Trháme další rekord
Kdyby fáze neměl zrovna aktivován režim „out of bike“, mohl to být legendární ročník s plnou účastí, protože se na zřejmě nejméně náročnou etapu přihlásili další dva noví členové a to přéma a tom. Pokud jde o přému toho jsme měli možnost poznat již na našich podzimních zájezdech za traily, kde nás přesvědčil, že i s řídkým výpletem, daleko od servisu se dají na kole dělat psí kusy. O tomovi jsme toho moc nevěděli, stejně jako on toho o sudetenritt věděl relativně málo, důležité bylo, že to je na kolech, že si všechny potřebné věci veze člověk s sebou na hrbu. To byly vstupní informace, které od dr. radosty dostal společně se stručným seznamem ingrediencí, které se do toho našeho cestovatelského koktejlu hodí.
Ovšem tom není troškař a tak když jsme na něj čekali na Hlavním nádraží a rozhlíželi se kolem, vůbec nás nenapadlo, že ten cyklista, který má na zádech ten 70 litrový batoh může být náš nový člen. On nás poznal naprosto bezpečně, protože žádný jiný spolek šílenců co rádi jezdí na kole ve sněhu v dosahu 50 km zrovna nebyl. Žertovali jsme, že tom jakožto lékař s sebou podle všeho veze vybavení na případné příhody na cestě, jako je defibrilátor, polní operační sál a jiné věci. Nebylo nám to ani vyvráceno, ani potvrzeno ale cestou nás tom vždy něčím překvapil a pokaždé vytáhl z batohu něco, co jsme ještě neviděli. Pracovně dostal přezdívku Pokuston. Na nějaké honění gramů na kole si tom také moc nepotrpěl, takže kromě 3 blatníků, dílenské pumpičky, 4 záložních baterií a několika GPS přístrojů a nejrůznějších udělátek, měl vlastně stejné kolo jako všichni ostatní. Až při zpáteční jízdě vlakem do Prahy jsme potěžkali batoh, který tom celou dobu vezl na zádech a konstatovali jsme, že Pokuston by mohl být taky Zaremba, a smekli jsme všech šest klobouků před odhodláním zúčastnit se i s takovým váhovým handicapem.
Po příjezdu do Břeclavi nastal krátký přesun do Mikulova se zastávkou na klasickém turistickém místě, kterým bezpochyby je Kolonáda na Rejstně u Mikulova. V Mikulově jsme v místě rezervovaného ubytování chvilku čekali než nám majitel otevřel a trochu nás znejistil jeho vyděšený pohled na nás a naše kola. Pak pronesl památnou větu „Jo vy máte kola? Aha!“ a na několik minut zmizel v útrobách penziónu. Později se choval velmi podivně a odháněl nás od dveří v přízemí, když jsme hledali možnost kam ty naše „AHA“ kola vlastně dáme. Jak později náhodou zjistil nejmenovaný člen našeho kolektivu jednalo se zřejmě o muže, který doma ze svých dětí vyháněl ďábla a vůbec nedělal asi moc pěkné věci. Tímto detektivu Štikovi děkujeme za příspěvek do černé kroniky, více se dočtete zde . Velkou důvěru jsme neměli ani na finální místo pro naše kola, když nám ukázal na kumbál, který byl na volně přístupném prostranství za domem, u kterého navíc bylo okny vidět dovnitř a dveře se zámkem byly v takovém stavu, že snad ani nemělo smysl je zamykat. Pro jistotu jsme kola svázali všemi dostupnými zámky, které jsme s sebou měli a doufali, že ráno budeme moc v etapě pokračovat.
Vínéééčko bílé
Druhý den byl opět ve znamení nudy, pokud chcete pohody, protože výškový profil trasy se pohyboval v hodnotách, které jsme doposud neměli tu čest zažít. S výjimkou stoupání na vinici Šobes a pár drobných stoupání v jejím okolí, to byl nenáročný den, který jsem opět zpestřili několika turistickými cíli a ochutnávkou místních vín. Pro nás nezvyklé bylo i velmi slunečné a relativně teplé podnebí, na které v dubnu nejsme zvyklí. Žádný sníh, žádné bláto. Možná i to přimělo přému k tomu, že ihned po příjezdu do Vranova nad Dyjí začal řešit čeho se ze svého batohu zřekne a jak to pošle do Prahy. Zatímco tom byl v ledovém klidu a svého proviantu se odmítal vzdát, prý všechno potřebuje nebo může potřebovat.
Čáry
Třetí den i s odlehčeným přémou, který po složitém vyjednávání s místní recepční dokázal část svého já poslat zpět do Prahy, jsme vyrazili směr Česká Kanada. Již zmíněná recepční se na zbytek týmu po přémově vtloukání klínů netvářila nikterak přívětivě, což byl oproti našemu příjezdu obrat o 180 stupňů. Ani bú nám neřekla.
Za zmínku snad jen stojí nevydařená návštěva legendární restaurace Besídka, kde po objednání pití a jídla došlo k velkému třesku v místní kuchyni. Jak nám později servírka sdělila, kuchařka odhodila vařečku se slovy, „Se na to tady můžu vys…t“ odešla směr Maříž. A tak za ní vařila uklízečka a jídlo vydával asi kotelník. I přes urgence a dotazování proč naše jídla nejsou stále na stole jsme po hodině a půl pouze suché konstatování, že kuchyň prostě nestíhá. Při pohledu na 150 stránkový jídelní lístek není divu, a v podstatě obdivujeme kuchařku, že to do těch 14 hodin vydržela, protože každý jiný by s tím už dávno mrsknul. Stejně jsme tak trochu podezírali přému, že v tom má prsty, jako měl prsty (obrazně samozřejmě) i v paní recepční ve Vranově na Dyjí, kdy došlo také k nečekanému zvratu v jejím chování. Většina členů po dvou hodinách na slunci před Besídkou odjížděla s počínajícím úžehem, což se projevilo i při placení kdy jsme tento bonus náležitě ocenili. Největší slevu sám sobě přisoudil opat, který rozhořčen gastronomickým thrillerem pohodil na stůl nějaké zlaťáky, s tím, že zbytek odmítá platit, a odešel středem.
Podvečer nás přivítala Nová Bystřice, mimochodem místo kde opat trávil podstatnou část svého života. Zároveň se nám poprvé na sudetenritt poštěstilo, že uvidíme místní pálení čarodějnic, na které jsme v dosavadním putování zatím nikde nenarazili. Vatra byla vskutku monstrózní, pamětníkům připomínala požár Národního divadla, a plameny dosahovaly odhadem 8 metrů takže i hasičská Tatra vypadal po jejím boku trošku jako angličák. Zvědavci v prvních řadách panicky ustupovali, poté co na nich začalo lehce doutnat oblečení Made in China, koupené u Nguyễna v místní večerce.
Candáti tekly proudem
Čtvrtý den plackoidního ročníku, kdy se nastoupalo neuvěřitelných 406m, se nesl v duchu rybí tématiky. Okolní rybníky ani nedaly jinak. Původně pivní pauza ve Stankově se zvrhla v ochutnávku čerstvých ryb, připravených v místním vyhlášeném bistru U Sumečka. Takže přesto, že jsme byli už na odchodu s tím, že se najíme až v Českých Velenicích, ještě ve dveřích jsme se při pohledu na candáty, sumce a jiné dobroty otočili na obrtlíku a zařadili se do fronty čekajících na čerstvou rybu. Bylo to fajné rybí odpoledne.
V Českých Velenicích jsme měli díky časové díře ve vlakovém spojení chvilku času na závěrečnou poradu, při které jsme řešili termín pro sudetenritt 2017. Většina se přikláněla k termínu obvyklému, tedy opět na čarodějnice. Jedině snad vedoucí kontrolní komise džimák byl hlasitě proti. Oponoval tím, že může být na Šumavě ještě sníh, a že by radši jel o týden nebo dva později. Jeho námitka byla zamítnuta. Až čas mu dal tentokrát za pravdu, ale o tom zase až příště.
