2013 – Krkonoše dojezdná

2013 – Krkonoše dojezdná

Sněžka
01/10/2013 2142 zobrazení

Proč dojezdná?

Ne vždy se nám vše čeho chceme v životě dosáhnout podaří napoprvé, někdy je k tomu zapotřebí alespoň jeden další pokus. Své by o tom mohli vyprávět sérioví vrazi nebo třeba milenci. Rovněž my, báječní muži na pojízdných strojích jsme se díky nepřízni počasí museli v roce 2012 vzdát původní trasy sudetenritt (z Tanvaldu do Náchoda). I my, podobně jako výše uvedené komunity, jsme při opakovaném a již úspěšném pokusu zdolat hřebeny Krkonoš zaznamenali krásné a vzrušující pocity, byť byly zakaleny drobným zklamáním v samém závěru cesty. Ale i to je pro nás poučení pro příště.

Jak již bylo uvedeno díky vyšší moci a především kvůli nedostatku sněžnic byla velmi významně pozměněna plánovaná trasa sudetenritt pro rok 2012. Jsme sice dost dobrý, byť ani zdaleka ne tak dobrý jako Honza Rauschertů, ale to co na nás tou dobou čekalo na hřebenech Krkonoš bylo nad naše požadované cyklokrosařské dovednosti. Dokonce i naši tažní psi si radši lízali kulky, než aby nám jakkoliv pomohli se z té bryndy vylízat. Trasa tak vedla více víceméně „vnitrozemím“ a ve vzduchu, kromě smutného pohledu dr. radosty, visela nevyřčená otázka „Kdy se na místo činu vrátíme?“.

Vzhledem k obvyklému termínu pořádání sudetenritt (což je většinou konec dubna), si na dosavadní povětrnostní podmínky za celou dobu nemůžeme a ani nechceme stěžovat. To, že leje jako z děravé konve, mrzne až praští, je tma jak v pytli, a k tomu si přidáte starosti čistě pozemské jako, že hledáte zbytky přehazovačky na hřebenech Krušných hor, zašíváte rozseklou holeň kolegy, jsou většinou důvody, které by znamenaly návrat z rodinného výletu na Karlštejn a to nejkratší cestou k domovu. To sice ovšem neplatí pro sudetenritt, ale v okamžiku, kdy se díky poměrně bohaté nadílce sněhu, který se pod paprsky jarního slunce měnil v břečku s ledovým podkladem a vy se bez kola pohybujete rychlostí líného sněžného muže, bylo nutné od původní trasy ustoupit. Za rachotu našich krup jsme tak učinili.

K velké a především neskrývané radosti dr. radosty byl, jako náhradní termín, jednoznačně odsouhlasen začátek října 2013. KRKONOŠE DOJEZDNÁ bude!!! Sestavu tvořila polovina tehdejších účastníků zájezdu tzv. ultras (dr. radosta + příba) doplněna o dalšího nám již známého účastníka (alesh) a vyztužená o prozatím náhodného kolo-jdoucícho (opata). Zbývající členové původní sestavy (fáze + džimák) předstírali přetrhané vazy nebo přetrhané rodinné vazby a radši zůstali v teple domova. Snad nám alespoň drželi palce aby nám to na Lysečinské boudě dobře dopadlo.

Tak nějak symbolicky jsme jejich podporu později pocítili u mohyly Hanče a Vrbaty resp. na Vrbatově boudě. Obavy ze závějí, nízkých teplot nebo mlhy byly ovšem liché. Ještě před odjezdem nás sice první zmínka o sněhovém poprašku na Sněžce mírně znepokojila a způsobila to, že všichni účastníci přibalili do svých tlumoků nějaké to teplé prádlo navíc, jak se později ukázalo trochu zbytečně. Ale co si budeme povídat, nikdo z nás není Zákopčánik a nevlastní doma nějakou ropuchu, která by mu řekla jak bude. A nebo se tím aspoň nechlubí.

Bohdalka nedorazila

Pátek se nesl ve znamení večerního vlakového přesunu z Práglu do Kořenova a pak na kole tmou na studenou Jizerku. Zde nás podle slov paní domácí čekala teplá cimra pro čtyři chlapáky, protože dvoulůžkáče údajně měli obsadit herci z Vinohradského divadla. Nevadí, už jsme na sebe poměrně zvyklí a leccos tak vydržíme, jiná alternativa ubytování stejně nepřicházela v úvahu. Taky jsme se tak nějak těšili na ty herce a hééérečky z divadla. Že by jako mohla být nějaká ta legrace.

Po takřka časovkářském výšlapu z Kořenova na Jizerku, kdy nám lehce namrzaly sople u rypáků, jsme se konečně pohodlně usadili ve vytopené Chatě pod Bukovcem. Bohužel k večeři nám Bohdalka ani jiná hééérečka nic vtipného nepředvedla, protože tam bohužel nebo snad bohudík nikdo z divadla nedorazil, tedy ani Bohdalka. Možná někde ladila formu na nějakou další předvolební kampaň. My si tak poměrně krátký večer užili jen s párečkem polských čtenářů a krapet netrpělivou paní domácí v roli výčepní, která bůhví proč chtěla po půlnoci jít spát a nám již tak krátký večere ještě více zkrátit. Celkem ostentativně dávala najevo, že už je čas jít na kutě. Bezdůvodně pobíhala kolem našeho stolu nebo jen tak postávala v prostoru a vzdychala. Smilovali jsme se a kolem půl jedné jsme šli dobrovolně do pelechu. Zahajovací večírek skončil. Noc na přetopeném čtyřlůžkáči jsme si náramně užili i bez héééreček z Práglu.

Za Hanče a Vrbatu

Ráno jsme neohroženě a s lehkou kocovinu vyrazili směr Výrovka. Cestu, podle výškového profilu, poměrně náročnou jsme proložili nakonec i velmi příjemnou pěší turistikou. Díky akceptování zákazu „vjezdu“ kol na cestu z Krakonošovy snídaně na rozcestí U čtyř pánů jsme si tak kromě protažení a uvolnění ztuhlých údů v klidu prohlédli úžasná panoramata. Následoval neplánovaný sjezd sjezdovky na Medvědíně, který nás přesvědčil o tom, že i zdánlivě všemocné hydraulické brzdy mají evidentně své limity. Na našich jindy usměvavých tvářích vyloudil poněkud nekontrolovatelný sjezd drobné známky nejistoty. Metoda „obřákového“ carvingového oblouku zafungovala kupodivu i na kole a to velmi dobře. Brzdové kotouče syčely a lehce doutnaly. Ve Špindlu tak měli zajisté radost, že jsme jim krapet neupravili bufet u Hrocha, který se svou polohou velmi dobře nabízel jako úniková zóna pokud by nevyšel carvingový oblouk.

Po této drobné adrenalinové vložce nás už nečekalo nic jiného než dech beroucí výšlap na Výrovku. Náš fyzický fond se před bistrem „Na rozcestí“ zdál být vysosán až do dna. Štěstí bylo, že na Výrovku to odsud je prakticky po rovině. V duchu, později i nahlas jsme děkovali dr. radostovi, že původní variantu dojezdu na Luční boudu a dokonce i prapůvodní variantu dojezdu na Lysečnickou boudu, po zralém zvážení nakonec zavrhnul. Rezervace ubytování na Výrovce se zdála toho večera jako nápad za melouna. Dokonce i alesh, jindy stoicky klidný muž s kamennou tváří, se emotivně vrhnul dr. radostovi ke kolenům. Podle očitých svědků zamumlal snad něco ve smyslu „doktore díky“. Snad i právě díky únavě nebo snad z momentální nepozornosti si ovšem zapomněl odepnout od nohou své kolo. Tak se doktorovi ke kolenům vrhli s úctou oba. Ještě jednou díky doktore!!!

Celý den panovalo na dané období a předpovědi poměrně krásné počasí, teploty kolem 12-14 stupňů, ovšem se zapadajícím sluncem se začalo velmi výrazně ochlazovat a na Výrovku jsme dojížděli v teplotách kolem 2 stupňů. O to víc jsme se těšili na teplo domova, v podání hostitelské Výrovky. Bohužel pohrobek socialistické architektury nás přivítal s poněkud chladnější náručí než jsme čekali. Studené pivo nás poměrně rychle vrátilo do teplotní nepohody, která panovala před vstupem do restaurace. Už se nám nezdála tak hezky vytopená jako při našem příjezdu. Na pokojích nás pak přivítala ideální teplota pro zdravý spánek ale určitě ne ideální pro prokřehlá těla. První odvážlivci se pokusili ohřát alespoň ve sprše. Teplé vody, která evidentně podle reakční doby putovala až z Luční boudě, jsme se ne a ne dočkat. Na hřebenech Krkonoš, zdánlivě v bezpečí horské boudy jsme tak zažívali pravděpodobně podobné pocity jako Venclovský při smočení v Lamanči. Když pak po několika dlouhých minutách otužování se a smířeni s tím, že dnes se prostě neohřejeme začala ze sprchy téct horká voda, mohli do ticha studené boudy konečně zvolat „JÁ SU TAK ŠTASTNÉ“. Galavečer ledové revue tak mohl pokračovat. Za přispění místních fištrónům za barem, kteří se nás při každé donášce jídla nebo pití a v prakticky liduprázdné prázdné hospodě ptali jestli to mají psát na pokoj č. 209, jsme se poměrně dobře bavili. To se ví pořádek a disciplína musí bejt. Byli jsme ale rádi, že jsme konečně v relativním teple a že máme kde spát. Za okny blikal vysílač na Černé hoře a tak trochu nás uspával. Žádný velký skotačení, čekala nás totiž velká Sněžka.

Lysečinská bouda NEVER MORE.

Z pocitem dobře odvedené práce nás po snídani čekal krátký ale poměrně výživný výjezd nad Luční boudu. Z Luční boudy pak relativně krátký pěší úsek z Luční boudy na Sněžku a samozřejmě i ze Sněžky na Jelenku. Další profil trasy, směrem od Sněžky, měl logicky klesající tendenci, nicméně velký výdej energie v předchozím dnu a taky výšlap na nejvyšší horu vyžadoval dostatečnou péči o naše žaludky, respektive o přísun energie. Statečně jsme odolali nabídkám v Horní Malé Úpě kde na nás vyzývavě mrkaly cedule s gulášem, svíčkovou a dalšími dobrůtkami. Byli jsme natěšeni na Lysečinskou boudu kde měli mít otevřeno až do 16 hodin, což byl luxusní čas a my tak měli před sebou měli mít výhled dlabance s epochálním výhledem na Krkonoše zalité sluncem.

Podařilo se nám přesvědčit i opata, který poměrně naléhavě a možná i s počínajícím hlaďákem prosazoval zakotvit v první hospodě, kterou při sjezdu ze Sněžky potkáme. Dodatečně se opatovi omlouváme za příkoří, které musel vytrpět po našem příjezdu na Lysečinskou boudu. Pan Foglar evidentně v dobré náladě, bodejť ne byl přeci krásný víkendový den, nám suše oznámil, že mají zavřeno z důvodu rekonstrukce.

Stalo se tak již potřetí v relativně krátké době, kdy se nám na Lysečinské boudě nepodařilo zakotvit. Tentokrát to nebylo sice tak deprimující jako v roce 2012 kdy nám pan Foglar, dokonce písemně, potvrdil rezervované ubytování a vydatnou stravu. Když jsme však za soumraku a poměrně vyčerpáni po 90 km v sedle dorazili k Lysečnické boudě, usilovným boucháním na dveře boudy jsme se snažili domoci práva první noci. Jediné čeho jsme dosáhli bylo to, že jsme vzbudili pana Foglara mladšího, který nám suše sdělil, že ubytování rezervované rozhodně nemáme, jídlo určitě nedostaneme a štěstí máme jít hledat někam jinam. V dubnu kdy ještě ani neslezl poslední sníh a většina penziónů byla po zimní sezóně zavřená, to byla v podstatě kudla do zad. Konec flashbacku.

Po třetí to byla pravděpodobně nezbytná rekonstrukce předtím než se na Lysečinskou boudu nahrnou davy škol v přírodě, lyžařských výcviků a dalších skupin, ze kterých logicky kápne víc peněz než ze čtyř upocených cyklistů. To všechno možná beru ale proč nám pan Foglar tvrdil, že ani u Huberta nám pšenka nepokvete, že tam mají taky zavřeno, byť se později ukázalo, že to není pravda, to mi hlava už nebere. Zřejmě konkurenční boj, který znamenal to, že bylo na čase vytáhnout železnou zásobu energií a zapít to obyčejnou vodou. To byl ten okamžik kdy jsme se rozhodli, že Lysečinské boudě udělujeme KYSELOU PRDEL a už nás zde asi neuvidí, což je jim podle všeho stejně putna. Po několika kilometrech nás ze špatného snu probudila až Rýchorská bouda. Nabídka teplého jídla v místní kuchyni se redukovala přímo před našima očima ale nakonec jsme byli v podstatě spokojeni a štastni, že jsme dostali aspoň klobásu, kyselo a knedle s uzeným masem.

Pak už nezbývalo si užít sjezd do Turnova a následně zaslouženou odměnu v restauraci Na Horské čp.1. kde čepujou dvanáctku za dvacku … nekup to!!! Byl to sice Krakonoš se sojkou práskačkou ale byl dobrej. Zatraceně dobrej stejně jako každé pivo na závěr našich putování.

Teď už nám z „restů“ zbývá absolvovat jen kousek z loňského ročníku (2013 – Z Náchoda do Ostravy) kdy opět do trasy zasáhla vyšší moc v podobě sněhových závějích. Ale letos už to nebude.

P.S. Pan Foglar dostal z Lysečnické boudy později výpověď, tak uvidíme co nás tam čeká někdy příště. Ale to už jen se železnou zásobou jídla v tlumoku a zajištěným ubytováním jinde.

účastníci

Krkonoše dojezdná 1. den – z Kořenova na Jizerku

Start : Kořenov
Cíl : Jizerka Nastoupáno : 331 m
Najeto : 7 km
Průjezdní místa : Kořenov, Polubný, Jizerka

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/8650137945/

Krkonoše dojezdná 2. den – z Jizerky na Výrovku

Start : Jizerka
Cíl : Výrovka
Nastoupáno : 2908 m
Najeto : 58 km

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/fc39137943/

Krkonoše dojezdná 3. den – z Výrovky do Trutnova

Start : Výrovka
Cíl : Trutnov
Nastoupáno : 1735 m
Najeto : 41 km

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/6bba137944/

 

Autor příspěvku: příba