My dva a čas, jsme písničkáři toulaví…
Přesto, že oba dva průkopníci tj. dr. radosta a příba se vrátili z prvního ročníku sudetenritt až na lehké opruzeniny a otlaky evidentně naprosto v pořádku, nic to však evidentně neznamenalo pro duchovní otce celé akce, kteří i pro další ročník stále váhali. Ani další váhaví adepti, kteří byli osloveni se nakonec nepřidali. A tak na konci dubna, opět na nádraží v Holešovicích nastoupili do vlaku směr Teplice zase jen ti dva zarputilí nadšenci.
Jediná změna spočívala v tom, že oba dva již nebyli hardtailisty ale povýšili o level a stali se tzv. celopéráky. Pravděpodobně za to nemůže ani legendární doktorův pád z Klínovce ani to, že v Novém Městě pod Smrkem před časem otevřeli Singltrek, prostě to na chlapce tak nějak přišlo. Nicméně traduje se, že od doktorova pádu z Klínovce došlo k určitě změně chování a doktor se stal shánčlivý pokud jde o počet kol a doplňků k nim. Od té doby má vždy v záloze jedno celé kolo, a někdy i navíc jeden až dva rezervní rámy. Co kdyby.
Přivítal nás TU-104 a kozy
První den, jak se později stalo tradicí, se nesl ve znamení pouhého přesunu z vlakového nádraží do destinace s prvním záchytným bodem, tím bylo ubytování v Petrovicích. První den je důležité se nestrhnout, což jsme spolehlivě plnili na lanovce na Komáří hůrku, nebo chcete li na Komáří vížku. Cesta do Petrovic nepatří mezi drahokamy našeho putování ale není každý den posvícení, takže honem překonat nudné pasáže přes příhraniční louky a řídké lesíky. Večerní příjezd do Petrovic budil rozpaky, zda vůbec na nás bude v penziónu někdo čekat. Zavřené hospody, ticho, občas nějaké auto od hraničního přechodu a těsně u penzionu uzavřené tržiště sádrových cetek, které byly velmi obskurní, takže jsme od něčeho co vypadlo jako kozy Dolly Buster v holinkách radši utekli do tepla penziónu. Druhý den nás ještě drsněji překvapilo TU 104 uprostřed obce jako místní restaurace. Fakt úlet. Teplo bylo tak asi jediné co nás v penzionu nějak uchvátilo, jinak klasická ochota personálu, který nás upozornil, že nám tedy další pivo nedá protože ve 22:00 zavírá a přes to nejede ani TU 104. A to bylo prosím pěkně 21:20. Noční bojovka k místní benzinové pumpě pro plecháče jaksi zapadala do kulis Petrovic. Vzhledem k tomu, že to byl teprve druhý ročník sudetenritt a my se s dr. radostou předtím delší dobu neviděli, prokecali jsme podstatnou část noci a rána druhého dne u plecháče.
Severní pól je dobyt
Druhý den nebyl čas na hrdinství, tak nějak jsme tušili, že nás čeká kus cesty a už víme, že zdržet nás může cokoliv od šití nohy až po hledání přehazovačky a trávit noc v lese kdesi ve Šluknovském výněžku rozhodně nechceme. Doba smártfounů byla ještě daleko před námi, takže plánování tras bylo možná méně stresující než je tomu v dnešní době kdy vám aplikace ukáží kolik výškových metrů vás čeká a kolik nízkotučných jogurtů při putování spálíte.
Takže to byl den tak trochu ve spurtu, alespoň mně to tak zpětně připadá. Takže třeba NP České Švýcarsko si kromě polystyrenových knedlíků v hotelu Mezní louka vlastně vůbec nepamatuji. Snad jen to, že krutě chcalo a vůbec se mi to nelíbilo. Možná proto mám amnézii.
Cílem našeho putování je mj. samozřejmě navštívit nejsevernější, nejzápadnější, nejvýchodnější atd. místa té naší kotlinky. Toho podvečera se tak stalo v obci Severní, o čemž vypovídá i její název. Pak už jen přesun do Jiříkova, kde nás přivítal další ze zvláštních penziónů, který v sobě ukrýval, restauraci, opravnu obuvi a tuším ještě cukrárnu ale vše vypadlo dost opuštěně, podobně jako celý Jirkov. Za to v hospodě to večer doslova žilo a to je tak asi všechno co k tomu můžu říct.
Když mají krávy deku dej si radši pauzu
Šluknovským výběžkem jsme prosvištěli celkem rychle a už se těšili na nějaké ty horské prémie. Lužické hory i s odbočkou do Německa a to konkrétně pod skalní hrad Oybin, to bylo konečně příjemné zpestření po poněkud nudnější předchozí části cesty. Polední pauza v Hrádku nad Nisou a sluncem osvícená průmyslová Bogatynja, vše vypadlo tak nějak idylicky ale to nás ještě z celkových 100km v sedle čekala poměrně velká porce.
Pár desítek km před našim dalším cílem, kterým bylo tentokrát Nové Město pod Smrkem, mi došlo. Došlo mi, že už vlastně nemůžu a že když půjdu pěšky možná tam budu stejně rychle jako na kole. Klasickej hlaďák. Zastávka, nějaká sušenka, pití, no trošku lepší ale už asi blouzním. Začal jsem vidět kraviny, doslova. Najednou se kolem nás objevovalo cosi co vypadlo jako krávy ale měly na sobě deku. Tak pro chlapce z města to tak z dálky vypadalo ale když přišly blíž poznal jsem, že to je nějaká jiná “odrůda”, prej Highland nebo tak nějak, než ty co znám z kravína. Nová doba.
Po zemědělské osvětě jsme neomylně, a trochu svižněji než před pauzou,zamířili do Nového Města pod Smrkem, poučeni zavírací dobou a tím, že na pražáciííí tady stejně není nikdo zvědavej a nebude tak kvůli nám sedět v prázdný hospodě jen kvůli nám. Jenže není Čech jako Čech. V místní hospodě “na růžku” nás srdečně uvítal Nguyễn Tấn Dũng a jeho kung-pao s Kozlem. Žádnej velkej mejdan to nebyl, za tři dny v nohách 223km a druhý den výšlap na nejvyšší vrchol české části Jizerských hor. I tak proběhl každovečerní rituál nad mapou. Doktor jak je jeho zvykem plamenně hovořil o plánech na druhý den a já jak je mým zvykem jsem tiše souhlasil. Dobrou totiž Chúc ngủ ngon.
Máš to? Nemám!
Výšlap na Smrk byl po již zmíněných 232km v nohách docela utrpení. Nicméně stále si připadáte tak nějak v pohodě, nehrotíte to. Pokud ovšem kolem vás v tom nejprudším stoupání neprosviští,směrem do kopce, šílenec taky na kole a za pár desítek minut kdy vy ještě nejste stále nahoře už si to magor sviští zase dolů. To vás rozebere na zbytek dne. Jediné štěstí bylo, že ze Smrku je to do Tanvaldu prakticky pořád z kopce.
Na Smrku jsme se ani neohřáli. Přišlo nám tak nějak blbý se k sobě v tom vichru tulit. Už takhle vypadáme jak dvě buzny na dovolený, když na nás fuger s tatíčkem hazí i tento rok bobek. Takže jen vrcholové foto a šup pryč.
Ještě předtím než se naše druhá etapa sudetenritt dala označit za dokončenou jsme si střihli ještě část tehdy nových částí dnes již známého Singltreku. Stihli jsme jen kousek, protože nám jede co? Protože nám jede vlak vole. Toho roku jsem si pořídil i kameru GoPro a tešil se, že jí na cestách vyzkouším jak pro focení tak právě pro natočení přejezdu přes Singltrek. Jenže v tom shonu jak na mě pořád mluvili … jsem si večer po návratu od Nguyễna zapomněl nabít baterku. Takže na Singltreku jsem kameru zapnul a když jsme ho dokončili, zjistil jsem, že jsem natočil prvních 10s než kamera zdechla.
Tak snad příště. A zase ve dvou?
