Sudetenritt 2014 bylo z mnoha důvodů unikátní. Poprvé se nejelo v dubnu ale až v červnu. Poprvé nás jelo pět. Poprvé jsme se museli cestou „tam i zpět“ rozdělit na dvě skupiny. Poprvé jsme slavili narozeniny všech účastníků zájezdů. Poprvé byla nastolena rasová otázka. Poprvé byly všechny etapy kratší než 70km. Poprvé jsme málem viděli medvěda a rysa ;-). Poprvé jsme si hrábli na dno svých sil.
Dyk je to hezký jet v teple ne?
Osobně už zpětně nedokáži vyjmenovat všechny důvody, které vedly k tomu, že jsme místo v dubnu jeli až v červnu. Roli v tom hrály termínové důvody, kdy bylo těžké sladit dny ve kterých by se mohlo všech pět účastníků zúčastnit a pravděpodobně i velký tlak nových účastníků, že by se taky mohlo jet víc v teple když už jsme si toho mrazu, sněhu a deště za ty předchozí léta užili dost a dost. Jenže o co víc je teplo přes den o to víc musíte řešit místo pro věci do špatného počasí a večer do hospody. Což v dubnu je přesně naopak protože většinu teplého prádla vezete na sobě a batoh je tak „poloprázdný“ s výjimkou batohu džimáka, který preferuje na každý typ sjezdu jinou bundu. Nicméně ať už to bylo tak či tak jelo se za poměrně velkého vedra a když je vedro je i žízeň. A když se k zahnání žízně dostanete až druhý den …
První den začal defektem příby hned kousek za Bohumínem a pak následovala terénní vložka podél řeky Olše. Sice zde byla cyklostezka ale ve fázi výstavby, takže nánosy tuhého chacharského bláta nebraly konce. Po cyklokrosařské vložce, návštěvě Polska a Třineckých železáren jsme zamířili do Nýdku kde bylo naše první ubytování. Po několikaminutové lustraci na recepci jsme se ubytovali v prakticky prázdném penziónu a nabírali síly na další dny.
Kdo maže ten jede
Heslo druhého dne bylo nasnadě. Slunce pražilo od rána a nás čekalo cca 1730 výškových metrů po lesních cestách Beskyd. Cestou docházelo k doplňování mázy, ať již pod názvem „život je hořký, bohudík“ nebo pod názvem „bílá tvář“. Nejsem si zcela jist ale opalovací krém co přivezl alesh byl svou konzistencí a roztíratelností spíše blízký krému na boty Salamander White Power, než něčemu co by se mělo používat na opalování. Naše bíle tlamy pak naštěstí asi vylekali rysy a možná i medvědy údajně se skrývající v hlubokých lesích, kteří by si na nás možná s radostí pochutnali.
Navštívili jsme i významný bod, jak již na našich cestách bývá zvykem, tentokrát se jednalo o nejvýchodnější bod ČR. Závěrečné stoupání na chatu Severka nás tak dehydratovalo, že jsme s dvoudenním zpožděním doplňovali tekutiny tak výrazně, že nás z toho druhý den bolela hlava. Celkově se večer na Severce nesl v přátelském duchu i za přítomnosti místní omladiny co po zimě vylezla z nor. Nebyli jsme v minulosti na našich cestách zvyklí vídat tolik domorodců a tak nás místní narozeninová oslava strhla natolik, že jsme postupně oslavili narozeniny každý z nás. Bylo to dlouhé a náročně, skoro jako olympiáda.
Nehoupat
Třetí den ráno bude zapsáno do dějin sudetenritt jako jedno z nejtěžších v historii. Někteří z nás netušili kde jsou a hlavně kde byli včera. Padlo i podezření z otravy jídlem, protože jak jinak by nám mohlo být tak nevolno. Pozitivní na tom bylo to, že nás čekal relativně dlouhý úsek kde nebylo zapotřebí vynakládat větší úsilí při šlapání ale jen se pevně držet řídítek a mít oči na stopkách. Ale i to byl docela oříšek. Cestu přes Slovensko tak někteří zvládli jen silou vůle.
Zajímavý a zapadajícím sluncem zalitý byl poslední úsek kolem Malého Javorníku kdy nás s otevřenou náručí a ovocnými knedlíky přivítal milý pan provozní na chatě Portáš. Ten večer jsme byli, až na drobnou slovní přestřelku džimáka s dr. radostou ohledně další cesty, velmi tišší, disciplinovaní a šli velmi brzo spát.
České dráhy úřadují
Čtvrtý den byl taky tak ve znamení cyklokrosu, to je pro neznalé disciplína, kdy se kolo víc nosí na rameni než aby se na něm jezdilo. Papájské sedlo, Makyta, Krkostěna to je krátký výčet míst kde se kolo občas stalo překážkou, na druhou stranu trasa dost a často kopírovala hranici, což je jeden s pilířů a tradic sudetenritt. Jak to jde jede se pokud možno po hranici, byť jsme na mnoha místech z této tradice museli polevit.
Původně měla trasa končit v Horní Lidči, ale vzhledem k tomu, že se vedoucímu vlakové sekce nepodařilo od rána připojit k internetu aby rezervoval místenky ve vlaku, došlo k nemilému překvapení. I díky červnovému termínu, na který nejsme zvyklí, i díky většímu počtu účastníků jsme zjistili, že se do jednoho vlaku nevejdeme a další jede za přibližně dvě hodiny. Komplikací ohledně jízdenek a míst pro kola bylo ve všech dalších vlacích tolik, že jsme se rozhodli neriskovat a šli na jistotu. Rozdělili jsme se tedy na dvě skupiny a do prvního vlaku poslali mimopražské tedy džimáka a fázeho, které čeká ještě komplikovaná cesta s přestupem v Praze. Zbývající parta, dr. radosta, příba a alesh se rozhodla ukončit etapu časovkou do Vsetína, s tím, že se snad do dalšího vlaku nějak vmáčknou. Bylo to napínavé ale vyšlo to. Nakonec jsme strávili celou cestu v prázdném jídelním voze, kde jsme za nemalé peníze konzumovali malé plzně. Příště budeme ty dráhy muset lépe pošéfovat a nespoléhat na náhodu.
