2012 – třetí ročník z Tanvaldu do Náchoda

2012 – třetí ročník z Tanvaldu do Náchoda

Královecký Špičák
19/04/2012 2152 zobrazení

Konečně je to tady! Expandujeme!

Necelé dva roky od prvního šlápnutí do pedálů sudetenritt se podařilo jak dr. radostovi tak i příbovi přílákat do kolektivu další dva členy. Nebylo to snadné ale jak džimák tak fáze se jevili jako vhodní adepti, kteří jen tak neodpadnou. Pravda je tak někde na půl cesty protože fáze sice několikrát odpadnul, tj. nezúčastnil se několika ročníků, ale zase se jako bumerang vrátil i se svým osobitým humorem několikrát zpět. Budeme si na to muset zvyknout. 

Zřejmě oba z prezentací předchozích ročníků podlehli dojmu, že je to vlastně takový výlet na kole, kde jde o to dojet z bodu A do bodu B a nic dramatického se na putování neděje. Pohodové zážitky, lehké protočení klikama, zajištěné ubytování třeba na Lysečnické boudě, přijemně vytopený penzión v Broumovském výběžku a další motivační prvky prostě zabraly. Ovšem později nejenom oni ale my všichni poznali, že svět není tak růžový jak si ho malujeme.

Jizerka, přituhuje

Už při výšlapu z nádraží v Kořenově na Jizerku, který jsme zatím absolovovali bez džimáka, který byl na cestě z MB bylo jasné, že původní trasa, kterou máme naplánovanou nebude z důvodu nadbytku sněhu reálná. To jsme později alespoň částečně napravili první „Dojezdnou v Krkonoších„. Na Jizerce už bylo jasno, že haldy sněhu na lesních cestách směrem na chatu Orle jsou jen drobným varováním před tím, co nás mělo čekat v Krkonoších.

Ihned po příjezdu džimáka, mimochodem čerstvého adepta na funkci vedoucího kontrolní komise, kterou mu zřejmě dr. radosta slíbil za to, že s námi pojede, nastala vášnivá diskuse kudy se pojede. Džimák se z titulu své budoucí funkce pustil společně s dr. radostou do ďábelského kartografického a debatního kroužku. Zatímco vedoucí vlakové sekce příba a vedoucí asertivní sekce fáze bezostyšně konzumovali lihoviny na zahřátí zmrzlých údů. Koneckonců oba dva své úkoly zvládli. Vlak byl příbou zdárně vypraven, dojel do cíle bez zpoždění a fáze se postaral o to, že jsme cestou nikoho neurazili, a že nám nikdo kupodivu nechtěl dát přes tlamu za to, že jsme vyrušovali v kupé.

Každopádně jsme nad ránem společně odhlasovali, že původně plánovaná cesta přes hřebeny nebo cesty položené ve vyšších místech Krkonoš nemá smysl, a vezmeme to více vnitrozemím. Mimochodem, vnitrozemím znamená v tomto případě, že profil trasy připomíná hodně dlouhou a hodně zubatou pilu.

Je to zavřený a „ten bordel furt vyhazuju“

Minimálně od dob hledání příbovy přehazovačky v mlžném oparu Krušných hor došlo vedoucím plánovací sekce dr. radostou k vypracování seznamu téměř povinného proviantu, který byl doporučován ke studiu před každou naší cestou. Bylo pak na zvážení každého jednotlivce co s sebou z daného seznamu vezme či nevezme. Fáze nás hned na startu svého učinkování na zápraží zaujal výměnou cvaklé duše. Což jsme oblečeni v plné zbroji a v závějích nekvitovali úplně z jásotem, ale měl náhradní takže nedostal od dr. radosty kartáč.

Cestou do údolí k Jizeře nám zmrzly poslední kousky optimismu, že by třeba mohlo být líp než v lesích u Jizerky. Kosa, sníh, led to jsou věci, které nejdou úplně ruku v ruce k dálkovým přejezdům (87km) po převážné lesních cestách a tak se za jízdy trasa upravovala dle potřeby. A přesto, že jsme toho měli v Horním Maršově už celkem dost  a nebízela se pauza na zahřátí a lehký gáblík, zároveň jsme měli na krku taky stmívání  a před sebou nejtěžší stoupání na Lysečinskou boudu, kde jsme měli rezervované ubytování. S přibývající výškou se zvětšovalo množství sněhu, takže ke konci se muselo kolo už vést a tma byla blíž a blíž. 

Bušíme na dveře podezřele temné Lysečinské boudy ale nikdo nám neotvírá. Vedoucí plánovací sekce dr. radosta přepíná do režimu vedoucího ubytovací sekce a loví telefon. Volá panu Foglarovi, který mu telefonicky i písemně potvrdil, že má pro nás rezervované ubytování s večeří. Sojka práskačka kvílí radostí ale telefon nikdo nebere. Po několika dlouhých minutách naše opruzování po okolí Lysečinské boudy vylezl zřejmě syn pana Foglara. Evidentně rozespalý, co by taky v zimě v takovém nečasu jiného dělal, že? Jen hlesl, ze je zavřeno, že o žádné rezervaci neví, k jídlu tam nic není a možná by nás ubytoval ale není zatopeno na usušení mokrých věcí. Poděkovali jsme za zpříjemnění jinak nudného dne a přemýšleli co dál. Cestou jsme míjeli několik chalup a penziónů ale byl duben tedy doba kdy skončila zimní sezóna a letní je hodně daleko. Naštěstí se vedoucí vlakové sekce rozpomněl, že dole v údolí, ze kterého jsme teď pracně vyšlapali je hotel Stará celnice. Dokonce jsme tam měli bydlet ale chtěli nevratnou zálohu, prý co kdyby nás napadlo nepřijet. Opačný přístup než na Lysečinské boudě.

Nedávám na modlení, nevěřím na zázraky ale v rychlosti jsem z klestí každému smotnul polní růženec. Cestou dolů jsme ho všichni fanaticky žmoulali. A zabralo to. Přes první celkem nedůvěřivý pohled a všetečné dotazy obsluhy hotelu, jako odkud jedeme a proč, jestli nejsme mešuge, se z nich nakonec vyklubali celkem milí hoši. Zatopili, povlékli postele, navařili a celý večer se nám obětavě věnovali. Nezůstalo u jedné večeře ale každý si dal hned dva chody, co kdyby třeba zítra byl taky problém s ubytováním.

Po vydatném jídle nastal čas na digestiv. To už se místním borcům rozsvítily oči jak lampióny, a že prý pan majitel vyrábí specialitu Žihadlo. A že to musíme stůj co stůj ochutnat, na účet podniku. Šup tam. Šup sem. A už to jelo. Fáze se nechtěl nechat zahanbit a objednal zase nějakou tu lahvinku na nás, tedy na něj. Co vám budu povídat. Stavidla se otevřela a začala neřízená konverzace o všem. Některé pojmy pro místní borce byly zcela nové. Například geocaching bylo zajímavé téma, které si Pepa (už si tykáme) pozorně vyslechl a pak prohlásil „Tak to bude ten bordel co nám furt někdo strká do studánky pod střechu. Já to furt likviduju a vyhazuju a za 14 dnů je to tam zase“. Poděkoval za osvětu a hned v hlavě rozjel byznys plán jak toho využít.

Když jsme se pomalu chystali spát, zabrousili jsme řeč na to co Pepa dělal předtím než likvidoval vlkhé sny keškařů. Prý dělal něco na zahraničních misích. Žihadlo nám dodalo odvahy se ptát dál, ale debata skončila tím, že Pepa prohlásil „Kdybych vám to prozradil, musel bych vás pak všechny zabít“. Zasmáli jsme se a šli radši spát.

Rána jsou zde krutá

Pokud nám večer dávalo žihadlo pocit, že ten předchozí den vlastně o nic nešlo, ráno bylo o to krutější. Žihadla měla velmi ostré dozvuky a v kombinaci s téměř 90 km sněžného brouzdání jsme nakonec byli rádi, že první kopec hned za hotelem se většinou prohlásil za nejetelný a notný kus se tlačilo. Na vrcholku nás čekal výhled na zasněženou Sněžku a hřebeny Krkonoš. Dokonce se nám i ulevilo a to nejenom proto, že nás Pepa ve spánku nezamordoval ale, že nás nenapadlo přes ty hřebeny jet. Hanč s Vrbatou by možná rádi měli následovníky ale nás čekaly ještě  zhruba 3/4 hraničního putování kolem republiky až zpět do Aše. 

Závěrečná část třetího dne začala výstupem na Ruprechtický Špičák, odkud nás čekala   opravdická hřebenovka vyšperkována tím, že to byla zároveň i hraniční cesta. Takže levou nohou jsme byli v Polsku a pravou doma. Kdo z vás to má? I dr. radosta zaplesal. Nemilé překvapení nás čekalo v Janovičkách v penziónu Diana. Sice s námi počítali pro ubytování ale večeře prý neee a topení už mělo sezónu za sebou takže mokré věci jen ztěžka do rána uschnou. Pozitivní bylo, že pár metrů od penzionu byla hospoda, kde nás čekal Opat ale ne ten co ho poznáte později ale pivo Opat. Dali jsme jedno, možná dvě ale po noci prožité bod ataky žihadel nebyla na víc síla. Byl čas přitulit se ke spolubydlícímu a povídat si třeba o požáru Národního divadla.

Zadní bobr se hlásí

Oblečení do rána neuschlo. Co se dá dělat. Jsou místa na lidském těle, která tento diskomfort poznamená nejcitlivěji. Právě na to jsme si vzpomněli, když jsme míjeli ceduli „osada Zadní Bobr“, byť je nám podsouváno, že se jedná o jakousi formu urban legend, a že jsme si to vymysleli. V mapě jsem podobnou osadu nenašel ale hned vedle našeho studeného ubytování jsem našel Bobří vrch (740 m.n.m.) takže bych se klidně vsadil, že tam ten Zadní Bobr někde bude.

Nás i naše bobry tak čekalo zdolat posledních 55 km, a to přes Polsko a místní Stolové hory, které sice jsou jak placka ale logicky až nahoře, takže se vyšlap na ně opět zdál nečekaně nekonečný. Závěrečný sjezd do Náchoda byla taková tečka za tím našim příběhem.

Poděkování

Pepovi tímto dodatečně ještě jednou děkujeme za péči se kterou se nám věnoval, nenechal nás zemřít ve sněhu před Lysečnickou boudou a za to, že nás vlastně vůbec nechal žít a nedal nám zlatou tečku. Díky Pepo.

účastníci etapy

souhrnné informace o etapě

sudetenritt 2012 1. den – z Tanvaldu na Jizerku

Start : (Tanvald) Kořenov
Cíl : Jizerka
Nastoupáno : 325 m
Najeto : 9 km
Průjezdní místa : Kořenov, Polubný, Jizerka

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/dca8080756/

sudetenritt 2012 2. den – z Jizerky do Horních Albeřic

Start : Jizerka
Cíl : Horní Albeřice
Nastoupáno : 2401 m
Najeto : 87 km

Průjezdní místa : Jizerka, Polubný, Kořenov, Martinské Údolí, Vilémov, Paseky, Rokytnice nad Jizerou, Rezek, Vítkovice, Benecko, Žalý, Vrchlabí, Strážné, Dolní Dvůr, Lánov, Černý Důl, Jánské Lázně, Svoboda nad Úpou, Dolní Maršov, Horní Maršov, Dolní Lysečíny, Dolní Albeřice, Lysečinské Boudy, Horní Albeřice

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/6214080776/

sudetenritt 2012 3. den – z Horních Albeřic do Janoviček

Start : Horní Albeřice
Cíl : Janovičky
Nastoupáno : 1860 m
Najeto : 68 km

Průjezdní místa: Horní Albeřice, Rýchory, Žacléř, Královec, Královecký Špičák, Uniemyśl, Chelmsko Śląskie, Zdoňov, Vernéřovice, Meziměstí, Ruprechtice, Ruprechtický Špičák, Janovičky

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/6f0d080790/

sudetenritt 2012 4. den – z Janoviček do Náchoda

Start : Janovičky
Cíl : Náchod
Nastoupáno : 1443 m
Najeto : 55 km

Průjezdní místa: Janovičky, Bobří Vrch, Šonov, Otovice, Božanov, Radków, Stolové Hory, Karłow, Kudowa-Zdrój, Náchod

GPX: http://www.cykloserver.cz/f/89c2080793/

Autor příspěvku: příba