2020 – jedenáctý ročník z Plzně do Prachatic

2020 – jedenáctý ročník z Plzně do Prachatic

sudetenritt 2020 splněno
02/08/2020 717 zobrazení

účastníci etapy

Covi(d) tady děláte?

Rok 2020 byl pro nás, stejně jako pro vás, velmi specifický už jenom tím, že nás zastihl nepřipravené na to, že budeme z moci úřední prohlášeni za ohroženou skupinu, budeme prachsportě vyhnáni z milovaných kanceláří do domácího vězení, zavřou nám hospody a další vhodná místa ke sdružovaní se, a vůbec se tak nějak omezí vhodné skupinové aktivity. V konečném důsledku tak logicky došlo ke zrušení původního termínu sudetenritt 2020 a vyčkávání na vhodný termín kdy budeme připuštěni ke splnění naší mise. Nikdo by nás neubytoval, nikdo by nás nenapojil a nenakrmil a dokonce by nás asi ani nevzali do vlaku.

Z obvyklého dubnového termínu se stal nakonec červen, což ve finále přispělo k tomu, že někteří absentéři se do čevnového klání nakonec také přihlásili. Ve finále přislíbilo účást 7 z celkového počtu 8 možných pacientů. Jmenovitě to byli dr. radosta, příba, džimák, alesh, opat a tom. Mínus dostal fáze, který zase nedávno porodil. Předseda měl i tak radost. Chvilku měl potřebu nahradit absentujícího Fázeho svým čtyřnohým přítelem, u kterého v době koronakrize vybudoval systematickým cvičením závislost na bicyklu, takže kdykoliv vytáhl dr. radosta své kolo ozvalo se radostné blafání jeho pudlevčíka. Jenže nakonec si včas uvědomil, že pes může být v týmu jen jeden, a o tu pozici rozhodně nechtěl při hlasování kudy pojedeme přijít. Ještě malá vsuvka. V kynolgickém časopise Čumáček dokonce fotka předsedova pudlevčíka smutnícího nad batohem předsedy, poté co mu předseda oznámil, že letos ještě nepojede, získala místo na titulní straně s titulkem „Neuvěřitelné, Pudlevčík je víc než Greyhound. Víme první!!!„.

Aby toho nebylo málo pár dnů před odjezdem ná společnost Arriva informuje, že bude výluka a náhradní autobusová doprava neumožňuje přepravu jízdních kol. Tudíž pešek a rezervace shořela jak papír. Naštěstí už předtím dr. radosta zajistil v předchozím úseku trati kde operoval další dopravce společnost GW Train, rovněž neumožňující rezarvaci místa pro kola, náhradní dopravu pomocí taxislužby. Takže stačilo jen dohodnout změnu trasy a přístání v Českých Budějovicích, kde už jezdí České dráhy a do Prahy nás z kolama snad vezmou. Ale věřte dneska něčemu, že? Každopádně taxikáři kupodivu nebyli proti.

Den první, není svině jako svině

Nebýt bicyklů bylo by každoroční setkání na Hlavním nádraží v Praze složitejší protože v rouškách vypadjí všichni jako kokoti. Ale v roušce a s kolem vypadáme jako tuplovaní kokoti. Lehce přidušení se snažíme nasoukat do vlaku, který v rámci bojové hry Českých drah s názvem „Hádej, z kterého jedu nástupiště?“ přisvištěl na první nástupiště. Druhé kolo bojové hry nese název „Nebuď srab a zapoj představivost“, která spočívá v tom, že nesmíš u vlaku použít dveře pro kočárky a kola, od kterých má klíče stejně jen vedoucí depa v Hodoníně, a musíš využít standardní dveře, uličku širokou 60cm, kterou musíš projít s kolem, které má 70 cm široká řidítka a ty máš na zádech batoh. Při této činnosti nesmíš nikoho zranit a sebe zesměšnit. Vlakvedoucí následně díky ucpané uličce našimi koly vyhlásil ve vlaku kalamitu a slečně s vozíkem plným teplého pití nezbylo nic jiného než jet zase zpět do jídelního vozu. Stali jsme se ve vlaku velmi oblíbenými protože si všichni museli dojít přes celý vlak do jídelního vozu, kde jim oznámili, že nic není protože prostě došlo.

Jenže jsme v tom nevinně, ostatně jako vždy. Retardované držáky na kola, které jsou navíc umístěny velmi nešikovně, nechali České dráhy vyrobit na zakázku asi v Mongolsku. Jenže každý kromě ČD asi ví, že se v Mongolsku převážně jezdí na koních, takže je sakra rozdíl ustájit 7 kusů subtilních mongolských poníků, nebo tam narvat 7 kusů plnokrevných celopér. To jen pro pořádek. Po této každoroční adrenalinové vložce jsme se v počtu 7 kusů usadili na 6 sedadel a těšili se až to konečně začne. Kdo komu seděl na klíně si necháme pro sebe, ale za sebe mohu říct, že to bylo fajn. 

Hoďte na něj deku, neboho zabiju

Začalo to velmi brzo. Už cestou do Berouna nám evidentně sociálně nevybouřený předseda hlásil u každého patníku, stromu, skály, že tady nedávno jel z Plzně do Prahy na kole což by nebylo až tak otravné pokud by se to vždy neskládalo pouze ze tří slov „TUDY JSEM JEL„. Předsedu se nám podařilo umlčet až těsně před Plzní, kde už stejně po serii negativních výkřiků „TUDY JSEM NEJEL“ ztrácel své původní nadšení. Ale bylo to těsné, už jsme vytahovali deku a chtěli jí předsedovi nasadit.

Je vidět, že koronavirus zanechal v našich duších nejrůznější stopy. Třeba hlavní mapový rejpal džimák, se rozhodl, že etapa prvního dne z Plzně do Přeštic je pro něj moc krátká, a rozhodl se, že si proto střihne cestu z Mladé Boleslavi do Prahy po vlastní ose, byť byl poté terčem nevybíravých poznámek, když nám prozdradil kudy jel z Černého Mostu na Hlavní nádraží, ale zase co je nám do toho. Když na to máš, není co řešit.

Skoro jsme nevěřili vlastním očím, že jsme konečně v Plzni, v místě kde se naše putování již několikrát provinulo. Plzeň nás přivítala lehkým deštíkem což byla malá předzvěst toho v jakém duchu se ponese celý prodloužený víkend v rámci celé republiky. Vyrazili jsme vstříc cíli prvního dne, do Přeštic. Sotva jsme si zahřáli půlky třením o sedlo, navrhl opat, že si můžeme ještě v Plzni udělat první zastávku na pivo. Raven nebyl špatný ale začal nás tlačit čas a blížíci se šero. Přehlasovali jsme proto předsedu, že v tomhle počasí a s časovým mankem prostě po červené nepojedeme, a začali uvažovat o rezervaci místa v Přeštické svini. 

To, že jsme nejeli po červené znamenalo, že jsme už víc neslyšeli „TUDY JSEM JEL“ a celkem svižně jsme se blížili k Přešticím. Vidina lahůdek z místních celorepublikově vyhlášených čuníků nás hnala vpřed. To bude mňamka. Na místě vše nasvědčovalo, že naše tužby budou naplněny ale kromě dobrého piva nás přivítala věta „Jsme v nouzovém režimu a kuchyň vaří jen řízek, nebo řízek a nebo přírodní řízek“. Sklaplo nám. Navíc dr. radosta prohlásil něco ve smyslu „Jo to pan z ubytování říkal, že Přeštická svině už není jako dřív kdy byla vyhlášená široko daleko“, tím vyvolal otázky a strach v týmu. Naštěstí se kromě pravděpodobně tuctových polských řízků bez nápadu nekonalo překvapení v podobě řízků od sedmi kulí (modří už vědí). Dalším hřebíčkem ale bylo, že na dotaz zda nám udělají snídani se ozval jen přidušený smích a doporučení ať si najdeme něco ve městě. Začalo zběsilé googlování jehož výsledkem byla domluvená snídaně v bufetu U labůžníka, kde se podávala teplá jídla od 6 hodin ráno.

Mohla tak začít nenucená zábava na naše velmi oblíbené téma – nejvhodnější čas pro defekaci a její význam pro kvalitu života řádného bajkera, až po společenskou hry lasvegaského typu Macháček. Společenské hry máme obecně rádi, vzpomeňme například na otloukánka, na černou svini nebo na najdi si vlak a nedostaň infarkt. Macháčka jsme hráli jen tak, bez nutnosti platby nebo konzumaci lihovin při nasbíraných bodech. V některých z nás hra vyvolala okoralé stopy nesmírné soutěživosti, takže se co chvilku ozvalo například „devadesát osm“ nebo „Tuplovaný Macháček“ ale vzápětí komíhavý smích dr. radosty prozradil, že jde jen o blafování a navíc si doma zapomněl brýle na čtení a každého jeho prohlášení bylo evidentně věštění z křišťálové koule.

Pomalu nám docházely síly i nápady na konverzační téma, nastal čas vyrazit do pelechu. Je přeci zapotřebí nabrat sílu na další náročné dny.

Druhý den, pomoc bližnímu a karma

Noc byla krušná. Jediný kdo měl kupodivu okna na severovýchod tedy směrem do prázdného fotbalového hřiště byl dr. radosta a jeho spolunocležníci. Ostatní pacienti měli okna na severozápad tedy přímo na výpadovku na Plzeň. E53 byla té noci neúprosná a jeden kamion za druhým dráždil nervy nebohých sudeťáků, kterým odezníval alkohol, který jim dopomohl alespoň usnout. Snídaně šampiónů v bufetu U labužníka bude vítanou vzpruhou. Ano snídat držkovou polévku nebo smaženou sekanou, to postaví na nohy i zvadlého příbu.

Druhý den nic nenasvědčovalo tomu, že by nás měla překvapit nějaká kalamita pokud jde o počasí a den se nesl ve znamení polojasného počasí s teplotou ideální pro cyklistiku všeho druhu. Vyfotili jsme se u dvou betonových sviní a vyrazili do stopy. Cestou jsme poznávali úskalí EET a koronaviru, který pravděpodobně zlikvidoval zbytky „obyčejných hospod“ na naší trase, takže jsme oběd realizovali až relativně pozdě na Chodské chalupě. Těsně před přistáním jsme byli zastižení deštovou přeháňkou takže nám zpočátku nevadilo, že na nás ze zdi tupě zírá po trezoru Zdeněk Troška. Asi je to vážený host a místní miláček ale po druhém pivu nám jeho uhrančivý pohled tak lezl na nervy, že jsme požádali náhodného kolemjdoucího aby s tím něco udělal. Ten vandal vytrhl předsedovi batoh, z batohu vytáhl obálku a z té obálky vytáhl samolepku s našim logem a přelepil nebohému Zdendovi očíčka. Byl čas zvednout kotvy, než nám někde rozhodí sandál.

Zaplatili jsme, poděkovali za dobré jídlo a milou obsluhu, navlékli se do výstroje a výzbroje a pojali v úmyslu ujet, než se přijde na Zdenka a jeho očíčka. Jenže venku začaly řádit vodní bomby. Četl jsem o nich v učitelských novinách. Pár dlouhých minut jsme je sledovali z přístřešku před hospodou, dalších pár minut jsme je sledovali ze zahrádky v hospodě, nakonec jsme rezignovali a dali si další pivo a vrátili se dovnitř. Někteří předstírali únavu nebo to byl možná strach z obsluhy, že objeví Zdendu a radši spali venku.

Po několika dlouhých desítkách minut přestávalo vydatně pršet a začalo jen pršet. Předseda využil situace a připravil si zlatý hřeb druhého dne. „Pánové!!!“ pravil důležitě, „Kousek pod kopcem je velká rarita. Je tam akvadukt“. Na drzé rýpnutí od přémy ve stylu „Ještě, že neprší to se akvadukt bude hodit“ kontroval předeseda slovy „Jenže tohle není jen tak ledajaký akvadukt, to je akvadukt co vede nad železniční tratí“. Trumf jako prase, sakses, potlesk ve stoje a tisíce děkovných dopisů. Tak by se dalo shrnout nadšení, které zavládlo. Navlékli jsme se do IPCHO oblečků a vyrazili jsme vstříc akvaduktu.

Akvadukt jako dobrý, kde to jinde uvidíš, ale vlhké pozadí a boty nás nutily přemýšlet nad tím jaké další překvapení nás čeká v Kdyni, kam máme dnes dojet. Jedno víme jistě, bude to opět bez snídaně, což je takový nešvar letošního ročníku, ale snad to bude s hledáním místa na snídaní lepší než v Přešticích. V Kdyni sice nebyla snídaně ale za to tam tekla proudem teplá voda, alespoň tedy pro první sprchující se, pak její intenzita a možná i teplota klesla na úroveň akvaduktu nad tratí. Hlavně, že máme kde spát a dokonce topí i rdiátory takže máme kde usušit mmokré oblečení.

Někteří z nás stále nepochopili, že sudetenritt je hlavně o silných zážitcích, převážně spojených s nepřízní počasí a nedostatkem suchého a teplého oblečení. Kdo by to byl čekal v červnu, prohlásil přéma a jen tak v žabkách a kraťasech vyrazil podobně jako opat lehce oděn na společnou obhlídku města a hledání místa na večeři popřípadě na snídani. Valná většina míst byla evidentně již delší dobu zavřena, zbytek vypadal zavřeně relativně nedávno. Snídaně byla evidentně opět v ohrožení, snad najdeme alespoň nějaké místo k večeři. Až ryk našich západních sousedů z jedné z mála místní restaurací, která byla otevřena, nám dala naději, že se alespoň navečeříme. Kromě západních sousedů s kapsi plnými západních marek, které zde evidentně táhly víc než naše zmoklé kačky, byli v restauraci absoloventi místní ZŠ, kteří zde po x letech měli třidní sraz, takže na nebohé zmoklé sudeťáky zbylo jen místo na zahrádce před restaurací. To ocenili především již zmiňovaný přéma a opat ale postupem času a po prvním studeném pivu to kvitovali i ostatní učástníci zájezdu. 

Drobnou útěchu přinesla až pizza z pece ale i ta nezahřeje dlouho. Po další rundě studeného piva a zvažování jestli radši nepůjdeme do tepla pod peřinu, napadlo někoho z nás přísloví „Líná huba, holé neštětstí“. Znalec přísloví se vzápětí zeptal obsluhy zda nemají náhodou na přikrytí deky, na které jsme zvyklí ze Staroměstského náměstí kde když dojdou teplometům plyny, obšťastnují valutové cizince a ti tak mohou valuty utrácet i na ulici. Samozřejmě, že máme deky, vy líné huby. Zachvátila nás nefalšovaná radost, skoro jako když dr. radosta oznámil tu raritu s akvaduktem. Nicméně čas se nachýlil a jediné co jsme ještě toho večera stihli probrat byl ranní pořadník na defekační místnost a na to logicky navazující jízdní řád při honbě za snídaní. V zápalu euforie jsme ještě darovali 23 korun občanovi Slovenské republiky, který upřímně prohlásil, že to nemá na vlak do vlasti ale na petku piva, která mu prý přinese viacej štiestia než návrat pod Tatry.

Opat byl tak zmrzlý, že nedokázal z pěněženky vydolovat drobné a tak nedaroval. A ráno ho doběhla karma.

Den třetí, nevíte o nějakém pěkném kruhovém objezdu kde se můžeme najíst?

Nezateplené plážové oblečky, jízda v dešti a lakomost převlečená za zkřehlé prsty, přinesly ráno své ovoce. Na poloprázdné náměstí kde jsme chtěli hledat místo k snídani vyšlo 6 cyklistů a 1 žofrej. Ano opata zachvátily křeče takového kalibru, že i historka s viagrou bledla závistí. Ztopořené nohy opatovi zcela znemožňovaly přirozený pohyb a naše časté změny směru pohybu (tzv. Brownův pohyb) po náměstí, když jsme hledali kde všude je na snídani zavřeno, přivaděly opata do stavu nepříčetnosti. Nakonec se rozhodl, že ani po snídani koupené v místní samoobsluze není schopen jet na kole a dokulhá na vlak a dojede alespoň do Sušice, kde se rozhodne co dál. Karma co?

V rámci moderních technologií a instatního zpravodajství jsme tušili, že i dnes to bude vzhledem ke kalamitě asi mokré putování. V celé republice zuřily deště, vichřice a mobilní aplikace ukazovaly bezvýchodnost situace, protože jsme podle nich byli neustále v epicentru silného deště. Naštěstí aplikacím nemusíte vždy věřit takže vzhledem k tomu co panovalo kolem nás jsme nedopadli ještě tak hrozně. Čemu lze věřit je výškový profil trasy, kterou nám předseda naklikal. Bylo to furt do kopce. Předseda si to navíc dobrovolně a sám zpestřoval „zkratkami“ přes lesíky odkud se vždy vynořil zcela štastný a s blátivým přelivem na pozadí. Tím deptal sebevědomí nás, horších vrchařů. Ztracené sebevědomí čerpali zhrzení vrchaři v místních restauracích kde na dovádějícího dr. radostu ostentativně čekali, přestože v každé druhé hospodě byla svatba jako řemen, přéma svým šarmem vždy zapůsobil aby nám nalili alespoň na zahrádku, že už je na zimu zvyklý. Jeho psím očím se nedalo vzdorovat.

V Sušici nám místní alkoholik Hlaváček poradil supr hospodu na jídlo přímo na kruhovém objezdu ale to nás nerozhodilo protože po noci na E53 v Přešticích, byl kruhový objezd v Sušici jen slabý odvár. Navíc zhltnout řízek a pivo před dalším nekonečným stoupáním můžete v podstatě kdekoliv protože to v kopci velmi rychle zapomenete a vytrávíte. Na gurmánské odpoledne u kruháče dorazil i opat, který v přetopeném vlaku evidentně ztratil křeče ale i zábrany, protože si myslel, že jsme na Gardě a objednal si neprozřetelně „presso“. Podle jeho slov se jednalo o nejodvážnější označení hnědé vody za presso. Tuna cukru a nedostek koefeinu ale způsobily, že zmizelo jako pára nad hrncem. Když musíš tak musíš.

Ze Sušice nás čekalo dlouhé stoupání, dr. radostu další solo trail, a na závěr všechny nekonečné stoupání na Javorník, které oddělilo opět zrno od plev. Druhá nejlepší pleva tohoto stoupání, příba, byla ze stoupání tak vyčerpaná, že zapomněla na to, že se všichni den předtím dohodli, že půjdeme na Javorníku do hospody a dr. radosta se zde pokusí vyzvednout již zaplacenou zálohu za ubytování, které se zde mělo realizovat v původním termínu. Zatímco většina vrchařů už popíjela pivo v místní hospodě, zcela vyčerpaný příba kolem ní projel a s drkotajícími zuby sjel hluboko do údolí kde bylo náhradní ubytování. První nejlepší pleva Tom evidentně zatím netrpí stařeckou demencí a na Javorníku narozdíl od příby přibrzdil. 

Promrzlý, mokrý a evidentně zmatený příba zatím alespoň zařídil ubytování, dozvěděl se, že večeři a pití sice dostaneme ale sníst a vypít si to v restauraci nemůžeme, protože tam je svatba. Zase!!! Jídlo a pítí si tak musíme odnést do přilehlé budovy kde je něco jako klubovna a tam si to zcela jistě užijeme. Vzhledem k tomu, že je to v dešti určitě lepší než zahrádka a mnohem lepší než kruháč, byla to vlastně výhra. O několik minut později dorazil k Rohanovi celý peloton, rozvěsilo se voňavé oblečení po celé ubikaci a vyrazilo se hromadně do hlavní budovy vyzvednout si take away večeři a pití. Všichni byli šťasní protože jsme se dozvěděli, že hrozila varianta, že nám zavolají hodinu předtím, že nám to komplet celé zruší kvůli svatbě. To by nám prdla cévka.

V klubovně byla legrace a bujará nálada, jak už to po třech dnech v sedlech za občasné dešťové zálivky bývá. Už totiž zbývá jen poslední etapa a to je vždycky hned lepší nálada. Už tak nějak víte, že jste to asi celé přežili. Nicmémě předpověď na poslední den vypadala opět děsivě a nastalo období lobování. Na stole bylo dodržení naklikané trasy nebo zkrácení trasy a vynechání náročnějších terénních vložek, které by nám asi nadělily slušné nánosy bahna. Ani nevím co vyhrálo ale něco mi říká, že jsme zkracovali, ale nikomu to neříkejte.

Druhý čtvrtý, konečně doma

Tak jak předpověď hlásala tak to i bylo, ráno prostě lehce pršelo. Rozloučili jsme se s hloučkem mírně přiopilých svatebčanů, kteří teprve vylézali z brlohů, zatímco my už v částečně nepromokoavých oblečcích vyráželi směr Prachatice. Vzhledem k částečnému zkrácení trasy jsme bez větších excesů dorazili do Prachatic. Na náměstí proběhla obligátní cílová skupinová fotka, převlečení do suchého oblečení, odrolení bahna z obličeje a hurá za zábavou. Místo vlaku nás později čekal přesun již zmiňovaným taxi vozem do Budějovic takže bylo dostatek času nabrat síly, probrat taktiku na příští ročník sudetenritt a nezávazně plkat.

První pokus o návštěvu pivovaru v Prachaticích nevyšel z důvodu plné obsazenosti. Mezipřistání v sousední restauraci však proběhl hladce a bez problémů, takže nás načelník osobně ohodnotil, tak nějak celkově shrnul naše působení v průběhu letošního ročníku ale z důvodu koronaviru nedošlo na otcovské obejmutí. Aby mužstvo nevyšlo ze cviku a nezvykalo si na teplo restaurací, zavelel předseda na závěr ještě k přesunu zpět do pivovaru, kde se uvolnilo místo na zahrádce. Po otestování degustačního prkénka s místní pivoprodukcí nastal čas se rozloučit a vydat se vstříc domluvené taxislužbě.

Cestu do Budějovic nám dr. radosta zpříjemňoval výkřiky „Tady jsem bral benzín!“ nebo „Tady jsem byl na obědě!“ což nám připomnělo cestu do Plzně a snažili jsme se včas změnit téma, než se to zvrhne. Nemohli jsme totiž najít deku. Ani nevím jak to vzniklo ale dr. radosta nás očaroval historkou o svém přibuzenstvu, o nějaké svatbě, otci který není otec ale strýc, sestra co je bratr, a matce, která není matka ale dcera. Bylo to tak zamotané až se z toho chechtal i do té doby ledově klidný taxidriver. Pokud znáte scénku Vichr z hor, z filmu Jára Cimrman ležící, spící tak asi víte co myslím. A kdo nezná pro toho je níže malá video ukázka jak to vlastně celé bylo 😉

Takže zase za rok. A jestli to někdo dočetl až sem, gratulujeme a posíláme klíčenku.

souhrnné informace o etapě

sudetenritt 2020 1. den – z Plzně do Přeštic

Start : Plzeň
Cíl : Přeštice
Nastoupáno : 312 m
Najeto : 25 km

Průjezdní místa : Plzeň, Štěnovice, Čižice, Předenice, Dolní Lukavice, Přeštice

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/b2c6271945/

sudetenritt 2020 2. den – z Přeštic do Kdyně

Start : Přeštice
Cíl : Kdyně
Nastoupáno : 1352 m
Najeto : 88 km

Průjezdní místa : Přeštice, Merklín, Holýšov, Čečovice, Osvračín, Blížejov, Milavče, Luženice, Draženov, Hrádek, Pila, Domažlice, Mrákov, Kout na Šumavě, Starec, Kdyně

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/50a6271946/

sudetenritt 2020 3. den – z Kdyně do Lhoty nad Rohanovem

Start : Kdyně
Cíl : Lhota nad Rohanovem
Nastoupáno : 1863 m
Najeto : 83 km

Průjezdní místa : Kdyně, Nová Ves, Chodská Lhota, Pocinovice, Janovice nad Úhlavou, Klenová, Strážov, Čachrov, Nemilkov, Hlavňovice, Petrovice u Sušice, Sušice, Albrechtice, Ostružno, Nezdice na Šumavě, Javorník, Lhota nad Rohanovem

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/56b0271947/

sudetenritt 2020 4. den – z Lhoty nad Rohanovem do Prachatic

Start : Lhota nad Rohanovem
Cíl : Prachatice
Nastoupáno : 824 m
Najeto : 41 km

Průjezdní místa : Lhota nad Rohanovem, Rohanov, Hodonín, Masákova Lhota, Zdíkov, Vimperk, Buk, Chlístov, Kratušín, Kahov, Prachatice

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/edff271948/

Autor příspěvku: příba