2018 – Devátý ročník z Železné Rudy do Aše

2018 – Devátý ročník z Železné Rudy do Aše

24/05/2018 2075 zobrazení

Zbytky sněhu ze Šumavy mizely během dubna před našima očima tak rychle, jak rychle si jen účastník legendární sudetenritt 2017 přeje ve svých vlhkých snech. Heslo #wetandwild, které bylo před rokem hvězdou instagramu se zdálo být před startem sudetenritt 2018 minulostí, místo toho jsme objevili nové #redandwild, ale o tom až později.

Takřka nemožné se stalo skutečností. Zhruba týden před odjezdem nám předseda radostně oznámil, že nás opravdu pojede všech osm.  Zároveň naše nadšení zpražil informací, že podle předpovědi počasí nemá být moc hezky, možná bude i pršet. Pozorný čtenář ovšem ví, že naše návleky zůstaly minulý rok v odpadkovém koši v Železné Rudě. Takže nastala nákupní horečka sobotní noci a všichno začali kupovat návleky nové.

S předpovědí počasí to nakonec dopadlo jinak a lépe, v čem měl dr. radosta pravdu bylo, že nakonec všichni, kteří měli kdy tu čest okusit nemilosrdné Sudety na přelomu zimy a jara ze sedla svého bicyklu, nejenže ohlásili „jedu!!!“ ale nakonec opravdu i jeli. Takže na přiložených fotkách kromě radosty, příby můžete také spatřit aleshe, džimáka, přému, toma, opata a samozřejmě i fáze je tam s námi.

Jediný kdo před startem sr2018 zažil tak trochu dežaví 2015, byl příba. Týden před odjezdem měl konspirační schůzku s fází, kde společně probírali stanovy našeho spolku, zvláště pak článek 13b „jak se stát předsedou spolku s rasově závadnou minulostí“, což by nebylo nic co by znemožnilo příbovi odjet. Vše probíhalo hladce a na závěr konspirační schůzky doprovodil příba fázi na Hlavní nádraží, kde se se slzou v oku u památníku sira Nicholase George Wintona rozloučili, protože fázemu jede co? Protože fázemu jede vlak vole … ale to jsme odbočili.

Příba poté vyrazil k domovu ale vědom si tréninkového manka, kdy o září díky různým protivenstvím najel na kole pouhopouhých 60km, podlehl té noci snad i plamenným slovům předsedy, že letos to bude náročné a dojet do Aše bude určitě tvrdý oříšek i pro zkušené borce, a udělal něco nečekaného. Zda na to měl ještě vliv požitý alkohol nebo jen předsedova slova nelze už zpětně posoudit. Nicméně růžové kolo tzv. rekolo mrkalo na příbu před Hlavním nádražím té noci opravdu dychtivě. Slovo dalo slovo, každý kilometr se přece počítá.Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. To vše proběhlo příbovi hlavou. Vítr ve vlasech, promile v žíle a vlahá noc na krku, to jsou poslední co si rekolo s příbou pamatují. Po cca 3km projíždce přišlo tvrdé probuzení, rozměr růžových pnojmatik pasoval naprosto přesně do tramvajové koleje na stanici Invalidovna. Říká se tomu tuším highsider.

A navíc Invalidovna, to by snad ani příba nevymyslel ani v tom nejbujařejším snu, byla svědkem veletoče, který skončil naraženými žebry, zhmožděným kotníkem a oběma zápěstími. Zhmožděný příba uzamknul kolo před metrem, ohodnotil jízdu v aplikaci rekola pěti hvězdičkami aby nemusel odpovídat na otázky typu „Proč se vám jelo špatně? Co můžeme udělat lépe?“ a s kamennou tváří před přihlížejícími opilci odkráčel na zastávku tramvaje, aby posléze potupně dojel domů po čtyřech kolech. To co mu řekli doma přesně kopíruje i pozdější vyjádření předsedy, který pak mimo jiné  reagoval i na možnou avizovanou příbovu neúčast na sudetenritt 2018 z důvodu bolestivě pohmožděných žeber klasickým heslem „Táhni a srůstej!!!“. A tak se příba rozhodl, že sroste. Bylo to jen tak tak, na kole se s trochou sebezapření jet dalo, spát na boku a vykonávat potřebu už jen se slzou v oku a smrští nejrůznějších nadávek.

Šachy na nádraží

A tak v pátek 27.4.2018 mohl konečně nastat kýžený den, na který čekala celá generace sudeťáků. Den kdy se na Hlavním nádraží sejde všech osm účastníků sudetenritt. Aby to však nebylo tak růžové a zalité sluncem, bylo už dopředu dáno, že džimák dorazí až v sobotu do Železné Rudy, protože Roger Waters odmítl odložit svůj páteční koncert. Dále pak vznikla tajná dohoda mezi fází a příbou, kteří se dohodli, že z organizačních důvodů přistoupí fáze až na Smíchovském nádraží. Všem zúčastněným na Hlavním nádraží ale příba oznámil, že fáze napsal SMS, že na něj nemáme čekat, že vůbec nepřijede, že mu prostě mrdlo v hlavě a nikam nejede. Zpráva o možné neúčasti fázeho se však nesetkala s nějakou větší odezvou, emoční křivka jen lehce zapulzovala, a prakticky až na aleshe, který prohodil pár zvídavých dotazů, se všichni smířili s tím, že černá ovce zájezdu prostě nejede. Basta. Později se předseda přiznal, že tušil nějakou kulišárnu a příba se tak ujistil, že lhát mu moc nejde.

Nicméně to vše (chladná reakce) bude mít asi ještě dohru, jistě to bude zohledněno i v závěti, kterou fáze v těchto dnech připravuje. Každopádně skryté nadšení, že fáze nejede vydrželo některým bohužel jen do příští zastávky, kde fáze s úsměvem na rtu a nezaměnitelným humorem přistoupil do vagónu. Bylo nás tedy konečně sedm statečných a pokud Waters nepřidá večer jako nášup další playlist, přibyde k nám zítra ráno i ten osmý, džimák. Co víc si přát.

Vzhledem k tomu, že ČD dnes už prakticky neumožňují přepravu 8 kol tak aby všichni seděli v jedné sekci pohromadě, byli jsme rozděleni na dvě skupinky, přičemž skupinka vedená dr. radostou vymyslela báječný plán. Když je tak hezky, nemáme výluku na trati a budeme tam relativně brzy, co kdyby se realizoval krátký výlet z Alžbětína do Železné Rudy? Nejdřív se tato bonusovka nesetkala s příliš kladnou reakcí ve skupince kde seděl fáze a spol., alesh se dokonce za tento nápad přišel v průběhu cesty omluvit, ale nakonec se to po hodně dlouhé cestě vlakem zdálo jako vhodná forma strečinku a vlastně docela dobrý nápad. Ale byl to opravdu velmi krátký švih, takže mi to ani nestojí za slovo ;-).

Černý muž pod bičem otrokáře pil

Lehce naspeedovaná servírka nás přivítala v penzionu u Bobše, kde jsme si ještě nějakou chvilku na terase užívali tak neskutečně krásné počasí, které na sudetenritt jen tak nezažijete. Věřte mi, že v tradičním termínu jsme večer málokdy mohli sedět v triku a šortkách a lemtat jen tak studené pivo na zahrádce. To ani náhodou.

Večerní čas  nastal brzy, což bylo pro radostu znamení, že je čas na tradiční posezení nad mapou. Ovšem nejmenovaný mapový rejpal byl toho času nejspíš na cestě z Prahy do Boleslavi,  a tak radostovi nezbylo nic jiného než ty své mapové kejkle zkusit na zbytek osazenstva. Bylo to krátké, bez protestů, bez velkých emocí, prostě jsme mu to všechno odkývali a vůbec neprotestovali. Lehce zklamaný radosta mapu složil do vlaštovky a zahodil. Místo mapové rozborky si dal s ostatními panáka, nebo vlastně panáky, abych byl přesný. Když už máme ty narozeniny a vnoučata, že? Ale ve vší počestnosti.

Místní naspeedované servírce došla evidentně velmi brzo šťáva, kuchař, který byl pravděpodobně z jednoho léčebného kruhu, zabalil svoje fidlátka taky brzo a rázem jsme seděli s posledním umolousaným žejdlíkem v místní předsíni. Zde v souladu s barvou pleti došlo k segregačnímu rozdělení přeživších na bílou a černou sedačku. Asi nemusím zdůrazňovat na které sedačce skončil nebohý fáze.

Dočkáme se džimáka a proč vozí fáze na batohu pláštěnku?

Ráno nás probudilo ostré slunce, což jak již bylo řečeno je pro sudeťáka jev takřka vzácný, nikde žádné sněhové závěje nebo alespoň trakaře. S vědomím toho, že džimák je po čtyřhodinovém spánku již na cestě a my na něj máme čekat na nádraží na Špičáku, aby se k nám připojil, nastal čas vyrazit do stopy. Nebyl čas na rozcvičku, na narovnání večerních křivd, rozkaz zněl prostě jasně. Dnes to bude bolet.

Vlak měl drobné zpoždění, věc naopak velmi obvyklá, ale nakonec ze svých útrob vydal kromě zpovykané party důchodců i rozespalého džimáka včetně jeho nového krasavce, kterým zatím obšťastnil pouze sociální sítě. Pochválili jsme krasavce a na džimákovi jsme taky samozřejmě nenechali nit suchou, koneckonců už není nejdrsnější hardtailista ever. Jediným hardtailistou tak s kolem Laurin&Klement model roku 1897 zůstává nebohý fáze, tvrdohlavý zastánce východoasijské filozofie „against the stream“.

Vyrazili jsme směr Černé jezero, kde nás na hladině uvítalo žluté prokletí letošního jara. Ano, vloni byla sněhová kalamita a my byli u toho. Letos byla pylová kalamita a my byli opět u toho. Trošku nás mrzí, že zemětřesení a zásah chlapce bleskem do zdejšího regionu dorazil až po našem odjezdu, ale upřímně fáze taky neumí zařídit všechny kalamity najednou, tak se na nás nehněvejte. Zadařilo se nám velmi ale na poli defektace, nejdřív v přenesené působnosti na toma, který byť vybaven mlíkem v pláštích dvakrát ušel. Houk fouk a bylo prádno. Mlíko, nemlíko, nakonec to skončilo implantací klasické duše, inu není nad moderní vymoženosti. Když už se zdálo, že guma je všelék, ujeli jsme pouhopouhý kilometr a přihlásil se o slovo sám fáze. Dvě duše jednou ranou to je přátelé majstrštyk, za který by se nestyděl ani Houdini. Nervozita stoupá, radosta si dělá poznámky do notýsku, čas letí jako splašený a nám zbývá ještě mnoho kilometrů než se dostaneme do postele.

A to nás čeká ještě úmorné stoupání na Výhledy, které oddělí zrno od plev, aj keby to bol treba majstr světa Peter Sagan. Koneckonců Sagan není bůhvíjaký vrchař, takže to pro toma vlastně není žádná potupa, že jsme ho v pustém lese u zelené chýše nechali napospas rodině ze Slovenska, co si ve Felicii přijela do lesa opéct buřty. Nicméně jsme tomovi slíbili, že řízky v hotelu mu objednáme a budeme je ohřívat vlastním tělem až do jeho příjezdu. Nakonec jeho zpoždění nebylo fatální a řízek byl ještě vlahý vlastním přičiněním. Po večeři následovala sborka, rozborka proč má vlastně fáze pořád na batohu pláštěnku když nejblíž dnes pršelo v Oslu, následovala hloubková kontrola radostova zápisníku a na závěr konečně diskuse s mapovým rejpalem, která vyloudila na radostově tváři kýžený úsměv. I přes doktorův úsměv zde bylo mnoho nezodpovězených otázek. Kdo je Sabrina? Kdo chce utavit TY šmejdy? A co na to Jan Tleskač?

Jindřich Šimon by nám požehnal

Ráno nás už ani nepřekvapilo, že je zase hezky a pod dohledem strnulého Jindřicha Šimona Baara jsme vyrazili zpět do kopců. Tam jsme doma. Cestou jsme několikrát legálně i nelegálně překročili hranice všedních dnů, zavítali k pozůstatkům zaniklých obcí, kterých je této lokalitě požehnaně, míjeli jsme taky nespočet bývalých stanic pohraniční stráže, kde si člověk uvědomí v jaké pasti jsme ještě nedávno žili a jak nás tady drželi pod pokličkou jak morčata.

Chmurnou náladu nám v parném dni a po výživném stoupání spravila až restaurace na Pleši, která nás svou laskavostí doslova zachránila před už trochu otravným sluncem. Co čert nechtěl měli zde nejenom lahodný mok ale i domácí bramborový salát s řízkem, který si dala takřka celá parta hic. Někdo to navíc spláchl i více než jedním mokem. Dopadlo to tak, že přéma, tom a opat pojali jako dobrý nápad odložit svá těla na pažit a hodit si tzv. dvacet. Sice jsme ten den neměli zatím žádný defekt, ale to se může všechno velmi rychle změnit, i tak radosta zavelel, že dvacet je moc, že dává posádce pouze deset maximálně patnáct minut, protože disciplína vy bejci musí bejt.

Kdesi opodál došlo na kverulantova slova a fázeho narychlo spíchnutá duše z včerejšího dne opět ušla. Mužstvo v čele s aleshem, příbou a radostou využilo přívětivosti místní benzinové pumpy a načerpalo osvěžení ve formě nanuků. Zpoždění bylo nakonec minimální ale už se opět začala vkrádat myšlenka zda nám zase nezavřou hospodu včetně večere téměř před nosem. Krajina kolem Rozvadova utíkala pomalu, atraktivita Šumavy byla daleko za námi a před námi byl další defekt. Tentokrát to byla opatova brzda, která se rozhodla vypovědět službu. Do opravy se solidárně pustil opě téměř celý peloton, i když tom v té době potichu zvažoval o dezertování. Na dálnici u Rozvadova nám přednesl svou vizi, že tady počká napospas vlkům a snad pro něj někdo z domova přijede, ale že dál už prostě nejede, že se necítí ve své kůži a nechce nás zdržovat. Po motivačním proslovu a vyhrožování radosty, že toma napíše do deníku, nakonec tom uznal, že ráno moudřejší večera a dojel s námi až do Obory, kde na nás naštěstí čekali i s večeří a lahvovým Gambáčem. Tfujtajkxl lahváč. No neva, alespoň jsme šli hodně brzo spát a ráno byli o to silnější.

Nemusí pršet, stačí, že fouká

Bohatá snídaně, za okny žlutý bordel a vcelku zdařila vichřice nás ráno uvítala v trochu jiném duchu než tomu bylo předchozí parné rána. Konečně změna, už nám to horko trochu lezlo na nervy a lehce narůžovělé krky, ano někteří už jedou ve znamení #redandwild, už si potřebují od neutuchajícího slunce trochu odpočinout. Někteří, jako třeba džimák, jsou dokonce rádi, že mohou konečně vytáhnout jednu ze svých bund, kterou vezou už od Železné Rudy v netknutém stavu. Pláštěnka na batohu fázeho stále zahálí ale je stále ready co kdyby nakonec sprchlo. (spoiler : nakonec zůstala nesmočena).

Několikrát toho dne opět překročíme státní hranice, míjíme zajímavé hraniční kameny, hledáme místo kde se naobědváme. Moc příležitostí cestou není a tak vkládáme svou naději do Hrozňatova, kde je zámek, poutní areál Maria Loreto, takže se dá očekávat, že turisty stáhnou v místních pohostinstvích z kůže. Opak je však pravdou a ani jedna ze tří hospod, byť mají na dveřích cedule, že mají mít otevřeno, nás do svých útrob nepřijala. Zřejmě čistí trubky na čarodějnice nebo co jako? Nedá se nic dělat na hranicích u Chebu tušíme spásu. Pitoreskní místo na hranicích nevzbuzovalo moc nadějí na kvalitní jídlo, ale nakonec to i přes relativně dlouhé čekání, ovšem s omluvou obsluhy restaurace Fusion, dopadlo nadmíru dobře. Jídlo bylo naprosto čerstvé, kvalitní a velmi dobré. Thajské kari v nás navíc zažehlo touhu dotáhnout dnešní etapu bez ztráty kytičky až do cíle. Aby naše motivace byla ještě větší, opat nám zvěstoval novinu, že v Aši na nás čeká něco jako švagr a navíc bude selátko, pivo a všeobecné veselí v místním amfitéatru. To probudilo i toma z mírné letargie a do Aše jsme dorazili v podstatě ve skupině a s velkým očekáváním.

V místním amfiteátru už to žilo, zpočátku jsme si naivně mysleli, že tam snad čekají na nás, že ta fronta je na podpisy, a že ty kartičky co dřímají v ruce jsou sběratelské kartičky s našimi portréty. Bohužel přéma vyrobil pouze samolepky sudetenritt, kterými jsme obrandovali část Šumavy a celý Český les, a radosta naší propagaci v místě triumfálního dojezdu taky trošku odfláknul. A to nám minulý rok v Mauritzu sliboval kampaň v televizi, tisku aj v tlači. Fronta byla prostě na prase, kartičky byly ve skutečnosti tácky na to prase a nikdo na nás ani okem nepohlédl, natož aby se s námi chtěl třeba jen vyfotil. Zklamaně jsme jeli hledat nasmlouvané ubytovaní v hotelu u radnice. Cestou jsme potkávali samé zvláštní lidi, kteří šibalsky pokukovali po našich strojích, obzvláště džimákův nový krasavec byl pro místní velkým lákadlem. Kolárna ani jiná podobná místnost v hotelu nebyla, navíc tam nebyla ani recepce nebo někdo kdo by celý objekt nějak hlídal nebo alespoň se tvářil, že ho hlídá. Tak se nám asi poprvé a doufejme, že naposledy stalo to, že jsme na pokojích kromě svých maličkostí měli i naše kola. Navíc koupelna vypadala stejně jako kdyby v ní býval autoservis nebo černá kuchyně, takže ve finále jsme žádné velké rozpaky z čistoty našich kol na pokoji vlastně ani neměli.

Po deratizaci, desinfekci a odpylení našich těl jsme se odebrali do přilehlé restaurace u tří Lipanů na místním sídlišti. Objekt, který byl ještě nedávno určen k demolici a svým vzezřením připomínal nebo snad i dokonce byl v minulosti sidlištní samoobsluhou s formankou nás svým interiérem, kvalitním tankovým pivem a hlavně konečně nějakým dobrým žvancem příjemně překvapil. Pojedli jsme, popili jsme, poprosili obsluhu o společnou fotku a vyrazili vstříc amfiteátru poškádlit to jejich prase a kelímkáče. Prase došlo, kelímky nedošly. Toho večera jsme ovšem poznali doposud netušené. Například, že vepřovka byť vypadá nevábně, chutná ve finále docela lahodně. Poslední večer se nesl v uvolněné atmosféře, zítra už máme před sebou jen nejzápadnější výběžek a pak hajdy domů, takže i jindy vážný radosta celý večer zářil jak sluníčko. To už ovšem neviděl alesh, který se z našeho spolku svým klasickým způsobem odpáral a se slovy „tak dobrou“ a zmizel ještě cestou ze „sámošky“ do hotelu spát. Kdyby s námi býval byl zůstal, býval by byl viděl vepřovku, slečnu Květu a jako bonus džimáka skákajícího rychlostí světla v prázdném amfiteátru. Gumídek z MB.

Na západ a hajdy domů

Hotel bez snídaně to je takové Ašské specifikum, které asi jen tak něco trumfne. Takže poslední společná snídaně byla pořešena nákupem nejrůznějších vakuovaných poživatin v místním Penny marketu, který sídlí na náměstí s benzínovou pumpou což je evidentně také místní specifikum. Jakmile je na prostě na náměstí jen kousek místa prdneme tam pumpu a k tomu jako bonus dáme jeden nebo dva megavelké kruhové objezdy. To asi aby se skopčák cítil jako na pouti. Lehkou nervozitu několika členů, kteří byli vzhůru už od prvního zaskřehotání skřivana a trochu pozapomněli na předchozí dohodu, že se vyráží až v půl desáté, rozseknul svým příchodem na místo startu v 9:35 fáze, který měl jako vždy připravenu pláštěnku.

Nezbývalo nám než dojet do nejzápadnějšího bodu ČR, ovšem předtím ještě nastal slavnostní okamžik kdy se radosta s příbou nechali na památku zvěčnit před domem pana Petřika, kde to v roce 2010 celé začalo. Mělo to tam i skončit ale pan Patřík dal ve svém penziónu přednost hostům, kteří zde stráví více než jednu noc. Jeho chyba, moh být součástí historie. Nejzápadnější bod ČR byl třetím, ze čtyř NEJ bodů, které jsme mohli cestou navštívit. Byl vlastně dost podobný těm ostatním jen se odlišoval světovou stranou. Co víc o něm psát, prostě bod, cedule lavička atd..

Když už se nás tom držel až do Aše byla by škoda ho odpárat na pohodovém objezdu nejzápadnějšího výběžku ale i tak se to chrtům na čele pelotonu málem podařilo. Nakonec jsme ale všichni ve zdraví dojeli opět do Aše. Cestou však opat, příba a alesh měli celkem na mále, když je na horizontu předjížděl nějaký místní Niki Lauda, který ovšem lehce zpanikařil a šlápnul v plné rychlosti na brzdu. Zvuk kvílejících gum jim asi dlouho zůstane v uších, stejně jako ten pocit kdy čekáte tu ránu zezadu, která vás v nejlepším případě připoutá na invalidní vozík s přeraženou páteří. No nic, dopadlo to nakonec dobře. Vše tak směřovalo ke zdárnému zakončení našeho velkého putování.

Slunce se vrátilo do Aše společně s našim příjezdem, čekalo nás jen nalodění na vlak do Chebu kde jsme měli přestoupit na rychlík. Poloprázdné nádraží nenaznačovalo zradu, nicméně 10 minut před odjezdem se nádraží začalo nepříjemně plnit. Korunu tomu nasadila paní štiplístková, která měla do vlaku jedoucího z Německa přistoupit a mj. štípnout nám lístky, které máme už několik měsíců včetně rezervace míst. Jenže rezervace šla udělat na všechny vlaky s výjimkou tohoto vlaku z Aše do Chebu ale systém nás při koupi 8 lístků pro osm lidí a osm kol neupozornil na nějakou zradu. Jenže paní štiplístková se udiveně zeptala „Co to je?“ a hodila svůj pohrdavý pohled na našich osm kol.

A začala diskuse na téma „Do vlaku vás nevezmu tam smí jen čtyři kola, je to jednovagonová souprava“ nebo „Nechcete jet na kole do Chebu, když už je máte?“. Vypadalo to fakt špatně, naše lístky z Chebu do Prahy včetně místenek už pomalu začaly hořet. Nakonec paní štiplístková svolila, že se do vlaku v podobě větší tramvaje s pouze dvěma vstupy snad nějak vměstnáme a v nejhorším nás cestou někde vyhodí.

Co vám budu povídat byl to tetris, ale zase ve vlaku kromě našich osmi kol byly další 4-6 kol, které průběžně nastupovaly a vystupovaly, takže už víme, že limity jsou od toho aby se porušovaly, protože vždycky to nějak jde, když se chce. Přece jenom jsme za ta léta v područí ČD už na podobné cirkusové kousky docela zvyklí a víme kam se vejdeme a kam ne.

Dojeli jsme tedy zdárně do cíle. Když nepočítáme výluku na trati těsně před Prahou kde náš rychlík dával přednost courákům, bylo to celkem v pohodě. Těch cca 20 min zpoždění znamnalo pro dva členy výpravy, že vyskočili takřka z ještě jedoucího vlaku, jen aby stihli vlak na který potřebovali přestoupit aby se vůbec dostali domů.

Mise byla tedy splněna, republika byla objeta celá. Tím to ale vážení přátelé nekončí. S nejvyšší pravděpodobností o nás brzy uslyšíte, protože jak asi ti bystřejší tuší Sudety nemají jen vnější hranice ale i vnitřní. A rozkaz zněl přeci jasně „objet Sudety“. Nebyl čas ptát se co je co.

Takže za rok zase nashledanou? Dáme včas vědět co se chystá.

účastníci etapy

souhrnné informace o etapě

sudetenritt 2018 1. den – z Železné Rudy na Výhledy

Start : Železná Ruda
Cíl : Výhledy
Nastoupáno : 1668 m
Najeto : 64 km

Průjezdní místa : doplníme

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/8302234187/

sudetenritt 2018 2. den – z Výhledů do Obory

Start : Výhledy
Cíl : Obora
Nastoupáno : 1271 m
Najeto : 74 km

Průjezdní místa : doplníme

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/76be234188/

sudetenritt 2018 3. den – z Obory do Aše

Start : Obora
Cíl :
Nastoupáno : 1301 m
Najeto : 74 km

Průjezdní místa : doplníme

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/3003234189/

sudetenritt 2018 4. den – z Aše do Aše

Start :
Cíl :
Nastoupáno : 644 m
Najeto : 40 km

Průjezdní místa : Aš, Krásná, nejzápadnější bod ČR, Ludwigsbrunn, Oberprex, Trojmezí, Hranice, Studánka, Aš

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/d0b5234190/

Autor příspěvku: příba

2018