Starýho psa novým kouskům (bunny hopům) nenaučíš, i když kdo ví …

Starýho psa novým kouskům (bunny hopům) nenaučíš, i když kdo ví …

13/07/2018 2025 zobrazení

Abrahámoviny

Není v našem spolků jediný kdo má již na svém bajkerském hrbu pět křížků, není poslední a dokonce nebyl ani první, jak by se na předsedu spolku slušelo a patřilo. Ale dr. radosta je zatím asi jediný z nás kdo dostal k významnému životnímu jubileu dárek vskutku extra bajkerský. Někomu, tak říkajíc „zvenčí“, by se mohlo zdát, že pro borce s pěti křížky na hrbu, který mnoho let tráví den co de v sedle svého bajku, je poukaz na tréninkový kemp pro zlepšení techniky jízdy dárkem přinejmenším zbytečným. To už ale asi neřeknou lidé, kteří se takových kempů již zúčastnili, a kteří taky měli pocit, že už je nic nemůže překvapit. Ano, můžete být v rámci svého okolí považováni za cyklopolobohy, kteří sjedou na kole prakticky kde co, ale na podobném bike kempu velmi brzy zjistíte jak je vše velmi relativní.

Našemu drahému předsedovi, který dostal poukaz na kemp jako dárek od své choti, a dalším třem odvážlivců z našeho spolku nastavila tato cenná zkušenost nemilosrdné zrcadlo. Na druhou stranu dodala do jejich trochu usedlých bikerských životů nový impuls a chuť se dál zlepšovat. Protože ono to fakt jde, ne že ne. A není vůbec divu, že přišlo zrcadlo. Vždyť bike kemp byl pořádaný personou českého bikingu Kamilem Tatarkovičem a jeho neméně zdatnými kumpány Filipem Matušem a Michalem Piňosem. A věřte, že pro nás všechny to byla úžasná zkušenost, okořeněná sice lehce trpkým zjištěním vlastní neohrabanosti. Prostě zkrátka a dobře, teď už máme abych tak řekl „úředně“ ověřené, co všechno děláme blbě, na co se máme v dalších dekádách zaměřit. Já, jakožto místní pisálek, jsem osobně o podobném kempu už také nějakou dobu uvažoval. Na druhou stranu mi v mém věku přišlo divné jezdit na podobnou akci sám. Coby nastávající pětikřížák bych trávil čas s mladými vlky, který si zavážou tkaničky bez toho aby jim tep vyskočil na maximálku, a když spadnou z kola tak si na rozdíl ode mě nic nezlomí. To neladí. To obklopen přibližně stejně technicky zdatnými seniory, se kterými už osmým rokem objíždíme hranice republiky se cítím poněkud bezpečněji.

Ještě než se pustím do vyprávění jaké to na kempu bylo, mám za úkol od ostatních členů popsat, jak se na vlastně přihodilo, že se jelo na kemp právě ke Kamilovi, který byl navíc pořádán až v dalekých Jeseníkách?

To bylo tehdy tak …

Prvopočátky nastavování krutého zrcadla pravdy nastaly v době, kdy se v Hostivařském lesoparku učil opat, mimochodem vrchní skokan našeho spolku, zdolávat poněkud těžší skoky vybudované místními bikery. Při jednom takovém skoku provedl dnes již legendární nose landing. Z řídké leč zrádné kleče ho nakonec dostali až přivolaní správci parku, pomocí motorové pily, traktoru a navijáku. Zároveň na místě samém konstatovali zranění neslučitelná se životem developera. Alespoň na nějaký čas, protože svým boxerským vzezřením odrazoval klientelu.

Jak šel čas, rány na tváři a duši se zahojily, kosti dokonale srostly a opat dostal jistě chvályhodný nápad, více chránit svou tělesnou schránku. A to nejlépe vhodnými ochrannými prostředky k tomu určenými. Toho času, ovšem 5km severovýchodněji, získala choť našeho předsedy vstupenku na veletrh FOR BIKES, který hodlala údajně zcela nezištně věnovat předsedovi. Možná za tím vším byla jen vidina klidného víkendového odpoledne, bez jinak klidného předsedy. Těžko říct, ale je pravda, že dr. radosta občas vykazuje lehkou neurózu a abstinenční příznaky, pokud tedy nemá v dosahu 50m jednoho ze svých pekelných ořů. Kdo ví co za tím vlastně tenkrát bylo. Neřešme to a ponechme prostor pro spekulace. Každopádně dr. radosta měl z lístku údajně nefalšovanou radost, ale jako na potvoru mu do toho tehdy něco vlezlo. K neskrývané radosti své choti, která přišla o vidinu klidného odpoledne, lístek klidně ale zodpovědně (ani lístek nazmar) přenechal právě opatovi, tolik toužícího po již zmiňované dokonalé ochraně.  Nadšený opat navštívil veletrh, kde navštivil i stánek Kamila Tatarkoviče, kde kromě zajímavých kol, různých doplňků byly vystavené i toužebně očekávané opatí chrániče. Samozřejmě dobře padnoucí chrániče, což je základ aby je člověk vůbec nosil. Navíc chrániče dokonale ladící s dalšími doplňky v opatově cyklo šatníku. Mezi řečí opata s Kamilem padla řeč i na bike kempy, které Kamil již nějakou dobu provozoval. A tak opatovi v torně skončili nejen chrániče ale i informační leták o kempech. Tehdy možná i opat podlehl falešnému dojmu, že na kole umíme všichni docela dost dobře a leták skončil ve sběru. Co je však dobré vědět, že  opat, pokud právě netrénuje hibernakulum, prakticky na nic z toho co vidí nebo slyší nezapomíná. Dokonce ani na to co vyhodí do koše.

A tak šel čas …

U Šípa přišel zásah do černého

V televizi toho osudného večera běžel pořad Všechnopárty. V něm byl jako jeden z hostů známý biketrialista Josef Dressler, který vyprávěl o tom jak pořádá kempy pro zájemce, kteří se chtějí naučit jezdit lépe na kole, vyzkoušet si nové věci pod dozorem profíka. V době kdy běželo toto inicializační Všechnopárty, byl ovšem opat naprosto ponořen do hibernakula ale na pořad se kromě džimáka a příby, kteří se do našeho zapleteného příběhu o poukazu na camp alespoň na okamžik dostali, naštěstí dívala již zmiňovaná choť našeho předsedy. A ta dostala v ten okamžik spásný nápad, již druhý. Ano, to je to pravé ořechové co hledá jako dárek k padesátinám pro svého chotě. Ba co víc, mohlo by to znamenat ne jedno ale hned dvě volné a klidné odpoledne, bez jinak klidného předsedy za zády (pozn. pisálka: to mám prý zdůraznit, že je klidný). Navíc sama paní předsedová tušila, že na bike kempu, na rozdíl od veletrhu, snad nehrozí to, že si předseda koupí zase nové kolo. Což se na veletrhu často pod nějakou dětskou záminkou, typu „tohle už se přece dneska nenosí“, prý často děje. Ale pro to mám pochopení a občas to taky aplikuji.

Tatarkovič střídá Dresslera

Druhý den po osudovém Všechnopárty proběhla pětihodinová telekonference s opatem. Základní rozprava se nesla na téma „potřebuje dr. radosta ještě vůbec něco naučit na kole?“. Vždyť nám všem je již velmi dlouho známý jako zanícený cyklofanatik, který kromě povlečení s motivy SRAM 1×12 a froté ručníku s logem TREK, vlastní nejrůznější propriety s cyklistickou tématikou na které si jenom vzpomenete. Kromě toho, že je majitelem několika bicyklů, je zároveň majitelem velkoskladu náhradních dílů a to hned pro několik dalších generací. A na kole jezdí přece prakticky vždy a všude. I přes tato neoddiskutovatelná fakta a to, že se to předsedově choti na první pohled zdálo možná jako zbytečné, došli nakonec k závěru, že je to vlastně fajn dárek. Byli si jisti, že z něj dr. radosta bude mít určitě radost.

Opat ještě na závěr telekonference slíbil, že tedy prověří možnosti kempu u Pepy Dresslera. Jen co položil sluchátko, vzpomněl si ovšem na leták od Kamila Tatarkoviče, který před několika týdny skončil v koši. Sloní paměť co? Na internetu udělal lehkou srovnávačku a vyhledal další dostupné informace, cenu benzínu na trhu a predikci dalšího vývoje ceny za barel ropy. A bylo jasno. Jede se ke Kamilovi! A aby předsedovi nebylo v Jeseníkách smutno, nebo aby se snad sám mezi omladinou necítil trapně, rozhodli se zúčastnit i opat, příba a džimák. Předsedova choť ale ostatně i jiné chotě byly nakonec velmi spokojené, jen se možná lehce obávaly: Obavy plynuly z toho v jaké stavu, a zda vůbec se jim drahé polovičky vrátí. Konec retrospektivní vsuvky „jak to celé vzniklo“. Takových úhozů, zatímco jsem mohl (bacha spoiler) trénovat bunny hop.

 

Kopřivná je skoro jako Saalbach

Pokud jde o dopravu do Jeseníků je to díky naší řídké dálniční síti a kvalitě odvedené práce v resortu cestářství vlastně stejně časově náročné jako je třeba cesta do Saalbachu, kde jsme před časem měli tu čest také nějakou tu dobu bajkovat. Zde však veškerá možná podobnost asi končí. Areál Kopřivná v Malé Morávce je docela sympatickým místem, které nemůže konkurovat Saalbachu svou rozlehlostí, zázemím, atmosférou s panoramaty Alp, ale na zjištění, že na kole vlastně nic moc neumíte to vlastně bohatě stačí. A ještě ušetříte love, protože kvůli tomu nemusíte jezdit do Saalbachu, kde si člověk, možná trochu naivně, připadal jako docela obstojný bajker.

Po více než pětihodinové cestě jsme vystoupili v resortu Kopřivná, kde nás přivítal slušně vybavený wellness hotel, a osobně i Kamil, který na nás obětavě čekal u piva. Proběhlo rychlé pivo a následně rychlé zalehnutí i s dvěma koly na pokoji. Naše ubytování ale bylo jinde než v hotelu a to v chatě Mája, která je ve srovnání s hotelem řekněme ekonomicky vybavená. Pokoje byly takové velmi úzké nudle, kde v uličce mohl stát vždy jen jeden z nás, bez sociálky. Navíc byly pokoje ještě trochu cítit tím, že zde týden předtím proběhla nějaká velká bikerská akce. Řekněme si na rovinu, že naše skříň připomínala něco podobného jako je hokejová šatna těsně po zápase, takže jsme si do ní ani vlastní civilní věci nedávali. Inu tak to prostě v podobných zařízeních, navíc vedle bike parků, bývá. A taky není sebemenších pochyb o tom, že i po našem odjezdu, zůstala taky nějaká ta pachová stopa.

Proč zrovna my jsme béčka?

Jak už jsem psal výše, tak nějak jsme si v té naší sociální bublině žili s falešným pocitem, že sjedeme na kole téměř vše, kromě DH tratí na které nejenže nemáme dostatečné vybavení ale naštěstí máme i silný pud sebezáchovy. To, že při jízdě v náročných sjezdech nebo na skocích v bike parku děláme nejrůznější chyby, máme špatné návyky, jsme samozřejmě tušili. Taky jsme tušili, že teprve ráno se uvidí jak na tom vlastně jsme.

A hned po snídaní následovala hromadná rozcvička a první oddělovaní zrna od plev. Kamil s Michalem a Filipem nám dávali nejrůznější úkoly a zkušeným okem nás pozorovali, aby nás později mohli rozdělit do družstev dle našich dovedností. Prvotní úkoly jsme zvládali se ctí a s dojmem, že jsme na to stejně jako většina ostatních borců. Pak dokonce nastal čas kdy správci parku spustili lanovku a nám se okamžitě na tvář vloudil úsměv. Konečně Kamilovi a spol. ukážeme co v nás skutečně je, a to přímo na svahu v bike parku. Jakýpak zvedání předního a zadního kola na parkovišti, to je pro děcka.

Jenže chyba lávky. Nešlo se ještě jezdit ale nastalo druhé oddělování zrna od plev a to nahoře na kopci. Tak aby u Kamila a spol. zmizely i ty nejmenší pochybnosti kdo z nás kam vlastně patří. Můj názor je, že už to samozřejmě dávno věděli, jen nás chtěli ještě trochu podusit, srazit nám hřebínky. Ale samozřejmě v dobrém, žádné machrování. Prostě přišel na řadu bunny hop. Tedy to v co jsme doufali, že se zde teprve pořádně naučíme. To mělo být tím prubířským kamenem, který nás pošle ne na zem ale možná ještě hlouběji. A jak pravil Kamil, tak se i stalo. Pod jeho drobnohledem působily naše pokusy o bunny hop tak trochu komicky. Ze strany Kamila a Michala byly průběžně doplňovány o komentáře. Ještě teď nám v uších zní hlášky typu „doktore ty lokty propnout“, „příbo, opate tu hlavu narovnat a koukat se furt před sebe, ne pod sebe“, „džimáku při bunny hopu nešlapej a měj radši zacvaklý kufry, když už je tedy máš“.

Po naší komické vložce začal Kamil vyvolávat jména borců, kteří se následně měli připojit k němu do družstva. Vzhledem k tomu, že naše jména nezazněla, pochopili jsme, že nás čeká dřina a odříkaní místo nespoutané zábavy ve vzduchu a na zemi, kterou jistě ostatní s Kamilem zažijí. Samozřejmě i oni tvrdě pilovali techniku, i oni občas padali jak švestky, i oni si domů přivezli jelita a odřeniny na těle, jen měli na SPZétce to áčko a my jen béčko.

Na druhou stranu dr. radosta už to předpovídal při ranní rozcvičce, kdy prohlásil, že si připadá jak na lyžáku, kde se vždy šel radši dobrovolně zařadit do třetího družstva, než aby se pokusil okouzlit svou ladnou jízdou přihlížející učitelský sbor. I zde měl nutkání se bez mučení rovnou zařadit do třetího družstva. Sice to nakonec nebylo třetí družstvo, ale to jen proto, že takové družstvo ani neexistovalo a k holkám nás nechtěli pustit, ale jinak se jeho věštba naplnila v plném rozsahu.  Tak jsme prostě béčka, no a co?

Nedráždi medvídka bosou nohou

Celý první den se ale po rozřazení do družstev už dál nesl v uvolněné atmosféře. Žádné ponižování s bunny hopem už naštěstí neproběhlo, ale v hlavě to pořád strašilo. Někteří si bunny hop dokonce tajně zkoušeli v roští, nebo si o přestávce na záchodě zapisovali poznámky do notýsku, co a jak doma budou vlastně pilovat, ale jinak už se ladily jiné dovednosti. Bylo pekelné dusno a bouřka visela doslova ve vzduchu. Než bouřka dorazila zkoušeli jsme zas a znova různé techniky průjezdu přes terénní vlny, lehké dropy nebo průjezdy klopenkama.

Náš oddílový vedoucí Michal, povoláním záchranář, byl fajn kluk, který na první pohled působil takovým roztomile medvídkovským dojmem. Ani ve snu by nás nenapadlo co s ním dokáže udělat jedno nevinné slovo. Tím slovem nebo spíše slovním spojením bylo „challenge Michale?“. Po vyslovení této mezi našimi dozorci jistě známé floskule, se z medvídka Michala stal nespoutaný grizzly, který i s kolem pevně přirostlým k tělu dokázal vyskočit na skálu, kmen nebo kabelovou špulku velikosti dospělého člověka a to bez mrknutí oka. Nebo jindy seskočil ze skály dolů aniž by přitom vypadal jakkoliv neohrabaně. Typická ukázka jak dokáže selhat první dojem, který na vás cizí člověk udělá. Ba co víc, Michal při těch kouscích vypadal stejně v klidu, jako když lecjaká místní bába, nebo my, jede s kolem na nákup do konzumu. Před jeho trialovým uměním jsme mnohokrát smekli všechny naše klobouky a obdivně u toho mručeli.

První highsidery

Po obědě přišla očekáváná bouřka, před kterou jsme se dle všech bezpečnostních příruček správně schovali na vrchol kopce, a to pod ty nejvyšší stromy. Ale účelem samozřejmě nebylo se schovat, jako spíše ladit zase naší zanedbanou techniku. Stejně po pár zahřměních z bezpečnostních důvodů vypnuli v areálu lanovku, takže hrátky v lese se zdály být tím nejlepším způsobem jak trávit deštivé odpoledne a ještě si u toho zlepšit naše dovednosti. Začalo to sjezdem ze skalky, která byla lehce ukrytá v lese, tak trochu i před hustým deštěm. Po našem příjezdu ovšem začala skalka trochu vlhnout, asi dojetím při pohledu na nás. Michal nám nicméně velmi trpělivě ukazoval tu správnou stopu kudy máme skalku sjíždět, nejprve bez kola, poté i na kole. Vše se zdálo v jeho podání velmi jednoduché. Upřímně, asi každý z nás béčkařů, který by ke skalce přijel poprvé, navíc sám bez doprovodu, by na horní hraně zvedl své bikerské ruce vzhůru, a skalku by pokorně obešel. Samozřejmě, že by o tom nikde nevyprávěl. Ale když už přijedete ve skupině je samozřejmě všechno trochu jinak. Už jen z toho důvodu, že dole stál Michal, který pár našich highsiderů nebo jiných zaváhání spolehlivě pochytal do svých záchranářských tlapek. Hlava je holt prevít a o samotě máte víc času přemýšlet proč to vlastně nejde sjet. Když vám ale řeknou „JEĎ!!!“ a přitom vás ostatní se zájmem sledují, zda se dole rozmáznete, je to hned větší výzva.

Byl to mj. právě příba, který až na nejspodnější části skalky, tedy v místě kde naštěstí už čekal Michal, pocítil krutost zemské přitažlivosti. Vystřihnul dokonalého highsidera a svým rypákem lehce zkypřil loňské jehličí. V ten okamžik však děkoval také svému rozhodnutí přejít těsně před bike kempem z SPD pedálů na tzv. flat pedály, ze kterých kdykoliv vystoupíte libovolnou nohou, v libovolné pozici a dřív než řeknete borůvkový koláč. Je to sice občas za cenu lehce přečísnutých holení o ostré ocelové piny na pedálech, ale furt je lepší než namotané kolo na nepřirozeně ohnutých kotnících a zabodnuté sedlo v zádech.

Údolí backflipů

Když jsme se dosyta vyblbli v lese a vypadalo to na to, že dnes už lanovka díky bouřce nepojede, rozhodli jsme se dojet dolů k lanovce alespoň na pivo. Jenže venku mimo les to vypadalo, že zde řádila opravdu silná průtrž mračen a klasická filmová hláška „Kde jsou moje blatníky?“ byla v ten okamžik velmi aktuální. Stačilo přitom sjet jen pár desítek metrů od kraje lesa do místní kantýny. To přece nezanechá skoro žádné stopy ne? Co vám budu vyprávět, vypadali jsme jako bigoši po týdenním cvičení na Doupově. Kdo neví co ve vojenském slangu znamená bigoš, nechť si to laskavě vygooglí. V kantýně nám rozdali igelitové pytle do košů, požádali nás abychom si na ně alespoň sedli, ale bylo to stejně marné. Bylo to marné, bylo to marné. Po každém z nás zbyla v kantýně na památku nějaká ta hromádka bahna.

Po druhém pivu, kdy už jsme se de facto loučili s dnešním bajkováním, najednou zázračně vysvitlo slunce. A po chvilce se dokonce opět rozjela i lanovka. K naší velké radosti nastal čas na další technické sekce a ukázky jak vlastně na to. Všechno už bylo od deště tak trochu oslizlé, ale víceméně to šlo relativně hladce. Až do okamžiku kdy jsme přijeli k něčemu co vzdáleně připomínalo Taxisův příkop. Ovšem Šemík nikde.

Nejdřív jsme se zhrozili, že Taxis budeme snad muset přeskakovat v plné rychlosti. Když nás uklidnili, že to budeme jen projíždět, ulevilo se nám. Až do okamžiku kdy si Kamil vlezl do Taxisu a tím nám všem v podstatě zmizel z očí. Tak byl ten příkop hluboký. Následně sebejistě a tak trochu rozkazovacím způsobem pravil „tak hoši, a jedem, jeden po druhém!“. Postavili jsme se do fronty, jak ovce na porážku, a začala jatka. Nutno podotknout, že jatka si vybrala svou daň především v našem družstvu. No jo zase ty béčka. Ale chtěl bych vidět vás 😉

Prvním na řade byl dr. radosta, který se sebevědomě postavil k exekuci. Teď může ukázat co v něm vlastně je, vždyť podobných příkopů se už najezdil až hanba. Vše jsme zpovzdálí sledovali. Popíši to z našeho pohledu. Hrdinný dr. radosta nejprve velmi ladně zmizel v Taxisu, po několika pikosekundách se ale nad jámou objevilo kolo, vzhůru nohama, vlastně vzhůru kolama s dr. raostou kdesi pod sebou. Polohu na chrobáka, chcete-li nedokončený backflip, který nešťastný dr. radosta těsně po dopadu glosoval slovy „naprosto přesně vím co jsem udělal špatně“, vypadal z našeho pohledu trochu hrůzostrašně. Ale dodal nám tím obrovskou sebedůvěru, backflip v Taxisu se dá evidentně přežít i s úsměvem na rtu. Takovej Podmol to trénuje léta do molitanu a když se mu nepovede zlomí si v těle všechny kosti. To dr. radosta to je jinej kalibr.

Následovali další a další jezdci, s větším či menším úspěchem se vrhali po hlavě do příkopu. Až do okamžiku kdy se dostal na řadu do té doby stále váhající příba, který navzdory všem předpokladům, že dojde opět na backflip, vystřihnul nedotočený frontflip a s rypákem v jehličí opět zkypřil místní podloží. Mezitím to vše zpovzdálí sledoval ještě více váhající džimák. Ten tak váhal zda zvolí backflip jako dr. radosta, nebo frontflip jako příba a nebo se na to prostě jako bývalý hardtailista úplně vysere. Neoblomný Kamil však džimáka donutil vystoupit z komfortní zóny. Nebohý džimák se vrhl vstříc Taxisu. To co následovalo se dalo čekat. Opět téměř dokonalý backflip, zdokumentovaný navíc škodolibým příbou, který si za jámou lízal své rány z frontflipu. Videozáznam se stal později ozdobou všech večírků, hospodských setkání a letí napříč republikou kde sbírá lajky. I my vás o něj nepřipravíme.

Přehrát video

Ráno moudřejší večera

Večer proběhla družba,  promítání různých ukázek a fotek, které nám stále opakují a ukazují jak vlastně na to. A také docela poučná přednáška Michala co dělat když si na kole natlučeme trochu víc než je zdrávo, jaká je první a poslední pomoc, a kdy volat pohřebáka. Zajímavá bylo také Michalova doporučení jak nejlépe reagovat na opakované a zmatené dotazy člověka po otřesu mozku, který si navíc vaše odpovědi nepamatuje. Z toho by měl Ladislav Špaček jistě „velkou radost“. Ale nás Michalovo expresivní řešení upřímně pobavilo a drobné profesinální selhání bylo v ten okamžik pochopeno. Po několika škopcích a kapkách něčeho ostřejšího se zdálo, že mysl a tělo jsou dokonale připraveni na ráno, kdy ten bunny hop už určitě půjde sám.

No nešel. Bylo to snad ještě horší než první den. Tělo bylo z prvního dne namožené, mysl asi někde na dovolené a bunny hop, ten se pro jistotu nedostavil vůbec. A to ani ve slabých náznacích. Kapku nás uklidnilo, že to jak jezdí kluci, Kamil, Filip a Michal, prý není záležitost několika dnů. Na druhou stranu čekat těch průměrných 2O let, co prý bajker zraje do fazóny Kamila, no nevím. To už možná v té době budeme mít přídavný kolečka a plenky. Zase. No uvidíme.

Během dne, nám klukům z béčka, mistr Filip, který se jinak velmi rád staral o čistě dámský oddíl, ukázal, že i on je na kole jako doma. Jeho skok ze skály do lesa na úzkou pěšinku a to vše v plné rychlosti zůstane dlouho v nás, stejně jako jeho přelet nekonečné kořenové pasáže opět jak jinak než pár mohutnými skoky. Den se tímto zdařiým představením pomalu chýlil ke konci a nás upřímně mrzelo, že už to celé vlastně končí.

Dobří holuby se vracejí?

Byť jsme asi úplně nepropadli, všichni dobře víme, že máme stále co zlepšovat. Co je ale možná nejpodstatnější, že už od těch nejpovolanějších víme i jak na to. Je super slyšet a názorně vidět od kluků jak projet to či ono, a když to pak sám připosraně jedeš poslouchat komentáře co všechno máš udělat jinak. Ale aby to nevyznělo, že nás jen jebali co všechno děláme blbě, občas nás i pochválili, to když už něco dáš alespoň na úrovní „áčka“. To je to co nám asi žádná videa a manuály shlédnutá na internetu nedají.A když se pak po pár dnech jako bonus vidíte na fotkách nebo videu, k tomu vám stále zní v uších ty komentáře o loktech, hlavě, těžišti atp. všechno to najednou dává smysl.

Všichni jsme si tak dali sudeťácký slib, že budeme na sobě během roku poctivě makat. Hlavně tedy na obou prvcích řádně zvládnutého bunny hopu, a kdo ví, třeba za rok nebo za dva se do Kopřivné zase vrátíme. A co víc, třeba budeme konečně ty áčka, protože kdo umí bunny hop je přeci vždycky v áčku 😉 … no jo jenže pak je tu ten manuál, jízda po zadním kole a …sakra.

Každopádně děkujeme všem kdo se do příběhu toho super dárku, vlastně nejen pro předsedu, nějakým způsobem zapojili … Šíp, Dressler, choť atd. … a Kamile tobě a celé partě díky za super víkend. Fakt dík.

Fotodokumentace

Autor příspěvku: příba

bike kempy
2018