2019 – desátý ročník z Bakova nad Jizerou do Plzně

2019 – desátý ročník z Bakova nad Jizerou do Plzně

31/07/2019 1536 zobrazení

Minulý rok (2018) jsme slavnostně a s velkou pompou, v nejmenované ašské sídlištní restauraci, s posunutou večerkou na 21:30, zakončili objíždění hranic republiky zvané sudetenritt. Celé si to kdysi v pravěku vysnil, pak naplánoval dr. radosta a bez velkých problémů zlanařil příbu. Dva roky spolu sami dva brouzdali po hranicích, pak se přidali další nadšenci, no a dál už to asi znáte. Pokud jste zde ovšem poprvé, což tedy nechápu a uděluji vám důtku, doporučuji přečíst si předchozí příspěvky a články jednotlivých etap. Jinak si tady budete připadat jako zmatená lesní včela. To nechceš. Ale zpět od fauny k nám, hrdinům všedních dnů.

Co bude dál?

Na konci poslední etapy, posledního ročníku sudetenritt, byla na stole otázka „Co s načatým večerem?“. Padaly velmi statečná prohlášení typu „Objedeme celou Evropu!!!“, „Objedeme Slovensko, veď sú skoro naši!!!“. Nebo méně statečná až fádní prohlášení typu „Objedeme to ještě jednou ale v protisměru“. Až po vyložené rezignační prohlášení „Pojedeme k nám na chalupu, půjčíme si elektrokola a bude legrace!!!“ nebo „A pojedeme vůbec někam?“.

Diskuse byly dlouhé a bouřlivé, ale někteří z nás stejně už zapomněli na čem jsme se dohodli. A klidně vám jejich výsledek s vážnou tváří popřou, stejně jako dnes a denně před zrcadlem popírají, že ty krásné bílé zuby a havraní vlasy nejsou dílem tuningového studia docenta Krasoně, ale jsou jejich vlastní. Já vám to tedy prozradím, na konec jsme se dohodli, že „POJEDEME VNITŘKEM“.

To VNITŘKEM neznamená nic menšího, než jet po vnitřních hranicích sudet, tak aby ty sudety byly tak nějak komplet. Ovšem během let se hranice sudet různě měnily, resp. každý historický pramen je vykresluje trochu jinak. Volbou té správné stopy byl z pochopitelných důvodů vybrán dr. radosta. Ten zaplesal jako malé děcko a do svého zápisníku vedle oblíbené věty „Utavit ty šmejdy“, si připsal poznámku „Do trasy zakomponovat co nejvíce adrenalinových zážitků, když už tam budou chybět ty kopce a rozhledny“. Jak se mu jeho plán povede naplnit budete moci sledovat následujících několik let, které snad ve zdraví a na jednostopých vozidlech s vlastním pohonem zvládneme s lehkostí sobě vlastní.

Při pohledu na naplánované trasy se hned prvního ročníku „vnitřku“ jsme se mohli těšit na velmi zajímavá místa na mapě, posuďte sami: Nosálov, Dobřeň, Tupadly, Stračí, Štetí, Mlékojedy, Děkovka, Děčany, Třtěno, Nečichy, Dobroměřice, Vlkýš, Vejprnice a Bílá Hora. Někteří z nás ale velmi nelibě nesli, že se na seznam nedostala místa jako: Příbohy, Ráj, Radouň, Vojetín, Mrsklesy, Blešno, Nesuchyně, Hadačka, Brdo, Bučí nebo Kozolupy. Tuto výtku by si měl dr. radosta vzít k srdci a na příští rok jí zohlednit při sestavování itineráře. Tak aby si každý přišel na své.

Abych furt jen nekáral předsedu, neopomenu pokárat také dva členy našeho spolku, kteří před takovou taškařicí, jakou sudetenritt každý rok bezochyby je, dali přednost nějaké jistě nezáživné světské zábavě. Doufáme ale, že příští rok se sejdeme opět v plném počtu, protože úplně největší prdel na světě je zařizovat umístění osmi lidi a osmi kol do vlaků Českých drah. To mi věřte, ten adrenalin mi letos vyloženě chyběl.

Vlakové sudoku

Letos jsme si adrenalinovou hru s ČD ovšem zpestřili zcela úplně jinak. Za prvé se lišil počet lidí odjíždějících z Prahy od počtu lidi do Prahy se vracejících. To ale byla pro mě jako vedoucího vlakové sekce brnkačka. Dalším zpestřením bylo to, že se dr. radosta a přemek na poslední okamžik rozhodli, že nastoupí cestou a nebudou se vláčet na Masaryčku, dyk je to přeci taková dálka, říkali. Dvojité vidle do toho ovšem hodil přéma, který navíc statečně prohlásil, že nastoupí v Libni, přes kterou náš vlak ale vůbec nejede.

Snažil jsem se s dráhami dohodnout přeložení trasy, naléhal jsem, byl jsem mírně hysterický a tropil jsem žárlivé scény a vyhrožoval jsem vrácením věrnostní kartičky ČD, a přechodem k Regiojetu. Všechno bylo marné. Nakonec i přéma uznal, že bude lepší se přesunout do Vysočan a doufat, že mašinfíra opravdu přibrzdí a nabere jeho a dr. radostu, který byl alespoň natolik zorientovaný v čase a prostoru, že od počátku chtěl stát ve Vysočanech. Naštěstí se nejsme v Japonsku, ani nejsme ve Švýcarsku ani nejsme v pevnosti Boyard. Proč? Protože by jejich místenka po vyjetí vlaku z Masaryčky shořela na prach a oni by tak měli smůlu.

Cesta vlakem do Bakova nad Jizerou byla krátká a bez džimáka, který na nás čekal v Bakově, i celkem klidná, protože nebylo oblíbené mapové okénko a popíjeli se jen lahodné moky. Někdo zakoupil kozla, někdo plzničku, někdo si z fary přinesl mešní víno. Každému dle jeho libosti a jeho stravovacího plánu. A jestli jsem tedy zatím nezmínil kdo byl letos mezi vyvolenými, pak vězte, že pozvání přijali a hrdě reprezentovali náš spolek dr. radosta, příba, přéma, džimák, pro nepozorné čtenáře je to ten co čeká v Bakově na nádraží, dále pak opat a tomáš, kteří nastoupili už na masaryčce..

V Bakově nad Jizerou na nás čekal džimák. A nebyl sám, na prvních pár kilometrů s sebou přivzal mladého džimáka, který nám kromě pěkného, lehkého a novotou vonících karboňáka přijel ukázat i to, jak se jezdí na lehko, bez batůžku na zádech a v některých případech i na břiše. Celkem zkušeně jsme mladého džimáka nechávali nastupovat, a drželi si svoje tempo dané týmovou strategií a červeně blikajícím wattmetrem. Po pár desítkách kilometrech se mladý džimák odpojil aby nám za pár desítek minut ozval pomocí SMS, že je doma, že si stihnul nakoupit, osprchovat, navečeřet se a zajít si do kina, zatímco my jsme stále v sedle. Však ono na něj taky jednou dojde.

Všichni jsme Koko

Celý den jsme se motali krajinou a odevšad na nás zhlížel Bezděz, který v krajině trčel jako Mordor. Přestože výškový profil trasy nebyl z nejtěžších, bylo hned od počátku znát, že někteří potrénovali před sudety více, někteří méně a někteří prakticky vůbec. To se pozná a projeví především na horských prémiích. Pro neznalé, když jste dobře potrénovali čekáte obvykle dlouhé minuty na někoho, kdo k tréninku přistoupil ledabyle. I já jsem ledabyle a celkem překvapivě letos čekal na opata, který se na počátku letošního ročníku nepotkal s vrchařskou formou, nebo to možná bylo tím mešním vínem ve vlaku. Kdo ví. Každopádně jak už všichni víme, forma se během zájezdu mění, graduje, stagnuje nebo kolísá, takže není třeba házet flintu do žita po prvním kopečku.

Krásnou krajinou Kokořínska jsme projeli jak nůž máslem, žádný karambol, žádný defekt, žádná rozepře kudy se pojede. V Lobči jsme velmi rádi navštívili místní parostrojní pivovar, kde vaří moc dobrá piva. A to až tak dobrá, že nás musel náčelník přemlouvat, že „Už tedy popojedeme dál ne?“. Měl velké štěstí, že k našemu stolu se po exkurzi vracela skupina alkoholiků, kterým jsme stůl dočasně zabrali. Byl tedy čas zvednout potěšené pupky. Při placení jsme si všimli, že v pivovaru nabízí i pivo z Kostelce pod názvem Černá svině. Hned jsme tuto informaci poštovním holubem zaslali fázemu, aby věděl, že na něj i v této krásné krajině neustále myslíme.

Z Lobče jsme vyrazili směr Liběchov, ovšem bez dobrého piva na cestu nebo na později. V Liběchově v penziónu u Přemysla přeci bude dost času na to, dát si pivko, pokecat, a tak nějak shrnout ten dnešní pohodový den. Jenže u Přemysla byla kromě zdánlivě milého pana Přemysla i paní Přemyslová. Ta evidentně neměla tolik pochopení pro naše obvyklé a dlouhé noční debaty prvního dne. To máme ještě spousty sil ale paní domácí by si ráda odpočinula, protože dnes už vařila pět večeří, nohy má taky jen jedny. Pochopili jsme, že jediné, co dnes večer asi stihneme je pokusit se najít v doktorově deníku zmínku o šmejdech a Sabrině. Bohužel byly některé stránky v deníku ohořelé, takže jsme se opět nic nedozvěděli.

Nevadí, že je tam pešuňk a koleje?

Z Liběchova, který je defacto za humny Prahy, jsme měli v plánu navštívit dochovaný „hraniční kámen“, který ve své době označoval hranice Sudet. Po zdařilé fotodokumentaci proběhlo i slavnostní zahájení druhého dne, jízda kolem pešuňku na straně jedné a Labe na straně druhé. To však netrvalo dlouho, protože jsme dojeli do místa kde do Labe přitékala Liběchovka. Zdolat přítok znamenalo rozjet se asi tak 50-ti kilometrovou rychlostí a doufat, že na druhé straně přistanete ve stejné pozici v jaké jste se odlepili od povrchu zemského. No asi takhle, vzali jsme to stezkou přes zámecký park a pak vzhůru do kopců nad Liběchovem. Zde se nám naskytlo jedinečné panorama na horu Říp, které tak trochu kazila tepelná elektrárna Mělník. To by praotec čuměl jak puk.

Cesta pak podél Labe, s drobným odbočením od řeky k vinícím a zpět, až k Litoměřicím ubíhala docela rychle. Jediné, co nás trochu překvapilo byla skupinka nutrií, které se zdárně zamaskovali mezi hejno divokých kachen a loudili na kolemjedoucích něco k snědku. Velký rozdíl, oproti předchozímu putování po hranicích republiky, byla ovšem hustota osídlení a automobilový provoz. To nám určitě bude chybět a zde naopak tak trochu obtěžovat. V Litoměřicích na náměstí v Radničním sklípku jsme si uvědomili klady této verze putování a to, že se moc nemusíme starat o to kde se ten či onen den najíme. Ale remcat se dá vždycky kvůli nečemu, že?

Po obědě v Litoměřicích, když jsme se hromadně rozhodli sjet na kole Jezuitské schody, remcal nejvíc tomáš, protože nás ujišťoval, že naše mozečky dohromady dávat nebude, že toho má v práci dost a práci si na dovolenou rozhodně brát nechtěl. A pak taky remcal džimák, který se ještě ne úplně vžil do role bývalého hardtailisty tzn. teď už rozuměj celopéráka. Remcal a kolo po shodech snesl. Nedal tomu prostě pořádně zakouřit i když mu dr. radosta vehementně radil, že v záruce je potřeba kolo vystavit těm nejtěžším zkouškám.

V Českém středohoří se opat rozhodl přejít z role průměrného vrchaře do role zdatného bikemechanika. Jednoduše proto, že se mu podařilo procvaknout duši v jednom ze sjezdů, což se stane každému. Opat to ovšem vyšperkoval tím, že s sebou neměl lepení ani pumpičku. Ale měl z pekla štěstí, že s sebou měl džimáka, který i zde trochu pošetřil kolo a mohl tak poskytnout své zakonzervované vybavení opatovi. Ostatní starci mezitím odpočívali o pár kilometrů dále na mezi. Když pak opat dorazil neodpustil si dr. radosta poznámku něco ve stylu „to neděláš dobře opate, s tou měkkou duší … nechceš si jí dofouknout?“. Zdatný bikemechanik s díky odmítl, že prý pojede pomalu a opat-rně. A co myslíte, že se stalo? Správně děti, za pár kilometrů dál byl opat, opět bez vybavení, protože mezitím nepotkal supercyklomarket, ovšem opět na kolenou a s prázdnou duší. Měl ovšem z pekla štěstí II., že jel kolem tomáš, který kromě defibrilátoru vozí vždy i dílenskou pumpičku. Ostatní starci s vyschlým pyskem čekali dlouho kdesi v polích, načež se zcela logicky rozhodli vyrazit hledat hospodu. Za několik dlouhých desítek minut se zase všichni sešli i s opatem a jeho zachráncem. Pak už se cestou do Loun nic zvláštního a zásadního nestalo.

Chčije a chčije

Ráno v Lounech bylo pod mrakem a předpověď počasí byla na ten den jen lehce zavlhlá, což slibovalo lehce adrenalinovou jízdu. Statečně jsme se oblékli do neoprenů, načež začaly odbory vyvolávat hlasování o tom, co se vlastně bude dít. Za okny totiž v ten okamžik nastal brutální chcáč, který se zkuešným odborářům jevil jako celodenní chcáč. Přiznávám, to už se vám kolikrát opravdu moc nechce do sedla, když si představíte, že v tom pojedete celý den a není předtím úniku. Jenže jsme na sudetech ne?

Velmi razantně se za náhradní vlakovou dopravu zpočátku hlásil přéma a opat, kteří prohlásili, že v tomhle nemá smysl jezdit. Jenže rychlá rešerše jízdních řádů v kombinaci s výlukami znamenala, že sestavit jízdní řad z Loun do Manětína, by bylo stejně reálné jako je vyřešit hru Eternity. Nakonec nás přéma překvapil a prohlásil, že tedy pojede. Aby si prý vynahradil to šumavské utrpení ve sněhu a mrazu, kterého se vzdal, protože měl tehdá smrtící rýmičku a zůstal doma. Jediný opat se nakonec uchýlil k ústupu do tepla vlakové soupravy, která ho přes Most a půlku republiky dovezla někam do blízkosti našeho cíle. To bude mít dlouho na oltáři.

Zatímco si opat užíval restauraci Severka, ano dycky Most to je vona, ostatní účastnící zájezdu se ve 100% vlhkosti a teplotou kolem 5 stupňů, statečně rvali na trati. Osobně jsem na kole nezažil stav kdy mi byla větší zima. Mokrej až na kost, studený vítr mi vytvářel na těle při sjezdu rampouchy a já se těšil na to až konečně pojedeme do kopce. Ano do kopce kde se aspoň zahřeju a mé pohlavní orgány se snad vynoří z břišní dutiny zase zpět na světlo boží. Myslím, že podobné pocity měli i ostatní, ale vzhledem k počasí jsme spolu moc nemluvili, protože jsme kromě rozmnožovacích orgánů měli zamrzlá i mluvidla.

Situace byla natolik vážná, že jsme v Mutějovicích v místním pivovaru s hospodou spustili záchranou akci „Chcete nás?“. Akce spočívala v tom sehnat nějakou „oběť“, která by nás za mrzký peníz naložila do dodávky a odvezla i s kolama do Manětína. A to nebylo vše. Nešlo jen o akci lokálního hospodského charakteru, dokonce jsme obvolávali i místní taxikáře. Byli jsme na tom asi tak špatně, že jsme volali Tomášovi Navrátilovi, který se mimochodem zúčastnil a dojel závod RAAM (Race across Americe) což je pět tisíc kilometrů dlouhý závod. Ten byl paradoxně jediný kdo byl ochotný pro nás z Prahy přijet a odvézt nás do Manětína. A to byl právě ten okamžik, kdy jsme si uvědomili jak hluboko jsme klesli.

Vždyť je to přeci jen voda a s tím spojená zima, máme to jen pár desítek kilometrů a nejde přeci nikomu o život. To se opravdu chceme nechat odvézt od borce co přejel Ameriku za pár dnů, jen proto, že prší? Tak jsme se zvedli a jeli do Manětína. Pravda cestu jsme si nakonec trochu zkrátili vlakem z Rakovníka, ale o to horší pak bylo nasednout z teplého vlaku a v mokrém oblečení na kolo a vyrazit zpět do zimy. V Manětíne nás přivítal suchý opat a přetopený penzión, kde by se na radiátorech dalo usmažit snad volské oko. Místo vejcí jsme na žebra nahodili totálně promočené oblečení a do rána naplnili penzión nezapomenutelným odérem.

Na Plzeň

Ráno nás v odéru přivítal zakaboněný pán domácí a velmi strohá snídaně. Ale bydleli tady prý i herci z Prahy, tak si nebudeme zase na něco stěžovat ne? Kromě lánů všudypřítomné řepky nebylo toho dne nic netradičního k vidění. Snad jen trofejní stěna v Pohostinství U nimrodů, kde jsme se jak ovce všichni vyfotili se statným parožím naroubovaným jakože na naše hlavy. Kdo nezažil celodenní jízdu v mokrém neoprénu může nad našim počínáním významně pozvednout obočí a myslet si něco o dětech. Ne tak my. Lovu zdar.

Ještě jedna drobná komplikace nás vlastně potkala a to, že nám volali z penziónu v Plzni, že z technických důvodů nás nemohou ubytovat. Zase Lysečiny? Ne, naštěstí ne. Majitel nám dohodnul náhradní ubytování téměř v centru Plzně. Takže vlastně jsme to vyhráli, protože dojít v tom stavu a po tolika dnech šlapání na pivo, je někdy docela kokosový oříšek.

Okolo Plzně cestička

Předseda spolku, vedoucí ubytovací sekce a dr. radosta v jedné osobě nám ráno dojatě poděkoval, že jsme to dali, že je na nás hrdý a že nám za odměnu naplánoval takový malý výlet po místních trailech a pozor BEZ BATOHU. Ano, věci jsme si mohli nechat v penziónu a jet jen tak nalehko. Znáte to, celé dny taháte batoh a pak ho máte odložit? Navíc co když bude pršet? Takže lehké verze batohů si někteří nakonec brali.

Traily kolem Berounky byly hezkým zpestřením našeho zájezdu, odlehčená záda byla taky ráda a jediný kdo tak trošku prudil bylo přemovo koleno a rameno, které si při jednou přejezdu šotolinového svahu sedřel. Zase má přéma na nějaký čas vzpomínku, stejně jako na Klínovci a pokud to bylo stejné rameno nebo loket jako na Klínovci, bude to možná vzpomínka trvalá. Žádná henna.

Natrvalo a navždy se tento ročník do našich srdcí zapíše jako jeden z nejvlhčejších ročníků a budeme tajně doufat, že ho žádný z dalších ročníků nepřekoná. Držte nám palce a přízeň, naši milí fanoušci. Vy všichni, čtyři 😉

účastníci etapy

sudetenritt 2019 1. den – z Bakova nad Jizerou do Liběchova

Start : Bakov nad Jizerou
Cíl : Liběchov
Nastoupáno : 1048 m
Najeto : 65 km

Průjezdní místa : Bakov, Podhradí, Bítouchov, Bělá pod Bezdězem, Vrchbělá, Nosálov, Lobeč, Mšeno,Vojtěchov, Jestřebice, Dobřeň, Tupadly, Želízy, Liběchov

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/d048246806/

sudetenritt 2019 2. den – z Liběchova do Loun

Start : Liběchov
Cíl : Louny
Nastoupáno : 1126 m
Najeto : 83 km

Průjezdní místa : Liběchov, Ješovice, Stračí, Štětí, Vetlá, Lounky, Nučnice, Třeboutice, Litoměřice, Mlékojedy, Lukavec, Číkovice, Jenčice, Sutom, Vratislav, Děkovka, Dřemčice, Třebívlice, Děčany, Třtěno, Chožov, Nečichy, Dobroměřice, Louny

 

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/9438246807/

sudetenritt 2019 3. den – z Loun do Manětína

Start : Louny
Cíl : Manětín
Nastoupáno : 1015 m
Najeto : 83 km

Průjezdní místa : Louny, Jimlín, Opočno, Hřivice, Domoušice, Mutějovice, Krupá, Lišany, Rakovník …. Rakovník – Kralovice (vlak)… Kralovice, Mariánský Týnec, Trojany, Mladotice, Strážiště, Čoubův mlýn, Manětín

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/7424246808/

sudetenritt 2019 4. den – z Manětína do Plzně

Start : Manětín
Cíl : Plzeň
Nastoupáno : 890 m
Najeto : 72 km

Průjezdní místa : Manětín, Újezd, Mezí, Nečtiny, Plachtín, Hubenov, Lhotka, Kunějovice, Všeruby, Košetice, Čeminy, Komberk, Dolní Vlkýš, Malesice,Vochov, Vejprnice, Plzeň

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/8d75246809/

sudetenritt 2019 5. den – okolo Plzně

Start : Plzeň
Cíl : Plzeň
Nastoupáno : 501 m
Najeto : 31 km

Průjezdní místa : Plzeň, Dolanský Mlýn, Bílá Hora, Bolevecký rybník, Plzeň

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/2cb3246810/

Autor příspěvku: příba