2015 – šestý ročník z Horní Lidče do Břeclavi

2015 – šestý ročník z Horní Lidče do Břeclavi

Bílé Karpaty
21/05/2015 2174 zobrazení

Slovo úvodem

Jelikož jsem díky podstrčenému kolu od dr. radosty, které mi svou neopatrnou jízdou zlomilo ruku, nemohl být přítomen dějinám, bude zápis z této etapy dodán samotným dr. radostou, který ho ochotně příslíbil.

A jelikož ani já nevím jaké to tam bylo, už se na ten příběh docela i těším.

Váš zlomený příba.

Napospas osudu

Ano, je to tak, příba nás díky své lehkovážné rozpustilosti opustil, a my jsme byli ponecháni napospas rozličné zvůli, ať už původu přírodního či způsobené ledabylou činností lidskou.

Hned zpočátku je třeba ještě uvést na pravou míru tvrzení ctěného příby, kdy nepodloženě obvinil předsedovo kolo z ublížení na zdraví. Není totiž zcela jasné, kdo komu více ublížil. Výše zmíněné kolo bylo nedlouho po incidentu shledáno zlomeným a muselo být ponecháno v opravně, což vedlo k tomu, že předseda byl donucen absolvovat celý šestý ročník na náhradním kole – sice s vyššími zdvihy, ale také o dost těžším, což bylo zvláště při cestě do kopce citelně znát, i když neinformovaný svědek by díky předsedově neutuchajícímu úsilí a přirozenému pohybovému nadání možná změnu ani nepostřehl.

Nicméně, nechme stranou plané úvahy a pokročme rovnou k příběhu, na který se jistě těší nejen příba.

Napospas železniční byrokracii

Kromě banální příbovy zlomeniny předznamenala odjezd na další etapu Sudeten Ritt ještě jedna závažná událost – krize vzájemné zastupitelnosti. Ukázalo se totiž, že co České dráhy jednou uchvátí, už nepustí. A protože uchvátily příbovu totožnost a spojily si s ní jízdenky i místenky zbytku výpravy, museli jsme řešit problém, jak vycestovat na východ Moravy bez vedoucího vlakové sekce.

Jistá naděje zasvitla po angažování nového člena výpravy – přémy, který se jako jediný rozhodl k odvážnému činu – vydávat se za příbu před personálem železničního molocha. Nejen, že se nezalekl toho, že mu chybí asi 20 cm výšky, ale nezdeptal ho ani fakt, že obvod jeho hlavy je o dobrých pár decimetrů menší. Ostatně podobnost obou aktérů můžete posoudit na podobiznách z pera již několikrát zmíněného příby. Je nutné podotknout, že podobizny vznikly ještě před tím, než si zlomil ruku, i když se může zdát, že tomu bylo naopak.

Hrdinského činu jsme se ale nakonec bohužel nedočkali. Přéma byl pár dní před odjezdem napaden strašlivým vlkem a místo identity sdílel s příbou rovnou i osud – zůstat doma.

A tak musel zasáhnou obětavý polochromý příba a svést boj s byrokracií sám. K jeho cti budiž přičteno, že se mu podařilo s drobnou finanční ztrátou vyrobit z jízdenek na jméno jízdenky na doručitele. Tento trik nikdo před ním ani po něm už nedokázal zopakovat.

Napospas živlům I.

Šťastně jsme se tedy v omezeném počtu naskládali do vlaku a vyrazili na východ. Pražce duněly svoje dudlaj dudlaj a my jsme v tichosti rozjímali nad pomíjivostí osudu. Kochali jsme se krásnou krajinou i příjemným dubnovým počasím a těšili se do Horní Lidče, která nás loni tak nelítostně roztrhla vejpůl. Nováčka opata jsme zasvěcovali do záludností, kterými nás každý ročník obdařil, a nezapomněli jsme ho ani seznámit s jeho nikdy nepozaným bratrem.

Idylka vzala za své kousek před Vsetínem. Obloha se začala nenápadně zachmuřovat a v Horní Lidči už jsme z vlaku vystupovali do mírného mrholení. Dr. radostu to ani v nejmenším nerozhodilo, po letech hraničního putování už byl zvyklý na ledacos, a tak vyrazil svižným tempem vstříc blížícím se kopcům. Odmítal zastavit třeba i jen kvůli tomu, aby si vzal bundu a optimisticky pokřikoval na opozdilce, že to je jen aprílová přeháňka, která brzy přejde. Ve chvíli, kdy se krajina začala zprudka zvedat a ukazovat svoje zabahněné zuby, rozhodlo se počasí, že se nenechá zahanbit. Tehdy se předseda rozhodl, že svoje provlhlé tělo konečně zahalí bundou, aby se mohlo pořádně zapařit. Ostatní mu poprávu záviděli, nemaje dostatku fantazie, aby odhadli, co se bude dít, až se před nimi na ubikaci svlékne.

Ale ubikace byla ještě daleko – zhruba jeden velký kopec a několik promočených treter. Zaťali jsme zuby, šlapali do přibývající mlhy, kterou vzápětí vystřídala večerní temnota, a v duchu přemítali, jestli s námi opat ještě někdy pojede. Najednou se ze tmy vynořil hostinec U sedmi kulí, ve kterém předseda předvídavě objednal nocleh a něco k snědku. Byli jsme zachráněni!

Po minutách strávených hledáním řízku pod citrónem a vdechnutím dvou piv, než se definitivně uzavře pípa, jsme se konečně ocitli na pokoji a lačně se chystali usušit promočené věci. Jenže se opakovala situace z Bartošovic jen s tím rozdílem, že tady nikdo nehodlal zatopit ani za úplatu. Prý je to rozbité…

Tradiční porada nad mapou se tedy nekonala, zalezli jsme polooblečení pod deky a snažili se usušit vlastním teplem.

Fáze a jak je dobře, že ho máme

Ráno se ukázalo, že ubytování bylo bez snídaně. Ale kdo by se tím trápil když máme fázi? Nejenže odhalil hned za rohem sedmi kulí pohostinou vesnickou sámošku s útulným venkovním posezení, ale díky své sociálně hypertrofované povaze nakonec od rázovitě vstřícných prodavaček vydyndal pro každého doušek domácí slivovice, abychom správně nastartovali den. Hned po ránu nás totiž zase čekalo stoupání. Výškové metry, které jsme včera ztratili cestou do Nedašova, jsme museli zase nabrat a tak jsme zaťali zuby a nechali alkohol, který nám čerstvě proudil žilami, aby nám pomohl v cestě zpátky na hřeben. A stálo to za to. Čekal tam na nás nejen roztomile na kraji louky umístěný rozcestník, kde jsme dali první letošní samospoušťovku, ale také lesní divadlo, obvyklá bahenní koupel na těžkou technikou rozorané lesní cestě a nakonec Sidonie – vesnice odvážně vyrvaná ze slovenských spárů a navrácená do spokojené české náruče.

A sotva jsme si ve Vlárském průsmyku stihli prohlédnout jeden z prvních partyzánských pomníčků a vyšťourat bláto z bot, už nás zase čekalo stoupání. Cestu do kopce lemovali kromě mrtvých partyzánů i černožlutí mrtví salamandři a průzračné horské prameny. Cesta vesele ubíhala, i opožděný opat se najednou svěží zjevil na hřebeni a už jsme byli málem v koncích. Naštěstí jen Na koncích, což bohužel naznačovalo další rychlé klesání následované dalším, tentokrát brutálním stoupáním. Díky němu jsme se ke konci dne cítili jako posádka zříceného letadla (další z míjených pomníčků), ale naštěstí nás hned za nejbližším horizontem čekala ubikace a překvapivě i další řízek. Zřejmě žalostná zkušenost s první večeří spustila v metabolizmu všech zúčastněných abstinenční syndrom doprovázený silnou kompenzační touhou a tak se letošní výlet nutričně nesl ve znamení řízků. A ten v penzionu Arnika byl v porovnání se sedmi kulemi vskutku luxusní – na talíři byl krásně vidět a proto si ho někteří z nás (kupodivu hlavně na první pohled poměrně neduživá fáze) dali pro velký úspěch ještě jednou. Obsluha byla pozorná a tak jsme konečně poseděli do sytosti a i na rozhovor nad mapou došlo. Díky dokonalé metabolické saturovanosti obou kartografů – džimáka i radosty měl rozhovor tentokrát podobu neškodného kočkování.

Lopeník nebrat!

Další ráno začalo opulentní snídaní následovanou očistou kol, ke které předseda nezištně obětoval svoje památeční triko. Naposledy jsme se pokochali výhledem z terasy penzionu a pak jsme svůj pohled upřeli na nebe. Předpověď totiž nebyla právě optimistická a už od rána mělo hustě pršet. Místo toho ale na nebi ležela ocelově šedá deka a to v nás probudilo nepodložený optimismus. Nicméně jsme se rozhodli oželet původně naplánovaný výjezd na blízký Lopeník, což evidentně trápilo pouze předsedu. Všichni ostatní si oddechli, že bude ten den o kopec míň. Křepce jsme překonali elektrický ohradník, který nás měl udržet v dosahu dobrého jídla a pití, a už jsme si to hasili po vrstevnici směrem k nejvyšší hoře Bílých Karpat Velké Javořině. Tu předseda za žádnou cenu obětovat nehodlal.

A tak tedy byl její vrchol v brzkém odpoledni dobyt, ovšem za cenu nemalých ztrát, převážně psychických. Cestou k vrcholu nás nejprve varovaly nápisy na kládách, které rudě křičely „NELOZIT!“, o kus dál nenápadně nastrčený pomníček dámy, kterou zahubila bouře, a když ani to nepomohlo, pohltila nás neprostupná mlha, v níž jsme se ztratili nejen navzájem, ale i každý sám sobě. Nějaký čas jsme se bezcílně potulovali po hřebeni a marně hledali slovenskou hranici, za níž jsme tušili vysněnou oázu plnou dobrého jídla a napěněného moku. Pak nás ale v mlze skrytý chaos zcela prostoupil a jako bludní ztracenci jsme se nazdařbůh rozprchli, abychom se našli před hostincem hluboko v údolí skrznaskrz kropenatí.

Napospas živlům II.

To, co jsme v naší bezbřehé naivitě pokládali za mlhu, byla totiž ve skutečnosti nízká oblačnost, která přikryla celý kraj. Nezodpovědným chováním se nám podařilo mraky protrhnout a po zbytek dne se z nebe řinuly hektolitry vody v hustých provazcích deště.

Nějaký čas jsme strávili v hostinci, kde nás špinavé a promočené z nepochopitelných důvodů nechali chvilku osychat. Dokonce nás nasytili a napojili a nevadily jim ani blátivé loužičky, které se pod každým z nás kvapně tvořily. Pak ale přišel čas opět vyrazit do nečasu a tady se zase jednou projevila předsedova nebetyčná laskavost, když ani na chvilku nezaváhal a změnil plán trasy na zbytek toho dne tak, abychom zůstali v údolí a na asfaltu. Už žádné šplhání do kopců a překračování hranice, žádné plahočení v blátě ani průjezd slovenským pohraničím v medvědích stopách.
Zbytek trasy se jeví všem zúčastněným rozmazaný bez ostřejších obrysů. Ani fotografií se moc nedochovalo a tak se většina zážitků toho dne vynořuje jen jako záblesky ze sna: vodou smáčený větrný mlýn, krajina připomínající africkou savanu za potopy a vyděšení domorodci zkušeně stavějící protipovodňové zátarasy z pytlů naplněných pískem. To všechno jen letmo políbilo naše sítnice, než nám postupně začalo téct do bot. Dlužno podotknout, že dobrou službu všem prokázaly neoprénové návleky na boty, které ve svém zvacím dopise předvídavě doporučoval předseda. A nikoho asi neudiví, že jemu samozřejmě nateklo do bot až poslednímu.

Nicméně pak už nastal jen bohapustý úprk směr ubikace.

Aby však den neskončil pesimisticky, rozhodli se moravští bohové, že nás po čtyřech hodinách přestanou trestat, a tak jsme byli ke konci dne odměneni pohledem na podmračený západ slunce a na entomologův sen – pářicí se párek roháčů.

Lízání ran

Ukázalo se, že ubytování předchozí noci nastavilo naše očekávání nepodloženě vysoko a tak jsme byli opět překvapeni netopícím topením korunovaným dokonce nepřítomností ručníků na pokojích. S takovou možností bohužel předseda nepočítal a tak jsme se porůznu utírali do kapesníků, cestovních pidiručníků nebo zbytků toaletního papíru, zkrátka každý do toho, co měl zrovna k dispozici.

K usušení mokrého oblečení nám byla nabídnuta vlhká a studená tělocvična a tak jsme trochu po partyzánsku obsadili radiátory v jídelně, což dalo nedělní snídani nečekaně zemitý odér. Zbytek jsme pak díky aleshově prozíravosti rozvěsili na provázcích na pokojích.

K večeři byl zcela nekoncepčně guláš, což nás lehce vykolejilo a tak jsme po pár pivech zalezli prokřehlí a znavení na lůžka a v noci se pak zděšeně budili po zásazích nečekaně popadaných kusů oblečení.

Nejdelší neděle

Ráno nás přivítala lehce zachmuřená obloha, na kterou naše kola nevraživě a se skřípáním vrčela. Ukázalo se, že předsedova oběť trika přišla předčasně a je potřeba provést důkladnou očistu a promazání hliníkových ořů znovu. Provedli jsme vše ve chvatu, protože nás čekala nečekaně dlouhá nedělní etapa, která jakoby nepatřila tematicky do letošního cyklozájezdu.

Pokud se počet zdolaných výškových metrů předchozích dnů nedostal pod tisícovku a spíše se blížil ke dvěma, přišlo teď milé překvapení: nedělní etapa si pro nás připravila krásných 55 (slovy padesátpět) výškových metrů. Ale jakoby to předseda tušil, natáhl adekvátně počet kilometrů na hrozivých sedmdesát.

Zacvakli jsme tedy nášlapy, zaťali zuby a podél Baťova kanálu posléze vystřídanému loudavě tekutou Moravou se závodním tempem blížili k soutoku s Dyjí. Cestou na nás útočily rozličné druhy vodního ptactva, o jejichž existenci jsme do té doby věděli jen ze školních učebnic, a do cesty se nám stavěly trubky různých dálkových ropovodů a konstrukce rezavějících česko-slovenských mostů, ale vidina pohodlného vlaku směr domov nás nezadržitelně hnala kupředu rovinatou nudou k bažinatému trojmezí a pak romantickou oborou až k břeclavskému nádraží.

Pár zbývajících minut jsme věnovali prohlídce historického centra Břeclavi a interiéru jedné z restaurací, kde jsme poprvé vyslovili domněnku, která se v budoucnosti potvrdila měrou více než vrchovatou a inspirovala tak příbu k jeho dizertační práci s názvem „Fáze a vliv jeho přítomnosti na rozličné přírodní katastrofy během Sudeten Ritt“.

Konec dobrý, všechno dobré

Kupodivu bez sebemenšího problému jsme se nalodili do útrob vlaku a šťastní, že jsme přežili další ročník, jsme se jali děkovat předsedovi za šlechetnost, prozíravost a odvahu s jakou nás provedl veškerými protivenstvími.

A co by to bylo za oslavu bez pořádné hostiny? Přesunuli jsme se tedy do jídelního vozu, kde jsme naše putování zakončili – jak jinak, než řízkem…

účastníci

souhrnné informace o etapě

sudetenritt 2015 1. den – z Horní Lidče do Nedašova

Start : Horní Lideč
Cíl : Nedašov
Nastoupáno : 472 m
Najeto : 17 km
Průjezdní místa : Horní Lideč, Valašské Příkazy, Študlov, Radošín, Nedašova Lhota, Nedašov

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/570a179286/

sudetenritt 2015 2. den – z Nedašova do Starého Hrozenkova

Start : Nedašov
Cíl : chata Arnika Starý Hrozenkov
Nastoupáno : 1851 m
Najeto : 56 km

Průjezdní místa : Nedašov, Brezová, Sidonie, Vlárský průsmyk, Svatý Štěpán, Peňažná, Na Koncích, Hradisko, Ochoz, Žítková, Starý Hrozenkov, Vyškovec, Chata Arnika Starý Hrozenkov

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/d9d0179287/

sudetenritt 2015 3. den – ze Starého Hrozenkova do Mlýnků

Start : chata Arnika Starý Hrozenkov
Cíl : penzion Jana Mlýnky
Nastoupáno : 1486 m
Najeto : 70 km

Průjezdní místa: Starý Hrozenkov chata Arnika, Lopenické sedlo, Grúň, Březová, Dubina, Kamenná bouda, Velká Javorina, Uherskohradišťské Vápenky, Petruchovy Mlýny, Javorník, Kuželov, Hrubá Vrbka, Malá Vrbka, Výzkum, Radějov, Mlýnky

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/63a9179288/

sudetenritt 2015 4. den – z Mlýnků do Břeclavi

Start : penzion Jana Mlýnky
Cíl : Břeclav
Nastoupáno : 55 m
Najeto : 72 km

Průjezdná místa: Mlýnky, Sudoměřice, Kotva, Hodonín, Brodské, Ruské domy, Pohansko, Břeclav

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/00bf179290/

Autor příspěvku: dr. radosta