, že má zase někdo narozeniny, a to pozorný čtenář už od dob chaty Severka nezůstane jeden kalíšek suchý.

Debata byla v plném proudu, dokonce se zvrhla i do odborné roviny a diskuse na téma „náš web“. Asi půl hodiny probíhala plamenná diskuse o tom jaké barvičky dáme pro etapy na vnější a vnitřní hranice sudet, což se dr. radosta hodlal okamžitě vysvětlovat na stávajícím webu ale když nažhavil svůj ajfoun objevila se mu bohužel hláška „web je dočasně nedostupný“. To doktora poměrně slušně rozhýkalo ale co ho opět dorazilo bylo to, že mu příba s ledovým klidem oznámil, že web už nějakou dobu neběží a že o tom samozřejmě ví. To přišla na scénu i nosočistoplena aby zastavila potoky doktorových slz.

Takto hezky rozpumpordlíkovaní, jsme se rozhodli najít ještě nějaké restaurační zařízení kde by ocenili naší dobrou náladu a nalili nám něco jiného než Kozla. Jak už také bývá zvykem alesh řekl „tak dobrou“ a odešel spát. Pak se nedivte, že alesh téměř není aktérem těch skandálních situací, které my zažíváme den co den a o kterých tu většinou píšu. Pouhý aleshův mokrý zadní bobr a plamená diskuse nad letákem Lidlu budiž toho důkazem. Po rychlé noční obhlídce místních hradeb, jsme zavítali do nějaké restaurace plné cizokrajných turistů, kde jsme hodlali dát si poslední škopek na dobrou noc. Místní provozní ovšem poznal spřízněné duše pivních teoretiků s přesahem do latentních alkoholiků a začala debata o kvalitě místních piv, spojená samozřejmě s názornou ukázkou a degustací. Ano, ráno bude jistě krušné.

den pátý, hajdy domů!!!

Poslední den tradičně probíhá ve znamení velké únavy nashromážděné za celé naše dlouhé putování, degustací lihovin a nese se tak trochu ve znamení hlavně to přežít. Za zmínku tak stojí alespoň samoobslužné čepovací zařízení na Novém světě, které jsme v teplém dni uvítali ale zároveň byli cestou svědky apokalyptických pohledů na vytěžené lesy v okolí, které byly napadeny kůrovcem, a vypadaly jako pustá měsíční krajina. Opravdu to nebyl hezký pohled, sice se nám odkrývají i jiné pohledy, jsou vidět skály a místa co jsou jinak ukryta v jindy hlubokých lesích, ale pro mě osobně je to hodně smutný pohled.
V celkem slušném červnovém pařáku, inu duben je v tomto ohledu opravdu mnohem milosrdnější a rukavice si v dubnu můžete vzít vždy, jsme dorazili do Dačic a zasedli k poslednímu společnému obědu a začali rekapitulovat. Poplácali jsme se po ramenou a slíbili si věrnost, tedy až na fázeho, který se nám poslední roky zdárně vyhýbá a vždy si najde nějakou záminku, asi aby mohl být co nejdříve označen za paní Columbovou. Bez rezervace pro kola jsme se dokonce nacpali do lokálního vlaku směr Havlíčkův Brod, odkud už by měl následovat klidný vlakový spoj se zajištěnou rezervací až do práglu. V Havlbrodě jsme ale měli ještě nějaký volný čas, tak jsme logicky dostali žízeň. Ovšem místní čepovací zařízení na náměstí byla řádně obsypaná navoněnými domorodci a také díky nedostatečné kapacitě zbývajících volných míst a došlo k rozdělení delegace na dvě skupinky. Jedna skupina zůstala na náměstí a čekala až se uvolní místo, zatímco druhá skupinky nepohrdla prázdnou zahrádkou místní knajpy, kterou jsme míjeli cestou z nádraží, sloužící evidentně jako centrum pro místní podsvětí, kde vařili akorát tak utopence a nakládaný hermelín. Stejně to byla rychlovka, tak co.
Ve vlaku do práglu jsme si asi 5 minut vyprávěli kdo měl lepší nebo horší pivo a poté jsme vyčerpáním usnuli nebo nám jen možná došla slova, to už si nevybavuji. Jaký kontrast ve srovnání s cestou na sudetenritt, kdy naše energie a odhodlání obvykle stříká z každičkého našeho póru.
Už se těšíme až budeme stříkat letos, opět v tradičním termínu na čarodějnice. Ano opět bez fazekaše, který zase něco má. Máme to ale zapsané na black listu a jednoho dne s ním zúčtujeme 😉

účastníci etapy

dr. radosta
dr. radosta
příba
příba
džimák
džimák
alesh
alesh
opat
opat
přéma
přéma
tom
tom

Předchozí
Další
[embedsocial_album id="8162eb8752664b0ed0e4b0560e19e1c3143b309a"]

souhrnné informace o etapě

sudetenritt 2021 1. den - z Číčeníc do Prachatic

Start : Číčenice
Cíl : Prachatice
Nastoupáno : 514 m
Najeto : 29 km

Průjezdní místa : Číčeníce, Vodňany, Bavorské Svobodné Hory, Běleč. Městská Lhotka, Prachatice

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/a225290629/

sudetenritt 2021 2. den - z Prachatic do Českého Krumlova

Start : Prachatice
Cíl : Český Krumlov
Nastoupáno : 1477 m
Najeto : 72 km

Průjezdní místa : Prachatice, Zdenice, Jelemek, Frantoly, Záhoří, Smědeč, Kuklov, Dobčice, Holašovice, Křemže, Kokotín, Srnín, Český Krumlov

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/a1fd290634/

sudetenritt 2021 3. den - z Českého Krumlova do Suchdola nad Lužnicí

Start : Český Krumlov
Cíl : Suchdol nad Lužnicí
Nastoupáno : 1077 m
Najeto : 75 km

Průjezdní místa : Český Krumlov, Mirkovice, Zubčice, Kaplice-nádraží, Pořešín, Kaplice, Děkanské Skaliny, Daleké Popelice, Klení, Kamenná, Žumberk, Žár, Petříkov, Šalmanovice, Suchdol nad Lužnicí

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/1713290635/

sudetenritt 2021 4. den - ze Suchdola nad Lužnicí do Jindřichova Hradce

Start : Suchdol nad Lužnicí
Cíl : Jindřichův Hradec
Nastoupáno : 1117 m
Najeto : 95 km

Průjezdní místa : Suchdol nad Lužnicí, Halámky, Rapšach, Františkov, Staňkov, Lásenice, Polště, Stajka, Ratiboř, Pluhův Žďár, Červená Lhota, Radouň, Radouň, Radouň, Jidnřichův Hradec

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/50c3290636/

sudetenritt 2021 5. den - z Jindřichova Hradce do Dačic

Start : Jindřichů Hradec
Cíl : Dačice
Nastoupáno : 624 m
Najeto : 42 km

Průjezdní místa : Jindřichův Hradec, Jindřiš, Blažejov, Vlčice, Kunžak, Terezín, Nový Svět, český Rudolec, Toužín, Dačice

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/4d85290637/

2020 – jedenáctý ročník z Plzně do Prachatic

účastníci etapy

dr. radosta
dr. radosta
příba
příba
džimák
džimák
alesh
alesh
opat
opat
přéma
přéma
tom
tom

Předchozí
Další

Covi(d) tady děláte?

Rok 2020 byl pro nás, stejně jako pro vás, velmi specifický už jenom tím, že nás zastihl nepřipravené na to, že budeme z moci úřední prohlášeni za ohroženou skupinu, budeme prachsportě vyhnáni z milovaných kanceláří do domácího vězení, zavřou nám hospody a další vhodná místa ke sdružovaní se, a vůbec se tak nějak omezí vhodné skupinové aktivity. V konečném důsledku tak logicky došlo ke zrušení původního termínu sudetenritt 2020 a vyčkávání na vhodný termín kdy budeme připuštěni ke splnění naší mise. Nikdo by nás neubytoval, nikdo by nás nenapojil a nenakrmil a dokonce by nás asi ani nevzali do vlaku.

Z obvyklého dubnového termínu se stal nakonec červen, což ve finále přispělo k tomu, že někteří absentéři se do čevnového klání nakonec také přihlásili. Ve finále přislíbilo účást 7 z celkového počtu 8 možných pacientů. Jmenovitě to byli dr. radosta, příba, džimák, alesh, opat a tom. Mínus dostal fáze, který zase nedávno porodil. Předseda měl i tak radost. Chvilku měl potřebu nahradit absentujícího Fázeho svým čtyřnohým přítelem, u kterého v době koronakrize vybudoval systematickým cvičením závislost na bicyklu, takže kdykoliv vytáhl dr. radosta své kolo ozvalo se radostné blafání jeho pudlevčíka. Jenže nakonec si včas uvědomil, že pes může být v týmu jen jeden, a o tu pozici rozhodně nechtěl při hlasování kudy pojedeme přijít. Ještě malá vsuvka. V kynolgickém časopise Čumáček dokonce fotka předsedova pudlevčíka smutnícího nad batohem předsedy, poté co mu předseda oznámil, že letos ještě nepojede, získala místo na titulní straně s titulkem "Neuvěřitelné, Pudlevčík je víc než Greyhound. Víme první!!!".

Aby toho nebylo málo pár dnů před odjezdem ná společnost Arriva informuje, že bude výluka a náhradní autobusová doprava neumožňuje přepravu jízdních kol. Tudíž pešek a rezervace shořela jak papír. Naštěstí už předtím dr. radosta zajistil v předchozím úseku trati kde operoval další dopravce společnost GW Train, rovněž neumožňující rezarvaci místa pro kola, náhradní dopravu pomocí taxislužby. Takže stačilo jen dohodnout změnu trasy a přístání v Českých Budějovicích, kde už jezdí České dráhy a do Prahy nás z kolama snad vezmou. Ale věřte dneska něčemu, že? Každopádně taxikáři kupodivu nebyli proti.

Den první, není svině jako svině

Nebýt bicyklů bylo by každoroční setkání na Hlavním nádraží v Praze složitejší protože v rouškách vypadjí všichni jako kokoti. Ale v roušce a s kolem vypadáme jako tuplovaní kokoti. Lehce přidušení se snažíme nasoukat do vlaku, který v rámci bojové hry Českých drah s názvem "Hádej, z kterého jedu nástupiště?" přisvištěl na první nástupiště. Druhé kolo bojové hry nese název "Nebuď srab a zapoj představivost", která spočívá v tom, že nesmíš u vlaku použít dveře pro kočárky a kola, od kterých má klíče stejně jen vedoucí depa v Hodoníně, a musíš využít standardní dveře, uličku širokou 60cm, kterou musíš projít s kolem, které má 70 cm široká řidítka a ty máš na zádech batoh. Při této činnosti nesmíš nikoho zranit a sebe zesměšnit. Vlakvedoucí následně díky ucpané uličce našimi koly vyhlásil ve vlaku kalamitu a slečně s vozíkem plným teplého pití nezbylo nic jiného než jet zase zpět do jídelního vozu. Stali jsme se ve vlaku velmi oblíbenými protože si všichni museli dojít přes celý vlak do jídelního vozu, kde jim oznámili, že nic není protože prostě došlo.

Jenže jsme v tom nevinně, ostatně jako vždy. Retardované držáky na kola, které jsou navíc umístěny velmi nešikovně, nechali České dráhy vyrobit na zakázku asi v Mongolsku. Jenže každý kromě ČD asi ví, že se v Mongolsku převážně jezdí na koních, takže je sakra rozdíl ustájit 7 kusů subtilních mongolských poníků, nebo tam narvat 7 kusů plnokrevných celopér. To jen pro pořádek. Po této každoroční adrenalinové vložce jsme se v počtu 7 kusů usadili na 6 sedadel a těšili se až to konečně začne. Kdo komu seděl na klíně si necháme pro sebe, ale za sebe mohu říct, že to bylo fajn. 

Hoďte na něj deku, neboho zabiju

Začalo to velmi brzo. Už cestou do Berouna nám evidentně sociálně nevybouřený předseda hlásil u každého patníku, stromu, skály, že tady nedávno jel z Plzně do Prahy na kole což by nebylo až tak otravné pokud by se to vždy neskládalo pouze ze tří slov "TUDY JSEM JEL". Předsedu se nám podařilo umlčet až těsně před Plzní, kde už stejně po serii negativních výkřiků "TUDY JSEM NEJEL" ztrácel své původní nadšení. Ale bylo to těsné, už jsme vytahovali deku a chtěli jí předsedovi nasadit.

Je vidět, že koronavirus zanechal v našich duších nejrůznější stopy. Třeba hlavní mapový rejpal džimák, se rozhodl, že etapa prvního dne z Plzně do Přeštic je pro něj moc krátká, a rozhodl se, že si proto střihne cestu z Mladé Boleslavi do Prahy po vlastní ose, byť byl poté terčem nevybíravých poznámek, když nám prozdradil kudy jel z Černého Mostu na Hlavní nádraží, ale zase co je nám do toho. Když na to máš, není co řešit.

Skoro jsme nevěřili vlastním očím, že jsme konečně v Plzni, v místě kde se naše putování již několikrát provinulo. Plzeň nás přivítala lehkým deštíkem což byla malá předzvěst toho v jakém duchu se ponese celý prodloužený víkend v rámci celé republiky. Vyrazili jsme vstříc cíli prvního dne, do Přeštic. Sotva jsme si zahřáli půlky třením o sedlo, navrhl opat, že si můžeme ještě v Plzni udělat první zastávku na pivo. Raven nebyl špatný ale začal nás tlačit čas a blížíci se šero. Přehlasovali jsme proto předsedu, že v tomhle počasí a s časovým mankem prostě po červené nepojedeme, a začali uvažovat o rezervaci místa v Přeštické svini. 

To, že jsme nejeli po červené znamenalo, že jsme už víc neslyšeli "TUDY JSEM JEL" a celkem svižně jsme se blížili k Přešticím. Vidina lahůdek z místních celorepublikově vyhlášených čuníků nás hnala vpřed. To bude mňamka. Na místě vše nasvědčovalo, že naše tužby budou naplněny ale kromě dobrého piva nás přivítala věta "Jsme v nouzovém režimu a kuchyň vaří jen řízek, nebo řízek a nebo přírodní řízek". Sklaplo nám. Navíc dr. radosta prohlásil něco ve smyslu "Jo to pan z ubytování říkal, že Přeštická svině už není jako dřív kdy byla vyhlášená široko daleko", tím vyvolal otázky a strach v týmu. Naštěstí se kromě pravděpodobně tuctových polských řízků bez nápadu nekonalo překvapení v podobě řízků od sedmi kulí (modří už vědí). Dalším hřebíčkem ale bylo, že na dotaz zda nám udělají snídani se ozval jen přidušený smích a doporučení ať si najdeme něco ve městě. Začalo zběsilé googlování jehož výsledkem byla domluvená snídaně v bufetu U labůžníka, kde se podávala teplá jídla od 6 hodin ráno.

Mohla tak začít nenucená zábava na naše velmi oblíbené téma - nejvhodnější čas pro defekaci a její význam pro kvalitu života řádného bajkera, až po společenskou hry lasvegaského typu Macháček. Společenské hry máme obecně rádi, vzpomeňme například na otloukánka, na černou svini nebo na najdi si vlak a nedostaň infarkt. Macháčka jsme hráli jen tak, bez nutnosti platby nebo konzumaci lihovin při nasbíraných bodech. V některých z nás hra vyvolala okoralé stopy nesmírné soutěživosti, takže se co chvilku ozvalo například "devadesát osm" nebo "Tuplovaný Macháček" ale vzápětí komíhavý smích dr. radosty prozradil, že jde jen o blafování a navíc si doma zapomněl brýle na čtení a každého jeho prohlášení bylo evidentně věštění z křišťálové koule.

Pomalu nám docházely síly i nápady na konverzační téma, nastal čas vyrazit do pelechu. Je přeci zapotřebí nabrat sílu na další náročné dny.

Druhý den, pomoc bližnímu a karma

Noc byla krušná. Jediný kdo měl kupodivu okna na severovýchod tedy směrem do prázdného fotbalového hřiště byl dr. radosta a jeho spolunocležníci. Ostatní pacienti měli okna na severozápad tedy přímo na výpadovku na Plzeň. E53 byla té noci neúprosná a jeden kamion za druhým dráždil nervy nebohých sudeťáků, kterým odezníval alkohol, který jim dopomohl alespoň usnout. Snídaně šampiónů v bufetu U labužníka bude vítanou vzpruhou. Ano snídat držkovou polévku nebo smaženou sekanou, to postaví na nohy i zvadlého příbu.

Druhý den nic nenasvědčovalo tomu, že by nás měla překvapit nějaká kalamita pokud jde o počasí a den se nesl ve znamení polojasného počasí s teplotou ideální pro cyklistiku všeho druhu. Vyfotili jsme se u dvou betonových sviní a vyrazili do stopy. Cestou jsme poznávali úskalí EET a koronaviru, který pravděpodobně zlikvidoval zbytky "obyčejných hospod" na naší trase, takže jsme oběd realizovali až relativně pozdě na Chodské chalupě. Těsně před přistáním jsme byli zastižení deštovou přeháňkou takže nám zpočátku nevadilo, že na nás ze zdi tupě zírá po trezoru Zdeněk Troška. Asi je to vážený host a místní miláček ale po druhém pivu nám jeho uhrančivý pohled tak lezl na nervy, že jsme požádali náhodného kolemjdoucího aby s tím něco udělal. Ten vandal vytrhl předsedovi batoh, z batohu vytáhl obálku a z té obálky vytáhl samolepku s našim logem a přelepil nebohému Zdendovi očíčka. Byl čas zvednout kotvy, než nám někde rozhodí sandál.

Zaplatili jsme, poděkovali za dobré jídlo a milou obsluhu, navlékli se do výstroje a výzbroje a pojali v úmyslu ujet, než se přijde na Zdenka a jeho očíčka. Jenže venku začaly řádit vodní bomby. Četl jsem o nich v učitelských novinách. Pár dlouhých minut jsme je sledovali z přístřešku před hospodou, dalších pár minut jsme je sledovali ze zahrádky v hospodě, nakonec jsme rezignovali a dali si další pivo a vrátili se dovnitř. Někteří předstírali únavu nebo to byl možná strach z obsluhy, že objeví Zdendu a radši spali venku.

Po několika dlouhých desítkách minut přestávalo vydatně pršet a začalo jen pršet. Předseda využil situace a připravil si zlatý hřeb druhého dne. "Pánové!!!" pravil důležitě, "Kousek pod kopcem je velká rarita. Je tam akvadukt". Na drzé rýpnutí od přémy ve stylu "Ještě, že neprší to se akvadukt bude hodit" kontroval předeseda slovy "Jenže tohle není jen tak ledajaký akvadukt, to je akvadukt co vede nad železniční tratí". Trumf jako prase, sakses, potlesk ve stoje a tisíce děkovných dopisů. Tak by se dalo shrnout nadšení, které zavládlo. Navlékli jsme se do IPCHO oblečků a vyrazili jsme vstříc akvaduktu.

Akvadukt jako dobrý, kde to jinde uvidíš, ale vlhké pozadí a boty nás nutily přemýšlet nad tím jaké další překvapení nás čeká v Kdyni, kam máme dnes dojet. Jedno víme jistě, bude to opět bez snídaně, což je takový nešvar letošního ročníku, ale snad to bude s hledáním místa na snídaní lepší než v Přešticích. V Kdyni sice nebyla snídaně ale za to tam tekla proudem teplá voda, alespoň tedy pro první sprchující se, pak její intenzita a možná i teplota klesla na úroveň akvaduktu nad tratí. Hlavně, že máme kde spát a dokonce topí i rdiátory takže máme kde usušit mmokré oblečení.

Někteří z nás stále nepochopili, že sudetenritt je hlavně o silných zážitcích, převážně spojených s nepřízní počasí a nedostatkem suchého a teplého oblečení. Kdo by to byl čekal v červnu, prohlásil přéma a jen tak v žabkách a kraťasech vyrazil podobně jako opat lehce oděn na společnou obhlídku města a hledání místa na večeři popřípadě na snídani. Valná většina míst byla evidentně již delší dobu zavřena, zbytek vypadal zavřeně relativně nedávno. Snídaně byla evidentně opět v ohrožení, snad najdeme alespoň nějaké místo k večeři. Až ryk našich západních sousedů z jedné z mála místní restaurací, která byla otevřena, nám dala naději, že se alespoň navečeříme. Kromě západních sousedů s kapsi plnými západních marek, které zde evidentně táhly víc než naše zmoklé kačky, byli v restauraci absoloventi místní ZŠ, kteří zde po x letech měli třidní sraz, takže na nebohé zmoklé sudeťáky zbylo jen místo na zahrádce před restaurací. To ocenili především již zmiňovaný přéma a opat ale postupem času a po prvním studeném pivu to kvitovali i ostatní učástníci zájezdu. 

Drobnou útěchu přinesla až pizza z pece ale i ta nezahřeje dlouho. Po další rundě studeného piva a zvažování jestli radši nepůjdeme do tepla pod peřinu, napadlo někoho z nás přísloví "Líná huba, holé neštětstí". Znalec přísloví se vzápětí zeptal obsluhy zda nemají náhodou na přikrytí deky, na které jsme zvyklí ze Staroměstského náměstí kde když dojdou teplometům plyny, obšťastnují valutové cizince a ti tak mohou valuty utrácet i na ulici. Samozřejmě, že máme deky, vy líné huby. Zachvátila nás nefalšovaná radost, skoro jako když dr. radosta oznámil tu raritu s akvaduktem. Nicméně čas se nachýlil a jediné co jsme ještě toho večera stihli probrat byl ranní pořadník na defekační místnost a na to logicky navazující jízdní řád při honbě za snídaní. V zápalu euforie jsme ještě darovali 23 korun občanovi Slovenské republiky, který upřímně prohlásil, že to nemá na vlak do vlasti ale na petku piva, která mu prý přinese viacej štiestia než návrat pod Tatry.

Opat byl tak zmrzlý, že nedokázal z pěněženky vydolovat drobné a tak nedaroval. A ráno ho doběhla karma.

Den třetí, nevíte o nějakém pěkném kruhovém objezdu kde se můžeme najíst?

Nezateplené plážové oblečky, jízda v dešti a lakomost převlečená za zkřehlé prsty, přinesly ráno své ovoce. Na poloprázdné náměstí kde jsme chtěli hledat místo k snídani vyšlo 6 cyklistů a 1 žofrej. Ano opata zachvátily křeče takového kalibru, že i historka s viagrou bledla závistí. Ztopořené nohy opatovi zcela znemožňovaly přirozený pohyb a naše časté změny směru pohybu (tzv. Brownův pohyb) po náměstí, když jsme hledali kde všude je na snídani zavřeno, přivaděly opata do stavu nepříčetnosti. Nakonec se rozhodl, že ani po snídani koupené v místní samoobsluze není schopen jet na kole a dokulhá na vlak a dojede alespoň do Sušice, kde se rozhodne co dál. Karma co?

V rámci moderních technologií a instatního zpravodajství jsme tušili, že i dnes to bude vzhledem ke kalamitě asi mokré putování. V celé republice zuřily deště, vichřice a mobilní aplikace ukazovaly bezvýchodnost situace, protože jsme podle nich byli neustále v epicentru silného deště. Naštěstí aplikacím nemusíte vždy věřit takže vzhledem k tomu co panovalo kolem nás jsme nedopadli ještě tak hrozně. Čemu lze věřit je výškový profil trasy, kterou nám předseda naklikal. Bylo to furt do kopce. Předseda si to navíc dobrovolně a sám zpestřoval "zkratkami" přes lesíky odkud se vždy vynořil zcela štastný a s blátivým přelivem na pozadí. Tím deptal sebevědomí nás, horších vrchařů. Ztracené sebevědomí čerpali zhrzení vrchaři v místních restauracích kde na dovádějícího dr. radostu ostentativně čekali, přestože v každé druhé hospodě byla svatba jako řemen, přéma svým šarmem vždy zapůsobil aby nám nalili alespoň na zahrádku, že už je na zimu zvyklý. Jeho psím očím se nedalo vzdorovat.

V Sušici nám místní alkoholik Hlaváček poradil supr hospodu na jídlo přímo na kruhovém objezdu ale to nás nerozhodilo protože po noci na E53 v Přešticích, byl kruhový objezd v Sušici jen slabý odvár. Navíc zhltnout řízek a pivo před dalším nekonečným stoupáním můžete v podstatě kdekoliv protože to v kopci velmi rychle zapomenete a vytrávíte. Na gurmánské odpoledne u kruháče dorazil i opat, který v přetopeném vlaku evidentně ztratil křeče ale i zábrany, protože si myslel, že jsme na Gardě a objednal si neprozřetelně "presso". Podle jeho slov se jednalo o nejodvážnější označení hnědé vody za presso. Tuna cukru a nedostek koefeinu ale způsobily, že zmizelo jako pára nad hrncem. Když musíš tak musíš.

Ze Sušice nás čekalo dlouhé stoupání, dr. radostu další solo trail, a na závěr všechny nekonečné stoupání na Javorník, které oddělilo opět zrno od plev. Druhá nejlepší pleva tohoto stoupání, příba, byla ze stoupání tak vyčerpaná, že zapomněla na to, že se všichni den předtím dohodli, že půjdeme na Javorníku do hospody a dr. radosta se zde pokusí vyzvednout již zaplacenou zálohu za ubytování, které se zde mělo realizovat v původním termínu. Zatímco většina vrchařů už popíjela pivo v místní hospodě, zcela vyčerpaný příba kolem ní projel a s drkotajícími zuby sjel hluboko do údolí kde bylo náhradní ubytování. První nejlepší pleva Tom evidentně zatím netrpí stařeckou demencí a na Javorníku narozdíl od příby přibrzdil. 

Promrzlý, mokrý a evidentně zmatený příba zatím alespoň zařídil ubytování, dozvěděl se, že večeři a pití sice dostaneme ale sníst a vypít si to v restauraci nemůžeme, protože tam je svatba. Zase!!! Jídlo a pítí si tak musíme odnést do přilehlé budovy kde je něco jako klubovna a tam si to zcela jistě užijeme. Vzhledem k tomu, že je to v dešti určitě lepší než zahrádka a mnohem lepší než kruháč, byla to vlastně výhra. O několik minut později dorazil k Rohanovi celý peloton, rozvěsilo se voňavé oblečení po celé ubikaci a vyrazilo se hromadně do hlavní budovy vyzvednout si take away večeři a pití. Všichni byli šťasní protože jsme se dozvěděli, že hrozila varianta, že nám zavolají hodinu předtím, že nám to komplet celé zruší kvůli svatbě. To by nám prdla cévka.

V klubovně byla legrace a bujará nálada, jak už to po třech dnech v sedlech za občasné dešťové zálivky bývá. Už totiž zbývá jen poslední etapa a to je vždycky hned lepší nálada. Už tak nějak víte, že jste to asi celé přežili. Nicmémě předpověď na poslední den vypadala opět děsivě a nastalo období lobování. Na stole bylo dodržení naklikané trasy nebo zkrácení trasy a vynechání náročnějších terénních vložek, které by nám asi nadělily slušné nánosy bahna. Ani nevím co vyhrálo ale něco mi říká, že jsme zkracovali, ale nikomu to neříkejte.

Druhý čtvrtý, konečně doma

Tak jak předpověď hlásala tak to i bylo, ráno prostě lehce pršelo. Rozloučili jsme se s hloučkem mírně přiopilých svatebčanů, kteří teprve vylézali z brlohů, zatímco my už v částečně nepromokoavých oblečcích vyráželi směr Prachatice. Vzhledem k částečnému zkrácení trasy jsme bez větších excesů dorazili do Prachatic. Na náměstí proběhla obligátní cílová skupinová fotka, převlečení do suchého oblečení, odrolení bahna z obličeje a hurá za zábavou. Místo vlaku nás později čekal přesun již zmiňovaným taxi vozem do Budějovic takže bylo dostatek času nabrat síly, probrat taktiku na příští ročník sudetenritt a nezávazně plkat.

První pokus o návštěvu pivovaru v Prachaticích nevyšel z důvodu plné obsazenosti. Mezipřistání v sousední restauraci však proběhl hladce a bez problémů, takže nás načelník osobně ohodnotil, tak nějak celkově shrnul naše působení v průběhu letošního ročníku ale z důvodu koronaviru nedošlo na otcovské obejmutí. Aby mužstvo nevyšlo ze cviku a nezvykalo si na teplo restaurací, zavelel předseda na závěr ještě k přesunu zpět do pivovaru, kde se uvolnilo místo na zahrádce. Po otestování degustačního prkénka s místní pivoprodukcí nastal čas se rozloučit a vydat se vstříc domluvené taxislužbě.

Cestu do Budějovic nám dr. radosta zpříjemňoval výkřiky "Tady jsem bral benzín!" nebo "Tady jsem byl na obědě!" což nám připomnělo cestu do Plzně a snažili jsme se včas změnit téma, než se to zvrhne. Nemohli jsme totiž najít deku. Ani nevím jak to vzniklo ale dr. radosta nás očaroval historkou o svém přibuzenstvu, o nějaké svatbě, otci který není otec ale strýc, sestra co je bratr, a matce, která není matka ale dcera. Bylo to tak zamotané až se z toho chechtal i do té doby ledově klidný taxidriver. Pokud znáte scénku Vichr z hor, z filmu Jára Cimrman ležící, spící tak asi víte co myslím. A kdo nezná pro toho je níže malá video ukázka jak to vlastně celé bylo 😉

Takže zase za rok. A jestli to někdo dočetl až sem, gratulujeme a posíláme klíčenku.

https://youtu.be/U0qBi1ptPhQ[embedsocial_album id="95832ef9ac27e6479d3e9b8b933df8e6c1614404"]

souhrnné informace o etapě

sudetenritt 2020 1. den - z Plzně do Přeštic

Start : Plzeň
Cíl : Přeštice
Nastoupáno : 312 m
Najeto : 25 km

Průjezdní místa : Plzeň, Štěnovice, Čižice, Předenice, Dolní Lukavice, Přeštice

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/b2c6271945/

sudetenritt 2020 2. den - z Přeštic do Kdyně

Start : Přeštice
Cíl : Kdyně
Nastoupáno : 1352 m
Najeto : 88 km

Průjezdní místa : Přeštice, Merklín, Holýšov, Čečovice, Osvračín, Blížejov, Milavče, Luženice, Draženov, Hrádek, Pila, Domažlice, Mrákov, Kout na Šumavě, Starec, Kdyně

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/50a6271946/

sudetenritt 2020 3. den - z Kdyně do Lhoty nad Rohanovem

Start : Kdyně
Cíl : Lhota nad Rohanovem
Nastoupáno : 1863 m
Najeto : 83 km

Průjezdní místa : Kdyně, Nová Ves, Chodská Lhota, Pocinovice, Janovice nad Úhlavou, Klenová, Strážov, Čachrov, Nemilkov, Hlavňovice, Petrovice u Sušice, Sušice, Albrechtice, Ostružno, Nezdice na Šumavě, Javorník, Lhota nad Rohanovem

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/56b0271947/

sudetenritt 2020 4. den - z Lhoty nad Rohanovem do Prachatic

Start : Lhota nad Rohanovem
Cíl : Prachatice
Nastoupáno : 824 m
Najeto : 41 km

Průjezdní místa : Lhota nad Rohanovem, Rohanov, Hodonín, Masákova Lhota, Zdíkov, Vimperk, Buk, Chlístov, Kratušín, Kahov, Prachatice

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/edff271948/

2019 – desátý ročník z Bakova nad Jizerou do Plzně

Minulý rok (2018) jsme slavnostně a s velkou pompou, v nejmenované ašské sídlištní restauraci, s posunutou večerkou na 21:30, zakončili objíždění hranic republiky zvané sudetenritt. Celé si to kdysi v pravěku vysnil, pak naplánoval dr. radosta a bez velkých problémů zlanařil příbu. Dva roky spolu sami dva brouzdali po hranicích, pak se přidali další nadšenci, no a dál už to asi znáte. Pokud jste zde ovšem poprvé, což tedy nechápu a uděluji vám důtku, doporučuji přečíst si předchozí příspěvky a články jednotlivých etap. Jinak si tady budete připadat jako zmatená lesní včela. To nechceš. Ale zpět od fauny k nám, hrdinům všedních dnů.

Co bude dál?

Na konci poslední etapy, posledního ročníku sudetenritt, byla na stole otázka "Co s načatým večerem?". Padaly velmi statečná prohlášení typu "Objedeme celou Evropu!!!", "Objedeme Slovensko, veď sú skoro naši!!!". Nebo méně statečná až fádní prohlášení typu "Objedeme to ještě jednou ale v protisměru". Až po vyložené rezignační prohlášení "Pojedeme k nám na chalupu, půjčíme si elektrokola a bude legrace!!!" nebo "A pojedeme vůbec někam?".

Diskuse byly dlouhé a bouřlivé, ale někteří z nás stejně už zapomněli na čem jsme se dohodli. A klidně vám jejich výsledek s vážnou tváří popřou, stejně jako dnes a denně před zrcadlem popírají, že ty krásné bílé zuby a havraní vlasy nejsou dílem tuningového studia docenta Krasoně, ale jsou jejich vlastní. Já vám to tedy prozradím, na konec jsme se dohodli, že "POJEDEME VNITŘKEM".

To VNITŘKEM neznamená nic menšího, než jet po vnitřních hranicích sudet, tak aby ty sudety byly tak nějak komplet. Ovšem během let se hranice sudet různě měnily, resp. každý historický pramen je vykresluje trochu jinak. Volbou té správné stopy byl z pochopitelných důvodů vybrán dr. radosta. Ten zaplesal jako malé děcko a do svého zápisníku vedle oblíbené věty "Utavit ty šmejdy", si připsal poznámku "Do trasy zakomponovat co nejvíce adrenalinových zážitků, když už tam budou chybět ty kopce a rozhledny". Jak se mu jeho plán povede naplnit budete moci sledovat následujících několik let, které snad ve zdraví a na jednostopých vozidlech s vlastním pohonem zvládneme s lehkostí sobě vlastní.

Při pohledu na naplánované trasy se hned prvního ročníku "vnitřku" jsme se mohli těšit na velmi zajímavá místa na mapě, posuďte sami: Nosálov, Dobřeň, Tupadly, Stračí, Štetí, Mlékojedy, Děkovka, Děčany, Třtěno, Nečichy, Dobroměřice, Vlkýš, Vejprnice a Bílá Hora. Někteří z nás ale velmi nelibě nesli, že se na seznam nedostala místa jako: Příbohy, Ráj, Radouň, Vojetín, Mrsklesy, Blešno, Nesuchyně, Hadačka, Brdo, Bučí nebo Kozolupy. Tuto výtku by si měl dr. radosta vzít k srdci a na příští rok jí zohlednit při sestavování itineráře. Tak aby si každý přišel na své.

Abych furt jen nekáral předsedu, neopomenu pokárat také dva členy našeho spolku, kteří před takovou taškařicí, jakou sudetenritt každý rok bezochyby je, dali přednost nějaké jistě nezáživné světské zábavě. Doufáme ale, že příští rok se sejdeme opět v plném počtu, protože úplně největší prdel na světě je zařizovat umístění osmi lidi a osmi kol do vlaků Českých drah. To mi věřte, ten adrenalin mi letos vyloženě chyběl.

Vlakové sudoku

Letos jsme si adrenalinovou hru s ČD ovšem zpestřili zcela úplně jinak. Za prvé se lišil počet lidí odjíždějících z Prahy od počtu lidi do Prahy se vracejících. To ale byla pro mě jako vedoucího vlakové sekce brnkačka. Dalším zpestřením bylo to, že se dr. radosta a přemek na poslední okamžik rozhodli, že nastoupí cestou a nebudou se vláčet na Masaryčku, dyk je to přeci taková dálka, říkali. Dvojité vidle do toho ovšem hodil přéma, který navíc statečně prohlásil, že nastoupí v Libni, přes kterou náš vlak ale vůbec nejede.

Snažil jsem se s dráhami dohodnout přeložení trasy, naléhal jsem, byl jsem mírně hysterický a tropil jsem žárlivé scény a vyhrožoval jsem vrácením věrnostní kartičky ČD, a přechodem k Regiojetu. Všechno bylo marné. Nakonec i přéma uznal, že bude lepší se přesunout do Vysočan a doufat, že mašinfíra opravdu přibrzdí a nabere jeho a dr. radostu, který byl alespoň natolik zorientovaný v čase a prostoru, že od počátku chtěl stát ve Vysočanech. Naštěstí se nejsme v Japonsku, ani nejsme ve Švýcarsku ani nejsme v pevnosti Boyard. Proč? Protože by jejich místenka po vyjetí vlaku z Masaryčky shořela na prach a oni by tak měli smůlu.

Cesta vlakem do Bakova nad Jizerou byla krátká a bez džimáka, který na nás čekal v Bakově, i celkem klidná, protože nebylo oblíbené mapové okénko a popíjeli se jen lahodné moky. Někdo zakoupil kozla, někdo plzničku, někdo si z fary přinesl mešní víno. Každému dle jeho libosti a jeho stravovacího plánu. A jestli jsem tedy zatím nezmínil kdo byl letos mezi vyvolenými, pak vězte, že pozvání přijali a hrdě reprezentovali náš spolek dr. radosta, příba, přéma, džimák, pro nepozorné čtenáře je to ten co čeká v Bakově na nádraží, dále pak opat a tomáš, kteří nastoupili už na masaryčce..

V Bakově nad Jizerou na nás čekal džimák. A nebyl sám, na prvních pár kilometrů s sebou přivzal mladého džimáka, který nám kromě pěkného, lehkého a novotou vonících karboňáka přijel ukázat i to, jak se jezdí na lehko, bez batůžku na zádech a v některých případech i na břiše. Celkem zkušeně jsme mladého džimáka nechávali nastupovat, a drželi si svoje tempo dané týmovou strategií a červeně blikajícím wattmetrem. Po pár desítkách kilometrech se mladý džimák odpojil aby nám za pár desítek minut ozval pomocí SMS, že je doma, že si stihnul nakoupit, osprchovat, navečeřet se a zajít si do kina, zatímco my jsme stále v sedle. Však ono na něj taky jednou dojde.

Všichni jsme Koko

Celý den jsme se motali krajinou a odevšad na nás zhlížel Bezděz, který v krajině trčel jako Mordor. Přestože výškový profil trasy nebyl z nejtěžších, bylo hned od počátku znát, že někteří potrénovali před sudety více, někteří méně a někteří prakticky vůbec. To se pozná a projeví především na horských prémiích. Pro neznalé, když jste dobře potrénovali čekáte obvykle dlouhé minuty na někoho, kdo k tréninku přistoupil ledabyle. I já jsem ledabyle a celkem překvapivě letos čekal na opata, který se na počátku letošního ročníku nepotkal s vrchařskou formou, nebo to možná bylo tím mešním vínem ve vlaku. Kdo ví. Každopádně jak už všichni víme, forma se během zájezdu mění, graduje, stagnuje nebo kolísá, takže není třeba házet flintu do žita po prvním kopečku.

Krásnou krajinou Kokořínska jsme projeli jak nůž máslem, žádný karambol, žádný defekt, žádná rozepře kudy se pojede. V Lobči jsme velmi rádi navštívili místní parostrojní pivovar, kde vaří moc dobrá piva. A to až tak dobrá, že nás musel náčelník přemlouvat, že "Už tedy popojedeme dál ne?". Měl velké štěstí, že k našemu stolu se po exkurzi vracela skupina alkoholiků, kterým jsme stůl dočasně zabrali. Byl tedy čas zvednout potěšené pupky. Při placení jsme si všimli, že v pivovaru nabízí i pivo z Kostelce pod názvem Černá svině. Hned jsme tuto informaci poštovním holubem zaslali fázemu, aby věděl, že na něj i v této krásné krajině neustále myslíme.

Z Lobče jsme vyrazili směr Liběchov, ovšem bez dobrého piva na cestu nebo na později. V Liběchově v penziónu u Přemysla přeci bude dost času na to, dát si pivko, pokecat, a tak nějak shrnout ten dnešní pohodový den. Jenže u Přemysla byla kromě zdánlivě milého pana Přemysla i paní Přemyslová. Ta evidentně neměla tolik pochopení pro naše obvyklé a dlouhé noční debaty prvního dne. To máme ještě spousty sil ale paní domácí by si ráda odpočinula, protože dnes už vařila pět večeří, nohy má taky jen jedny. Pochopili jsme, že jediné, co dnes večer asi stihneme je pokusit se najít v doktorově deníku zmínku o šmejdech a Sabrině. Bohužel byly některé stránky v deníku ohořelé, takže jsme se opět nic nedozvěděli.

Nevadí, že je tam pešuňk a koleje?

Z Liběchova, který je defacto za humny Prahy, jsme měli v plánu navštívit dochovaný "hraniční kámen", který ve své době označoval hranice Sudet. Po zdařilé fotodokumentaci proběhlo i slavnostní zahájení druhého dne, jízda kolem pešuňku na straně jedné a Labe na straně druhé. To však netrvalo dlouho, protože jsme dojeli do místa kde do Labe přitékala Liběchovka. Zdolat přítok znamenalo rozjet se asi tak 50-ti kilometrovou rychlostí a doufat, že na druhé straně přistanete ve stejné pozici v jaké jste se odlepili od povrchu zemského. No asi takhle, vzali jsme to stezkou přes zámecký park a pak vzhůru do kopců nad Liběchovem. Zde se nám naskytlo jedinečné panorama na horu Říp, které tak trochu kazila tepelná elektrárna Mělník. To by praotec čuměl jak puk.

Cesta pak podél Labe, s drobným odbočením od řeky k vinícím a zpět, až k Litoměřicím ubíhala docela rychle. Jediné, co nás trochu překvapilo byla skupinka nutrií, které se zdárně zamaskovali mezi hejno divokých kachen a loudili na kolemjedoucích něco k snědku. Velký rozdíl, oproti předchozímu putování po hranicích republiky, byla ovšem hustota osídlení a automobilový provoz. To nám určitě bude chybět a zde naopak tak trochu obtěžovat. V Litoměřicích na náměstí v Radničním sklípku jsme si uvědomili klady této verze putování a to, že se moc nemusíme starat o to kde se ten či onen den najíme. Ale remcat se dá vždycky kvůli nečemu, že?

Po obědě v Litoměřicích, když jsme se hromadně rozhodli sjet na kole Jezuitské schody, remcal nejvíc tomáš, protože nás ujišťoval, že naše mozečky dohromady dávat nebude, že toho má v práci dost a práci si na dovolenou rozhodně brát nechtěl. A pak taky remcal džimák, který se ještě ne úplně vžil do role bývalého hardtailisty tzn. teď už rozuměj celopéráka. Remcal a kolo po shodech snesl. Nedal tomu prostě pořádně zakouřit i když mu dr. radosta vehementně radil, že v záruce je potřeba kolo vystavit těm nejtěžším zkouškám.

V Českém středohoří se opat rozhodl přejít z role průměrného vrchaře do role zdatného bikemechanika. Jednoduše proto, že se mu podařilo procvaknout duši v jednom ze sjezdů, což se stane každému. Opat to ovšem vyšperkoval tím, že s sebou neměl lepení ani pumpičku. Ale měl z pekla štěstí, že s sebou měl džimáka, který i zde trochu pošetřil kolo a mohl tak poskytnout své zakonzervované vybavení opatovi. Ostatní starci mezitím odpočívali o pár kilometrů dále na mezi. Když pak opat dorazil neodpustil si dr. radosta poznámku něco ve stylu "to neděláš dobře opate, s tou měkkou duší … nechceš si jí dofouknout?". Zdatný bikemechanik s díky odmítl, že prý pojede pomalu a opat-rně. A co myslíte, že se stalo? Správně děti, za pár kilometrů dál byl opat, opět bez vybavení, protože mezitím nepotkal supercyklomarket, ovšem opět na kolenou a s prázdnou duší. Měl ovšem z pekla štěstí II., že jel kolem tomáš, který kromě defibrilátoru vozí vždy i dílenskou pumpičku. Ostatní starci s vyschlým pyskem čekali dlouho kdesi v polích, načež se zcela logicky rozhodli vyrazit hledat hospodu. Za několik dlouhých desítek minut se zase všichni sešli i s opatem a jeho zachráncem. Pak už se cestou do Loun nic zvláštního a zásadního nestalo.

Chčije a chčije

Ráno v Lounech bylo pod mrakem a předpověď počasí byla na ten den jen lehce zavlhlá, což slibovalo lehce adrenalinovou jízdu. Statečně jsme se oblékli do neoprenů, načež začaly odbory vyvolávat hlasování o tom, co se vlastně bude dít. Za okny totiž v ten okamžik nastal brutální chcáč, který se zkuešným odborářům jevil jako celodenní chcáč. Přiznávám, to už se vám kolikrát opravdu moc nechce do sedla, když si představíte, že v tom pojedete celý den a není předtím úniku. Jenže jsme na sudetech ne?

Velmi razantně se za náhradní vlakovou dopravu zpočátku hlásil přéma a opat, kteří prohlásili, že v tomhle nemá smysl jezdit. Jenže rychlá rešerše jízdních řádů v kombinaci s výlukami znamenala, že sestavit jízdní řad z Loun do Manětína, by bylo stejně reálné jako je vyřešit hru Eternity. Nakonec nás přéma překvapil a prohlásil, že tedy pojede. Aby si prý vynahradil to šumavské utrpení ve sněhu a mrazu, kterého se vzdal, protože měl tehdá smrtící rýmičku a zůstal doma. Jediný opat se nakonec uchýlil k ústupu do tepla vlakové soupravy, která ho přes Most a půlku republiky dovezla někam do blízkosti našeho cíle. To bude mít dlouho na oltáři.

Zatímco si opat užíval restauraci Severka, ano dycky Most to je vona, ostatní účastnící zájezdu se ve 100% vlhkosti a teplotou kolem 5 stupňů, statečně rvali na trati. Osobně jsem na kole nezažil stav kdy mi byla větší zima. Mokrej až na kost, studený vítr mi vytvářel na těle při sjezdu rampouchy a já se těšil na to až konečně pojedeme do kopce. Ano do kopce kde se aspoň zahřeju a mé pohlavní orgány se snad vynoří z břišní dutiny zase zpět na světlo boží. Myslím, že podobné pocity měli i ostatní, ale vzhledem k počasí jsme spolu moc nemluvili, protože jsme kromě rozmnožovacích orgánů měli zamrzlá i mluvidla.

Situace byla natolik vážná, že jsme v Mutějovicích v místním pivovaru s hospodou spustili záchranou akci "Chcete nás?". Akce spočívala v tom sehnat nějakou "oběť", která by nás za mrzký peníz naložila do dodávky a odvezla i s kolama do Manětína. A to nebylo vše. Nešlo jen o akci lokálního hospodského charakteru, dokonce jsme obvolávali i místní taxikáře. Byli jsme na tom asi tak špatně, že jsme volali Tomášovi Navrátilovi, který se mimochodem zúčastnil a dojel závod RAAM (Race across Americe) což je pět tisíc kilometrů dlouhý závod. Ten byl paradoxně jediný kdo byl ochotný pro nás z Prahy přijet a odvézt nás do Manětína. A to byl právě ten okamžik, kdy jsme si uvědomili jak hluboko jsme klesli.

Vždyť je to přeci jen voda a s tím spojená zima, máme to jen pár desítek kilometrů a nejde přeci nikomu o život. To se opravdu chceme nechat odvézt od borce co přejel Ameriku za pár dnů, jen proto, že prší? Tak jsme se zvedli a jeli do Manětína. Pravda cestu jsme si nakonec trochu zkrátili vlakem z Rakovníka, ale o to horší pak bylo nasednout z teplého vlaku a v mokrém oblečení na kolo a vyrazit zpět do zimy. V Manětíne nás přivítal suchý opat a přetopený penzión, kde by se na radiátorech dalo usmažit snad volské oko. Místo vejcí jsme na žebra nahodili totálně promočené oblečení a do rána naplnili penzión nezapomenutelným odérem.

Na Plzeň

Ráno nás v odéru přivítal zakaboněný pán domácí a velmi strohá snídaně. Ale bydleli tady prý i herci z Prahy, tak si nebudeme zase na něco stěžovat ne? Kromě lánů všudypřítomné řepky nebylo toho dne nic netradičního k vidění. Snad jen trofejní stěna v Pohostinství U nimrodů, kde jsme se jak ovce všichni vyfotili se statným parožím naroubovaným jakože na naše hlavy. Kdo nezažil celodenní jízdu v mokrém neoprénu může nad našim počínáním významně pozvednout obočí a myslet si něco o dětech. Ne tak my. Lovu zdar.

Ještě jedna drobná komplikace nás vlastně potkala a to, že nám volali z penziónu v Plzni, že z technických důvodů nás nemohou ubytovat. Zase Lysečiny? Ne, naštěstí ne. Majitel nám dohodnul náhradní ubytování téměř v centru Plzně. Takže vlastně jsme to vyhráli, protože dojít v tom stavu a po tolika dnech šlapání na pivo, je někdy docela kokosový oříšek.

Okolo Plzně cestička

Předseda spolku, vedoucí ubytovací sekce a dr. radosta v jedné osobě nám ráno dojatě poděkoval, že jsme to dali, že je na nás hrdý a že nám za odměnu naplánoval takový malý výlet po místních trailech a pozor BEZ BATOHU. Ano, věci jsme si mohli nechat v penziónu a jet jen tak nalehko. Znáte to, celé dny taháte batoh a pak ho máte odložit? Navíc co když bude pršet? Takže lehké verze batohů si někteří nakonec brali.

Traily kolem Berounky byly hezkým zpestřením našeho zájezdu, odlehčená záda byla taky ráda a jediný kdo tak trošku prudil bylo přemovo koleno a rameno, které si při jednou přejezdu šotolinového svahu sedřel. Zase má přéma na nějaký čas vzpomínku, stejně jako na Klínovci a pokud to bylo stejné rameno nebo loket jako na Klínovci, bude to možná vzpomínka trvalá. Žádná henna.

Natrvalo a navždy se tento ročník do našich srdcí zapíše jako jeden z nejvlhčejších ročníků a budeme tajně doufat, že ho žádný z dalších ročníků nepřekoná. Držte nám palce a přízeň, naši milí fanoušci. Vy všichni, čtyři 😉

účastníci etapy

dr. radosta
dr. radosta
příba
příba
džimák
džimák
opat
opat
přéma
přéma
tom
tom
Předchozí Další [embedsocial_album id="9f72143113459a30e4bcb5627aade152a004e803"]

sudetenritt 2019 1. den - z Bakova nad Jizerou do Liběchova

Start : Bakov nad Jizerou
Cíl : Liběchov
Nastoupáno : 1048 m
Najeto : 65 km

Průjezdní místa : Bakov, Podhradí, Bítouchov, Bělá pod Bezdězem, Vrchbělá, Nosálov, Lobeč, Mšeno,Vojtěchov, Jestřebice, Dobřeň, Tupadly, Želízy, Liběchov

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/d048246806/

sudetenritt 2019 2. den - z Liběchova do Loun

Start : Liběchov
Cíl : Louny
Nastoupáno : 1126 m
Najeto : 83 km

Průjezdní místa : Liběchov, Ješovice, Stračí, Štětí, Vetlá, Lounky, Nučnice, Třeboutice, Litoměřice, Mlékojedy, Lukavec, Číkovice, Jenčice, Sutom, Vratislav, Děkovka, Dřemčice, Třebívlice, Děčany, Třtěno, Chožov, Nečichy, Dobroměřice, Louny

 

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/9438246807/

sudetenritt 2019 3. den - z Loun do Manětína

Start : Louny
Cíl : Manětín
Nastoupáno : 1015 m
Najeto : 83 km

Průjezdní místa : Louny, Jimlín, Opočno, Hřivice, Domoušice, Mutějovice, Krupá, Lišany, Rakovník …. Rakovník - Kralovice (vlak)… Kralovice, Mariánský Týnec, Trojany, Mladotice, Strážiště, Čoubův mlýn, Manětín

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/7424246808/

sudetenritt 2019 4. den - z Manětína do Plzně

Start : Manětín
Cíl : Plzeň
Nastoupáno : 890 m
Najeto : 72 km

Průjezdní místa : Manětín, Újezd, Mezí, Nečtiny, Plachtín, Hubenov, Lhotka, Kunějovice, Všeruby, Košetice, Čeminy, Komberk, Dolní Vlkýš, Malesice,Vochov, Vejprnice, Plzeň

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/8d75246809/

sudetenritt 2019 5. den - okolo Plzně

Start : Plzeň
Cíl : Plzeň
Nastoupáno : 501 m
Najeto : 31 km

Průjezdní místa : Plzeň, Dolanský Mlýn, Bílá Hora, Bolevecký rybník, Plzeň

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/2cb3246810/

2018 – Devátý ročník z Železné Rudy do Aše

Zbytky sněhu ze Šumavy mizely během dubna před našima očima tak rychle, jak rychle si jen účastník legendární sudetenritt 2017 přeje ve svých vlhkých snech. Heslo #wetandwild, které bylo před rokem hvězdou instagramu se zdálo být před startem sudetenritt 2018 minulostí, místo toho jsme objevili nové #redandwild, ale o tom až později.

Takřka nemožné se stalo skutečností. Zhruba týden před odjezdem nám předseda radostně oznámil, že nás opravdu pojede všech osm.  Zároveň naše nadšení zpražil informací, že podle předpovědi počasí nemá být moc hezky, možná bude i pršet. Pozorný čtenář ovšem ví, že naše návleky zůstaly minulý rok v odpadkovém koši v Železné Rudě. Takže nastala nákupní horečka sobotní noci a všichno začali kupovat návleky nové.

S předpovědí počasí to nakonec dopadlo jinak a lépe, v čem měl dr. radosta pravdu bylo, že nakonec všichni, kteří měli kdy tu čest okusit nemilosrdné Sudety na přelomu zimy a jara ze sedla svého bicyklu, nejenže ohlásili „jedu!!!“ ale nakonec opravdu i jeli. Takže na přiložených fotkách kromě radosty, příby můžete také spatřit aleshe, džimáka, přému, toma, opata a samozřejmě i fáze je tam s námi.

Jediný kdo před startem sr2018 zažil tak trochu dežaví 2015, byl příba. Týden před odjezdem měl konspirační schůzku s fází, kde společně probírali stanovy našeho spolku, zvláště pak článek 13b „jak se stát předsedou spolku s rasově závadnou minulostí“, což by nebylo nic co by znemožnilo příbovi odjet. Vše probíhalo hladce a na závěr konspirační schůzky doprovodil příba fázi na Hlavní nádraží, kde se se slzou v oku u památníku sira Nicholase George Wintona rozloučili, protože fázemu jede co? Protože fázemu jede vlak vole ... ale to jsme odbočili.

Příba poté vyrazil k domovu ale vědom si tréninkového manka, kdy o září díky různým protivenstvím najel na kole pouhopouhých 60km, podlehl té noci snad i plamenným slovům předsedy, že letos to bude náročné a dojet do Aše bude určitě tvrdý oříšek i pro zkušené borce, a udělal něco nečekaného. Zda na to měl ještě vliv požitý alkohol nebo jen předsedova slova nelze už zpětně posoudit. Nicméně růžové kolo tzv. rekolo mrkalo na příbu před Hlavním nádražím té noci opravdu dychtivě. Slovo dalo slovo, každý kilometr se přece počítá.Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. To vše proběhlo příbovi hlavou. Vítr ve vlasech, promile v žíle a vlahá noc na krku, to jsou poslední co si rekolo s příbou pamatují. Po cca 3km projíždce přišlo tvrdé probuzení, rozměr růžových pnojmatik pasoval naprosto přesně do tramvajové koleje na stanici Invalidovna. Říká se tomu tuším highsider.

A navíc Invalidovna, to by snad ani příba nevymyslel ani v tom nejbujařejším snu, byla svědkem veletoče, který skončil naraženými žebry, zhmožděným kotníkem a oběma zápěstími. Zhmožděný příba uzamknul kolo před metrem, ohodnotil jízdu v aplikaci rekola pěti hvězdičkami aby nemusel odpovídat na otázky typu „Proč se vám jelo špatně? Co můžeme udělat lépe?“ a s kamennou tváří před přihlížejícími opilci odkráčel na zastávku tramvaje, aby posléze potupně dojel domů po čtyřech kolech. To co mu řekli doma přesně kopíruje i pozdější vyjádření předsedy, který pak mimo jiné  reagoval i na možnou avizovanou příbovu neúčast na sudetenritt 2018 z důvodu bolestivě pohmožděných žeber klasickým heslem „Táhni a srůstej!!!“. A tak se příba rozhodl, že sroste. Bylo to jen tak tak, na kole se s trochou sebezapření jet dalo, spát na boku a vykonávat potřebu už jen se slzou v oku a smrští nejrůznějších nadávek.

Šachy na nádraží

A tak v pátek 27.4.2018 mohl konečně nastat kýžený den, na který čekala celá generace sudeťáků. Den kdy se na Hlavním nádraží sejde všech osm účastníků sudetenritt. Aby to však nebylo tak růžové a zalité sluncem, bylo už dopředu dáno, že džimák dorazí až v sobotu do Železné Rudy, protože Roger Waters odmítl odložit svůj páteční koncert. Dále pak vznikla tajná dohoda mezi fází a příbou, kteří se dohodli, že z organizačních důvodů přistoupí fáze až na Smíchovském nádraží. Všem zúčastněným na Hlavním nádraží ale příba oznámil, že fáze napsal SMS, že na něj nemáme čekat, že vůbec nepřijede, že mu prostě mrdlo v hlavě a nikam nejede. Zpráva o možné neúčasti fázeho se však nesetkala s nějakou větší odezvou, emoční křivka jen lehce zapulzovala, a prakticky až na aleshe, který prohodil pár zvídavých dotazů, se všichni smířili s tím, že černá ovce zájezdu prostě nejede. Basta. Později se předseda přiznal, že tušil nějakou kulišárnu a příba se tak ujistil, že lhát mu moc nejde.

Nicméně to vše (chladná reakce) bude mít asi ještě dohru, jistě to bude zohledněno i v závěti, kterou fáze v těchto dnech připravuje. Každopádně skryté nadšení, že fáze nejede vydrželo některým bohužel jen do příští zastávky, kde fáze s úsměvem na rtu a nezaměnitelným humorem přistoupil do vagónu. Bylo nás tedy konečně sedm statečných a pokud Waters nepřidá večer jako nášup další playlist, přibyde k nám zítra ráno i ten osmý, džimák. Co víc si přát.

Vzhledem k tomu, že ČD dnes už prakticky neumožňují přepravu 8 kol tak aby všichni seděli v jedné sekci pohromadě, byli jsme rozděleni na dvě skupinky, přičemž skupinka vedená dr. radostou vymyslela báječný plán. Když je tak hezky, nemáme výluku na trati a budeme tam relativně brzy, co kdyby se realizoval krátký výlet z Alžbětína do Železné Rudy? Nejdřív se tato bonusovka nesetkala s příliš kladnou reakcí ve skupince kde seděl fáze a spol., alesh se dokonce za tento nápad přišel v průběhu cesty omluvit, ale nakonec se to po hodně dlouhé cestě vlakem zdálo jako vhodná forma strečinku a vlastně docela dobrý nápad. Ale byl to opravdu velmi krátký švih, takže mi to ani nestojí za slovo ;-).

Černý muž pod bičem otrokáře pil

Lehce naspeedovaná servírka nás přivítala v penzionu u Bobše, kde jsme si ještě nějakou chvilku na terase užívali tak neskutečně krásné počasí, které na sudetenritt jen tak nezažijete. Věřte mi, že v tradičním termínu jsme večer málokdy mohli sedět v triku a šortkách a lemtat jen tak studené pivo na zahrádce. To ani náhodou.

Večerní čas  nastal brzy, což bylo pro radostu znamení, že je čas na tradiční posezení nad mapou. Ovšem nejmenovaný mapový rejpal byl toho času nejspíš na cestě z Prahy do Boleslavi,  a tak radostovi nezbylo nic jiného než ty své mapové kejkle zkusit na zbytek osazenstva. Bylo to krátké, bez protestů, bez velkých emocí, prostě jsme mu to všechno odkývali a vůbec neprotestovali. Lehce zklamaný radosta mapu složil do vlaštovky a zahodil. Místo mapové rozborky si dal s ostatními panáka, nebo vlastně panáky, abych byl přesný. Když už máme ty narozeniny a vnoučata, že? Ale ve vší počestnosti.

Místní naspeedované servírce došla evidentně velmi brzo šťáva, kuchař, který byl pravděpodobně z jednoho léčebného kruhu, zabalil svoje fidlátka taky brzo a rázem jsme seděli s posledním umolousaným žejdlíkem v místní předsíni. Zde v souladu s barvou pleti došlo k segregačnímu rozdělení přeživších na bílou a černou sedačku. Asi nemusím zdůrazňovat na které sedačce skončil nebohý fáze.

Dočkáme se džimáka a proč vozí fáze na batohu pláštěnku?

Ráno nás probudilo ostré slunce, což jak již bylo řečeno je pro sudeťáka jev takřka vzácný, nikde žádné sněhové závěje nebo alespoň trakaře. S vědomím toho, že džimák je po čtyřhodinovém spánku již na cestě a my na něj máme čekat na nádraží na Špičáku, aby se k nám připojil, nastal čas vyrazit do stopy. Nebyl čas na rozcvičku, na narovnání večerních křivd, rozkaz zněl prostě jasně. Dnes to bude bolet.

Vlak měl drobné zpoždění, věc naopak velmi obvyklá, ale nakonec ze svých útrob vydal kromě zpovykané party důchodců i rozespalého džimáka včetně jeho nového krasavce, kterým zatím obšťastnil pouze sociální sítě. Pochválili jsme krasavce a na džimákovi jsme taky samozřejmě nenechali nit suchou, koneckonců už není nejdrsnější hardtailista ever. Jediným hardtailistou tak s kolem Laurin&Klement model roku 1897 zůstává nebohý fáze, tvrdohlavý zastánce východoasijské filozofie „against the stream“.

Vyrazili jsme směr Černé jezero, kde nás na hladině uvítalo žluté prokletí letošního jara. Ano, vloni byla sněhová kalamita a my byli u toho. Letos byla pylová kalamita a my byli opět u toho. Trošku nás mrzí, že zemětřesení a zásah chlapce bleskem do zdejšího regionu dorazil až po našem odjezdu, ale upřímně fáze taky neumí zařídit všechny kalamity najednou, tak se na nás nehněvejte. Zadařilo se nám velmi ale na poli defektace, nejdřív v přenesené působnosti na toma, který byť vybaven mlíkem v pláštích dvakrát ušel. Houk fouk a bylo prádno. Mlíko, nemlíko, nakonec to skončilo implantací klasické duše, inu není nad moderní vymoženosti. Když už se zdálo, že guma je všelék, ujeli jsme pouhopouhý kilometr a přihlásil se o slovo sám fáze. Dvě duše jednou ranou to je přátelé majstrštyk, za který by se nestyděl ani Houdini. Nervozita stoupá, radosta si dělá poznámky do notýsku, čas letí jako splašený a nám zbývá ještě mnoho kilometrů než se dostaneme do postele.

A to nás čeká ještě úmorné stoupání na Výhledy, které oddělí zrno od plev, aj keby to bol treba majstr světa Peter Sagan. Koneckonců Sagan není bůhvíjaký vrchař, takže to pro toma vlastně není žádná potupa, že jsme ho v pustém lese u zelené chýše nechali napospas rodině ze Slovenska, co si ve Felicii přijela do lesa opéct buřty. Nicméně jsme tomovi slíbili, že řízky v hotelu mu objednáme a budeme je ohřívat vlastním tělem až do jeho příjezdu. Nakonec jeho zpoždění nebylo fatální a řízek byl ještě vlahý vlastním přičiněním. Po večeři následovala sborka, rozborka proč má vlastně fáze pořád na batohu pláštěnku když nejblíž dnes pršelo v Oslu, následovala hloubková kontrola radostova zápisníku a na závěr konečně diskuse s mapovým rejpalem, která vyloudila na radostově tváři kýžený úsměv. I přes doktorův úsměv zde bylo mnoho nezodpovězených otázek. Kdo je Sabrina? Kdo chce utavit TY šmejdy? A co na to Jan Tleskač?

Jindřich Šimon by nám požehnal

Ráno nás už ani nepřekvapilo, že je zase hezky a pod dohledem strnulého Jindřicha Šimona Baara jsme vyrazili zpět do kopců. Tam jsme doma. Cestou jsme několikrát legálně i nelegálně překročili hranice všedních dnů, zavítali k pozůstatkům zaniklých obcí, kterých je této lokalitě požehnaně, míjeli jsme taky nespočet bývalých stanic pohraniční stráže, kde si člověk uvědomí v jaké pasti jsme ještě nedávno žili a jak nás tady drželi pod pokličkou jak morčata.

Chmurnou náladu nám v parném dni a po výživném stoupání spravila až restaurace na Pleši, která nás svou laskavostí doslova zachránila před už trochu otravným sluncem. Co čert nechtěl měli zde nejenom lahodný mok ale i domácí bramborový salát s řízkem, který si dala takřka celá parta hic. Někdo to navíc spláchl i více než jedním mokem. Dopadlo to tak, že přéma, tom a opat pojali jako dobrý nápad odložit svá těla na pažit a hodit si tzv. dvacet. Sice jsme ten den neměli zatím žádný defekt, ale to se může všechno velmi rychle změnit, i tak radosta zavelel, že dvacet je moc, že dává posádce pouze deset maximálně patnáct minut, protože disciplína vy bejci musí bejt.

Kdesi opodál došlo na kverulantova slova a fázeho narychlo spíchnutá duše z včerejšího dne opět ušla. Mužstvo v čele s aleshem, příbou a radostou využilo přívětivosti místní benzinové pumpy a načerpalo osvěžení ve formě nanuků. Zpoždění bylo nakonec minimální ale už se opět začala vkrádat myšlenka zda nám zase nezavřou hospodu včetně večere téměř před nosem. Krajina kolem Rozvadova utíkala pomalu, atraktivita Šumavy byla daleko za námi a před námi byl další defekt. Tentokrát to byla opatova brzda, která se rozhodla vypovědět službu. Do opravy se solidárně pustil opě téměř celý peloton, i když tom v té době potichu zvažoval o dezertování. Na dálnici u Rozvadova nám přednesl svou vizi, že tady počká napospas vlkům a snad pro něj někdo z domova přijede, ale že dál už prostě nejede, že se necítí ve své kůži a nechce nás zdržovat. Po motivačním proslovu a vyhrožování radosty, že toma napíše do deníku, nakonec tom uznal, že ráno moudřejší večera a dojel s námi až do Obory, kde na nás naštěstí čekali i s večeří a lahvovým Gambáčem. Tfujtajkxl lahváč. No neva, alespoň jsme šli hodně brzo spát a ráno byli o to silnější.

Nemusí pršet, stačí, že fouká

Bohatá snídaně, za okny žlutý bordel a vcelku zdařila vichřice nás ráno uvítala v trochu jiném duchu než tomu bylo předchozí parné rána. Konečně změna, už nám to horko trochu lezlo na nervy a lehce narůžovělé krky, ano někteří už jedou ve znamení #redandwild, už si potřebují od neutuchajícího slunce trochu odpočinout. Někteří, jako třeba džimák, jsou dokonce rádi, že mohou konečně vytáhnout jednu ze svých bund, kterou vezou už od Železné Rudy v netknutém stavu. Pláštěnka na batohu fázeho stále zahálí ale je stále ready co kdyby nakonec sprchlo. (spoiler : nakonec zůstala nesmočena).

Několikrát toho dne opět překročíme státní hranice, míjíme zajímavé hraniční kameny, hledáme místo kde se naobědváme. Moc příležitostí cestou není a tak vkládáme svou naději do Hrozňatova, kde je zámek, poutní areál Maria Loreto, takže se dá očekávat, že turisty stáhnou v místních pohostinstvích z kůže. Opak je však pravdou a ani jedna ze tří hospod, byť mají na dveřích cedule, že mají mít otevřeno, nás do svých útrob nepřijala. Zřejmě čistí trubky na čarodějnice nebo co jako? Nedá se nic dělat na hranicích u Chebu tušíme spásu. Pitoreskní místo na hranicích nevzbuzovalo moc nadějí na kvalitní jídlo, ale nakonec to i přes relativně dlouhé čekání, ovšem s omluvou obsluhy restaurace Fusion, dopadlo nadmíru dobře. Jídlo bylo naprosto čerstvé, kvalitní a velmi dobré. Thajské kari v nás navíc zažehlo touhu dotáhnout dnešní etapu bez ztráty kytičky až do cíle. Aby naše motivace byla ještě větší, opat nám zvěstoval novinu, že v Aši na nás čeká něco jako švagr a navíc bude selátko, pivo a všeobecné veselí v místním amfitéatru. To probudilo i toma z mírné letargie a do Aše jsme dorazili v podstatě ve skupině a s velkým očekáváním.

V místním amfiteátru už to žilo, zpočátku jsme si naivně mysleli, že tam snad čekají na nás, že ta fronta je na podpisy, a že ty kartičky co dřímají v ruce jsou sběratelské kartičky s našimi portréty. Bohužel přéma vyrobil pouze samolepky sudetenritt, kterými jsme obrandovali část Šumavy a celý Český les, a radosta naší propagaci v místě triumfálního dojezdu taky trošku odfláknul. A to nám minulý rok v Mauritzu sliboval kampaň v televizi, tisku aj v tlači. Fronta byla prostě na prase, kartičky byly ve skutečnosti tácky na to prase a nikdo na nás ani okem nepohlédl, natož aby se s námi chtěl třeba jen vyfotil. Zklamaně jsme jeli hledat nasmlouvané ubytovaní v hotelu u radnice. Cestou jsme potkávali samé zvláštní lidi, kteří šibalsky pokukovali po našich strojích, obzvláště džimákův nový krasavec byl pro místní velkým lákadlem. Kolárna ani jiná podobná místnost v hotelu nebyla, navíc tam nebyla ani recepce nebo někdo kdo by celý objekt nějak hlídal nebo alespoň se tvářil, že ho hlídá. Tak se nám asi poprvé a doufejme, že naposledy stalo to, že jsme na pokojích kromě svých maličkostí měli i naše kola. Navíc koupelna vypadala stejně jako kdyby v ní býval autoservis nebo černá kuchyně, takže ve finále jsme žádné velké rozpaky z čistoty našich kol na pokoji vlastně ani neměli.

Po deratizaci, desinfekci a odpylení našich těl jsme se odebrali do přilehlé restaurace u tří Lipanů na místním sídlišti. Objekt, který byl ještě nedávno určen k demolici a svým vzezřením připomínal nebo snad i dokonce byl v minulosti sidlištní samoobsluhou s formankou nás svým interiérem, kvalitním tankovým pivem a hlavně konečně nějakým dobrým žvancem příjemně překvapil. Pojedli jsme, popili jsme, poprosili obsluhu o společnou fotku a vyrazili vstříc amfiteátru poškádlit to jejich prase a kelímkáče. Prase došlo, kelímky nedošly. Toho večera jsme ovšem poznali doposud netušené. Například, že vepřovka byť vypadá nevábně, chutná ve finále docela lahodně. Poslední večer se nesl v uvolněné atmosféře, zítra už máme před sebou jen nejzápadnější výběžek a pak hajdy domů, takže i jindy vážný radosta celý večer zářil jak sluníčko. To už ovšem neviděl alesh, který se z našeho spolku svým klasickým způsobem odpáral a se slovy „tak dobrou“ a zmizel ještě cestou ze "sámošky" do hotelu spát. Kdyby s námi býval byl zůstal, býval by byl viděl vepřovku, slečnu Květu a jako bonus džimáka skákajícího rychlostí světla v prázdném amfiteátru. Gumídek z MB.

Na západ a hajdy domů

Hotel bez snídaně to je takové Ašské specifikum, které asi jen tak něco trumfne. Takže poslední společná snídaně byla pořešena nákupem nejrůznějších vakuovaných poživatin v místním Penny marketu, který sídlí na náměstí s benzínovou pumpou což je evidentně také místní specifikum. Jakmile je na prostě na náměstí jen kousek místa prdneme tam pumpu a k tomu jako bonus dáme jeden nebo dva megavelké kruhové objezdy. To asi aby se skopčák cítil jako na pouti. Lehkou nervozitu několika členů, kteří byli vzhůru už od prvního zaskřehotání skřivana a trochu pozapomněli na předchozí dohodu, že se vyráží až v půl desáté, rozseknul svým příchodem na místo startu v 9:35 fáze, který měl jako vždy připravenu pláštěnku.

Nezbývalo nám než dojet do nejzápadnějšího bodu ČR, ovšem předtím ještě nastal slavnostní okamžik kdy se radosta s příbou nechali na památku zvěčnit před domem pana Petřika, kde to v roce 2010 celé začalo. Mělo to tam i skončit ale pan Patřík dal ve svém penziónu přednost hostům, kteří zde stráví více než jednu noc. Jeho chyba, moh být součástí historie. Nejzápadnější bod ČR byl třetím, ze čtyř NEJ bodů, které jsme mohli cestou navštívit. Byl vlastně dost podobný těm ostatním jen se odlišoval světovou stranou. Co víc o něm psát, prostě bod, cedule lavička atd..

Když už se nás tom držel až do Aše byla by škoda ho odpárat na pohodovém objezdu nejzápadnějšího výběžku ale i tak se to chrtům na čele pelotonu málem podařilo. Nakonec jsme ale všichni ve zdraví dojeli opět do Aše. Cestou však opat, příba a alesh měli celkem na mále, když je na horizontu předjížděl nějaký místní Niki Lauda, který ovšem lehce zpanikařil a šlápnul v plné rychlosti na brzdu. Zvuk kvílejících gum jim asi dlouho zůstane v uších, stejně jako ten pocit kdy čekáte tu ránu zezadu, která vás v nejlepším případě připoutá na invalidní vozík s přeraženou páteří. No nic, dopadlo to nakonec dobře. Vše tak směřovalo ke zdárnému zakončení našeho velkého putování.

Slunce se vrátilo do Aše společně s našim příjezdem, čekalo nás jen nalodění na vlak do Chebu kde jsme měli přestoupit na rychlík. Poloprázdné nádraží nenaznačovalo zradu, nicméně 10 minut před odjezdem se nádraží začalo nepříjemně plnit. Korunu tomu nasadila paní štiplístková, která měla do vlaku jedoucího z Německa přistoupit a mj. štípnout nám lístky, které máme už několik měsíců včetně rezervace míst. Jenže rezervace šla udělat na všechny vlaky s výjimkou tohoto vlaku z Aše do Chebu ale systém nás při koupi 8 lístků pro osm lidí a osm kol neupozornil na nějakou zradu. Jenže paní štiplístková se udiveně zeptala „Co to je?“ a hodila svůj pohrdavý pohled na našich osm kol.

A začala diskuse na téma "Do vlaku vás nevezmu tam smí jen čtyři kola, je to jednovagonová souprava" nebo "Nechcete jet na kole do Chebu, když už je máte?". Vypadalo to fakt špatně, naše lístky z Chebu do Prahy včetně místenek už pomalu začaly hořet. Nakonec paní štiplístková svolila, že se do vlaku v podobě větší tramvaje s pouze dvěma vstupy snad nějak vměstnáme a v nejhorším nás cestou někde vyhodí.

Co vám budu povídat byl to tetris, ale zase ve vlaku kromě našich osmi kol byly další 4-6 kol, které průběžně nastupovaly a vystupovaly, takže už víme, že limity jsou od toho aby se porušovaly, protože vždycky to nějak jde, když se chce. Přece jenom jsme za ta léta v područí ČD už na podobné cirkusové kousky docela zvyklí a víme kam se vejdeme a kam ne.

Dojeli jsme tedy zdárně do cíle. Když nepočítáme výluku na trati těsně před Prahou kde náš rychlík dával přednost courákům, bylo to celkem v pohodě. Těch cca 20 min zpoždění znamnalo pro dva členy výpravy, že vyskočili takřka z ještě jedoucího vlaku, jen aby stihli vlak na který potřebovali přestoupit aby se vůbec dostali domů.

Mise byla tedy splněna, republika byla objeta celá. Tím to ale vážení přátelé nekončí. S nejvyšší pravděpodobností o nás brzy uslyšíte, protože jak asi ti bystřejší tuší Sudety nemají jen vnější hranice ale i vnitřní. A rozkaz zněl přeci jasně „objet Sudety“. Nebyl čas ptát se co je co.

Takže za rok zase nashledanou? Dáme včas vědět co se chystá.

účastníci etapy

dr. radosta
dr. radosta
příba
příba
džimák
džimák
alesh
alesh
fáze
fáze
opat
opat
přéma
přéma
tom
tom

Předchozí
Další
[embedsocial_album id="61f61a02d47409c444b9ec2bac1cd8242267caf3"]

souhrnné informace o etapě

sudetenritt 2018 1. den - z Železné Rudy na Výhledy

Start : Železná Ruda
Cíl : Výhledy
Nastoupáno : 1668 m
Najeto : 64 km

Průjezdní místa : doplníme

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/8302234187/




sudetenritt 2018 2. den - z Výhledů do Obory

Start : Výhledy
Cíl : Obora
Nastoupáno : 1271 m
Najeto : 74 km

Průjezdní místa : doplníme

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/76be234188/




sudetenritt 2018 3. den - z Obory do Aše

Start : Obora
Cíl :
Nastoupáno : 1301 m
Najeto : 74 km

Průjezdní místa : doplníme

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/3003234189/




sudetenritt 2018 4. den - z Aše do Aše

Start :
Cíl :
Nastoupáno : 644 m
Najeto : 40 km

Průjezdní místa : Aš, Krásná, nejzápadnější bod ČR, Ludwigsbrunn, Oberprex, Trojmezí, Hranice, Studánka, Aš

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/d0b5234190/




2017 – osmý ročník z Českých Velenic do Železné Rudy

Nestabilní počet účastníků, tedy styl ode zdi ke zdi, je asi naše nejslabší stránka. Tentokrát odřekli na poslední chvíli tom a přéma, který trpěl nebezpečnou rýmičkou a v průběhu našeho putovaní nám posílal pouze srdceryvné fotografie. On a čaj, on a kapesník, on a gauč atp.. Opět se ale do kolektivu vrátil fáze, který má bohaté zkušenosti pokud jde o nenadálé změny počasí. Znepokojující rovněž bylo, že předpověď počasí a čerstvě napadaný sníh na Kvildě, dával za pravdu džimákovi a jeho velenické věštbě. A navíc tu byl ten fáze .... obchodník s deštěm.

A aby problémů nebylo málo, nastala neobvyklá situace kdy se České dráhy rozhodly na prodloužený víkend naplánovat výluky na páteřních tratích z Prahy do Českých Budějovic a také na zpáteční z Železné Rudy do Plzně resp. Prahy. Plnou hlavu starostí tak měl už dlouho dopředu vedoucí vlakové sekce příba, který po dalších změnách u ČD, konkrétně v objednávání skupinových jízdenek, řešil jak nás vůbec dostat na místo. Vyplňování nejrůznějších formulářů a čekání na smilování pánů od direkce, to bylo šimlování skoro jak za císaře pána. Dostalo se nám vyrozumění, že nic není problém ale o pochybných slibech o náhradní autobusové dopravě a dodávkové dopravě pro kola, která údajně bude v Českých Budějovicích po neexistující dálnici stejně rychle jako rychlík, který měl v tom úseku výluku, jsme si mysleli své. To se prostě nedá stihnout a jak se pak dostaneme do Českých Velenic? První potvrzení našich pochybností začalo v Táboře. Na parkovišti náhradní autobusové dopravy před nádražím sice čekala dodávka, kterou nám ČD přislíbily, ale řidič pan Lakatoš byl velmi překvapen proč zrovna on má vézt naše kola, když mu to nikdo neřekl. Svorně přitakávala i jeho manželka Eržika. Proč měl v autě složené sedačky a na jaké zboží skutečně čekal se nám zdálo záhadou. Po několika minutách dlouhého remcání, že se mu tam stejně ty kola nevejdou, a že mu do toho nemáme kecat, protože on už se něco navozil, se mu podařilo všech šest kol nacpat do Tranzita. Možná jsme byli rádi, že nás nakonec nejelo všech osm. Lakatoš zamával a odjel i s Eržikou. Po 20 minutách od příjezdu jsme konečně vyrazili a doufali, že alespoň nějaký vlak dnes stihneme.

Ráno moudřejší večera

V Českých Budějovicích jsme nebyli na čas. Samozřejmě. Kola taky nikde ale vzápětí kdosi ukázal asi 150m od autobusu kde na rušné silnici před nádražím pan Lakatoš vyndával naše kola na chodník. Byli jsme u nich první. Do toho cestou z Tábora začalo pěkně pršet, což je sice lepší než sníh ale kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp. Celkově jsme nabrali i s čekáním na další vlak pěkné manko a tak jsme za šera a vlhka vystoupili lehce rozladěni v Českých Velenicích. Tma sílila, déšť také a Šejby v nedohlednu. Cestou operativně voláme do penziónu, že přijedeme později a pravděpodobně na kost promočení. Slečna provozní nám zatopí v krbu a pod gulášem, který čeká jen na nás. Dorazili jsme pozdě v noci, věci promočené plné jihočeského písku. Naštěstí v penzionu Šejby vládla pohoda roztopeného krbu, teplá večeře a vlídné slovo slečny provozní, které nevadilo, že jsme do penziónu přinesli i podstatnou část místních luhů a hájů na svém oblečení. Doufali jsme, že do rána, které nebylo daleko, uschneme a počasí se umoudří a hlavně přestane pršet.

Wet and wild podruhé

Pršet přestalo už večer a v průběhu noci se to celé zvrtlo do sněhové vánice, kterou jsme ovšem zaspali spánkem spravedlivých. Ráno, nic netuše, jsme rozhrnuli závěsy a nestačili zírat. Deset centimetrů, nebo možná víc, nového sněhu a furt sněží. Z chodby penzionu se ozval džimákův hrdelní smích a památná věta „ty vole Libuše hadr“, která nám připomněla loňské hlasování o termínu.

Co se dá dělat? Vlaky kvůli kalamitě a popadaným stromům nejezdí, proud nejde ve velké části oblasti kde jsme se měli pohybovat, takže jediné co nám zbývalo je pokračovat v naplánované trase. A pak se uvidí. Trasa se průběžně upravovala aby se jelo alespoň pokud možno po zpevněných cestách protože i tak jsme se bořili do sněhu, který nikdo neodklízel, pluhy už měly letní pneumatiky a silničáři už se nejspíš opalovali v Karibiku za vánoční prémie. Nadšení běžkaři a ostatní milovníci nečekané sněhové nadílky si ťukali na čelo při pohledu na naší zmrzlou karavanu . Cestou jsme zjistili, že elektřina nejde ani ve Vyšším Brodě, kde jsme měli bydlet a při pomyšlení na mokré věci co máme na sobě a zmrzlé údy nám zamrzl i úsměv. Naštěstí ve Rožmberku byla fáze přítomna a topení také fungovalo, takže jsme byli alespoň prozatím zachráněni. V provizorní sušárnu bot se k velké libosti příchozích hostů proměnila i restaurace hotelu Růže. Dva Taliskery na dobrou noc a zítra je taky den.

Nejsme jediní

Třetí den začal putováním kolem Lipna kde jsme potkali také pár zmatených cyklistů, kteří si evidentně chtěli užít prodloužený víkend na Šumavě. Ale v jarních oblečcích jen nesměle kroužili podél Lipna a do vyšších poloh Šumavy se neodvážili. Ne tak my. Byť jsme týden předtím také chodili v tričku a kraťasech, na sudetenritt jsme vždy řádně připraveni. Jen nám chyběl tom a jeho zázračný batoh plný překvapení, včetně teploušů na boty. Začali jsme stoupat a s přibývající výškou přibýval i sníh. V některých místech nešlo jinak než po silnici ale před námi byla cesta podél Schwarzenberského kanálu, kde silničáře opravdu nemůže čekat ani největší blázen. I fáze při pohledu na vydatně zasněžený plavební kanál doufal, že slova dr. radosty „tak se podíváme jak to vypadá kousek dál a uvidíme“ jsou jen předehrou před objízdnou trasou v nižších polohách. Ani po několika km se cesta dr. radostovi nezdála nesjízdná. Je to pěkná cesta, to nemohu říct, ale zase když už jsme dojeli tak daleko nemá smysl se vracet. Tak nějak by se dala charakterizovat každá zastávka na kousku trávy, která se po dlouhých km objevila na nějaké mýtince. Na druhou stranu, sudetenritt není pro slečinky, což dr. radosta a příba konstatovali na konspirační schůzce ještě před odjezdem aniž by tušili, že jejich představy o náročnosti se tento rok poněkud znásobí.

Všichni jsme bojovali s hlubokým sněhem a tím jak se udržet na kole co nejdéle a neskončit ve Schwarzenberském kanále. Statečně bojoval i alesh, který přiznal, že to není jeho šálek kávy, když k tomu nemá hůlky a běžky. Dokonce i džimák bojoval, byť špačkoval ze všech nejhlasitěji, ale to už je prostě džimák a jeho styl. Skoro jsem zapomněl na opata, který si dostatek sněhu také užíval, byť v něm nemohl použít svojí obvyklou pozici alá Chris Froome, kterou u něj známe z táhlých stoupání kdy očima hypnotizuje svůj wattmetr aby se nevydal zcela ze svých zásob. V takovém případě opatovi zbyde i víc energie na večerní poradu našeho kolektivu a nemusí nasadit svojí proslulou polohu hibernakulum, o které se zmiňujeme v jeho profilu. Pokud se nepletu, v průběhu sudetenritt 2017 došlo k nasazení hibernakula pouze jednou a to v hotelu Růže. A to je na opata celkem slušný výsledek.

Večerní vysvobození v penzionu Mauritz, kde na nás čekal opět krb, teplá večeře a sudové pivo byl balzámem na dojebané bajkerovo tělo. Nejvíc si stěžovalo aleshovo koleno a příbova achilovka, která vrzala jak staré gumáky. Náčelník dr. radosta pohrozil, že simulanty zapíše do deníku což vyděsilo příbu, který už jednu absenci díky zlomené ruce měl a nechtěl aby ho někdo sesadil z průběžně druhého místa v počtu účastí na sudetenritt. To, že to odnesl zánětem achilovky, který léčil další měsíc a půl totálním klidem, je daň za umístění na nástěnce.

Alesh jede, domů

Čtvrtý den ráno se ukázalo, že aleshovo koleno je velmi výrazně proti. Ještě to s námi kousek zkusil ale po pár kilometrech se s námi rozloučil a zamířil do Bruntálu .... ne tam už byl, prostě někam na nejbližší vlak. Ještě předtím rozdal zbytek náhradních orgánů členům výpravy, přibu a jeho achilovku zatejpoval tak, že ho na Modravě rozmotávali dvě hodiny, a popřál všem mnoho štěstí a méně závějí.

Charakter cest se prakticky neměnil, v nižších polohách mokro od tajícího sněhu, ve vyšších dostatek sněhu pro zimní sporty. Kilometr za kilometrem jsme se prokousávali blíže k Modravě, kde na nás čekal Klostermann. Ještě před přistáním na Klostermanově chatě jsme dostali chuť na pivo z pivovaru na Kvildě. Věrni svému dosavadnímu přístupu jsme si ho vychutnali venku na sněhu. A pak vzhůru na Modravu. Do trháku šel jako obvykle dr. radosta, který během chvilky ujel všem zbývajícím účastníkům a před vrcholem kopce se kochal výhledem do lesů, vědom si svého náskoku. Nevšimnul si ovšem příby, který po iontovém nápoji z Kvildy dostal zřejmě spurterský záchvat a ještě před vrcholem kopce prosvištěl kolem nic netušícího dr. radosty. Se slovy „Já jsem tady vedoucí!!!“ jal se stíhat utrženého příbu. Souboj to byl pěkný, drapák na drapák, jenže příba opět využil svého aerodynamického tvaru koule, a o pár centimetrů dr. radostu na cílové pásce předstihl. Endorfiny jim zaplavily tělo až tak, že zapomněli odbočit na Klostermanovu chatu a museli se, již notně unaveni, vracet do kopce zpět k odbočce.

Ubytování a servis po celou dobu sudetenritt 2017 byl na velmi dobré úrovni, a i trošku přeplácaný interiér Klostermanovi chaty a poněkud škrobený personál na tom nic nezměnil. Trošku to vylepšilo naše některé horší zkušenosti ale o to víc na to vrátilo počasí, které se s námi moc nemazalo.

Rozlučka se sněhem

Pátý den byl pokud jde o průjezdní místa poněkud strohý a tak kromě Prášil, které jsme jen lízli jsme se pohybovali výhradně v divočině. V uších nám zněla znělka letošního ročníku od Petra Jandy a Petry Janů „JEDEME DÁL“, a to i po vyklopení se příby do škarpy odkud se po pěti dnech bojovaní se sněhem zprvu odmítal zvednout ale po škodolibé zmínce dr. radosty o tom, že má pořád v batohu ten deník, se za skřípění achilovky zvedl.

Po příjezdu do Železné Rudy jsme do prvního koše slavnostně vyhodili rozervané návleky na tretry, snad jako znamení, že zima pro nás letos už skončila. Ale pro příští ročník si samozřejmě koupíme zase nové. Přece jenom nás čeká opět Šumava a kdo by chtěl dojet do cíle celé sudetenritt, tedy do Aše s omrzlými prsty na nohou. Otázkou je zda se slavnostního cíle dočkáme konečně v plném počtu všech členů. Doufáme, že ano.

účastníci

dr. radosta
dr. radosta
příba
příba
džimák
džimák
alesh
alesh
fáze
fáze
opat
opat

Předchozí
Další
[embedsocial_album id="74d3e12accf160d309ca524a7d0a9f6428d8918a"]

souhrnné informace o etapě

sudetenritt 2017 1. den - z Českých Velenic do Šejb

Start : České Velenice
Cíl : Šejby
Nastoupáno : 456 m
Najeto : 24 km
Průjezdní místa : Vyšné, Veveří

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/c66e227695/




sudetenritt 2017 2. den - z Šejb do Rožmberku nad Vltavou

Nastoupáno : 640 m
Najeto : 45,4 km
Průjezdní místa : Hojná Voda, Černé Údolí, Pohorská Ves, Malonty, Bukovsko, Rychnov nad Malší, Dolní Dvořiště, Rybník, Mýto

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/b300227696/




sudetenritt 2017 3. den - z Rožmberka nad Vltavou do Bělé

Start : Rožmberk nad Vltavou
Cíl : Bělá
Nastoupáno : 924 m
Najeto : 72,2 km
Průjezdní místa : Hrudkov, Vyšší Brod, Loučovice, Lipno nad Vltavou, Nové Domky, Přední Výtoň, Pasečná, Přední Zvonková, Zadní Zvonková, Nová Pec, Bělá

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/49c3227697/




sudetenritt 2017 4. den - z Bělé do Modravy

Start : Bělá
Cíl : Modrava
Nastoupáno : 1076 m
Najeto : 65 km
Průjezdní místa : Nová Pec, Jelení, Nové Údolí, Strážný, Knížecí Pláně, Bučina, Hraběcí Huť, Kvilda, Filipova Huť, Modrava

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/508a227698/




sudetenritt 2017 5. den - z Modravy do Železné Rudy

Start : Modrava
Cíl : Železná Ruda
Nastoupáno : 786 m
Najeto : 40,9km
Průjezdní místa : Prášily

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/4d16227699/




2016 – sedmý ročník z Břeclavi do Českých Velenic

Trháme další rekord

Kdyby fáze neměl zrovna aktivován režim „out of bike“, mohl to být legendární ročník s plnou účastí, protože se na zřejmě nejméně náročnou etapu přihlásili další dva noví členové a to přéma a tom. Pokud jde o přému toho jsme měli možnost poznat již na našich podzimních zájezdech za traily, kde nás přesvědčil, že i s řídkým výpletem, daleko od servisu se dají na kole dělat psí kusy. O tomovi jsme toho moc nevěděli, stejně jako on toho o sudetenritt věděl relativně málo, důležité bylo, že to je na kolech, že si všechny potřebné věci veze člověk s sebou na hrbu. To byly vstupní informace, které od dr. radosty dostal společně se stručným seznamem ingrediencí, které se do toho našeho cestovatelského koktejlu hodí. 

Ovšem tom není troškař a tak když jsme na něj čekali na Hlavním nádraží a rozhlíželi se kolem, vůbec nás nenapadlo, že ten cyklist, který má na zádech ten 70 litrový batoh může být náš nový člen. On nás poznal naprosto bezpečně, protože žádný jiný spolek šílenců co rádi jezdí na kole ve sněhu v dosahu 50 km nebyl. Žertovali jsme, že tom jakožto lékař s sebou podle všeho veze vybavení na případné příhody na cestě, jako je defibrilátor, polní operační sál a jiné věci. Nebylo nám to ani vyvráceno, ani potvrzeno ale cestou nás tom vždy něčím překvapil a pokaždé vytáhl z batohu něco, co jsme ještě neviděli. Pracovně dostal přezdívku Pokuston. Na nějaké honění gramů na kole si tom také moc nepotrpěl, takže kromě 3 blatníků, dílenské pumpičky, 4 záložních baterií a několika GPS přístrojů a nejrůznějších udělátek měl vlastně stejné kolo jako všichni ostatní. Až při zpáteční jízdě vlakem do Prahy jsme potěžkali batoh, který tom celou dobu vezl na zádech a konstatovali jsme, že Pokuston by mohl být taky Zaremba, a smekli jsme všech šest klobouků před odhodláním zúčastnit se i s takovým váhovým handicapem.

Po příjezdu do Břeclavi nastal krátký přesun do Mikulova se zastávkou na klasickém turistickém místě, kterým bezpochyby je Kolonáda na Rejstně u Mikulova. V Mikulově jsme v místě rezervovaného ubytování chvilku čekali než nám majitel otevřel a trochu nás znejistil jeho vyděšený pohled na nás a naše kola. Pak pronesl památnou větu „Jo vy máte kola? Aha!“ a na několik minut zmizel v útrobách penziónu. Později se choval velmi podivně a odháněl nás od dveří v přízemí, když jsme hledali možnost kam ty naše „AHA“ kola vlastně dáme. Jak později náhodou zjistil nejmenovaný člen našeho kolektivu jednalo se zřejmě o muže, který doma ze svých dětí vyháněl ďábla a vůbec nedělal asi moc pěkné věci. Tímto detektivu Štikovi děkujeme za příspěvek do černé kroniky, více se dočtete zde . Velkou důvěru jsme neměli ani na finální místo pro naše kola, když nám ukázal na kumbál, který byl na volně přístupném prostranství za domem, u kterého navíc bylo okny vidět dovnitř a dveře se zámkem byly v takovém stavu, že snad ani nemělo smysl je zamykat. Pro jistotu jsme kola svázali všemi dostupnými zámky, které jsme s sebou měli a doufali, že ráno budeme moc v etapě pokračovat.

Vínéééčko bílé

Druhý den byl opět ve znamení nudy, pokud chcete pohody, protože výškový profil trasy se pohyboval v hodnotách, které jsme doposud neměli tu čest zažít. S výjimkou stoupání na vinici Šobes a pár drobných stoupání v jejím okolí, to byl nenáročný den, který jsem opět zpestřili několika turistickými cíli a ochutnávkou místních vín. Pro nás nezvyklé bylo i velmi slunečné a relativně teplé podnebí, na které v dubnu nejsme zvyklí. Žádný sníh, žádné bláto. Možná i to přimělo přému k tomu, že ihned po příjezdu do Vranova nad Dyjí začal řešit čeho se ze svého batohu zřekne a jak to pošle do Prahy. Zatímco tom byl v ledovém klidu a svého proviantu se odmítal vzdát, prý všechno potřebuje nebo může potřebovat.

Čáry

Třetí den i s odlehčeným přémou, který po složitém vyjednávání s místní recepční dokázal část svého já poslat zpět do Prahy, jsme vyrazili směr Česká Kanada. Již zmíněná recepční se na zbytek týmu po přémově vtloukání klínů netvářila nikterak přívětivě, což byl oproti našemu příjezdu obrat o 180 stupňů. Ani bú nám neřekla.

Za zmínku snad jen stojí nevydařená návštěva legendární restaurace Besídka, kde po objednání pití a jídla došlo k velkému třesku v místní kuchyni. Jak nám později servírka sdělila, kuchařka odhodila vařečku se slovy, „Se na to tady můžu vys...t“ odešla směr Maříž. A tak za ní vařila uklízečka a jídlo vydával asi kotelník. I přes urgence a dotazování proč naše jídla nejsou stále na stole jsme po hodině a půl pouze suché konstatování, že kuchyň prostě nestíhá. Při pohledu na 150 stránkový jídelní lístek není divu, a v podstatě obdivujeme kuchařku, že to do těch 14 hodin vydržela, protože každý jiný by s tím už dávno mrsknul. Stejně jsme tak trochu podezírali přému, že v tom má prsty, jako měl prsty (obrazně samozřejmě) i v paní recepční ve Vranově na Dyjí, kdy došlo také k nečekanému zvratu v jejím chování. Většina členů po dvou hodinách na slunci před Besídkou odjížděla s počínajícím úžehem, což se projevilo i při placení kdy jsme tento bonus náležitě ocenili. Největší slevu sám sobě přisoudil opat, který rozhořčen gastronomickým thrillerem pohodil na stůl nějaké zlaťáky, s tím, že zbytek odmítá platit, a odešel středem.

Podvečer nás přivítala Nová Bystřice, mimochodem místo kde opat trávil podstatnou část svého života. Zároveň se nám poprvé na sudetenritt poštěstilo, že uvidíme místní pálení čarodějnic, na které jsme v dosavadním putování zatím nikde nenarazili. Vatra byla vskutku monstrózní, pamětníkům připomínala požár Národního divadla, a plameny dosahovaly odhadem 8 metrů takže i hasičská Tatra vypadal po jejím boku trošku jako angličák. Zvědavci v prvních řadách panicky ustupovali, poté co na nich začalo lehce doutnat oblečení Made in China, koupené u Nguyễna v místní večerce.

Candáti tekly proudem

Čtvrtý den plackoidního ročníku, kdy se nastoupalo neuvěřitelných 406m, se nesl v duchu rybí tématiky. Okolní rybníky ani nedaly jinak. Původně pivní pauza ve Stankově se zvrhla v ochutnávku čerstvých ryb, připravených v místním vyhlášeném  bistru U Sumečka. Takže přesto, že jsme byli už na odchodu s tím, že se najíme až v Českých Velenicích, ještě ve dveřích jsme se při pohledu na candáty, sumce a jiné dobroty otočili na obrtlíku a zařadili se do fronty čekajících na čerstvou rybu. Bylo to fajné rybí odpoledne.

V Českých Velenicích jsme měli díky časové díře ve vlakovém spojení chvilku času na závěrečnou poradu, při které jsme řešili termín pro sudetenritt 2017. Většina se přikláněla k termínu obvyklému, tedy opět na čarodějnice. Jedině snad vedoucí kontrolní komise džimák byl hlasitě proti. Oponoval tím, že může být na Šumavě ještě sníh, a že by radši jel o týden nebo dva později. Jeho námitka byla zamítnuta. Až čas mu dal tentokrát za pravdu, ale o tom zase až příště.

účastníci

dr. radosta
dr. radosta
příba
příba
džimák
džimák
alesh
alesh
opat
opat
přéma
přéma
tom
tom

Předchozí
Další
[embedsocial_album id="02257cf392a05c4bf0414e1643466d5e7ac2a605"]

souhrnné informace o etapě

sudetenritt 2016 1. den - z Břeclavi do Mikulova

Start : Břeclav
Cíl : Mikulov
Nastoupáno : 294 m
Najeto : 30 km

Průjezdná místa: Břeclav, Valtice, Úvaly, Mikulov

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/6561201014/




sudetenritt 2016 2. den - z Mikulova do Vranova nad Dyjí

Start : Mikulov
Cíl : Vranov nad Dyjí
Nastoupáno : 851 m
Najeto : 89 km

Průjezdná místa: Mikulov, Březí, Dobré Pole, Nový Přerov, Hevlín, LAA an der Thaya, Blaustaudenhof, Wulzeshofen, Pernhofen, Lampelberg, Hatě, Šatov, Šobes, Podmolí, Lukov, Čížov, Vranov nad Dyjí

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/f4fa201015/




sudetenritt 2016 3. den - z Vranova nad Dyjí do Nové Bystřice

Start : Vranov nad Dyjí
Cíl : Nová Bystřice
Nastoupáno : 1289 m
Najeto : 79 km

Průjezdná místa: Vranov nad Dyjí, Podmyče, Šafov, Stalky, Untethürnau, Oberthürnau, Luden, Písečné, Slavětín, Slavonice, Maříž, Veclov, Reingers, Hirschenschlag, Nová Bystřice

GPX:  http://www.cykloserver.cz/f/faa5201016/




sudetenritt 2016 4. den - z Nové Bystřice do Českých Velenic

Start : Nová Bystřice
Cíl : České Velenice
Nastoupáno : 406 m
Najeto : 48 km

Průjezdná místa: Nová Bystřice, Smrčná, Peršlák, Staňkov, Chlum u Třeboně, Tokániště, Krabonoš, České Velenice

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/ea57201017/




2015 – šestý ročník z Horní Lidče do Břeclavi

Slovo úvodem

Jelikož jsem díky podstrčenému kolu od dr. radosty, které mi svou neopatrnou jízdou zlomilo ruku, nemohl být přítomen dějinám, bude zápis z této etapy dodán samotným dr. radostou, který ho ochotně příslíbil.

A jelikož ani já nevím jaké to tam bylo, už se na ten příběh docela i těším.

Váš zlomený příba.

Napospas osudu

Ano, je to tak, příba nás díky své lehkovážné rozpustilosti opustil, a my jsme byli ponecháni napospas rozličné zvůli, ať už původu přírodního či způsobené ledabylou činností lidskou.

Hned zpočátku je třeba ještě uvést na pravou míru tvrzení ctěného příby, kdy nepodloženě obvinil předsedovo kolo z ublížení na zdraví. Není totiž zcela jasné, kdo komu více ublížil. Výše zmíněné kolo bylo nedlouho po incidentu shledáno zlomeným a muselo být ponecháno v opravně, což vedlo k tomu, že předseda byl donucen absolvovat celý šestý ročník na náhradním kole - sice s vyššími zdvihy, ale také o dost těžším, což bylo zvláště při cestě do kopce citelně znát, i když neinformovaný svědek by díky předsedově neutuchajícímu úsilí a přirozenému pohybovému nadání možná změnu ani nepostřehl.

Nicméně, nechme stranou plané úvahy a pokročme rovnou k příběhu, na který se jistě těší nejen příba.

Napospas železniční byrokracii

Kromě banální příbovy zlomeniny předznamenala odjezd na další etapu Sudeten Ritt ještě jedna závažná událost - krize vzájemné zastupitelnosti. Ukázalo se totiž, že co České dráhy jednou uchvátí, už nepustí. A protože uchvátily příbovu totožnost a spojily si s ní jízdenky i místenky zbytku výpravy, museli jsme řešit problém, jak vycestovat na východ Moravy bez vedoucího vlakové sekce.

Jistá naděje zasvitla po angažování nového člena výpravy - přémy, který se jako jediný rozhodl k odvážnému činu - vydávat se za příbu před personálem železničního molocha. Nejen, že se nezalekl toho, že mu chybí asi 20 cm výšky, ale nezdeptal ho ani fakt, že obvod jeho hlavy je o dobrých pár decimetrů menší. Ostatně podobnost obou aktérů můžete posoudit na podobiznách z pera již několikrát zmíněného příby. Je nutné podotknout, že podobizny vznikly ještě před tím, než si zlomil ruku, i když se může zdát, že tomu bylo naopak.

Hrdinského činu jsme se ale nakonec bohužel nedočkali. Přéma byl pár dní před odjezdem napaden strašlivým vlkem a místo identity sdílel s příbou rovnou i osud - zůstat doma.

A tak musel zasáhnou obětavý polochromý příba a svést boj s byrokracií sám. K jeho cti budiž přičteno, že se mu podařilo s drobnou finanční ztrátou vyrobit z jízdenek na jméno jízdenky na doručitele. Tento trik nikdo před ním ani po něm už nedokázal zopakovat.

Napospas živlům I.

Šťastně jsme se tedy v omezeném počtu naskládali do vlaku a vyrazili na východ. Pražce duněly svoje dudlaj dudlaj a my jsme v tichosti rozjímali nad pomíjivostí osudu. Kochali jsme se krásnou krajinou i příjemným dubnovým počasím a těšili se do Horní Lidče, která nás loni tak nelítostně roztrhla vejpůl. Nováčka opata jsme zasvěcovali do záludností, kterými nás každý ročník obdařil, a nezapomněli jsme ho ani seznámit s jeho nikdy nepozaným bratrem.

Idylka vzala za své kousek před Vsetínem. Obloha se začala nenápadně zachmuřovat a v Horní Lidči už jsme z vlaku vystupovali do mírného mrholení. Dr. radostu to ani v nejmenším nerozhodilo, po letech hraničního putování už byl zvyklý na ledacos, a tak vyrazil svižným tempem vstříc blížícím se kopcům. Odmítal zastavit třeba i jen kvůli tomu, aby si vzal bundu a optimisticky pokřikoval na opozdilce, že to je jen aprílová přeháňka, která brzy přejde. Ve chvíli, kdy se krajina začala zprudka zvedat a ukazovat svoje zabahněné zuby, rozhodlo se počasí, že se nenechá zahanbit. Tehdy se předseda rozhodl, že svoje provlhlé tělo konečně zahalí bundou, aby se mohlo pořádně zapařit. Ostatní mu poprávu záviděli, nemaje dostatku fantazie, aby odhadli, co se bude dít, až se před nimi na ubikaci svlékne.

Ale ubikace byla ještě daleko - zhruba jeden velký kopec a několik promočených treter. Zaťali jsme zuby, šlapali do přibývající mlhy, kterou vzápětí vystřídala večerní temnota, a v duchu přemítali, jestli s námi opat ještě někdy pojede. Najednou se ze tmy vynořil hostinec U sedmi kulí, ve kterém předseda předvídavě objednal nocleh a něco k snědku. Byli jsme zachráněni!

Po minutách strávených hledáním řízku pod citrónem a vdechnutím dvou piv, než se definitivně uzavře pípa, jsme se konečně ocitli na pokoji a lačně se chystali usušit promočené věci. Jenže se opakovala situace z Bartošovic jen s tím rozdílem, že tady nikdo nehodlal zatopit ani za úplatu. Prý je to rozbité…

Tradiční porada nad mapou se tedy nekonala, zalezli jsme polooblečení pod deky a snažili se usušit vlastním teplem.

Fáze a jak je dobře, že ho máme

Ráno se ukázalo, že ubytování bylo bez snídaně. Ale kdo by se tím trápil když máme fázi? Nejenže odhalil hned za rohem sedmi kulí pohostinou vesnickou sámošku s útulným venkovním posezení, ale díky své sociálně hypertrofované povaze nakonec od rázovitě vstřícných prodavaček vydyndal pro každého doušek domácí slivovice, abychom správně nastartovali den. Hned po ránu nás totiž zase čekalo stoupání. Výškové metry, které jsme včera ztratili cestou do Nedašova, jsme museli zase nabrat a tak jsme zaťali zuby a nechali alkohol, který nám čerstvě proudil žilami, aby nám pomohl v cestě zpátky na hřeben. A stálo to za to. Čekal tam na nás nejen roztomile na kraji louky umístěný rozcestník, kde jsme dali první letošní samospoušťovku, ale také lesní divadlo, obvyklá bahenní koupel na těžkou technikou rozorané lesní cestě a nakonec Sidonie - vesnice odvážně vyrvaná ze slovenských spárů a navrácená do spokojené české náruče.

A sotva jsme si ve Vlárském průsmyku stihli prohlédnout jeden z prvních partyzánských pomníčků a vyšťourat bláto z bot, už nás zase čekalo stoupání. Cestu do kopce lemovali kromě mrtvých partyzánů i černožlutí mrtví salamandři a průzračné horské prameny. Cesta vesele ubíhala, i opožděný opat se najednou svěží zjevil na hřebeni a už jsme byli málem v koncích. Naštěstí jen Na koncích, což bohužel naznačovalo další rychlé klesání následované dalším, tentokrát brutálním stoupáním. Díky němu jsme se ke konci dne cítili jako posádka zříceného letadla (další z míjených pomníčků), ale naštěstí nás hned za nejbližším horizontem čekala ubikace a překvapivě i další řízek. Zřejmě žalostná zkušenost s první večeří spustila v metabolizmu všech zúčastněných abstinenční syndrom doprovázený silnou kompenzační touhou a tak se letošní výlet nutričně nesl ve znamení řízků. A ten v penzionu Arnika byl v porovnání se sedmi kulemi vskutku luxusní - na talíři byl krásně vidět a proto si ho někteří z nás (kupodivu hlavně na první pohled poměrně neduživá fáze) dali pro velký úspěch ještě jednou. Obsluha byla pozorná a tak jsme konečně poseděli do sytosti a i na rozhovor nad mapou došlo. Díky dokonalé metabolické saturovanosti obou kartografů - džimáka i radosty měl rozhovor tentokrát podobu neškodného kočkování.

Lopeník nebrat!

Další ráno začalo opulentní snídaní následovanou očistou kol, ke které předseda nezištně obětoval svoje památeční triko. Naposledy jsme se pokochali výhledem z terasy penzionu a pak jsme svůj pohled upřeli na nebe. Předpověď totiž nebyla právě optimistická a už od rána mělo hustě pršet. Místo toho ale na nebi ležela ocelově šedá deka a to v nás probudilo nepodložený optimismus. Nicméně jsme se rozhodli oželet původně naplánovaný výjezd na blízký Lopeník, což evidentně trápilo pouze předsedu. Všichni ostatní si oddechli, že bude ten den o kopec míň. Křepce jsme překonali elektrický ohradník, který nás měl udržet v dosahu dobrého jídla a pití, a už jsme si to hasili po vrstevnici směrem k nejvyšší hoře Bílých Karpat Velké Javořině. Tu předseda za žádnou cenu obětovat nehodlal.

A tak tedy byl její vrchol v brzkém odpoledni dobyt, ovšem za cenu nemalých ztrát, převážně psychických. Cestou k vrcholu nás nejprve varovaly nápisy na kládách, které rudě křičely "NELOZIT!", o kus dál nenápadně nastrčený pomníček dámy, kterou zahubila bouře, a když ani to nepomohlo, pohltila nás neprostupná mlha, v níž jsme se ztratili nejen navzájem, ale i každý sám sobě. Nějaký čas jsme se bezcílně potulovali po hřebeni a marně hledali slovenskou hranici, za níž jsme tušili vysněnou oázu plnou dobrého jídla a napěněného moku. Pak nás ale v mlze skrytý chaos zcela prostoupil a jako bludní ztracenci jsme se nazdařbůh rozprchli, abychom se našli před hostincem hluboko v údolí skrznaskrz kropenatí.

Napospas živlům II.

To, co jsme v naší bezbřehé naivitě pokládali za mlhu, byla totiž ve skutečnosti nízká oblačnost, která přikryla celý kraj. Nezodpovědným chováním se nám podařilo mraky protrhnout a po zbytek dne se z nebe řinuly hektolitry vody v hustých provazcích deště.

Nějaký čas jsme strávili v hostinci, kde nás špinavé a promočené z nepochopitelných důvodů nechali chvilku osychat. Dokonce nás nasytili a napojili a nevadily jim ani blátivé loužičky, které se pod každým z nás kvapně tvořily. Pak ale přišel čas opět vyrazit do nečasu a tady se zase jednou projevila předsedova nebetyčná laskavost, když ani na chvilku nezaváhal a změnil plán trasy na zbytek toho dne tak, abychom zůstali v údolí a na asfaltu. Už žádné šplhání do kopců a překračování hranice, žádné plahočení v blátě ani průjezd slovenským pohraničím v medvědích stopách.
Zbytek trasy se jeví všem zúčastněným rozmazaný bez ostřejších obrysů. Ani fotografií se moc nedochovalo a tak se většina zážitků toho dne vynořuje jen jako záblesky ze sna: vodou smáčený větrný mlýn, krajina připomínající africkou savanu za potopy a vyděšení domorodci zkušeně stavějící protipovodňové zátarasy z pytlů naplněných pískem. To všechno jen letmo políbilo naše sítnice, než nám postupně začalo téct do bot. Dlužno podotknout, že dobrou službu všem prokázaly neoprénové návleky na boty, které ve svém zvacím dopise předvídavě doporučoval předseda. A nikoho asi neudiví, že jemu samozřejmě nateklo do bot až poslednímu.

Nicméně pak už nastal jen bohapustý úprk směr ubikace.

Aby však den neskončil pesimisticky, rozhodli se moravští bohové, že nás po čtyřech hodinách přestanou trestat, a tak jsme byli ke konci dne odměneni pohledem na podmračený západ slunce a na entomologův sen - pářicí se párek roháčů.

Lízání ran

Ukázalo se, že ubytování předchozí noci nastavilo naše očekávání nepodloženě vysoko a tak jsme byli opět překvapeni netopícím topením korunovaným dokonce nepřítomností ručníků na pokojích. S takovou možností bohužel předseda nepočítal a tak jsme se porůznu utírali do kapesníků, cestovních pidiručníků nebo zbytků toaletního papíru, zkrátka každý do toho, co měl zrovna k dispozici.

K usušení mokrého oblečení nám byla nabídnuta vlhká a studená tělocvična a tak jsme trochu po partyzánsku obsadili radiátory v jídelně, což dalo nedělní snídani nečekaně zemitý odér. Zbytek jsme pak díky aleshově prozíravosti rozvěsili na provázcích na pokojích.

K večeři byl zcela nekoncepčně guláš, což nás lehce vykolejilo a tak jsme po pár pivech zalezli prokřehlí a znavení na lůžka a v noci se pak zděšeně budili po zásazích nečekaně popadaných kusů oblečení.

Nejdelší neděle

Ráno nás přivítala lehce zachmuřená obloha, na kterou naše kola nevraživě a se skřípáním vrčela. Ukázalo se, že předsedova oběť trika přišla předčasně a je potřeba provést důkladnou očistu a promazání hliníkových ořů znovu. Provedli jsme vše ve chvatu, protože nás čekala nečekaně dlouhá nedělní etapa, která jakoby nepatřila tematicky do letošního cyklozájezdu.

Pokud se počet zdolaných výškových metrů předchozích dnů nedostal pod tisícovku a spíše se blížil ke dvěma, přišlo teď milé překvapení: nedělní etapa si pro nás připravila krásných 55 (slovy padesátpět) výškových metrů. Ale jakoby to předseda tušil, natáhl adekvátně počet kilometrů na hrozivých sedmdesát.

Zacvakli jsme tedy nášlapy, zaťali zuby a podél Baťova kanálu posléze vystřídanému loudavě tekutou Moravou se závodním tempem blížili k soutoku s Dyjí. Cestou na nás útočily rozličné druhy vodního ptactva, o jejichž existenci jsme do té doby věděli jen ze školních učebnic, a do cesty se nám stavěly trubky různých dálkových ropovodů a konstrukce rezavějících česko-slovenských mostů, ale vidina pohodlného vlaku směr domov nás nezadržitelně hnala kupředu rovinatou nudou k bažinatému trojmezí a pak romantickou oborou až k břeclavskému nádraží.

Pár zbývajících minut jsme věnovali prohlídce historického centra Břeclavi a interiéru jedné z restaurací, kde jsme poprvé vyslovili domněnku, která se v budoucnosti potvrdila měrou více než vrchovatou a inspirovala tak příbu k jeho dizertační práci s názvem "Fáze a vliv jeho přítomnosti na rozličné přírodní katastrofy během Sudeten Ritt".

Konec dobrý, všechno dobré

Kupodivu bez sebemenšího problému jsme se nalodili do útrob vlaku a šťastní, že jsme přežili další ročník, jsme se jali děkovat předsedovi za šlechetnost, prozíravost a odvahu s jakou nás provedl veškerými protivenstvími.

A co by to bylo za oslavu bez pořádné hostiny? Přesunuli jsme se tedy do jídelního vozu, kde jsme naše putování zakončili - jak jinak, než řízkem...

účastníci

dr. radosta
dr. radosta
džimák
džimák
alesh
alesh
fáze
fáze
opat
opat

Předchozí
Další
[embedsocial_album id="0f9cb3c91b4b5bc7a3163afe00080f650dcfbde1"]

souhrnné informace o etapě

sudetenritt 2015 1. den - z Horní Lidče do Nedašova

Start : Horní Lideč
Cíl : Nedašov
Nastoupáno : 472 m
Najeto : 17 km
Průjezdní místa : Horní Lideč, Valašské Příkazy, Študlov, Radošín, Nedašova Lhota, Nedašov

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/570a179286/




sudetenritt 2015 2. den - z Nedašova do Starého Hrozenkova

Start : Nedašov
Cíl : chata Arnika Starý Hrozenkov
Nastoupáno : 1851 m
Najeto : 56 km

Průjezdní místa : Nedašov, Brezová, Sidonie, Vlárský průsmyk, Svatý Štěpán, Peňažná, Na Koncích, Hradisko, Ochoz, Žítková, Starý Hrozenkov, Vyškovec, Chata Arnika Starý Hrozenkov

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/d9d0179287/




sudetenritt 2015 3. den - ze Starého Hrozenkova do Mlýnků

Start : chata Arnika Starý Hrozenkov
Cíl : penzion Jana Mlýnky
Nastoupáno : 1486 m
Najeto : 70 km

Průjezdní místa: Starý Hrozenkov chata Arnika, Lopenické sedlo, Grúň, Březová, Dubina, Kamenná bouda, Velká Javorina, Uherskohradišťské Vápenky, Petruchovy Mlýny, Javorník, Kuželov, Hrubá Vrbka, Malá Vrbka, Výzkum, Radějov, Mlýnky

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/63a9179288/




sudetenritt 2015 4. den - z Mlýnků do Břeclavi

Start : penzion Jana Mlýnky
Cíl : Břeclav
Nastoupáno : 55 m
Najeto : 72 km

Průjezdná místa: Mlýnky, Sudoměřice, Kotva, Hodonín, Brodské, Ruské domy, Pohansko, Břeclav

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/00bf179290/




2014 – pátý ročník z Ostravy do Horní Lidče

Sudetenritt 2014 bylo z mnoha důvodů unikátní. Poprvé se nejelo v dubnu ale až v červnu. Poprvé nás jelo pět. Poprvé jsme se museli cestou „tam i zpět“ rozdělit na dvě skupiny. Poprvé jsme slavili narozeniny všech účastníků zájezdů. Poprvé byla nastolena rasová otázka. Poprvé byly všechny etapy kratší než 70km. Poprvé jsme málem viděli medvěda a rysa ;-). Poprvé jsme si hrábli na dno svých sil.

Dyk je to hezký jet v teple ne?

Osobně už zpětně nedokáži vyjmenovat všechny důvody, které vedly k tomu, že jsme místo v dubnu jeli až v červnu. Roli v tom hrály termínové důvody, kdy bylo těžké sladit dny ve kterých by se mohlo všech pět účastníků zúčastnit a pravděpodobně i velký tlak nových účastníků, že by se taky mohlo jet víc v teple když už jsme si toho mrazu, sněhu a deště za ty předchozí léta užili dost a dost. Jenže o co víc je teplo přes den o to víc musíte řešit místo pro věci do špatného počasí a večer do hospody. Což v dubnu je přesně naopak protože většinu teplého prádla vezete na sobě a batoh je tak „poloprázdný“ s výjimkou batohu džimáka, který preferuje na každý typ sjezdu jinou bundu. Nicméně ať už to bylo tak či tak jelo se za poměrně velkého vedra a když je vedro je i žízeň. A když se k zahnání žízně dostanete až druhý den ...

První den začal defektem příby hned kousek za Bohumínem a pak následovala terénní vložka podél řeky Olše. Sice zde byla cyklostezka ale ve fázi výstavby, takže nánosy tuhého chacharského bláta nebraly konce. Po cyklokrosařské vložce, návštěvě Polska a Třineckých železáren jsme zamířili do Nýdku kde bylo naše první ubytování. Po několikaminutové lustraci na recepci jsme se ubytovali v prakticky prázdném penziónu a nabírali síly na další dny.

Kdo maže ten jede

Heslo druhého dne bylo nasnadě. Slunce pražilo od rána a nás čekalo cca 1730 výškových metrů po lesních cestách Beskyd. Cestou docházelo k doplňování mázy, ať již pod názvem „život je hořký, bohudík“ nebo pod názvem „bílá tvář“. Nejsem si zcela jist ale opalovací krém co přivezl alesh byl svou konzistencí a roztíratelností spíše blízký krému na boty Salamander White Power, než něčemu co by se mělo používat na opalování. Naše bíle tlamy pak naštěstí asi vylekali rysy a možná i medvědy údajně se skrývající v hlubokých lesích, kteří by si na nás možná s radostí pochutnali.

 

Navštívili jsme i významný bod, jak již na našich cestách bývá zvykem, tentokrát se jednalo o nejvýchodnější bod ČR. Závěrečné stoupání na chatu Severka nás tak dehydratovalo, že jsme s dvoudenním zpožděním doplňovali tekutiny tak výrazně, že nás z toho druhý den bolela hlava. Celkově se večer na Severce nesl v přátelském duchu i za přítomnosti místní omladiny co po zimě vylezla z nor. Nebyli jsme v minulosti na našich cestách zvyklí vídat tolik domorodců a tak nás místní narozeninová oslava strhla natolik, že jsme postupně oslavili narozeniny každý z nás. Bylo to dlouhé a náročně, skoro jako olympiáda.

Nehoupat

Třetí den ráno bude zapsáno do dějin sudetenritt jako jedno z nejtěžších v historii. Někteří z nás netušili kde jsou a hlavně kde byli včera. Padlo i podezření z otravy jídlem, protože jak jinak by nám mohlo být tak nevolno. Pozitivní na tom bylo to, že nás čekal relativně dlouhý úsek kde nebylo zapotřebí vynakládat větší úsilí při šlapání ale jen se pevně držet řídítek a mít oči na stopkách. Ale i to byl docela oříšek. Cestu přes Slovensko tak někteří zvládli jen silou vůle.

Zajímavý a zapadajícím sluncem zalitý byl poslední úsek kolem Malého Javorníku kdy nás s otevřenou náručí a ovocnými knedlíky přivítal milý pan provozní na chatě Portáš. Ten večer jsme byli, až na drobnou slovní přestřelku džimáka s dr. radostou ohledně další cesty, velmi tišší, disciplinovaní a šli velmi brzo spát.

České dráhy úřadují

Čtvrtý den byl taky tak ve znamení cyklokrosu, to je pro neznalé disciplína, kdy se kolo víc nosí na rameni než aby se na něm jezdilo. Papájské sedlo, Makyta, Krkostěna to je krátký výčet míst kde se kolo občas stalo překážkou, na druhou stranu trasa dost a často kopírovala hranici, což je jeden s pilířů a tradic sudetenritt. Jak to jde jede se pokud možno po hranici, byť jsme na mnoha místech z této tradice museli polevit.

Původně měla trasa končit v Horní Lidči, ale vzhledem k tomu, že se vedoucímu vlakové sekce nepodařilo od rána připojit k internetu aby rezervoval místenky ve vlaku, došlo k nemilému překvapení. I díky červnovému termínu, na který nejsme zvyklí, i díky většímu počtu účastníků jsme zjistili, že se do jednoho vlaku nevejdeme a další jede za přibližně dvě hodiny. Komplikací ohledně jízdenek a míst pro kola bylo ve všech dalších vlacích tolik, že jsme se rozhodli neriskovat a šli na jistotu. Rozdělili jsme se tedy na dvě skupiny a do prvního vlaku poslali mimopražské tedy džimáka a fázeho, které čeká ještě komplikovaná cesta s přestupem v Praze. Zbývající parta, dr. radosta, příba a alesh se rozhodla ukončit etapu časovkou do Vsetína, s tím, že se snad do dalšího vlaku nějak vmáčknou. Bylo to napínavé ale vyšlo to. Nakonec jsme strávili celou cestu v prázdném jídelním voze, kde jsme za nemalé peníze konzumovali malé plzně. Příště budeme ty dráhy muset lépe pošéfovat a nespoléhat na náhodu.

účastníci

dr. radosta
dr. radosta
příba
příba
džimák
džimák
alesh
alesh
fáze
fáze

Předchozí
Další
[embedsocial_album id="77736642eda367ffc86b2bbcea584e8c02a3bbfb"]

souhrnné informace o etapě

sudetenritt 2014 1. den - z Ostravy do Nýdku

Start : Ostrava (Bohumín)
Cíl : Nýdek – penzión Ovečka
Nastoupáno : 764 m
Najeto : 67 km
Průjezdní místa : Ostrava – Bohumín, Dětmarovice, Karviná, Český Těšín, Cieszyn, Puńców, Zimne Wody, Horní Lištná, Dolní Lištná, Třinec, Vendryně, Gora, Nýdek

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/0be4154907/




sudetenritt 2014 2. den - z Nýdku do Dolní Lomné (Severka)

Start : Nýdek – penzión Ovečka
Cíl : chata Severka – Dolní Lomná
Nastoupáno : 1727 m
Najeto : 43 km

Průjezdní místa : Nýdek, Filipka, Nad Zimným, Groníček, Bahenec, Bystrý, Bukovec, Komorovský grúň, Girová, Studeničný, Mosty u Jablůnkova, chata Severka(Dolní Lomná)

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/b7e7154908/




sudetenritt 2014 3. den - z Dolní Lomne do Nového Hrozenkova

Start : chata Severka – Dolní Lomná
Cíl : Nový Hrozenkov – Horský hotel Portáš
Nastoupáno : 1973 m
Najeto : 61 km

Průjezdní místa: Chata Severka, Tetřev, Hrubý Buk, Hlavice, Klin, Klokočov, Kornica, Konečná, Bobek, Hluchanka, Beskyd, Bumbálka, Makovský průsmyk, Lemešná, Kasárne, Velký Javorník, Stratenec, Malý Javorník, Stolečný vrch, Horský hotel Portáš

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/2963154909/




sudetenritt 2014 4. den - z Nového Hrozenkova do Vsetína

Start : Nový Hrozenkov – Horský hotel Portáš
Cíl : Vsetín
Nastoupáno : 958 m
Najeto : 49 km

Průjezdná místa: Hotel Portáš, Kohútka, Malý Javorník, Krkostěna, Papajské sedlo, Makyta, Antarik, Kobzova Lípa, Čubův kopec, Francova Lhota, Horní Lideč, Lidečko, Lužná, Valašská Polanka, Leskovec, Ústí, Vsetín

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/ad8c154910/




2013 – čtvrtý ročník z Náchoda do Ostravy

Vypadla nám fáze

Když vám doma vypadne fáze můžete si prostě nahodit jistič a jedete dál. Když vám vypadne ten fáze, musíte přilákat aleshe. Jistič do nepohody, který sice občas odpadne přímo během etapy, ale jinak zatracenej držák. Stalo se tak ve čtvrtém ročníku kdy to opět vypadalo na mohutnou expanzi a nakonec to skončilo zase jen u čtyř účastníků. Fáze zřejmě pod vlivem žihadelních zážitků z předchozího ročníku dal přednost firemnímu večírku v Krkonoších. Prosili jsme ho, žádali, dokonce i varovali, ale nedal si říct. Zřejmě ho ŽIHADLO, které tehdy se šlechtickou rozpustilostí objednával ve větším než malém množství, chtěl ještě jednou v Krkonoších užít, ale bez kola. A tak fáze přišel o mnoho zamlžených panoramat, vlhkých dojezdů nebo sněžných závějí. A co ho mrzí jistě nejvíc? Nepoznal Zdendu a jeho nové zuby. Ostatní členové výpravy tj. dr. radosta, příba, džimák i alesh si tak dosyta vychutnali kraj RAZOVITY a na nádraží v Ostravě, kdyby ještě měli sílu, si mohli zakřičet Baník p*čo!!!

Wet and wild poprvé

První den se měl nést ve znamení klasické tranzitní etapy, kdy se od vlaku přesuneme do relativně blízké destinace bez nějakých dramatických událostí. Sněhové závěje cestou na Šerlich nás poněkud znepokojovaly a otvíraly staré sotva zahojené rány z roku 2012. Ale na Šerlichu nás, kromě totální mlhy, nečekalo nijak dramatické překvapení. Fotka, gorily v mlze a cca 20 km sjezd k ubytování by neměl být problém. Jenže po pár metrech začalo krápat, po dalších pár metrech kdy už jsme na sebe navlékli všechny prostředky IPCHO začalo vytrvale a vydatně pršet. Posypový materiál po tuhé zimě u krajnic a naplavený písek z lesů nám při sjezdu vrzal mezi zuby, goretexové doplňky a boty se staly pastí pro jejich uživatele. Sice oni samy nepouštěly vodu skrz ale voda jaksi stékala po celém těle až do bot, kde je goretex zadržoval a nepouštěl ven. Hmotnost jezdců se přibližovala k váze šampionů v Sumo. Vlhcí a divocí, tak jsme si před dveřmi penziónu připadali, což vygradovalo sdělením pana majitele, že dávno skončila topná sezóna a nebude asi kde usušit komplet mokrou výbavu. Později nasadil smluvní cenu 800 Kč za to, že rozdráždí kotel a zatopí nám a k tomu nám jako bonus zapnul ve sklepě teplouše na boty. Dobrák. Pak asi už jen spěchal do postele protože ráno se musí postarat od dobytek, tím výjimečně nemyslel nás. Takže trochu komorní večer ukončila krátká porada nad mapou a rozchod na ubikace.

Ta plotna ta mě vzala

Druhý den začal ve stejném duchu jako ten předchozí, tedy mlha a nevlídné počasí s výjimkou toho, že nepršelo. Věci jsme dosušili tak nějak za jízdy. Mlha nám zakryla některé výhledy, s občerstvením během cesty to taky nebyla žádná výhra tak jsme se těšili alespoň na pořádnou horskou prémii, kterou měla být chata Paprsek na Palaši. Závěje lemující cestu na paprsek a teplota kolem 4 stupňů to byla kulisa celou cestu až na chatu, kde jsme původně měli bydlet ale díky rekonstrukci se ubytování přesunulo až do Petřikova, což už je coby aleshem dohodil. Ne, že by se o to někdo z nás pokoušel, ale když se po jednou sjezdů směrem k Petřikovu alesh dlouho neobjevoval z mlhy, pojali jsme podezření, že se o to pokouší někdo jiný. Gravitace. Když se alesh vynořil lehce dezorientován s lehkými oděrky a brblajíce něco o plotně co ho dostala, bylo nám jasno. Od té doby má alesh k zasněženým pasážím, které vytrvale klade do cesty dr. radosta coby vedoucí plánovací sekce, možná až přehnaný respekt. Dojeli jsem ale do Petříkova v plném počtu. Zatím

Nejlepší zubař je pan Jakubík

Třetí den jsme objevovali krásy jednoho z nejopuštěnějších pohoří republiky a to sice Rychlebských hor a celý Javornický výběžek. Došlo i k tomu, že si příba sjezdy užíval jen s přední brzdou protože mu odešly brzdové destičky a náhradní samozřejmě neměl.

Sice jsme zde nepotkali Aloise Nebela, ale zřejmě tam někde došlo k nějakému přenosu genia loci na příbu, který se po návratu ze sudetenritt rozhodl vytvořit tento web. A světe div se, že web je svým vzhledem stejně temný jakou jsou Rychlebské hory a koneckonců i filmové zpracování Aloise Nebela, od kterého nám sem ukápla i trochu té žluté barva.

Byl to v místním kraji totiž silný zážitek, což dokončil ve Zlatých horách Zdenda. Místní postavička, bývalý boxer v muší váze, který se do příby asi zamiloval, takže zkoušel svojí pěstičkou pevnost jeho čelistí a tulil se k němu kdykoliv šel okolo našeho stolu. A jako třešničku na dortu mu opakovaně ukazoval své zuby od místní kapacity Dr. Jakubíka o čemž byl pořízen i obrazový záznam.

https://youtu.be/S5ASs-IgOEk

To už byl zřejmě poslední hřebíček do rakve trpělivosti aleshe, který prohlásil, že musí předčasně do Prahy, údajně k lékaři, a taky prý chtěl strašně vidět Bruntál, protože o něm slyšel už ve školce legendy. Nad ránem když jsme se vraceli od Zdendy a jeho sexy zubů z místního nonstop pajzlu se alesh pomalu začal probouzet a vyrážet tmou směr Bruntál.

Osoblaha je skoro jako Bruntál

Těžké ráno ve Zlatých horách začalo návštěvou cykloserevisu na drobnou opravu, už ani radši nevím čeho, a poté realizování fajn nápadu vydrápat se na Biskupskou kopu nad Zlatými Horami. Po modré to prý bývá fajn cesta.   Fajn bylo, že jsme jí prakticky celou, tedy nějakých 500 výškových metrů, mohli jít pešky. To se po zážitku s protézou určitě hodilo. Co se nehodilo bylo drobné časové manko, které jsme návštěvou cykloservisu a vysokohorským trekem získali hned na začátku. Zřejmě i proto se dr. radosta a džimák rozhodli nasadit vysoké tempo, kterému poněkud nestačil právě příba. Sám měl pocit, že si takovou odvetu za jedný prošoupaný destičky nezasloužil. Prosvištěli celých 102 km jako v pendolinu. Cestou tak příba ani pořádně nevnímal, že v Osoblaze si džimák otevřel na náměstí franšízu v podobě bistra se zdravou výživou. Knedlíkům, něčemu jako svíčková a pifku jsme, pod pohrůžkou, nemohli odolat. Nohy těžkly a přesto nebo možná právě proto, že cesta byla směrem k Opavě spíše po rovině nebo měla klesající tendenci, tempo rostlo a příba visel v háků jak na gumě a odmítal střídat. Opava ho vysvobodila.

Ostrava !!!

Poslední pátý den byl milosrdný svým profilem i délkou ale i tak jsme toho měli po pěti vlhkých dnech v sedle celkem dost, a zadní bobr se hlásil při sebemenším kamínku, který jsme cestou potkali. Mokřady kolem Odry mezi Bohumínem a Ostravou mohly celou výpravu několikrát pohřbít ale drobné pomníčky, křížky a vzkazy, že se hledá ten či one nás udržovaly v bdělém stavu až na nádraží kde jsme si mohli zakřičet to očekávané Baník P*čo! Jenže místo toho si zakřičel překvapený džimák možná úplně něco jiného. A to, když zjistil, že jízdenka z Ostravy do Prahy pro dva, tedy pro dr. radostu a příbu stojí asi 3x méně než jízdenka pro jednoho do Mladé Boleslavi. Cenové relace už si přesně nepamatuji ale fatální rozdíl tam byl. Halt cenová válka na lukrativní trati tlačí ceny dolů a koho by zajímal soused z Mladé Boleslavi, že? Uklidnění přišlo až ve vlaku nad mapou, kdy se dr. radosta a džimák pustili opět do plánování dalšího ročníku.

účastníci etapy

dr. radosta
dr. radosta
příba
příba
džimák
džimák
alesh
alesh

Předchozí
Další
[embedsocial_album id="4630d0e78fe488d8afadb671263c410d38a97158"]

souhrnné informace o etapě

sudetenritt 2013 1. den - z Náchoda do Vrchní Orlice

Start : Náchod
Cíl : Vrchní Orlice
Nastoupáno : 1422 m
Najeto : 58 km
Průjezdní místa : Náchod, Dobrošov, Česká Čermná, Borová, Dlouhé, Olešnice v Orlických horách, Čihalka, Šerlich, Bedřichovka, Jadrná, Orlické Záhoří, Černá Voda, Nová Ves, Neratov, Vrchní Orlice

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/11e1117058/




sudetenritt 2013 2. den - z Vrchní Orlice do Petříkova

Start : Vrchní Orlice
Cíl : Petříkov
Nastoupáno : 1279 m
Najeto : 67 km

Průjezdní místa : Vrchní Orlice, Bartošovice v Orlických horách, Zemská Brána, Čihák, České Petrovice, Petrovičky, Mladkov, Lichkov, Dolní Lipka, Králíky, Červený potok, Zlatý Potok, Vlaské, Vysoké Žibřidovice, Staré Město, Kunčice, Medvědí Bouda, Chata Paprsek, Petříkov

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/0508117061/




sudetenritt 2013 3. den - z Petříkova do Zlatých Hor

Start : Petříkov
Cíl : Zlaté Hory
Nastoupáno : 1291 m
Najeto : 85 km

Průjezdní místa: Petříkov, Horní Lipová, Vápenná, Žulová, Skorošice, Petrovice, Vojtovice, Hraničky, Rychleby, Javorník, Bernartice, Horní Heřmanice, Vidnava, Velké Kunetice, Terezín, Mikulovice, Ondřejovice, Zlaté Hory

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/9adb122162/




sudetenritt 2013 4. den - ze Zlatých Hor do Opavy

Start : Zlaté Hory
Cíl : Opava
Nastoupáno : 1065 m
Najeto : 102 km

Průjezdná místa: Zlaté Hory, Rožmitál, Biskupská kupa, Petrovy boudy, Petrovice, Janov, Jindřichov, Arnultovice, Hlinka, Rylovka, Osoblaha, Bohušov, Dolní Povelice, Slezské Rudoltice, Pelhřimovy, Piskořov, Město Albrechtice, Linhartovy, Krásné Loučky, Chomýž, Krnov, Branice, Pustý Mlýn, Skrochovice, Holasovice, Držkovice, Vávrovice, Opava

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/54d3122150/




sudetenritt 2013 5. den - z Opavy do Ostravy

Start : Opava
Cíl : Ostrava
Nastoupáno : 384 m
Najeto : 53 km

Průjezdní místa: Opava, Chlebičov, Svoboda, Bílá bříza, Kobeřice, Strahovice, Chuchelná, Píšť, Oswiszcze, Hať, Šilheřovice, Paseky, Antošovice, Ostrava

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/4b9b122213/