30.4.2010 den, který vejde do historie
Historicky první ročník sudetenritt odstartoval v roce 2010 na popud jednoho z duševních otců této myšlenky dr. radosty. Ostatní otcové se této výzvy možná zalekli, možná měli na programu něco více intelektuálního avšak dr. radosta byl rozhodnut podstoupit tuto trnitou cestu stůj co stůj, klidně i sám. Nakonec se přeci jen našel jeden pacient, kterého dr. radosta cvičně oslovil a on souhlasil. Tichý společník na cesty, parťák do nepohody, magnet na poruchy, držitel evropského rekordu ve velikosti vlastnoručně vyrobené pokrývky hlavy a vrchní pozorovatel všehomíru, to nemůže být nikdo jiný než příba.
A jak již bylo uvedeno v dojemném prologu dr. radostou, plánovaná denní porce 70km se zdála osloveným potencionálním účastníkům zřejmě dost. Samozřejmě i příba tušil, že když se plánuje výlet (v té době ještě bez nejrůžnějších on-line aplikací a udělátek) na globusu pomocí kružítka, a máte za úkol přemluvit potencionální zájemce, musíte takt trošku mlžit. I on to tak dělal, když plánoval pěší výlety s rodinou protože by jinak občas hrozila vzpoura. Mlha se tak rozplynula hned první a druhý den, kdy se v náročném terénu (celkem 1768 a 2552 výškových metrů) denní porce vyšplhaly na 82 resp. 92 km. Světe div se příba nebrblal a šlapal dál byť se jim cestou do cesty postavilo několik protivenství ale o tom až později. (neobjektivní pozn. autora :Je to halt držák!)
Valná hromada
Už ve vlaku, který do Aše kvůli výluce na trati nejel přes Plzeň ale přes Ústí nad Labem, bylo dost času rozdělit si koryta. Funkci předsedy plánovací a ubytovací sekce 100% shodou všech účastníků valné hromady získal dr. radosta. Ostatně skutečné důvody své přezdívky, které však odmítá tvrdošíjně prozradit, jsou znalcům české kinematografie asi zcela jasné. Pokud by snad existoval někdo kdo nezná film Kulový blesk zde je názorná ukázka doktorovy práce, tak jak jo známe z našich brífinků i my …
Na příbu tak logicky zbyla pouze funkce vedoucího vlakové sekce, se kterou si za ty roky užil spoustu legrace, protože ČD a.s. to je vůbec parta vtipálků a frikulínů, která se nám postarala o nejednu horkou chvilku. Oba dva valnohromadícíse členové si na to připili tradičním plecháčem, přičemž příba, který měl po získání funkce takovou radost, potřísnil mokem i spolucestujícího v kupé a celou podlahu. Oslavy visely ve vzduchu až do Ústí, kde naštěstí oba přestoupili do jiného, ještě nepotřísněného vlaku. Po téměř 5 hodinách cesty, ano nejsme v Japonsku, přivítala funkcionáře tma a chlad Ašského nádraží. První ročník byl zatím jediný a asi i poslední kdy se první den nekonal překotný úprk do místa ubytování, mnohdy vzdálený desítky kilometrů. Ubytování v honosné, asi prvorepublikové vile, prakticky u nádraží byla tentokrát spása. Bohužel noční život v Aši je kolem půlnoci na nevysoké úrovni, takže to vyřešilo něco jako vietnamská večerka spojená s něčím jako hospodou.
Vzhůru na Boží Dar
Druhý den ráno, ale fakticky první den sudetenritt, nastal okamžik pravdy. Den kdy se ukáže jestli to celé vůbec má naději na úspěch. Odhadovaných 70 km se malinko protáhlo na 82 km ale oba borci měli plno sil a elánu takže ani netrefená odbočka na Přebuzi, která ovšem znamenala krásný sjezd do Nových Hamrů, a následně perfidní výšlap do Horní Blatné resp. až na Boží Dar, je nevyvedla z dobré nálady. Když se k večeru a téměř za tmy objevili na Božím Daru, oba se shodli. Jo to půjde. Tak to celé začalo, dávat smysl.
První nezdary
Už druhý den se potvrdilo jak je důležité míti příbu a dr. radostu zároveň. Po zdolání částečně zasněženého Klínovce jali se borci sjíždět tuto horu. Zprvu se jednalo o drobné prkotiny. Nezavřená kapsa batohu dr. radosty vrhala spodní prádlo a další propriety přímo na příbu jedoucího ve sjezdu za dr. radostou. Ten je bravurně pochytal a pohvizdováním donutil dr. radostu zastavit a vyhřezlé věci do batohu vrátit. O několik stovek metrů dál, v místě kdy se klesání již téměř narovnalo ale zároveň se rychlost kol pohybovala kolem 40 km/hod se dr. radosta snažil najít ideální stopu mezi betonovými panely. Bohužel pro něj v okamžiku kdy se střední zatravněná část betonové cesty o několik cm prohloubila. Co následovalo nemusím asi moc detailně popisovat někomu, kdo zažil jaké to je zajet galuskou do tramvajové kole s nohama v klipsnách. Ohromený příba, který později ocenil umělecký dojem celé eskapády, jen sledoval dr. radostu, který metal kozelce po panelové cestě a skončil pod smrčkem zcela mimo plán trasy navrženým přímo jim samotným. Zaznamenal tak první out v dějinách sudetenritt. Po 20m usilovného brždění se příba otočil a hledal dr. radostu pohledem v porostu. Ufff, hýbe se a vzhledem k tomu, že i lehce držkuje nad svou školáckou chybou bude zřejmě zcela zdráv. Následné vyproštění dr. radosty zamotaného do výpletu ukázalo drobné oděrky po celém těle a rozseklou holeň, ze které trochu cákala krev. Kdyby býval byl příba na sudetenritt nejel, musel by si dr. radosta ošetřit zranění úplně sám. Zatímco takto si ho sice de facto rovněž ošetřoval skoro sám, ale příba bedlivě sledoval jeho zručné ruce, které na holeni vyšívaly různé kombinace uzlů. Nakonec se podařilo krvácení zastavit klasickým kaťákem a noha tak byla zachráněna.
Po několika dalších kilometrech se dr. radosta mohl příba revanšovat. Jelikož příbu před první etapou nenapadlo nic lepšího než si udělat servis kola sám doma na koleně, asi došlo k nedostatečnému dotažení všech šroubků na přehazovačce. To se bohužel vymstilo nedaleko Měděmce, kde zřejmě příba přejel na kole kolem zapomenuté magnetitové žíle, kterých jsou Krušné hory plné, a přehazovačka se začala za jízdy rozkládat na součástky. Bohužel v době kdy jeli po relativně dlouhé rovince na nejtěžší převod, takže problémů si příba všimnul až při potřebě podřadit. Následné pátrání po všech částech přehazovačky se zdálo marné a už se řešilo kde budou mít o víkendu otevřeno nebo odkud jede nejbližší spoj do Prahy. Naštěstí ostříží zrak dr. radosty po několika stovkách metrů pátrání našel převážnou většinu chybějících součástek. Po zbytek prvního ročníku pak jen stačilo pravidelně dotahovat šroubky tak, aby se nekompletní přehazovačka opět nerozskočila vedví.
Obě dvě patálie tak způsobily, že do Českého Jiřetína, kromě toho, že byli oba totálně promočení vytrvalým deštěm, přijeli až za hluboké tmy pozdě k večeru. Na všetečný dotaz majitele penziónu odkud, že tak dlouho do noci jedou, odpověděl suše, že nechápe proč to jedeme tak dlouho, když on to jezdí tak za 2hodiny, sice tedy na silničním kole a bez terénních vložek ale stejně … To byl poslední hřebíček do rakve a další zkouška odolnosti sudeťáků. Od té doby se jen neradi chlubí tím odkud, že ten den ráno vyrazili a nebo jsou sdílní jen v případě 100% jistoty nadšeného kvitování mudlovským obecenstvem, které na kole dojelo nejdále do hospody na návsi.
Hlavně se nezrakvit
Třetí den se po předchozích zkušenostech a stále ještě lehce krvácejícím dr. radostou nesl ve znamení opatrnosti. Hlavně dojet do Teplic a nezrakvit se. Počasí opět nepřálo a tak nás ani při sjezdu z Komáří vížky nenapadlo hledat v porostu ukryté downhillové trati. On i sjezd po nasmrkaném asfaltu plného spadaného listí bylo samo o sobě adrenalinový zážitek. Dalším zážitkem byla závěrečná cesta z Dubí do Teplic. Vyčerpaní dr. radosta a příba zprvu mysleli, že snad někdo místním prozradil, že zde bude probíhat finiš první etapy, ale po vytření zraku od bahna oba pochopili, že se jedná o místní sociální pracovnice vyčkávající na úplně jinou klientelu, než jsou zapaření borci toužící alespoň po teplém čaji.
Až na drobné nehody se tak oba dva dostali do plánovaného cíle. Teď mají oba relativně dlouhou dobu na to, aby si rozmysleli svou účast na dalším ročníku a přilákali eventuálně další parťáky do nepohody. Tím prvním si byli oba 100% jisti. Rozhodně pojedu. Hlesli oba dojatě na Hlavním nádraží, když se i k radosti ostatních cestujících z vlaku lehce zapaření loučili.
Tak uvidíme zda budou opět jen dva, nebo jich bude víc.
