2018 – Prdel na Klínovci

2018 – Prdel na Klínovci

14/10/2018 1957 zobrazení

Tak už to vypadá, že zima letos, a podle klimatologů ani další sto let, nebude co bejvávala. A když už není pořádná zima, není ani ten klasický nevlídný podzim, plný smogu, usmrkaného listí a zrádných mokrých kořenů. To samozřejmě nabízí bajkerům nečekané možnosti trávit v polovině října sluncem zalité víkendy na kole, při teplotách, za které by se před pár lety nestyděl ani srpen. Podle již zmíněných klimatologů to ale bohužel vypadá, že se na planetě možná dříve uškvaříme než, že pojdeme přirozenou smrtí. Ty méně šikovní z nás se na kole občas pokouší o něco podobného, byť naštěstí zatím neúspěšně. Ano a ti budou dnes vystupovat v našem příběhu.

Kvarteto jede

Marodka, oslava narozeniny nebo jiné důvody zapříčinily, že na Klínovec odjela nakonec pouze čtveřice složená z dr. radosty, příby, opata a přémy. Během cesty panovala jako obvykle dobrá nálada. Krušné hory byly sice v lehkém oparu, ale to bylo asi způsobeno lehkou kouřovou clonou dvojicí Chomutov a Kadaň. Po překonání mlžné clony a prokličkování kolem Ohře za snaživým důchodcem, který se snažil ze svého vozu vymáčknout alespoň 50 km/hod na rovném úseku s plnou čárou, jsme dorazili slavnostně do Jáchymova. Parkoviště bylo z části zaplňěné ale zatím nic nenasvědčovalo tomu, že by dnes měly být na svahu nějaké davy. To se ovšem během dne trochu změnilo.

Azur je pro děcka

Jako největší ze všech kaskadérů v našem spolku, byl po nedávné ukázce „jak na bunny hop“, po právu zvolen přéma. Ten se cestou na vrchol Klínovce netajil tím, že se mu moc nechce jezdit na modrém trailu, který je podle slov jednoho jeho kolegy na prd, nebo maximálně pro děcka. Ujistili jsme se, že neřekl pro dědka, protože to by nás na rozdíl od děcek nasralo, a dál trvali na našem rozcvičení na modrém trailu.

Začátek modrého trailu zvaného Azur opravdu vypadá tak, že se člověk musí hodně opřít do pedálů aby to trošku jelo a užil si trochu legrace, ale čím dál jste od vrcholu Klínovce, je to víc a víc zábavné. Jak pro děcka tak pro dědka. Uvítali jsme to takovou drobnou rozcvičku a už se těšili na červený Rubín a především na Barona. Nejnovější Baron se prý stále upravuje, vymýšlí nové úseky a měl by být ze všech zdejších trailů nejtechničtější, když samozřejmě pomineme downhillovou trať. Ale té jsme se dnes chtěli vyhnout. Respektive někteří chtěli … ale to asi neznáte ten smutný pohled dr. radosty, když se snaží nenápadně něco prosadit. To by roztál i Chuck Norris.

Rubín, takový krušnohorský SuperFlow

Po úspěšném zdolání Azuru, souhlasil i přéma, že jako rozcvička to bylo dobrý a nebylo to tak úplně pro děcka, tedy samozřejmě na začátek. Teď už na nás čekala další výzva. Cestou lanovkou si ovšem někteří účastnící po rozcvičce stěžovali na bolesti zad, které vzápětí zkušeně zahnaly malým růžovým ďáblem. Červený Rubín je o poznání svižnější ale i tak se jedná o technicky nenáročný trail, skoro až superflow, který zvládnou i nadopovaní senioři našeho kalibru, takže i kdokoliv jiný. To dokazovalo i množství lidí na nejrůznějších hardtailech, trekingových kolech, často vybavených jen základními dovednostmi, jako je sedět na kole, držet se řídítek a usilovně brzdit. Samozřejmě vás nepotěší když někoho takového potkáte na místě kde se dá jet asi tak 3x rychleji. Ale jsme samozřejmě tolerantní a tak ze zásady neprudíme, nevynucujeme si právo přednosti a slušně poděkujeme když nás dotyčný na přehledném místě pustí. Fakt, nedělám si výjimečně prdel. Každý jsme přeci technicky někde jinde a i my někdy čelíme lepším, rychlejším a sebevrahům, že? Jenže když potkáte někoho takového a jedete za ním na úseku dlouhém několik set metrů, kde má nespočet možností jak někoho pustit před sebe, ale on to neudělá, to už začínáte být nervóznější. Jedna taková neuróza ve spojitosti s technickým problémem se stala nakonec osudná i přémovi. Ale o tom později.

Kdo nepíchá, není Čech

Jak jsme si to opakovaně dávali po Rubínu a užívali si narůstající jistoty, což je zrádná věc a to mi věřte, přišel čas na první defekty. To si tak jedete, valíte co to jde a na následujícím odpočívadle zjistíte, že jste bez přémy. To, že přéma zvedne příchozí hovor nám dává naději, že i domů pojedeme ve čtyřech. Následně přijde potvrzení, že jenom píchnul a vás to v kontextu toho co všechno se může stát v podstatě potěší. Co už nepotěšilo přému bylo to, že toho času byl několik stovek metrů nad námi ovšem bez vlastní pumpičky. Nikdo se ani neměl k tomu aby na relativně rychlém a úzkém úseku u přémy alespoň přibrzdil, zeptal se jestli nepotřebuje s něčím pomoct. Na druhou stranu se vzhledem k místu kde přéma píchnul ani moc nedivíme, jediná šance byla předstírat srdeční slabost. Jenže to ho pak někdo přehlédne a přejede … takhle to bylo asi lepší. Dohoda tak zněla, že vyjedeme nahoru a přémovi přivezeme pumpičku a to přímo náčelnickou.

Vzniklý prostoj tak přéma využil k chytání bronzu na svých obnažených končetinách, bez chráničů. Oprava a dohuštění defektu probíhala relativně hladce. Opodál stojící příba s dr. radostou sledovali pracujícího přemu a ve volné chvilce probírali výhody a nevýhody různých typů chráničů. Chrániče na kolena, které si prozíravě po kempu v Kopřivné pořidili, zdají se být v podobných parcích a sportovnímu stylu jízdy nutností, byť je třeba ani nevyužijete, ale pokud už na ně dojde, je to sakra rozdíl trefit kolenem šutr s nimi nebo bez. O nutnosti loketních chráničů nepanovala mezi debatníky shoda. Například příba, byť si už loket na kole zlomil, tvrdošíjně tvrdil, že je nepotřebuje, že když už padá na ruce většinou to odskáče zápěstí, což může na svém zlomené malíkové kosti rovněž potvrdit. Naopak dr. radosta, který padat umí a z pádu na kole snad téměř vždy vyvázne jen s odřeninami a zhmožděninami, se přikláněl k názoru, že tady (Na Klínovci) by se naopak hodily asi nejvíc. Ještě více vyhraněný názor má na podobné věci přéma, kterého podobné dovádění v bike parcích jednak moc netáhne a dvajak chrániče moc neuznává, protože je přeci stejně nepotřebuje, když jezdí radši do kopce ne?

Baron prášil

Po defektní vložce jsme se jali vyzkoušet taky poslední ze současných trailů a to Barona. Ani zde se nedá ale hovořit o nějakém extrému, byť jsou zde víc k vidění např. vybržděné rolety, především v horní části trailu, ale opět se nejedná o nic dramatického. Už to možná vyžaduje větší míru jezdeckého umu ale tyto úseky jsou relativně krátké a navíc se pak Baron napojí na červený Rubín a spolu pak bok po boku pídí ke spodní stanici lanovky. Právě v tomtu úseku byla trať vzhledem k vzrůstajícímu počtu bajkerů odpoledne docela prašná. Prach zvednutý jedním bajkerem si ani nestačil odpočinout a už ho vířil další a další bajker. A tak pořád dokola. Fronta u spodní stanice lanovky byla místy velmi podobná tomu, co na našich horách vídáme spíše v zimní sezóně.

Kdo nepíchá, není Čech II.

Na stejném úseku, na kterém si přéma vyzkoušel jaké to je být bez pumpičky, se zanedlouho zadařilo i opatovi. Možná to byl i stejný trn, který přéma vyhodil zpět na trail, možná v tom byla nějaké záškodnická činnnost. Každopádně četnost defektů byla toho dne na svahu velmi vysoká a v borůvčí se každou chvilku někdo hrabal v kole. I opata, který ovšem narozdíl od přémy vlastnil pumpičku, jsme nechali na pospas sborce a rozborce svého bajku a spěchali za další zábavnou jízdou.

Třináctého dne v měsíci, chrániče lepší nositi

Naše jezdecké dovednosti dosáhly v tu část dne svého maxima. Všechny pasáže trailů jsme projížděli jak nůž máslem a čím dál častěji se pouštěli do „větších akcí“ typu „kdo neskáče není opat“. Jenže opat byl toho času stále se svou duší. My tak brázdili traily chvilku opět jen ve třech. Když jsme tak ve spodní části Rubínu dojeli mamku s taťkou, kteří asi omylem zabloudili na trail, utvořila se za nimi kolona podobná té z pražské magistrály. Na dojezdu k lanovce se tak většina bajkerů jala předjet mamku s taťkou tak, že nepojede závěrečného klopenkového hada ale střihne se ti přímo nejkratší cestou k lanovce. Bohužel pro přému mamka společně s jehou propíchlou přední duší utvořili na svahu nekompatibilní dvojci. Dvojici neslučitelnou se setrváním přémy v sedle. Zatáčet s prázdnou přední pneumatikou na kamenité cestě není dobrý nápad, to ví přéma už také. Ale bohužel o té prázdné duši se dozvěděl až když ho za několik minut vyvedli zakrváceného z ošetřovny. Sedřené rameno, loket, naražená kyčel a koleno, to je účet přémova zapíchnutého rittbergeru.

I tento přemkův karambol, druhý za několik posledních pár dnů, opět z povzdálí sledoval příba, který v ten kritický okamžik jel přímo za přémou. Bohužel tentokrát neměl zapnuté záznamové zařízení a tak vám nenabídneme celou záležitost ze záznamu. Údajně byl přéma ukázkovým případem do předchozí společné diskuse o vhodnosti použití chráničů na kolena a lokte. Dokonce přéma naši akademickou debatu rozšířil i na vhodnost použití chráničů ramen. Zakrváceného přému jsme ponechali, dnes už podruhé, napospas drsnému Klínovci. Naštěstí přéma vykonal přistání přímo u občerstvovacího zařízení, takže sice trochu trpěl ale netrpěl rozhodně žízní. Navíc s příslibem, že se brzy vrátíme až si to ještě dvakrát sjedeme, když je dnes tak krásně. Cestou na horu probíhala lobovací debata na téma „dáme ten downhill?“. Nakonec i jediný odpůrce tohoto návrhu příba změknul. Svolil, že tedy pojede nakonec taky, když už nevyšla dr. radostovi ta Borůvková hora, nechtěl mu kazit tak hezký den svou zpupností. Navíc je lepší nejezdit na kole sám, kdyby se něco stalo máte ještě kumpány, kteří vám pomůžou, zachrání atp..

Začátek downhillové trati byl pod našim drobnohledem už při jízdě na lanovce. Z té výšky to nevypadalo bůhví jak děsivě. Stejně tak činí všichni kdo na lanovce jedou a glosují výkony borců, kteří se na trať odvážně vydají. Nyní se mezi ně zařadili dr. radosta, opat a příba a ve stejném pořadí vyrazili do údolí. Jenže příba si trať z lanovky prohlížel asi méně důkladně, koneckonců sám byl přesvědčen, že jí na 100% dnes nepojede. To ovšem byla zásadní chyba, která se projevila hned na prvním skoku. Ten skok byl úplně jiný než příba čekal. To ale příba zjistil až v okamžiku kdy následoval nekontrolovaný let vzduchem, který příba později přirovnal k freestylovým skokům na motorkách. Ano ten skok kdy se skokan drží řídítek, přední kolo má před očima a zadní kolo kdesi v prostoru před sebou. Ovšem freestyleři se na rozdíl od příby dokáží opět vrátit do sedla a bezpečně s motorkou přistát na zemi. Drahému příbovi se to nepodařilo a preventivně opustil kolo ještě před tvrdým přistáním. Kolo se kutálelo bez příby a ten dokončil přistání na štěrkové dopadiště několikametrovou jízdou po ctihodném pozadí. Za umělecký dojem by to jistě byla vysoká známka ale to, že tu nebyl sbor sudích příbu aktuálně tak nepálilo. Jenže ani příbův pronikavý řev, způsobený bolestí při přírodním peellingu řiti, na opata ani dr. radostu nezapůsobil, a ti mizeli nenávratně v dáli. Takže tu příba zůstal se svým výkonem, který jistě s velkým zaujetím sledovalo osazenstvo celé lanovky, naprosto sám. Navíc doufal, že když už se někdo díval, že alespoň nenatáčel, a že se tedy večer neobjeví na jůtubě v kompilacích bike fails. Prostě borec na konec.

dr. radosta kontruje

Potlučený přéma s dojetím přivítal potlučeného příbu. Rovněž příba se zřekl práva poslední jízdy ve prospěch zachování si vlastní důstojnosti. Ono jezdit s odřenou řití není nic moc pěkného, na pohled i pocitově. Na poslední jízdu tak vyrazili už jen dr. radosta a opat. Méně zakrvácený příba se rozhodl, že mezitím pohostí více zakrváceného přému v místním bufáči. Bohužel paní stánkářka byla jiného názoru a dotočila už jen jedno velké a jedno malé pivo. Ostatním ve frontě lakonicky sdělila, že už pivo narážet nebude protože už stejně zavírá. Protože je přéma gentleman nechal velké pivo příbovi a malého se ujal sám. Ruku v ruce se odbelhali směrem k pokladnám, kde přému ještě přebalili do čerstvých obvazů, protože začínal čím dál víc svou krví znečišťovat úpatí prokletého Klínovce. Na závěr si na parkovišti vzájemně vyfotili odřenou řiť respektive odřený loket aby měli důkaz, že se to celé stalo.

Mezitím na svahu skotačili dr. radosta a opat, vědomi si toho, že jsou jediní kdo dnes nespadnuli. Dokonce ještě cestou na lanovce vtipkovali, že si střihnou na koho při poslední jízdě padne štěstí v podobě defektu nebo pádu. Jenže opat na rozdíl od doktora alespoň jednou píchnul. Doktor navíc má bezdušové pláště, takže jen tak asi „neujde“. Otázka tedy zněla, kdo z nich si ustele a kde. A vzhledem k tomu, že opat si pádů a šrámů v poslední době vybral také relativně dost, bylo nad slunce jasné, že to bude dr. radosta. Trvalo to celý dlouhý Rubín, už to vypadlo, že den skončí pro doktora happyendem. Jenže, na stejném místě, na kterém přistál i přéma si dr. radosta pro mnohé nečekaně otestoval své nové chrániče. Důvod byl banální. Nadšený z vydařeného dne a lehce rozdováděný dr. radosta si chtěl svůj dojezd zpestřit přeskokem přes terénní nerovnost. Zároveň si ale bohužel nevšiml pravděpodobně odvodňovacího příkopu nebo jiné zrádnosti ještě o píď před skokem. Následovalo tradiční válení sudů. Dokonce i přéma s příbou na parkovišti zaregistrovali, že se u lanovky zvednula oblaka prachu, ale nečekali, že v tom má prsty dr. radosta. Za několik okamžiků přijel dr. radosta, zdravý a v podstatě šťastný, že ty nové chrániče, které ho opět udrželi ve stavu práceschopný tak skvěle fungují, a že je má.  Za ním dorazil opat, který byl dnes nesmírně šťastný, že si vytáhl jen jednou krátkou sirku, navíc jen pokud jde o defekty.

Úsměv na tváři doktorovi drobně kalila skutečnost, že jeho nové kolo utrpělo tak brzo lehké oděrky. Pokud jde ale o chrániče, byla to výborná investice, která se doktorovi opět vyplatila. A pokud by si ty samé chrániče příba nandal místo na kolena na prdel, mohli být toho večera vysmátí oba.

Jako zlatá tečka večera se tak jevila fotografie příbovy odřené zadnice, kterou pořídil neméně odřený přéma o několik desítek minut dříve. Jo na Klínovci byla toho dne fakt prdel. Takže zase někdy na Klínovci na shledanou. A s chrániči prosím.

 

Autor příspěvku: příba

bulvár
2018 | Klínovec | prdel